Téměř devadesát let po smrti nejspanilejšího
českého člena Tovaryšstva Ježíšova, dostávají se
jeho čelné spisy z rukopisné uzavřenosti a z
úkrytu v knihovnám na veřejnosta vykonávajíbuditelský
vliv, odepřený jim v sedmnáctém století. Vydání»
Dissertatio apologetica«, o něž se v duchu protivídeňské
oposice postaral roku 177 5 Dobrovského druh v
povolání i ve vlastivědných snahách Fr. M. Pelci, bylo
statečným činem národně politickým. Dvojnásobná edice
»Bohemia docta«, podniknutá dvě léta potom
znepřátelenými P. Candidem a R. Ungarem a strhnuvší
mladičkého Dobrovského do první vědecké polemiky,
znamenala plodný čin slovesně naukový. Ten přinesl
brzy hojné ovoce. Literární dějepis se nyní stává vědou
přímo módni a to jak mezi stoupenci katolické tradice
balbínovské, tak u vyznavaču osvícenských zásad. Pro
oba protifehlé tábory jest učený a vlastenecký jesuita
východiskem: jedni pokračují v jeho duchu a pracují
Jeho metodou, druzí opravují Jeho omyly a stavějí se
kriticky k Jeho názorům. A mimo to slouží literární
dějepis ve stopách Balbínových oběma skupinám za
účinný prostředek obranné a výchovné propagandy
vlastenecké.

Veliké literárně historické dílo Balbínovo má všecky
znaky pozdně humanisti<ké učenosti barokní. Knihopis
a biografie, které místo skutečně dějepisného podání
skládají vlastní jádro spisu, Jsou doplňovány rozsáhlými
i odlehlými znalostmi z rozličných nauk pomezných,
dějin školství a tisku, kostelu a klášterů, knihovnictví,