úchvatům cizích dobyvatelů a ve ztuhlé své tváři
má rysy nejstarších pradědů rodu i
nejmoudřejších kněží. Jeho omezená moc podlehla vůli
silnějšího boha velkých vítězů, který, byl ztělesněním
myšlenky obecnější a odtažitější a státu
mezinárodnějšího, a i tento římský Jupiter, jehož široké
latinské čelo se změnilo k nepoznání pod dotykem
helenisujícího dláta sochařů a ve spiritualisující
kázni řecké filosofie, musil ustoupiti bohu jen a
jen duchovému, před jehož dechem, prohřátým
citovou vlnou, rozplynuly se všecky kulty
národní. Přes to zde na italské půdě, kde náboženství
bylo vždy zároveň výrazem národní duše, prodere
se na chvíli, byť sebe kratší, hlas prastarých
božstev, a tak se na úsvi~ě jarního svátku ozval v
křesťanském zvonu Jupiter Apenninus.

Ale kdo mu to odpovídá v stříbrných výškách
zvonkové hry, náhle tak plesné a jaré? Jaká
blahozvěst letí to nad paláci a chrámy, kláštery a
tržišti horského Gubbia, třepíc se o hrdé cimbuří
palazzo dei Consoli, vpadajíc do jeho vznosné
loggie a rozprostírajíc s pyšného středu města svá
stříbrná křídla nad tím hnízdem vbitým na nahé
skály strmých výšin? Je to skutečně jenom
liturgická oslava Vzkříšení, do níž sourodě vpadá
pří
44 rodní píseň jara a slunce, jak ji i v Gubbiu
zpívával svatý František, zosobněný to úsměv a pohoda