bránilo dosáhnouti vysokých cíM: šestačtyřiceti.
letý umírá uprostřed pilné práce a různorodých
plánů slovesných.

Ale v oceňování jeho děl, která docela
nezaslouženě byla z kategorie skutečného umění
literárního přenesena do lidových knihoven a četby
školské, se naprosto neshodlo kritické mínění
pozdějších znalců ani s vlastními úsudky
spisovatelovými ani estetickým hodnocením vrstevnických
soudců hlavně z "Osvěty", na jejichž názorech si
Šmilovský sám tolik zakládal. I jeho skladby
románové a tím více jeho povídky zachovaly si
životnost vlastně jen pro svěží realismus své
povahokresby, slučující tak šťastně individuálnost
karakteristiky s úsilím typisačním: jak rádi se
banálními historkami rodinnými, nemírně
rozpředenými a zpravidla rozuzlenými všedním sňatkem,
vracíme k jadrným starosvětským figurám
řezaným pevnou rukou ze zdravého fládru, jako jsou
setník Dřevnický, krupař Kleofáš, starohorský
filosof dr. Sluka, farář Cvok se svým
stereotypním zvoláním, "nebesa!" a zvláště ta
nezapomenutelná trojice, dohrávající svou životní
partiprocul negotiis u karetního stolku, statkář Lonek,
vrchní zemský rada Sychravý a finanční komisař
Špalek; pospěšme k nim přiřaditi abbé
Dobrovského, jehož lidsky pravdivé postavě pranic
neublížila monumentalisující a idealisující snaha,
pochopitelná v selance, jež chce zároveň býti
apotheosou národního obrození!

Všecky tyto figury stojí před námi vlastně již
hotové, vyzrálé a dohnětené životem i vlastní
mravní prací: děj se v povídce či románě co děj,

162