SBíRKA SOUVISLÉ ČETBY ŠKOLNí

PORADA PROF. FERD. STRE]CEK

I. Jan Neruda: Zpě'l'Y páteční. 3. vyd. . . Rozebr.

2. Jan Neruda: Písně kosmické. 9. vyd.. •• • Kč 3.50

3. Jan Neruda: Ballady a romance. 8. vyd... ,,3.50

4. Jan Neruda: Tři pO'l'ídky malostranské. •• ." 3.50

5. Svatopluk čech: Ve stínu lípy. 24. vydání • ." 5.50

6. Svatopluk Čech: Petrklíče. 9. vyd... . Rozebr.

'7. Svatopluk Čech: Dagmar. 8. vydání. • • . • Kč 14.-

8. Svatopluk Čech: V ácla'l' Ži'l'sa .• •. ." 13.-

9. Svatopluk Čech: Výbor ,t prósy. • • • . • • " 12.-

10. V. Beneš-Třebízský: Levohradecká pO'l'ídka. • ." 6.ll. V. Beneš-Třebízský: Výbor ,t pO'l'ídek. 2. vyd.. ." 9.80

12. Dr. Otakar Hostinský: Epos a drama. • Rozebr.

13. Julius Zeyer: Olgerd Gejštor. 4. vydání. . Kč 8.80

14. Karolina Světlá: Tři pO'l'ídky. 2. vydání.. ." 11.50

15. Alois Mrštík: PO'l'ídky a obrá-tky. 2. vydání. Rozebr.

16. Vilém Mrštík: Výbor ,t belletrie. 2. vydání.. Kč 12.50

1'7. Viktor Dyk: Vybraná lyrika. • • • • • • • Rozebr.

18. Ferd. Strejček: Výbor ,t českoslovanské epiky li-

dové. 3. vydání • • . . . • • . . • • . Kč 10.-

19. Ferd. Strejček: Výbor ,t českoslovanské lyriky li·

dové. 3. vydání • • • • . • • . • • • ." 9.-

20. Turgeněv. Folprecht: Lo'l'co'l'Y ,tápisky (Výbor).

3. vydání • • • . . • • • • • • • • ." '7.80

21. Dr. Otakar Hostinský: Co jest malebné? - Výlet

do říše romantiky. 2. vydání. • • . . . . ." 4.50

22. Svatopluk Čech: Hanuman. 7. vydání. . . . ." 6.-

23. Bohumil Adámek: Salomena. • • • • •. Rozebr.

24. Jar. Vlček: NO'l'é kapitoly ,t dějin literatury české "

25. M. A. Simáček: Lí'l'anečky slečny Ró,ti. 5. vyd. Kč 4.20

26. Jaroslav Vlček: Po,tnámky k Čecho'l'ě "Dagmaře" Rozebr.

27. Fr. Bílý: Příspěvky k praktické poetice. 2. vyd .. Kč 12.50

28. Jan Neruda: Prosté moti'l'Y • • •• ." 4.~

29. Svatopluk Čech: V ácla'l' ,t Michalo'l'ic • " 8.50

30. Svatopluk Čech: Slavie. • • • •• .• ,,8.-

31. Svatopluk čech: Jitřní písně. 5. vydání. . . ." 6.-

32. Nebeský. Voborník: Protichůdci • . • • ,,2.40

33. J. Menšík: Výbor ~ povídek Martina Kukučina.

2. vydání • . . • Rozebr.

34. Jan Neruda: Hřbitovní kvítí. "

35. Svatopluk Čech: Čerkes. • • Kč 3.60

36. Dr. Jindřich Veselý: Doktor Faust. • " 12.-

37. Dr. J. Máchal: Dějiny českého dramatu • • Rozebr.

38. J. Svátek: Praiské pověsti a legendy I. 2. vyd. • Kč 8.50

39. J. Svátek: Prai,.ské pověsti a legendy ll. 2. vyd. ." 7.50

40. Jan Neruda: Hradčanské pověsti ." 3.-

41. Jindřich Š. Baar: Pro kravičku • ." 7.50

42. Svatopluk Čech: Lešetínský kovář 6.50

43. P. Vergilius Maro: Zpěvy pastýřské. " 5.40

44. Svatopluk Čech: Písně otroka. . • " 6.-

45. Emil Tréval: Pomsta svatých. • ." 7.20

46. Timrava: Dedinské povesti • 13.50

47. Em. Bozděch: Dobrodru~i • " 9.-

48. Eliška Krásnohorská: Sny po divadle " 11.50

49. Adolf Heyduk: Bajky a báje. 7.50

50. Svatopluk Čech: Šotek. • • • " 12.-

51. Svatopluk čech: Nové písně. ." 9.50

52. Svatopluk Čech: Sníh ." 7.-

53. František Palacký: Vybrané stati. ." 7.50

54. Fr. L. Rieger: Vybrané řeči a úvahy. 8.50

55. A. Macht: Slovenské balady lidové • • " 12.-

56. Josef Holeček: Z "Našich" • • • .• • " 12.-

57. J. A. Komenský: Informatorium školy mat. ." 8.-

58. J. K. Tyl: Od Nového roku do postu. • • • • " 10.-

59. Sv. Čech: Nový epochální výlet pana Broučka,

tentokráte do XV. století. • • • • •• " 15.-

60. Ferd. Strejček: České balady předbře~nové • ." 8.50

61. Ferd. Strejček: České romance předbře~nové . ,,7.50

62. Božena Němcová: Slovenské pohádky • ." 3.50

63. Karel Rais: Z domu. ••• " 6.50

64. Rudolf Medek: O našich legiích • • • • ,,5.-

65. Ferdinand Strejček: Z pamětí našich spisovatelů. • Kč 10.-

66. Ferd. Strejček: Po~dravy minulosti. Ukázky koresp. V tisku

67. Arne Novák: Výbor z:e studií a podobi~en . Kč 10.-

Ve vydávání se pokračuje.

Na skladě u všech knihkupců.

NAKLADATEL F. TOPIC. KNIHKUPEC V PRAZE, NÁRODNí TŘ. 11.

SBíRKA SOUVISLÉ ČETBY ŠKOLNí POŘADA PROF. FERD. STREJČEK

67.

ARNE NOVÁK

VÝBOR ZE STUDIl A PODOBIZEN

S ÚVODEM

FERDINANDA STREJČKA

-----'""=~ ------

NAKLADATEL F. TOPIČ, KNIHKUPEC

V PRAZE

POUTIKA ,RAHA

úvso

Arne N o v á k se zmiňuje v úvodě k odbornému spisu o "K rit i cel i t e r á r n í", že se u národů s pokročilou kulturou slovesnou ozývá vždy znovu spor o to, "zda jest kritika vědou či uměním", k čemuž pak sám odpovídá, že ,;k této složité otázce bude sotva kdy nalezena odpověd' jednoznačná a obecně platná". Co se však týče Arne No. váka. sam~ho, můžeme tuto spornou otázku rozřešit způsobem -jediným: spisovatelská činnost Novákova je přísnou vědou i slovesným uměním zároveň.

Ze starších předchůdců Novákových, jimž nebyla kri· tika útočnou nebo drtivou zbraní na zdolání nesympatického směru nebo nepohodlného odpůrce, nýbrž jemným operačním nožikem, který má za úkol rozlišovat dobré a zdravé od špatného a škodného a zároveň hojit, léčit, lepšit, zdokonalovat, byli to hlavně vzdělaní a bystří estetikové rázu Václava Bolemíra Nebeského, Jana Nerudy a hlavně učeného Josefa Durdíka, kteří s náležitým jemnocitem a po nejsvědomitější přípravě pečovali o prozkoumání a prohloubení současné i starší literatury a hlavně též o poučení a nápravu nejmladších jejích adeptů.

To byli 'kritikové a učitelé zároveň, jimž šlo především o věc, nikoli o osoby a o vlastní lesk. Kritika se již u mnohých z IlŮch pojila s literárním dějepisem.

Doba novější, počínající se léty osmdesátými a vyznačená rozvojem literárního kosmopolitismu, rozhojnila řadu českých kritiků a recensentů a namnoze - jak ukazuje i příklad Jaroslava Vrchlického "'- setřela, hlavně v slohovém výraze, rozdíl mezi básnictvím a kritikou. Ba, v devade-

sátých letech, kdy byla kritika nazývána i "desátou Musou", převažovala u nás občas kritika básnické tvoření. Při. spěla sice po nejedné stránce za vedení F. X. Saldy k hlub· šímu poznání podstaty básnictví a zvýšení uměleCké úrovně, gle ledkdy i škodila. Stalat' se i zbraní na potírání nepohodl. ných protiv1níků aneb chvalořcčína literární oblíbence, ne. šetřila náležité poměrnosti a nedbala v cizomilském eklekticismu organické tradice domácí.

Arne Novák vstoupil do literatury vyzbrojen vším, co opravňuje mladého vzdělance k hodnocení cizi práce. Vynikal již jako posluchač filosofie 'ZJl1ačoým rozhledem a pozoruhodným ,nadáním spisovatelským.

Pocházeje ze známé profesorské rodiny litomyšlské (narodi:l se v Litomyšli dne 2. března 1880), kde otec a zejména matka T e ,r é z a byli literárně činni, stal se brzy, jako jeho starší bratr Theodor, nadaný přírodozpytec, pýchou a nadějí nejen svým hluboce vzdělaných rodičů, ale i svých učitelů a všech, kdož ho poznali za jeho studií v Litomyšli (1890-1895) a později i v Praze na gymnasiu a na fakultě filosofické, kde byl r. 1902 promovován na doktora filosofie.

Cítě se povolán být literárním soudcem a dějepiscem, zatoužil se stát především také umělcem, který by uchvacoval stylem a rázovitým podáním. O jeho názoru na sloves· nou formu svědčí mimo jiné i jeho úvaha o Janu Blahoslavovi, zařaděná do tohoto výboru, jíž zdůrazňuje Blaho· sbvovu "obraznost a obrazivost mluvy" a usuzuje, že Bla. hoslav "patří k umělcům mluvy, kteří pokládají myšlenku za nedopověděnu, dokud jí neozřejmili a neobjasnili přímě. rem a metaforou, a jimž názorné epiteton teprve dokresluje představu" .

Arne NovM< od počátiku tohoto století hodnotí, oceňuje a pos\.llZUje vše, co se mu naskytlo v naší literatuře a kultuře od jejích počátků do doby nejnovější. Je pochopitelno, že i sčetlý Arne Novák. s počátku jako mnozí jeho předchůdcové a vrstevníci nacházel více kvalitativních nedostatků

v souzených dílech než kladu~ neboť srovnávací metoda kritická nemohla být naší mladé literatuře vždycky příznivá.

Výsledek tohoto prv~ho období Novákovy činnosti~ jež hodnotila vše vysokým měřítkem evropským, nepřihlížejíc shovívavě i k časový1lll potřebám a možnostem českým a ne· chápajíc ještě pině významu domácí tradice, byl jeho syntetický přehled české literatury, který vydal r. 1907 společně s Janem Jakubcem v Amelangově sbírce "Die Literaturen des Ostens" pod titulem "O i e č ec h i s che Lit e r a tur der G eg e n w art". V tomto díle po prvé rozvrženo a utříděno české písemnictví od let šedesátých minulého století.

Ale ve SIVých četných studiích a essayich, jež otiskoval v Listech filologických, Lumíru, Přehledu~ České revui, ve Volných směrech, Ženském světě, v Laichtrově Literatuře 19. století i j., přibližoval se Arne Novák stále vroucněji českému životu literárnímu, který se vyvíjel za podmínek mnohem nepříznivějších a bolestnějších, než u jiných národů se Šťastnější minulostí a bohatšimi prostředky. Vzdav se odborného :llkoumání literatury němedké, k níž byl zprvu připoután - po studiích na universitám v německé říši i jako universitní docent (habilitoval se nejprve pro dějiny německé literatury a vydal r. 1906 cennou knihu "M e n zel, Boerne, Heine a počátkové kritiky mla d o něm ec k é"), zabývá se nyní výhradně studiem písemnictví českého, jehož souborným výsledkem jsou jeho ,,5 t ruč n é (později Pře hle d n é) děj i n y čes k é I i t e r a tur y", které vyšly v Olomouci u Prombergra r. 1909 a pak ještě ve dvou novějších, stále zdokonalova-

ných vydáních. .

Duchaplné rozbory a syntetické soudy jednotlivých úseků literárního a kuhul'1liho života česikého, jež v:miJkaly ponenáhlu od počátků kritické a spisovatelské činnosti Novákovy, vynikajíce nejen psychologickou hloubkou, ale i všemi přednostmi uměleckého podání, sloučeny byly časem do souborných celků, jež mají tyto přiléhavé nadpisy: M už o v é a o s u d y, Myš II e n k y a s p i s o vat e 1 é, Z v o-

n y do m o v a, Pod o b i Cl: n y žen, K r a i a n é a s ou· sed é, Z č a s u z a ž i v a p oh č b e n Ý c b. Zejména tato posledně jmenovaná kniha je pro myšlenkový vývoj Nová· kův významná, neboť se skládá ze statí, vzniklých za svě· tové války a budících literaturou národní vědomí české.

Ve všech těchto svých knihách ukazuje mnohostranný autor, jak lze známé látky osvětlovat s různých hledisk, nalézat stále nové, původní cesty, odhalovat neznámé za· jímavosti zjevů zdánlivě dávno pro2Jkoumaných nebo i od· bytých.

Mistrným dilem Novákovy tvůrčí schopnosti a srovná· vací metody jest jeho ,,5 vat o p I u k Č ech" (dosud ve dvou dílech), jímž splácí kongeniální kritik dávný dluh ve· liIkému umělci, milá&u svého mládí a někdejší národně cítící večejnosti české. Novákův· "Svatopluk Čech" jest zá· roveň i vrcholným dílem české literární historie.

Z drobnějších prací Novákovýoh jsou některé přehled. nými pomůckami vědeckými, jako K rit i k a I i t e:r á r n í, Čes k é P í sem nic tv í s pta č í per s p e k t i v y, 'kdežto jiné vybroušenou formou t. zv. essaye osvětLují důležité zjevy kultumí (J a n N er tl d a, P r a h a ba. rokní).

Byv roku 1920 jmenován řádným profesorem české li· teratury na Masarykově universitě v Bmě, zahájil svoje čtení vstupní přednáškou "P r o ;b I é m y mor a v s k é I i . t e r a tur y", jež vyšla pak i osobě a svědčí o neobyčej. ném bystrozraku a ojedinělé literární erudici autorově; v knize přítomné se zabývají otázky literatury a kultury na Moravě články D o p i s i ma gin á r n í a J i t r o F ran t. B ar t o šev P r a (l; e.

Kniha "H o v o r y oka mži k ů", vydaná r. 1926, jest svazkem feuilletonů, které Ame Novák, hláse se ke vzoru Jana Nerudy, psává vedle kritik a článků pravidelně do čelného deniku brněnského lidových Novin.

Číst Arne Nováka znamená nejen poznávat nové světy, ale i učit se chápat výlZnam českého písemnictv~rozeznávat,

co ~e stalo pouhým vývojem a v čem je pravý pokrok, jehož dUležitým činitelem jest ovšem i vooedká a uměled<á kritika.

Přítomný výbor jest upraven tak, aby podával pokud možno všestranný obraz Novákovy činnostiessayistické a dotýkal se různých období našeho kulturního a národmo vývoje, podle jehož chronologie jsou seřaděny jednotlivé články.

Ferdinand Strejček.

I. LEGENDA BLANICKÁ

(1918.)

Vhlubokém mlčení, jakoby přísně vymodelovaném sou· středěnou vůlí obrovitélho socihaře uajinotvorného, spočívá těžce modrý obl.1}'s Blaníka na mirnězvměném obzoru pa. horkatiny posázavské. Koldokola pokojný a vlídný kraj, od· dycbující zvolna v pravidelné práci a ve skromném užívání jejích výtěžků; cizí šlecthtickérodiny na starobylýdhzeman. ských sídlech, tak příznačnýdhpro jižní Čechy; širé, nej. úrodnější lány a krásně pěstěné lesy v rukách nepřátelského velkostatkářstva; nePatmý průmysl v končině převahou zemědělské a řídká železniční síť. Halí·li se krajina podbla. nioká do hustého, modrého zálvoje ticha, jest to vážný k!lid vzpomínání na vzrušený obsah předešlého ži'Vota, po němž následovala jen mdlobná elegie: jak dávno nehostí tato pa. mátná dějinná půda nic, co by se z daleka mohlo srov· nati s její minUllostí! Starobylá a čistá místní jména i s rázovitými románskými stavbami, rozesetými po vsích, svědčí o dávném osídlení a časné kultuře; z dědin a tvrzí zdejších shromaŽĎovalo s'Vé valné vlny lidové hnutí husitské; ještě po bělohorské pohromě zaburácelo v těchto okresícih krvavé povstání sedláků, tištěnýcth nábožensky i právně, 'Vedeno reformačním vášnivcem Matyášem Ulicikým; pak nOOloOOo před ukončením třicetileté války přeli1la se téměř až k patě Blaníku krvavá zátopa bitevní a popřála proslulosti ne· patmému Jankovu, aby se poté celý kraj na století odmlčel a za souběžného hospodářského úpadku duševně odumřel.

A nade vším B1ani<, posvátný vrch národní báje, pa. mátný všem Čecihům stejně jako jeho blíženec a protějšek starý Říp. Mezi oběma nevysokými horami, jejicihž jmen

vědecký dějepis nezná, vlní se poI!le obecné ilanenové tradice celé zpěněné a zkrvavené moře naší vlastenecké historie: z předvěkých .m!1h noří seilysá homole Řípu, ahy se ,božimu 'lidu pH vstupu do dě'jin nabídla za požehnaný práh, v nejistých dýmech prorocké tuehy ztrácí se lesnaté témě Blaníka, když bylo lůno hory vydalo zemi ochranu a záchranu.

Jako řipská báje o ČeChovi a jeho lidu, připomínající Mojžíše na hoře N eho před příchodem do země zaslíbené, není ani Iblanická legenda o rytířském, pomocném vojsku, zakletém v útrdhácih hory, výhradním majetkem lidu a země, jež v ní nalezly .apoteosu svých nadějí, zocelených ve zkouškách nejtlrpčích, ba zdomácněla v Čechách později, než by se povrcihní odhad nadál. Látkoslovný badat~l, profesor našeho vysokého učení, Al1nošt Kraus, jde v neobyčejně bohaté a poutavé stati, zařaděné do "Národopisného věstníka", bedlivou cestou srovnávací a s filologickými pomůckami po stopách pověsti o Blaniku a k opravdovému překvapení svýoh čtenářů dovozuje, že 'legenda blanidká v dnešní znárodnělé podobě jest dítětem romantické doby, která podle svých potřeb a zálib obměnila rozptýlené starší motivy původu ne právě dávného.

Z českého středověku nemáme dokladů, že by byli naši předkové oživovali některý domácí vrch zakletým vojskem rytířským s nějakým národnim hrdinou v čele, jako to činili angličtí Keltové s Walesem, hostícím krále Artuše, Němci se solnohradským Untersbergem, kde dřime Karel Veliký, neb s Kyffhiiuserem, jenž skrývá Bedřicha Rudovousa, a Poláci s tajemnou Babí Górou - tato středověká pověst u nás do XVII. věku nebyila známa. Vlastenecký sběmtel místních a dějinných pamětihodností, Bohuslav Balbín, slyšelo Blaníku leccos zajimavého, ale nadobro 'mu byla nepovědoma Manická legenda o rytířském vojsku na obranu ohrožené V1lasti se svatým Václavem v čele; není myslite1no, že by jí nebyl zaznamenal horlivý ctitel patrona zemského, zabývající se srozeohvěním tak úchvatným myšlenkou o osvobození a oslavě milované dOmoviny. A přece

lze souditi1'02lborem lidovýdh proroctví, většinou zachovanýdh v psané a tiskové úpravě doby pozdější, že lid náš i za časů ušlechtilého jesuity vzhlížel k Blaníku s dechem zatajeným. Nikoliv český lid všechen, nýbrž pouze. tajní stoupenci husitské a bratrské víry: v chiliastických tužbách vyznavačů Beránkových se sdružuje obnovení kalicha s krvavou protiněmeckou bitvou pod Blaníkem, k níž vyvede Bůh z hory vojsko sil:né a statečné. Přesvědčivě dovozuje profesor Kraus z tohoto podání, jež jest zachováno v několika versích, že původně nebyl svatý Václav s blanickou legendou ve spojení, nýbrž že v památné hoře dřímali boží bojovníci, čekajíce, až udeří hodina kalicha a obnoveného panování jména českého v zemi zděděné ...

Pronikavé změny doznala blanická pověst v neobratných rukách německých lžiromanti:ků, kteří za úsvitu českoněmeckého písemnictví préllŽského podle dobrodružného vkusu svého čtenářstva špet1kovali české hrady a vrchy krvavými a'tajemnými zkazkami a jako praví synové soumraku protireformační doby, nešvařili naši minulost náboženskou pom[ouvaónými bajkami jesuitskými. Z nesympatického a zapomenutého zástupu ,těchto pisálků, jejž zná lépe než kterýkoliv jiný dějepisec literární, prof. Kraus zkoumáním stejně lopotným jako důmyslným w:-čil lžirhistorického vypravěče Josefa Sdůffnera jakožto přetvořitele 'legendy blanické. V ubohém románu rytířském z r. 1798, psaném cha· trnou němčinou, "Zdeněk ze Zásmuk a jeho druhové čili Rytíři zamčení ve skále", sloučil Schiffner starodávnou, všeevropskou báchorku o Fortunátovi s lidovým vypravováním o Blaníku, ale tomuto dal protihusitský a protičeský ráz: zakletí hrdinové blaničtí nejsou bojovníky božími, nýbrž naopaik statečnými odpůrci loupežných hord husitských; v čele bohatýrů, mezi něž Zdeněk ze Zásmuk, rek bez bázně a hany, jest přijat, stojí 2ižkův odpovědník, urozený katolík a rytíř Meinhard~ Schiffnerova zvrhlá romantičnost a nečeský záměr protihusitský ovládají odtud zpracování blanické látky, z nichž germanista Kraus sleduje podrobněji některé kusy německé, zvláště vypravování Mo-

ravana Sohona, který matného Meinharda Sohiffnerova nahradil historickou postavou horlivého pána protikališného Oldřicha Sezimy z Ústí . . ., taikto legenda, zrozená z úpěnlivé naděje pronásledovaných a tajných husitů českých, se obrátila posléze proti nim; do té míry promýšlené bylo úsilí domácí protireformace. Ale ti. řada českých spi. sovatelů se přiklonila od prostého lidového podání k motivioky bohaté úpravě německýoh romantiků: tak V. K. Klicpera v hlavním ději své rytířské hry Blaník, tak J. K. Tyl v pobOČiním motivu dramatické báchorky Jiříkovo vidění; oba vábiIa k látce ovšem také tendence vlastenecká.

Až potud vzorný Krausův rozbor pověsti postupuje krok za krokem, nemíjeje ničeho, co by pro výklad motivů bylo významno, ale pak nepřihlíží k jedné podstatné stránce legendy blanické. Svatý V ádav, vévoda české země, zjevuje se podle Krausových vývodů v čele blanického vojska teprve v umělém podání 40. Ilet: původně si vypravoval prý lid pouze, že se k l.'ytímmz hory připojí až po k1.'Yeprolití na bílém koni s ,kopím. Tu bylo by nutno studii Krausovu doplniti snad důikiadnýmrozborem 'legend svatovádavSlkýdh a jest velmi pravděpodobno, že pojítkem mezi blanickou pověstí a proroctvím o příští sv. Václava byla chiliastická důvěra v osvobození země české, zrozená v dobách nejtěžších; odtud zařadění národního světce v čelo vojska zakletého, ale očcl<ávajícího plnost času.

Pověst blanická, kterou nejvýrazněji hutným a kovovým slovem zaznamenal Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, náleží k běžným a drahým motivům českého moderního umění; zpracovali ji Levý a Aleš výtvarně, Smetana a Fibich hudebně, Vl.'chlický a Jirásek slovesně. Bylo by třeba nové studie, obdobné pojednání Krausovu, jež by sledovala obměny a růst legendy pod rukama novověkých českýdtmistru, kteří potlačují stále romodnějti.živly romanticky cizorodé, zdůrazňujíce základní prvky národně prorocké. Při tom vždy určitěji proniká dvojí hlUlboké pojetí, o němž neměli němečtí ani čeští romantikové potuchy; dokonale vyhraněno to nacházím jednak u Bedřiéha Smetany,

jednak u Jaroslava Vrchlického. Smetanův symfonický cy. klus Má vlast uzavřen jest hudební básní Blaník, kde v sebevědomém a chralném hymnu o důvěře ve velkou budoucnost národní zaznívají nově rozvedeny akordy z Táboraintuice geniova vrací legendě blanid.<é její původní smysl, skalou pos'vátné hoo/ proniká tvůrčí pohled národního věštce v tónech a nachází tam - boží bojovníky. Vr<ihlický ve své Balade blanické pojímá pověst jako apoteosu dě'lné a osvobowjící síly našeho selského lidu; není náhodou, že báseň přeložil z Fresek a gobelínů do Selských balad. Věky, jež přespal písmák Jíra mezi dvojím ~pěvem pašijí v Blaníku, nadobro přepodstatrůly tamní vojsko boží; básník utopista, jenž po celý život snil o nekrvavém sbratření lidstva v !práci a v rovnosti, dá se Jírovi v Blanice probuditi za šťastné již doby, kdy rodná země nepotřebuje zbraní a rytířských činů. S úžasem hledí Jíra na snící blanické reky:

Ale u jich nohou neb~lo víc 7Jbmní. Místo velkých štítů jak měsíč,né plání ruchadla se skvěla, pluhy místo praků, místo mečů, k~í zdivenému zraku jevily se kosy, 'rýče, cepy, brány, motyky a srpy čistě ukovány,

stejně nad tím davem prapor však se zdvíhal, na němž svatý Václav s orlicí se míhal,

vesel zachvíval se ...

A v proměněné vesnici, již, sám nepoznán, nepoznává, naclhází Jíra týž nový Šťastný věk selské idyly: v smavém kraji plno ruchu a nade všemi skřivan jásající - -

Takto se v podání největších českýdh umělců nad zkouškami a nejistotami, ztrátami a prohrami, 2imatky a Ú7Jkostmi kolísavých dnešků, vymodelován tvůrčí vůlí národního genia, rýsuje vítězný obrys Blaníka, nadaného mluvou útě· cby: jednou Blaník hrdmského činu v dUCIhu národního náboženství, po druhé Blaník bohatýrské selanky podle staré české selské pýchy. Naše srdce mohou si voliti mezi

obojím pojetím pos'Vátné hory, ale nesmějí nikdy zapomenouti, že vysoko na obzoru nejisté přítomnosti české trvale zůstává zakreslen modrý obrys symholiokého maníka, jenž zakazuje, abycihom pochybovali a zoufali nad budoUGlostí lidu božího.

(Z času za iiva pohřbených, 1923, str. 11-16.)

I I. JAN BLA H O S L AV NA ROZCESTí

(1916.)

Se sedmadvaceti lety vstupuje Jan Blaiho~lav do literatury, aby jí dobyl jarou ~vostí ducha bohatého až k mamotratnictví a srdečným teplem výrazu tak:měř básnického: roku 1550 mladý Moravan, jenž se právě vrátil do domova z filologiCkých a bohosloveckých studií v cizině, vydává v Praze neveliký "Spis o zraku, jak člověk zrakem, to jest vidě. ním a hleděním sobě nebo jiným škoditi může". Z naiéhavě horlivého traktátu, který po kazatelsku užívá praktické psychologie pro záměry mravoučné, mluví radostné a výbojné mládí spisovatelovo: kvetoucí skutečnost svými tvary a vděky zaútočila na vnímavou duši jinochovu, volná příroda v jarním rozpuku naplnila bystré oko sterými obrazy svě· žích barev, cizí kraje i půvab domova vycvičily Blahoslavovu vlohu pozorovatelskou.

Nehlásí se tu však pouhý úžas mladistvého, do široka rozevřeného Zlraku a v jaré nevinnosti žíznivého srdce nad "lepem a vnadou věcí krásných a libých, na kteréž svět duše jako čihař sojky lapá." Z těchto stran zároveň výmluvných i barvitých proudí k nám vlažný dech omlazení lid· stva, které za inspirace starověkých básníků snímá se &kutečnosti tlumivé závoje a chystá se k radostným zásnubám s přírodou i s antikou. Jako sHčný ornament, sloužící však zároveň názornosti, tlačí se vděkuplnému kazateli stále do pera zaokrouhlené obrázky přírodní, založené na přímém postřehu; s pozornou láskou propracovává český humanista drobné výjevy z řeckého bájesloví a římské bistorie o Pa·

ridovi a Heleně, o Medei a Jasonovi, ltalmantovi a Kassandře, o svůdné Didoně a cudné Lukrecii a střídaje je s genrovýnů příběhy o Adamu a Evě, o Betsabě a Davidovi, o Juditě před Holofernem, připomíná mimoděk prostoduché obrazy německé renesance, XV'láště deskové malby Lukáše Cranacha, před nimiž pravděpodobně Blahoslav nejednou postá!l za vitemberských svých studií. Bodří primitivové rydla a štětce na sever od Alp vyjádřili lépe než jejich konvenČině a rétoricky veršující krajané zmatený a přece rozkoše plný vzruch bytosti, která s ruměncem si uvědomuje, jak její hranatá karakternost jihne v teplém větru svobodné lásky k přírodě, a jak se středověká mentalita vzdává smyslového opojení novýnů skutečnostmi. Tyto psymologické motivy, třebaže využity mravokárně, naplňují spisek Blaihoslavův: opětovně líčí vzrušený karatel, kterak smyslová a citová oblast duše lidské propadá neodolatelně mocným dojmům zevního světa, jak se jim v přísné cudnosti zprvu brání, aby posléze zmatena a za· hanbena uvázla jako pták na čihadle; vrací se často k obrazu šípu v srdci, který řeže a těŽlkou bolest vzbuzuje, zároveň však pobízí k odvetě; podává takřka fysiologický rozbor milostného vzrušení, při němž si muž a žena podávají po. chodeň rozžehující na tváři hned oheň i plamen červený, hned dým bělosti; sleduje přísným, ale pronikavým zrakem záludné hry promyšleného svůdnictví, které podkopává veškeru duševní rovnováhu.

Blahoslav, muž vzácné vlohy visuální a horoucí lásky k přírodě, se vyjadřuje často způsobem doslova výtvarni. ckým, nikdy tak mistrovsky, jako v proslulém odstavci, malujícím ideál tělesné krásy mužské: "Člověk sličný, spa. nilé postavy, údů a všeho těla a zvláště pak obličeje ušlech. tilého, barvy libé, bílé a červené neb drobet snědé, zvláště jsou-li k tomu oči černé, vlasy jasné, všimni údové těla zachovávají-li svou míru, ani příliš hrubí, strojní, takže hned všecken obličej ukazuje přirozeně ušloohtilost a zdařilost. Tu z samé té osoby jako plamen plápolá jakási milostnost a vámost, ano, řídko kdo člověka toho nemiluje,

každý jej rád vidí, řeč jeho slyší, takový(' vdmi &nadně a velmi mnoho jich svým pohleděním zraní a ušlechtilostí zraku svého zjímá; prší z jeho zřítelnice jiskry k zapálení mnohých srdcí."

A přece Blahoslav se sám nevzdává ani smyslovým touhám zrakové své náklonnosti, ani renesančním lákadlům zevního světa. Již tato knížka, zrozená z opravdovosti upřímného mládí, jest sebeobranou proti všem těm svodům. Jejím nejvlastnějším předmětem jest mravní zápas zraku a svědomí, mluveno vlastními slovy Blahoslavovými, čili, přeloženo do názvosloví filosofického, boj mezi naivním realismem renesance a křeSťanským supranaturalismem; Blahoslav nebyl by věru synem Jednoty, kdyby nebyl přisoudil vítězství "volajícímu a křičícímu svědomí" nad lehkověrným zrakem. Ušlechtilý půvab stvořených věcí neplatí nic sám o sobě, nýbrž teprve zrcadlí-li se v něm pozorovateli duch Tvůrcův; oko, tato perla drahá a krásná v prstenu zlatém těla lidského, zůstává zdrávo a neporušeno, pouze tenkráte, když se obrací od klamavé skutečnosti zevnější vždy znovu do duševního světa. Hned na počátku své pouti, nejinak než syn Alkmenin, ocítá se takto Blahoslav na křižovatce, kde se rozbíhá renesanční cesta smyslové a tvarové ro~koše a refonnační dráha mravně duchového poznání: ačkoliv jeho bystrý zrak pronikl k červánkům teplého dne, které ~latily onen směr, neváhal a rozhodl se pro tuto stezku. Od té chvíle jest jeho zrak, který by byl býval výtvarně založeného milovníka přírody málem učinil radostným synem země, stále ovládán křesťanskou kázní: na vnady a vděky všeho stvoření pohlíží alegoricky a mravoučně, hledaje tam bud' podobenství zjevů duchovních neb pomůcky k jistějšímu osvojení pravd morálních; svěží krása rozkvetlé přírody básníků starověkým, které zlákal Satan pro své dílo marným půvabem světa, aby v něm hledali obrazy a důkazy jeho moci.

Bratrský myslitel zkrotil a ochočil takto mohutné své na· dání zrakové, .nedovedl ho však potlačiti. Každá jeho věta podává důk~ O Blahos1avověscihopnosti visuámí, a proto

není u nás v šestlnáetém věku spisovatele, který by se mu mohl zdaleka vyrovnati obrazností a obrazivostí mluvy. Patří k umělcům mluvy, kteří pokládají myšlenku za nedo· pověděnu, dokud ji neozřejmili a neobjasnili příměrem a metaforou a jimž názorné epiteton teprve dokresluje předstaVUj také jeho význačná záliba pro přísloví, jejichž byl netoliko odborným sběratelem a znalcem, ale i štědrým uži. vatelem, vyrůstá z potřeby mluviti obrazně a barvitě. V obou svýoh nejosobnějších knihách, kde se ve formě hudební učebnice a jazykového brusu skrývají zlomky jeho poetiky, podal Blahoslav teorii a obranu metafory a epiteta. Metafory "slova pěkná, příjemná a světlá jsou jako šíp, jenžto člověku pojednou mnoho v mys'l uvedou a třebas srdce zapálí, podobně jakoby nějaké tabule malované před oči někdo někomu poskytl". Epiteta mnoho světla přidávají a "bez nich jsou veršové jacísi nezpůsobní jako traňk ne· oslazený, neoslazená a nemastná krmě"; jimi se "velice ozdobuje řeč, zvláště když má býti oratio hejbavá a movens affectus, živá a horlivá".

Najdou se u Jana Blahoslava celé odstavce, v nichž obrazová tvořivost přímo dusí jasnou logiku výrazovou: meta· fory se hrnou prudce do pera a způsobují více rozkoše spi. sovateli než čtenáři. Právem požívá proslulosti výmluvné místo ze závěru 2. vydání "Muziky", kde karakterisuje různou povahu duchovních písní: "Uzříš některou píseň, ana jako věnec krásný, jiná jako louka zelená a 'kvítím rozlič. ným prorostlá, jiná jako strom ušleohtilý, jiná jako z daleka se modrající hory, jiná jako stavení krásné, bud' zuzavírané, bud' zotvÍrané. Jinou uzříš, anať jako potůček plove z stud· nice tiše, hladce povrchu, jiná břehy podrývá a pojímá s sebou." Kdežto tyto obrazy a metafory jsou kořistí zra:ku osvěže·ného prochád<ou ve volné přírodě, použil ve třetí knize "Gramatiky české" zkušeností oka, jež se vycvičilo v pozorování předmětů uměleckých. Mluvě o užívání cizích slov v mateřštině, rozpřádá do široka: "Ano, pěkné barvy ještě zlatem bývají prosazovány a jakž zlatníci říkají šmel· covány, a krásné sukně ktasšími věomi aneb dražšími pre-

movány anebo krumplovány bývají. Zlatá koruna drahým kamením náleží, aby se skvěla a louka rozličným kvítečkem prokvítala a zvláště nepříliš blízko stojícímu zraku divně se měnila. A protož i my toho, což jest již do našeho ja. zyka vnešeno a my jsme to i obvyklostí ztvrzené zastali, uží. vejme jako svého."

Zde a často jinde se nepodrobil zrak tuhé kázni myslitele a stylisty: zevní svět příliš vábil rozkošnými obrazy plně vyvinutou Blahoslavovu vlohu visuální.

Bylo by však marným omylem, dhtěl·li by kdo v zrakové schopnosti Blahoslavově spatřovati jeho duševní rys vůdčí; nemůže býti sporu o tom, že byl v podstatě a u d i t i v e m.

Muži, který ve své církvi proslul jako kazatel a skladatel písní, nebylo slovo ledabylým zvukem, nahodilým nástrojem, lhostejnou hodnotou - nepřestával o něm přemýšleti, studovati a vyšetřovati je teoreticky, pracovati s od· danou pokorou o jeho modnocení a zjemnění. Blahoslav věnoval kultuře slova valnou část svého života, ať se zabýval v "Muzice" slovem melodickým, které letí na křídlech hudby, ať humanisticky vážil a tříbil v "Gramatice české" slovo správné a učené, ať ve "Vadách kazatelů" kritisoval podmínky působivosti slova mluveného a deroucího se z úst řečníkových do srdce zástupů. Pro reformační názor Blahoslavův má slovo pHmo význam mystický - jest doroz· umívacím prostředkem mezi člověkem a Bohem; i pro něho odhaluje vstupní věta evangelia Janova praprincip křesťanství: "Na počátku bylo slovo, a slovo bylo u Boha."

Zdálo·li se Blahoslavovi snad v mládí, že vlastním středem života a pravým předmětem poznání jest člověk, spa· třující zrakem v kráse stvořených věcí moudrost a velebu Stvořitelovu, dospěl později nezvratného přesvědčení, že všecka pozornost má býti obrácena k člověku hovořícímu posvátným slovem s Bohem a hledajícímu pro toto slovo výraz nejdokonalejší. Proto nepoznáváme osobnosti Blahoslavovy nikde tak plně a jasně jako tam, kde v duchovní

písni rozmlouvá s Hospodinem, kde úzkost a svár prudké své duše vyrovnává melodií náboženského zpěvu, kde po stopádb ža1můvytváří pro zpěvník bratrský svou medita. tivní lyriku. Otakar Hostinský, který analysou odborných prací Blahoslavových doposud nejhloub pronikl ke dnu jeho lidství, vymezil přesně okruh duchovní poesie Blaho· slavovy, jak ji poznáváme z kancionálu Samotulského: v rozhorlení a hněvu boje o ohroženou Jednotu, v stísněné náladě, protrhované však přece paprsky důvěry v Boha, v hodinách pochybností a zmatků obrací se biskup Jednoty k Pánu a to nikoliv suchopárným výkladem dogmaticikým ani neosobní parafrazí bible, nýbrž vážným a vroucím roz· jímáním neb horoucí lyrikou stojící na rozhraní žalmů a modliteb; ježto pak při veškeré bezprostřednosti vřelého citu nemluví pouze za sebe, nýbrž za celou svěřenou mu cír. kev, dbá stručné jadrnosti, jasné lidovosti výrazu - zde pře. konává reformační křesťan nadobro učeného humanistu, zde vítězí českobratrský mistr nad žákem latinských škol ve Vitemberce.

Toliko v posvěcených chvilícih. náboženské inspirace pH lyricikém tvoření ocítal se Jan Blahoslav tváří a v tvář sao mému Bohu. Pak si uvědomoval jeho bezprostřední blízkost, pak se nezdržoval na dráze radostného a opojného poznání ani učeností ani bohoslovím, nýbrž přenášel se k božímu trůnu odvážným vichrem svého citu. Leč to byly okamžiky výjimečné.

Vitemberská reformace, která neposkytla jen Blahosla. vovu mládí kvas poznání, nýbrž celému jeho životu zorný úhel myšlenkový, smetla v radikálním rozmachu osvobodi· vých svých počátků všecky zprostředkující činitele mezi kře. sťanem a Bohem, jež průběhem dějin církevních ztuhly v překážky opravdového spojení. Avšak když soustavně promyšlená lutherská theologie uzavřela sňatek s humanismem Melandtthonovým, vstoupila mezi protestantského věřícího a jeho Boha přehrada nová, nepovolnější a nebezpečnější

tt1.nohé z barier nedávno zaVl"Ženýcll: autorita bible, jejíž výhradné pochopení přisouzeno rozumu vycvičenému ve školách filologických. Luther, jenž se nábožensky přerodil právě vášnivým prožitím bible, odkázal svým stoupencům učené studium jejího textu a schvaloval, když přítel jeho Melanchthon dopodrobna vypracoval plán pro výchovu výsadní hierarchie učenců 'biblických, v němž bylo dosti místa netoliko pro odbornou filologii, ale i pro zmodernisovanou scholastiku. Bystrý a kritický Melancihthon sám mnohem dříve než blOtmniví hlasatelé ryzího evangelia nekaleného učeností a dokllrinářstvÍ1n - postihl, že se reformace ocitá teď na rozcestí a prožil na prahu dvacátých let prudkou krisi, kdy již již byl odhodlán zříci se humanistické kultury pro evangelické křesťanství, učenosti pro sy. novství boží, Erasma pro Luthera. Ale pak vytvořil jeho mírumilovný a poněkud střízlivý rozum ideál učené zbožnosti, který pohodlně smiřoval znepřátelené sHy mladé kul. tury, hově stejně Erasmovi jako Lutherovi - rozumářství Zil10VU udusilo náboženský cit, inspirovaný muž boží zase ustoupil bohoslovci vzdělanému v kázni kursů mluvnickořečnických i filosofických, duch se opět sklonil do jařma litery, jež ihránilo mu v příliš volných r02Jletech k trůnu božskému. Ale na vysoké učení vltembersiké, ohnisko tohoto polovičatého kompromisu, hrnuli se ze všech končin protestantského světa žáci a oddávali se dychtivě nové nauce.

Mezi nimi ve čtyřicátým letech usedl také Jan Blahoslav, jenž z domova již asi znal ,rozpor mezi náboženskou inspirací a učeným ibohoslovím; prožívalať Jednota od svých začátků tento problém velminapiatě a bolestně. Přirovnal-li Blahos'lav ve skvělé a příkré karakteristicesvého osobního a zásadního odpůrce Jana Augusta k Lutherovi, leží na· snadě, abychom viděli v něm samém podobence Melanch· thonova: byl muž tiše pobožný, ale spíše učeneckého než náboženského temperamentu; díval se do světa a do života více vY2Jbrojeným okem dějepisce a filologa než jasnovidným pohledem důsledného myslitele; nedovedl rozlišiti básnic-

kOll krásu od řečnického patosu a proto vždy fOl'mální la. hodu podřizoval kazatelské působivosti slova; byl příliš zaujat organisací své obce a své nauky, aby mohl se nořiti do hloubek svého já; a především - měl nadání a touhu smírně klenouti synkretické možnosti nad rozporem principů. Jeho vlastní duševní a kulturní protichůdce v české refor. maci nesluje Jan Augusta - tu vadí přílišná nesouměrnost fonnátu - nýbrž Petr Chelčický, jehož celé myšlenkové drama protestuje příkře a velkolepě proti Melanchthonovu řešení konfliktu náboženství a vědy.

Pouze neohrožená a útočná duše Petra Chelčického byla by mezi našimi reformátory dovedla postihnouti daleký a osudný dosah tohoto problému; jeho ,rozhorlený posměch "moudrým kn~há:m hlubokých smyslů a velikým dekretům", jeho příkrá nedůvěra k "mistrům kolejským" a k "žákovství školnímu" i k "doktorům Antikristovým" vytryskly z jeho zásadního odporu k veškeré rozumářské scholastice v theologii. Chelčický - a právě jen on jediný u nás, nikoliv Blahoslav a Komenský - byl z rodu oněch odhodlaných a důsledných myslitelů, vyvrcholivších Rousseauem a Tolstým, kteří se mrozili nástrah a osidel, jaké strojí učenost svobodě a pravdivosti dokonalé duše. Vytušil, kterak věda a nauka svádí k mechanismu, jenž ohrožuje volný tep srdce roztouženého po božím světle; položil rozhodný důraz na svéprávnou duševní silu, proti níž všecka učenost kolejní jest jen mdloba a stín; upozol'nil, jak služba liteře radí k pohodlí ducha a k ochablosti vůle. Neučený laik jihočeský, který v Praze úmyslně míjel universitu a její disputace a kvestie, poznal sotva z dá1Jky scholastickou syntesu vědy a náboženství a přece odhadl v její zásadě krajní nebezpečí pro člověka božího. Jak by hyl as pobouřen ve Vitemberce Melanahthonově! Byl by se tam jistě zhrozil ďábla, jenž nadobro chybí v tak rozsáhlé a rozvětvené demonologii Lutherově a jenž obahází dnes jako před čtyřmi věky: stu· deného a opatrného ďábla v taláru a baretu magisterském, jenž mechanické své přispění neosobní a metodické nauky nabízí hned pochybovačnému knězi, hned válčícímu panov-

níku, hned kupčíclmu finančnikovi, hned úlisnému zákonodárci. Nestraší tcmto sebevědomý d'ábel právě dnes nejvytrvaleji mezi nánů? Není to on, kdo jednou s výpočty statistikovými, po druhé s návrhy technického vynálezce, po třetí s imperialistickými závěry historika předstírá, že slouží duchu člověkovu a přece poslé:ze ukazuje všecka království okrsku země, svádí docela stejně jako druhdy jeho otec, řka: "Tobě dám tuto všeoku moc i slávu; neboť mně dána jest, a komuž bych kOM ohtěl, dám ji. Protož ty, p0kloníš-li se přede mnou, budet' všecko Tvé"? V době reformace chladný d'ábel mechanického vědění nepřestával sváděti bohoslovců; dařilo se mu to do té míry, že zmařil nejvzácnější setbu reformace.

Jan Blahoslav,nejvěmější melancihthonovec v Cechádh, nepřipustil si těchto problémů. Najdou se sice v "Grama. tice" dvě místa, z nichž se ozývá úzkost, že přílišnou horlivostí pro literaturu zanedbává ducha a že získávaje moudrost světa,.ztrád pravdu boží: jednou vložil poděšenou svou nejistotu do úst gramatikovi Václavu Filomatesovi, který sveden vlašským humanistou Vallou, více nanu nad porušením řeči než knězi sluší; po druhé sebekárně obviňuje se sám, že ještě za připozdívajídho se věku životního místo služby náboženské se příliš obírá záležitostmi "všivýcih mluvniOkářů". Leč to <byly jen mlhavé útržky náladové skepse. Rozhodné slovo promluvil Jan mahoslav o sporu náboženství a uč~osti v proslulém svém traktátu "Filipika proti nepřátelům vyššího vzdělání v Jednotě", slovo tím upřímnější, ježto rušná polemika proti misomusům neuzrála pomalu ve dhví1ích meditativních a nebyla trpělivě vyzbro. jena důvody a doklady znalce písem i klasických spisovatelů, nýbrž se vynořila bezprostředně pod úderem rozhorlené chvíle z nitra humanisty, který i v afektu zůstává působivým řečníkem a zdobným ciselérem slova i metafory.

Opět jako v začátečnickém spisiku ,,0 zraku" stanul Jan Blahoslav na rozcestí: tehdy rozhodl se pro křesťanství proti renesanci, tentokráte vůči radikalismu ryzího evangelia zvolil řešení humanistické. Smyslovou rozkoš mladé bytosti

zkrotil náboženskou kázní; intelektuální touhy mladého národa, jenž si žádal a potřeboval kulturníoh statků, nemínil ani nedovedl potlačiti. A zde je rys, který "otce a vozataje lidu Páně" činí nám posud drahým: hluboký a jistý smysl pro národně kulturní potřeby české určoval vždy směr činnosti Blahoslavovy a posvěcova! ji. V tom Blahoslav byl z nejšťastnějších dědiců Mistra Jana Husa, b:erého tak trefně a prostě jmenuje "dobrým Coohem".

Ve Vitemberce, městě Lutherovy a Melanchthonovy slávy a Blahoslavových počátků, sedí podle podání básníkova za hluboké noci ve své temné studovně doktor Faust a prahna po nadpozemním zjevení, otevírá důvěryplně Nový zákon; jsa věrným synem XVI. věku a blížencem Erasmovým, Lutherovým a Bezovým, touží "snaživě a poctivě" překládati blahozvěst Janovu do milé mateřštiny. Zápase o výraz, prožívá učený doktor nejen to, co evangelista vložil do helenistického textu, ale daleko více: v hodině duchů zaburácí jeho tušivou myslí všecko, čímkoliv za re· formační století mluvilo Písmo k náboženským i filosofi>ckým myslitelům. Nejprve filolog vitem:berskéobservance pozdravuje důstojný zvuk přesného a zdobného s lov a, které z řeckého originálu přilétá k cvičenému uchu humanistovu. Pak se noetické pochY'bnosti školeného aristotelika vbodávají do samého jádra, jež není slovné, nýbrž logické, a opatrná ruka intetpretova již již píše meziřádkovou glosu: byl na počátku u m. Ale sotva se odpoutal odvážný doktor od litery, poznává, že se prapodstaty zjevení nezmocní střízlivým intelektualismem, nýbrž schopností intuiční, kte· rá sama jsouc tvůrčí, hledá všude - a přede vším v úsvit· ných mlhovinách prapočátků - tvůrčí činy; s íl a, ale j e š t ě spí š e č i nznačí v jasnovidné inspiraci Faustově praprincip světa.

Co Goethe vložil takto v úžasné syntese symbolickému Faustovi do úst, tanulo na mysli, byť neurčitě, všem reformačním překladatelům bible; spravedlivý úradek dějin od·

měnil je dokonce závidění hodnou sudbou, že se jejich vý. tvor, který chtěl býti jen slovem a umem, proměnil v sílu a čin.

Co platí doslovně o bibli Lutherově, to se stejně plně vztahuje i na Blahoslavův Nový zákon. Pevný a jemný od· borník v řečtině originálu i mateřštině, do níž chtěl pře. kládati; realistický a důkladný znalec každodenního jazY'ka i řečnický mistr vznešené mluvy náboženské, těchto obou pólů, mezi kterými se viní řeč evangelií; poctivý ctitel dobré jazykové tradice a vkusný odpůrce odumřelých archaismů i strakatých provincialismů; humanisticl<ý žák staroklasi. ckých škol i opatrný hodnotitel běŽll1ých cizomluvů - spojili se k dílu filologickému: pro ně pro všecky bylo na počátku s ,lov o. Ale nešlo pouze o dílo filologické, jehož pomůckou byl slovník a mluvnice; z bůh Erasmových a z výkladů Melanchthonových naučil se Blahoslav kritice biblické, která, odstraňujíc strusky tradice i bludy komentářů a zjišt'ujíc pravou evangelicl<ou náplň s'lova, hledá s mys 1 a u m svatého poselství. Zda si Jan Blahos,lav, vydávaje na jasném vrcholu svého mužství Nový zákon a ukládaje závazným příkladem svým stoupencům a žákům, aby pokračovali v jeho stopách, uvědomil, že do jeho knihy nejdraŽŠí vložena jest tvůrčí síl a a že vykonal č i 111, který bude nadále určovati dráhu kultuře národní?

V Blahoslavově Novém zákoně, jenž se stal úhelným kamenem Kralické Bible, dříme podivuhodná síla jazyková: půlčtvrta století berou Čechové do ruky drahou tu knihu a vždycky znovu prožívají, jak z důstojného, ale i vroucÍ!ho klidu vyrovnaných jejích odstavců mluví k mm sám duch národní prabytosti, který shromažďuje všecky příslušníky-rodného kmene v těsnou jednotu. Filologovy znalosti, vztahující se bystře na otázky slovníku i brusu, na obor nářečí i mluvy archaické, na fraseologii i lila všecky nejjemnější odstíny skladby, byly pro Blahoslava pouhou stravou tvůrčí intuice jazY'kové, která jako pohled bystrozrakého tovaryše v báchorce postřehovala ve lhostejných vrstvách řeči otřelé a běŽll1éryzížílu drahého kovu výra.

zového. Pro Blahoslava, stejně jako pro Husa před ním a pro Komenského a Jungmanna po něm, jest náródní jazyk posvátnou záležitostí srdce: nese na neunavných svých perutích nejskrytější myšlenky osamělého jedince k Bohu, ale vysvobozuje zároveň jednotlivce z teskné siroby, poje jej s rodáky živými i mrtvými, s krajany hlízkými i vzdálenými, s knihami předků i s dětským žvatláním budoucích příchozícih. Takto se jazrkový čin Blahoslavův mění v čin národní - sbory a školy, tiskárny a sněmy, dogmatické nauky a politické snahy Jednoty českobratrské pominuly, ale síla jejího jazyka, jež se po prvé uvědomila v Blahosla. vově Novém zákoně, kolotá a tvoří dále a do nekonečna. "Za dnů pochyb, za dnů tísnivého přemýšlení o sudbě otčiny," jak praví básník, třeba jen otevříti evangelia Blaho· slavova a zapřísti se na okamžik celou bytostí do jejicih mluvy prosté a vznešené, klidné a pravdivé, monumentální v dokonalé své věcnosti - tvůrčí a obrodná síla jako zá. palná jiskra, jež svítí a hřeje, přejde z knihy do našich srd· cí, která hned nacházejí útočiště a bezpečí v "řeči. nejušlech. tilejší a nejozdobnější, nejpěknější a nejbohatší" ,řeči české.

Kdokoliv se podivoval Janu Blahoslavovi, vzdával čest šíři jeho zájmů i vědomostí,rozmanitostí oborů, v nichž osvědčil vedle teoretického důmyslu také mistrovskou výkonnost, kult;urní jistotě jeho zoru, ~terý činnost odborníkovu vždy podřizoval obeoné potřebě vzdělanosti náródní. Právem a nadšeně byl v něm uctíván dějepisec a hudebnik, gramatik a brusič, praktický řečník a polemik i učitel umě. ní retoriokého, překladatel a vykladač bible, duchovní básník a humanistický estetik.

Jeden význačný rys bohaté osobnosti Blahoslavovy hyl však doposud míjen nezaslouženým m1čenim: Jan Blahoslav jest z nejstarších a z nejbystřejších kritiků v Čechách. Ne· smí nás mýliti ovšem, že neužívá žádné z forem, které jsou pro kritickou činnost dnes běžné, ale to platí také o všech ostatních starších kriticích našich, ať slují Daniel Adam

z Veleslavína a Bohuslav Balbin nebo JOBef Dobrovský a Josef Jtmgmann; je-li u oněch kritika skryta v poznámkáoh historickýcht zastírají ji u těchto výklady filologické - u Blahoslava dlužno vyjmouti ji ze spisů obojího cizut jako vůbec bývá mezi kritiky období humanistického.

Pozornější čtenář spisů Blahoslavových, budttež jakéhokoliv obsahu a poeházejtež z kterékoliv jeho fázet vycítí z nich vyhraněný temperament kritický. Jan Blahoslav si nejčastěji ozřejmuje správnost názoru neb výrazu tím, že posoudí a zhodnotí pojetí a podání nesprávné a to nikoliv jako cosi neosobního, nýbrž jakožto znak povahy spisovatelovy. Jest v tom kus temperamentní záliby pro pole. miku, ale Blahoslav neprovádí ji samoúčelně, nýbrž aby sám dospěl vyvrácením omylů pravdy be1lpečnější. Vypořádávaje se takto s odpůrci, jejichž soudy pokládá za škodlivé, i s předcihůdci, které míní doplniti názorem zralejším a přesnějším, projevuje Blahoslav dvojí rys, jenž jej řadí v nejtěsnější blíZlkost slovesných kritiků modernícih. Stačí přečísti v šesté knize "Gramatiky" několik skvělých a hut. ných listů, věnovaným rozsouzení řady českých spisovatelů, jmenovitě bratrských a humanistickýcht aby vysvitla tato dvojí vloha: proměniti kritický soud v životnou karakteristiku a uhodnouti povahu některého a~tora rozborem jeho slohu a formy. Arciť sloh a forma nejsou pro Blahoslava ani v hudbě, ani v básnictvít ani v umění kazatelském čímsi absolutním; vždy táže se humanistický estetik, pokud sloh hoví jeho ideálům díla slovesného a hudebního. Ač v názorech těch závisí namnoze na mechanické a imitační krasovědě vlašsko-italské renesancet neupadá přece v čiré utilitář· ství a v plytký racionalismus: po umělci požaduje vedle učení a cvičení také vrozenou schopnost, a básnické i hudeb· ní dílo má podle jeho názoru netoliko "rozumově učiti a citově hýbati i ponoukati", ,nýbrž zároveň "zplozovati libost smyslovou" - jaká "prostrannost a volnost" pojetí v době, kdy se ktasovědné přemýšlení vyčerpávalo stude· nou kázní pravidel a předpisů o napodobě a o rozumových předpokladech a záměrech!

Najdou se u kritika Blahoslava nápovědi a tuchy zásad ještě modernějších. V památném druhém dodatku "Muziky", který podává takřka poetiku písně, sleduje s láskyplnou pozorností vznik lyrické tvorby v duši původcově, obnažuje kořeny poutající výtvor se skladatelovou duší, odlišuje živly podvědomé od prvků úmyslně do písně vložených. Činí dokonce krok další: učí z básnického díla usuzovati na povahu tvůrcovu a s vřelostí, vlastní příbuZillým zpovědem kritiků novodobýdh, velebí roZJkoš i vznešenost tohoto pSYClhologického zaměstnání: "Neb jakž soudně na písničku pohledíš, tak toho, kdož skládal tu píseň, hned poznáš, jaké duchovní údy má, jak vyspělé, jak podaři1é, subtihlé, způsobné a ušlechtilé, jak zdravé neb nezdravé, z toho jací mohou pocházeti týchž údů skutkové, poznáš, jaká pracovitost, bedlivost, ryohlost, smělost. To znáti, s tím se poohírati uměti a moci jest: lépe na svět a na lidi v něm pohleděti, nežli by na ryňk, na trh šel aneb někde na divadla, kdež ne duše, ale těla lidská, a ještě oděná rouchem viděti můžeš, ale tuto, což nejpřednějšího v člověku, z hluboka spatříš."

Blahoslav hudehnírk, Blahoslav gramatik, Blahoslav rétor duchovní vyslovili se široce a vyčerpali tím, co pověděli:

Blahoslav kritik napovídá jen a naznačuje ve zmínkádh stručných, ale sporých: jest snad proto o mnoho menší?

Z velkých duchů naS1 náboženské reformace jest Jan Blahoslav zjevem nejklidnějším a nejméně tragickým: jako sudba nedopřála mu vzrušených osobních událostí a velkolepého dějinného pozadí, jež bylo údělem Husa, Chelčického a Komenského, taik neuštědřila mu ani jejich chmurné geni~osti. Jeho činnost spíše odborná ,než myslitelsky tvůrčí nekráčela mílovými kroky po vrcholech lidského ducha, nad nimi se kříží blesky dějin, bydlela, skloněna nad knihou, v pokojném údolí, kde vanou vlažné větry urychlující kulturní zrání; ocitla-li se na rozcestí, přemýšlela o vlídných mOŽDostechsynkrétiClkého smíru. Jest z postav našich

dějin, které milujeme vděčnou a pokojnou1á&c:ou, beze spom a bez patosu: jako Karel IV., jako Jiří z Poděbrad, jako Daniel Adam z Veleslavína šiří kolem sebe záři a teplo a nabízí nám vždy vlídný stisk ruky posilující. Není možno zapomenouti ho, nelze odciziti se mu - podivuhodná síla národního jazyka, která sálá z jeho odkazu nejIepšího, z Nového zákona, na věky zůstane spiata s podstatou češství.

(Krajané a sousedé, 1922, str. 7-18.)

III. ANNA Z ROŽMBERKA

Obrázek staré české šlechtičny, rytý do dřeva pro potěšení všech dobrých a křesťanských duší.

(1902.)

Bsemnictví českému šestnáctého věku chybějí dva nejvíce žádoucí a nejvíce sladké dary: poesie a žena. Celý svět se míhá v masopustním průvodě literatury tohoto nepokojného století: kněží všech církví a všech sekt, císařské vojsko a loupeživí lanoknechti; turečtí bojovníci s půlměsícem na praporcích a koňským ohonem na turbanech i křesť~nští rytíři, hledající slávu jména božího; potutelní mastičkáři vykřikující výbornost svých herbářů i apaték domácích i zamyšlení hvězdáři, nesoucí pranostiky pod paždím; 2Jběhlí studenti, přestrojení do šatů z ~atinské komédie, i učení knihtlačitelé s Hsy a s pohybHvými písmenkami v náručí, ke konci čarodějníci, černokněžníci a čerti; průvod jde s hlukem a okázalostí, křičí, zpívá, volá, do českých vět mísí floskule latinské, německé i italské, ale okna, za kterými sedávají krásné paní a slečny, jsou tmava a zavřena. Žena nenaslouchá a nechce naslouchati této zmatené a marné vřavě.

Věnuje-H však poněkud zájmu také psanému slovu, jeví se zcela jinou,než si ji spisovatelé bláhového a vášnivého tohoto století představovaH. Lutherští kazatelé i skladatelé katolických postil, helvetští mravokárci i přísní kněží z Jednoty horlili proti "marnosti žen a panen", a zachované dopisy českých žen z věku šestnáctého ukazují nám spořivé a rozvážné· hospodyně. Humanističtí učenci, znající Venuši i Evu jen z latinských knih a přeplněných komentářů, kre-

slili vítězoslavné průvody bláznovství a v nich vozík Ve. nušin, osazený ženami propadlými freji a neblahé milosti, a staré české korespondentky vyplnily své řádky prostými projevy obětavé lásky manželské. Důmyslní skladatelé růz· ných politií a správoven varovali před vládychtivostí a cti· žádostnou ješitností žen, kterouž stará a dávná království zhubena a v niveč obrácena byla, jak mnozí pouční příkla. dové ze starých mudrců a kronikářů vytažení ukazují, a zatím na českých statcích hospodařily rozšafné a moudré šledttičny, rozmnožujíce jmění a zboží svých manželů a pánův, bojujících proti Turkům, zapřisáhlým vrahům jména božího a národu křesťanského.

Ba, lze o českých těch paních říci mnohem více: bylyzá. chraňkyněmi českých svérázných tradicí, kdežto, podle slov mravokárného kněze těch časů, muži tak zavrhli předků svých mravy šlechetné, jako zavrhli jejich kroje a tak ci· zích národů přijali zlé obyčeje, jako přijali cizí šaty. Šest. náctý věk znamená v CedtáClh, podobně jako v celé říši římské národu německého, pronikavý obrat nejen bytu spo· lečenského, nýbrž i cítění a myšlení jednotlivcova. Zjem. nění života citového, produševnění všech projevů jeho, náklonnost k mělcl<:é lahodě a něžnému půvabu: vše, co mělo dáti v zemích štastnější podklad nové, vybrané, uhla· zené a výlučné umělecké kultuře XVII. století, a co bylo jen zvláštním odkazem renesance, odklánějicí se postupně od původního neobmezeného kultu osobní síly a individuál· ní svobody - vše přichází, byť zprvu zcela nesměle, v dru. hé polovině XVI. století do oblasti české, ode dvora do šlechty, ze šlechty do měšťanstva.

Veliký úspěch a rychlé vítězství mód a mravů francouz· ských, italských a španělských, do nichž stesky plní všecku slovesnou produkci doby Ferdinandovy i Maxmilianovy, jsou pouhými vnějšími znaky velikého hnutí evropského, přelévajícího sena českou půdu. Proti těžkému a důklad· nému pojetí života, jaké vyrůstalo z poměrů sociálnfch a bylo posvěceno náboženskými tradicemi i rodinnými zvyk. lostmi i prohřáto vŮttírodné země a dechem minulých po.

kolení, staví se názor nový, lehčí, svůdnější, hledící nikoliv ke smyslu, ale ke kráse života, nikoliv k hluboké vážnosti, nýbrž k příjemnému půvabu. Čeští kavalíři, studující na cizích rOlDánskýdh universitách, provázející své panovníiky daleko za hranice, řídící své diplomatické cesty brzy do Vlach, brzy do Španělska, přinášejí do vlasti nový směr životní. Nebylo souzeno, aby se počalo takto žíti v Čedhách: zlé osudy náboženské i válečné přivodily záhy, že přestalo se takměř žíti vůbec.

Leč zatím co muži konají průpravu pro nový společenský mrav i řád, který neměl nikdy nabýti u nás plně půdy, sedí jejich věrné a počestné ženy u svých kolovratů a zle žehrajíce na brokáty a rasaty, štamety a tabiny, haraše a karmaziny, do nichž oblékaly se dámy u dvora, předou pro své děti ,táž plátna, z nichž babičky jim samým košilky šívaly. Chrání práv dOlDova proti nástrahám cizoty, krásy domácí prostoty proti svůdnosti vlašské a francouzské, tra· diční souvislosti proti prudkému novotářství, kšaftů matek a pramatek proti novotám lehkým a nespolehlivým. Jsou proto milování hodny a roztomily jako pozdravy domova, a jejich ,listy, prostoduché a dětinské, komioké ve své nadsazené úzkosti o věci nejmalichernější a poetické svým patriarchálním pOlDěrem k statiku a daru pozemskému, působí zvláštním okou~lujícím dojmem jako milé interieury minulých věků ve starýClh museích.

,,Paní kanclířová" Anna z Rožmberka, provdaná z Hradce, naklání si z naivních a srdečných těch korespondentek, jejichž řada vrcholí klasickým zjevem paní Zuzany Černí· nové z Harasova,naše srdce nejvíce: jest skoro směšno, že se nám tolik líbí žena, která dovedla psáti takřka jen o ba· žantech a kožiších pro děti, o hřibátkách a sem~nku, o tělesným bolestech a škodlivosti dluhů, a jejíž obzor byl uzamčen ve čtyřech slovech, jimž se obracela k svému choti: "můj znemilejší jediný pane!"

Roku 1546 přivedli šestnáctiletou princeznu rožmberskou, dceru Joka z Rožmberka a Vendelíny ze Starhem.

berka, i sestru Viléma a Petra Voka z Rožmberka, zaslíbenému jejímu ženichu Jáchymovi z Hradce na jeho slavný hrad; ženich pro bolesti očí nemohl ani jeti pro nevěstu, ale jako výtečný diplomat, jenž patrně i v lásce a manželství zůstával věren svému životnímu heslu "ke konci prohlížej", utvrdil. a oslavil sňatek svůj zápisy znamenitými. Již rok nato uměla Anna z RoMtberka, jež ,přes všechen svůj hluboký obdiv k manželu a přes všecku oddanou pokoro nezřekla se dívčího svého jména, psáti velmi rozšafné a obezřetné dopisy úředníkům o kopách grošů a platech kněžských, a brzy se nedaly listy sedmnáctileté jihočeské aristokratky naprosto rozeznati od obšírnýoh dopisů stárnoucí švekroše její, panny Mandalény z Hradce.

Roztomilé děcko, které brzo stalo se matkou malého Adámka z Hradce, octlo se na velkém a slavném hradě, v ohromném a složitém hospodářství uprostřed velmi moudrých tchyní. a švekruší. Její nejmilejší jediný pán dlel neustále u královského dvora v Praze; dal za sebou zasílati horoucí listy i výborné koroptve a jeřábky; plnil s radostí vroucí přání mladistvé dhoti své, ,,,aby je ve zdraví stráviti rám", a přinášel domů vzácné a slavné titule karlštej'nského purkrabí, královského komorníka, tajného rady a posléze nejvyššího kancléře. Anna z Rožmberka, na niž se dámy u dvora tázávaly a jež skoro nikdy nepHjížděla do Prahy, počala psáti, aby alespoň něco měla. Píše-li o domácnosti, o čeledi, o chovu drůbeže a dobytka, o nemocech na panství a starostech o děti, referuje se zevrubnou důkladností zkušené hospodyně, milující fanaticky pořádek a vedoucí přesně knihy, ale když stýská si do stálé nepřítomnosti manželovy, když líčí své trpké zklamání, nepřive7A-li kočí psaní od svého pána, neb když se jí zdá,že deset let již chotě neviděla, a když touží, aby "ještě s Jeho Milostí drobet pobyla, než umře", pukají hned těžká pouta dlouhých period, a stesk mladého ženského srdce nedá se ukrýti ani strojeným slohem kuriállnim. Někdy se stává vtipná ta hlavička, která si s všemi vnějšími a hospodářskými starostmi dobře ví ,rady, poněkud sofistickou a roztomile

úskočnou, používá strojeným praktických důvodů, jen aby se její nejmilejší pán vrátil do Jindřiohova Hradce domů. Bohatá dcera roduroUnberského a paní z Hradce, která před několika měsíci líbezně se posmívala jakési ženě, jíž deset tisíc statků "dobývaného s ublížením zdraví tak ,platno jest, jakoby jak živa peníze neměla", učí pojednou chotě svého spořiti, na měšec pamatovati a k hospodářství přihlížeti a nemešká o každé jízdě, ať kamkoliv ji Jáchym podniká s králem, poznamenati, že asi hude těžká a nebezpečná.

Leč zdá se, že malé úskoky nepomohly mnoho. Pan Jáchym z Hradce podle hesla svého příliš k diplomatickým koncům prohlížel, a paní Anna z Rožmberka s oběma dětmi, Adamem, pro něhož časem na muži vyprošovala liščí kožíšek, a malou Aničkou, miláčkem tety Mandalény, stáJle osamocovala na Hradci. V~hla se vášnivě do hospodářství, prohlížela vše, zdokonalovala vše, rozuměla všemu. S pětatřiceti léty ovdověla. Poslední cesta pana Jáchyma byla vskutku těžká a nebezpečná, jak jej vždycky varovala; utonul v Dunaji, když most se byl pod ním prolomil; přece jen málo pan kancléř ke konci prohlížel.

Paní Anna hospodařila za děti a vše, čemu se naučila vděčně od švekruše Mandalény, vzklíčilo desítinásobně. Moudrá správa panství a domácnosti proměnila se v soustavu: z posledníoh listů této kdysi roztoužené mladé paní, jest suché naučení kuchaři Zdeňkovi, jak by "věrně, pilně, bedlivě, spravedlivě a všelijak náležitě se choval při zasekávání, vaření, uschovávání a přinášení jídel." A přece ani tu není paní Anna z Rožmberka z onědh žen, jež stále jen vaří a vync.1ézají jídla, aniž jediná z jejich krmí má svou osobitou příchut. Paní Anna Koření vše zvláštním úsměvným vděkem, tichou radostností prosté duše. Nebylo nikoho, kdo by jí nemilova1, a ,,podle své tiché a krotké přirozenosti lidem mila byla a Bohu se neztratila". Posledních dvanáct let žila na výminku u syna Adama, jenž, dosáhnuv plnoletosti, ujal se sám vedení statiků. Nezažila bouří, jež se přihnaly na její rod a na českou zemi. S padesáti lety r. 1580 us,nula a byla pohřbena ke svým předkům. "Jimžto

milý Bůh rač dáti věčné odpočhtutí a nám hříšným u vtte potvl'Ze~ a ve všem dobrém posilněni a potom v jisté na· ději dobré a křesťanské skon~ení a tak konečně s sebou věčné kralování!"

(Podobi~ny ~en, 1918, str. 43-49.)

IV. DUCH PRAHY BAROKN t

(1915.)

Jděme za zimního podvečera, kdy leží na střechách sníh a v duši vonné teplo vánoc, do chrámu svatého Víta; vyčkejme chvHe, kdy infulovaní kanovníci vždycky věrné kapitoly pražské půjdou do kaple svatováclavské, zpívajíce hymnus dvanáctého věku "Hospodine, ponill.uj ny"; vstupme s nimi do kaplé, abychom pozorovali, kterak dým liturgického kadidla krouží kolem útlých postav na freskách a kolem zářících ohrysoprasů a 3I111etystů ve výplních; toulejme se potom kolem chrámu, kde se mezi sněhem čemají vlídné květy fiál a obludné výsměchy chrličů a ohraťme se posléze ke kostelu svatého Jiří - kdo z nás neuvěří, že Praha má doposud gotickou duši?

Veliký tvů1'Ce gotické Prahy, Francouz, jejž osud učinil vladařem severní říše, středověký ekstatik, posunutý až na rozhraní starého řádu, kdy praktické křesťanství a pohanská renesance ukládaly již o bezživotí církevně gotické kultury, Karel IV., jímán byl po celý život nevyléčitelnou nostalgií po domově svého srdce, po Paříži. Synovec francouzského krále a žák francouzského papeže připodobňoval Prahu neustále gotické metropoli nad Seinou. Francouzští architekti a sochaři vztyčili odvážné klenby a roztouženě štíhlé vížky ve středuzmohutnělého města i na jeho daleko posunutém obvodu; promítli stíny oblouků mostních i pfepychové věže při vstupu na Staré město na jasnou hladinu vodní; ·rozsvítili v ulicích měŠťanských a kupeckých bílé arkýře zarostlé křehkým a lehkým lupením gotické ornamentiky • .• a na tuto lucemburskou Paříž, modlící se

k francouzským světicím a disputujíci o subtilitách bohosloví po způsobě Sol1bonny, měla shHžeti s výše obrovská katedrála, vyvrcholujíci architektonickou i myšlenkovou koncepci gotického a francouzského krále... Ale dóm svatovítský zůstal obrovským zlomkem, kouzelný sen o gotickém městě přehlušily bouře, dunící neodvratným triumfem střízlivého a příkrého křesťanství praktického, jež lépe hovělo slovanskému kmeni než francouzská kulturní pohádka ...

Gotická duše Pt'ahy Karlovy, přísně církevní a společensky velmi výlučná, liší se podstatně od onoho životního slohu, jenž původně zkameněl v Prašné bráně a ve věžích mosteckých s celou jejich košatou, mladě pučící a marnotratně kvetoucí ornamentikou, s tou rozkošně fantastickou spletí motivů přírodních a architektonickýoh. RommÍme jen dopola velmi rozmarnému a ,světskému božstvu doby vladislavské, jemuž sloužil dychtivě jiskrný a oslnivý bakalář Matouš Rejsek a jebož chválu zpíval trodhu rozkoš· nický, trochu unuděný, trochu strojený básník časné renesance české, pan Bohuslav Hasištejnský ~ Lobkovic.

Na t'ozhraní xv. a XVI. století byli všickni umdleni bouřemi velkých občanských válek a fanatismy příkrých náboženských koncepcí; prahli po klidu v existenci vyrovnané a barvité; dekorovali si život selankovitou přírodou a arabeskovým uměním; libovali si ve hře a v půvabném rozmaru; měli spíše smysl pro graciosní drobnůstky a podružné ornamenty, než pro velkou linii myšlenky a krásy. Tyto mírné ideály rekonvalescentní doby rozkvetly v gotice vladislavské, která svou chudobu konstruktivních myšlenek dovedla zakrýti ornamentálním bohatstvím baldaClhýnů, oblouků, sošek, fiál a květů, přechylujíc se ve zbožňování plně rozvité přírody mimoděk k renesanci. Ani tato gotika se nevyžila v Praze cele a její památky jsou v městském celku pouhými torsy, takže, tážíce se onoho genia loci po jeho vděkuplné podstatě, dostáváme odpovědi kusé a trhané.

Zběsilost banausů a hmotařské podnikatelství nasadily všecky páky, aby nadobl'o vypudily z obvodu našeho města

empirovou duši, která melancholickou výčitkou pozdravuje nás z průčelí celnice na Josefském náměstí, tak mohutného ve své klidné jednoduchosti. Úsměvný a mírný ten genius, který se počátikem devatnáctého století díval v jasných a pohodlných místnostech přes rámě vybraným učencům skládajícím klasicisující jinotaje nebo našeptával citlivým a štíhlým dámám při procházce růžovým sadem francouzské verše, prchl z Prahy na periferii, ukryl se v pustnoucích letohrádcích mezi vinicemi, usnul na chvílích v zapomenu. tých dvorcích na rozhraní mezi předměstím a venkovem a probudiv se, byli. odtamtud stíhán až mezi patetické pomní. ky hvbitova olšanského a košířského s antickými emble· my ... zdaž neztratí tam v zahrádkách smrti genius Pl'ahy empirové svou poslední skutečnost?

Leč tato trojí božstva místní - a mohli bychom snad rozmnožiti jejich počet - dlužno v Praze usilovně hledati, ·než obrátí k nám svou tvář zastřenou mlhou a mlčením; jsou návštěvníci, ba obyvatelé Prahy, kteří ani si neuvědomili přítomnosti těchto duchových bytostí. Zato žije v Pr~e mocný a panovačný genius loci, jemuž nikdo neujde, za· myslí.li se nad Vltavou o věcech kultury a umění. Genius ten stal se živelnou silou, která pevnou rukou ovládla mě· sto: jeho mocný a slavný hlas Waholí, zpívá a pláče ve ve· černích souzvucídh pražských zvonů; jeho patos duní k nám z hukotu vltavských jezů; jeho zelené báně, posvěeené věč· nému jaru, srostly s pražskými chlumy a návršími v pří. rodní nerozlomnou jednotu - teprve, když prudké city a vznosné myšlenky tohoto božstva byly promítnuty do staveb a do soch, byla naplněna uměledká reálnost Prahy. PochQ}>iti Prahu v její výtvarné podstatě a v kulturní její bytnosti - toť znamená téměř tolik, jako rozuměti a sloužiti jejímu baroknímu gemu loci.

Jsou chvíle, kdy dorozumíme se s ním jakoby naráz. Za podzimního večera, prší-li listí a sládne-li vzduch vůní tlení a zániku, dejme se sevříti obrovitou kamennou náručí nádvoří v Klementině. Z jednoho chrámu, v jehož oknech se třese slabý odlesk svěc oltářních, šumí plnými proudy

hudba varhan a kostelního zpěvu; z druhého, uzavřeného a téměř zakletého, vane již noc přerývaná skřeky uvězněného ptactva. Obrysy věží nad kvadraturou dvora jsou temné a hrdé; chodby, které se chvílemi otevírají do místností seminářských, ztrácejí se v posvátném a zneklidňujícím nekonečnu; v okneoh, jež mají dvojí chlad a přísnost, kláštera a vězení, obráží se kmitavě holá ratolest stromu, který přestal býti součástkou přírody, masivní zdivo a těžké kování shlíží pohrdlivě na trpaslíčí postavu i osud osamělého chodce. Ale dokud poutník se znepokojuje ma· teriální nicotou a přechodní ubohostí svého bytí, dokud se bojí a mate, neporozuměl řeči a vůli přítomného genia loci. Ten patosem své sily donutí ho, aby se rozhodl.

Chrámová hudba proudící ze dveří a oken po pravici vábí: Vclmi se, zbloudilé srdce, do kypivých vln rOlboufeného citu, které v ekstasi lásky a rozkoše nekoneČll1ým mořem víry a milosti ponesou tebe až k slunnému břehu, na němž se tyčí boží trůn! Po levici však pevné stavivo fádového domu, který byl krbem organisace a výboje, chmuří se v příkrém mementu: Dokaž, synu boŽÍ a sluho církve, exaltací své svobodné a mocné vůle, že jsi hrdinou; odříkej se nebo bojuj, panuj nebo tvoř, hromaď kolem sebe bohatství nebo žáky, a posledním tvým vítězstvím bude, že procitneš jako hejtman nebeského vojska!

Mistři, kteří zbudovali barokní Prahu, zazdili do svých děl odpovědi na tyto naléhavé požadavky.

Obrovité plémě, prošedší náboženskými i bitevními hrůzami třicetileté války, vytvořilo životní podmínky barokní civilisace. Krví Z'brocení hrdinové vůle povolali do svých služeb, nikterak lehkých ani příjemných, vlašské i německé architekty a sochaře z období zralé i přezrálé renesance, a hle, i tito patřili k nadprůměmému rodu panovačných individualistů. Jaký div, že díla, která vzešla z takových objednávek a byla zosnována takovými umělci, jsou z gigantického rodu, ať jsou to chrámy nekonečné prostornosti, ať volné paláce, v 1Ůchž se postava lidská ztrácí, ať fresky v kopulích, kde v extasích zlata a žluti zápolí celé

zástupy obrů, ať konečně, nadživotní sochy dmoudho se svalstva?

Se sterých herkulských postav na průčeHch i balustrádách chrámů, na mostě Karlově, na votivních sousoších, uprostřed náměstí zírá na nás ostře vypracovaný tělesný typ barokního věku. V podstatě zosobňují tito arohandělé a jinotajitelní geniové, tito světci a mučedníci, tito kajícníci a misionáři, tito otcové církevní a papeži týž ideál těla atletického s pevnou až hrurbou kostrou, s plnými, ale utuženými svaly, s tvrdou a s pHkrou fysiognomií. Ani jedno z těchto těl není v klidu: všecka se v~ínají, svíjejí, vztyčují ve vášnivém napětí, všecka oděna jsou jakoby do vichru a do bouře. Na první pohled se zdá, že hmotná a hřmotná tíže pohltily na těchto divoce patetických figurách veškeru vnitřní formu; žijeme-li však déle v blízkosti velkohlavých těch zápasniků duchovních i světských, pochopíme, že okam~ krajního přepětí, v němž se sochař zmocnil postavy, řízen jest soustředěnou vůlí, která brání, aby se obrysy nerozlily beztvárně do prázdného prostoru. Kdežto pravé renesanční sochy prožívají v klidném postoji plnou krásu souměrného bytí, jsou všecky kamenné figury barokní Prahy zjevy dramatické. Mistři vyňali z jejich legendárnmo či dějinného obsahu onen vrcholný okamžik, kdy je stupňované dění zahnalo až na sám práh nadlidství. Takovými obry, kteří dramatickou vůlí dobývají nebe a překonávají zákony pozemské tíže, zalidnili barokní sochaři Malou stranu i Staré město a především pilíře mostu Karlova.

Nevím, zda láska k antice a požadavek rtypisace v sochařství neodcizili nám nadobro těchto děl dramatického naturalismu, a zda nemíjíme i nejlepší z nich lhostejně. Snad se podivujeme s nadšením oběma velkým mistrům, kteří mužskou i ženskou duši baroka znali stejně pronikavě, smyslně vřelému Matyáši Braunovi a prudce výmluvnému Ferdinandu Brokoffu. Opravdu nelze se jim oběma podivovati dosti nadšeně. Jejich sochám na Karlově mostě dostalo se záviděníhodného umístění, neboť obloha i mračna, voda

i stromy,· architektura Hradčan i Malé strany spolupracují na dojmu jejich, vytvářejíce pro ně rámeo nebo pozadí. Matyáš Braun, jejž však v celé jeho rubensovské gigantičnosti a teplé smyslnosti pochq>íte teprve ve $porkově KUlksu, zdá se mně větším umělcem a především svobodněj. ším psychologem: dobralť se ve svých výtvorech vždy čistého gesta prostě a věčně lidského. Měkký pokyn spra· vedlivého soudce lva, milostná a nebeská "unio mystica" mezi Ukřižovaným a svatou Luitgardou, přesahují meze času baroknito a vyjadřují i dnes citové patos očištěného člověčenství. Ferdinand Brokoff podává však zpravidla pouhé gesto liturgioké a jest nám proto méně srozumitelný. Vzpomeňme na dvojí plastický výraz, jímž sousoší Karlova mostu tlumočí svrchovaný triumf církve nad duchy i zloduchy, na ,roznícený kyn misionáře Františka Xaverského i na bezohledný posun exorcisty Vincence Fer,rerského jsme naplněni podivem, leč neopouštíme hranic smýšlení a cítění barokního. Ale čím nám jsou jména menších plastiků XVII. a XVIII. století, kteří se spokoji!li namnoze pobytem u hranice dekoračního sochařství, kde ostatně občas rozbíjeli své stany také Braun a Brokoff, původcové mohutných karyatid při paláci Thunském, Morzinském a Clam· Gallasově; co značí nám jméno Pendl nebo Jackel, Guitainer nebo Platzer? A přece jako dramatická síla prudkého citu, osedlaného vůlí atlet.ovou, bouřila v postojích exaltovaných světců na průčelí chrámu křižovnického, v překrásných pohybech rokou zápolících archandělů na staroměstském sloupě mariánském, v prudkém gestu svatého Cyrila z Alexandrie v presbytáři u sv. Mikuláše na Malé straně!

Tělesný ideál, zachycený těmito gigantickými postavami z kamene i z jeho napodobenin, byl v těsné shodě s oběma karakterními typy katolické reformace, které vládly v barokní Praze. Není nesnadno uvésti tyto dva typy na týž životní druh: v duchovních i světských hrdinácih bezohled· né vůle jest vyhnán renesanční individualism do zámezí.

Jesuitský řád přenesl jej do oblasti víry a církve a dal mu zvláštní strohou příkrost. Na dně svých temným duší

jsou Ignác z Loroly, Fnuttišek Borgiá.š i Petr Canisius, nebo jejich slabší, čeští blíženci, válečný vůdce studentů Jiří Plachý ve věku XVII. a krutý ohař 'kacířů Antonín Koniáš v XVIII. století, studené vypočítavé povahy, které znají jedinou hybnou sílu: vůli k moci; jest jim jedno, zda meč, kazatelna či kniha nutí oslepené a přehlušené zástupy věřícího a straohujícího se lidu pod jejich panství. Pron~kají ledovým bystrozrakem až k ukrytým kořenům lidských přání i slabostí; prohlédají izužirkovávají poměry svým houževnatým smyslem reálních politiků; zapřahají praktický rozum a neúchylnou vůli do služeb rozsáhlé a důmyslné organisace. Jsou agenty Ibožími, hejtmany církevními, diplomaty svého řádu: vše s krajním napětím sil, vše s přímočarou důsledností, vše s dramatickým soustředěním. Byli buď sami zprvu státn~ky či vojáky nebo pocházeli alespoň z diplomatických nebo válečnických rodů; nezapomněli toho nikdy ve své duchovní kariéře. Když jim architekti budovali řádové domy, přikázali jim, aby do stavby vložili příikrou kázeň kasáren či vězení; ve svých chrámech hromadili rádi plastické nebo malované výjevy z bojů;neunavovoalo)e díva~ s~ na zápas archanděla Michala s d'áblem v ruznych obmenam.

Ale zpod dna jejich duší, praktických až k stř~livosti, pracovitých až k mechanismu, účelných až k suchopárnosti, ~'}"tryskl občas žhavý pramen visionářského fanatismu, a jeho prudkost zachvacovala pak netoliko je samy, ale i zástupy jejich duchovních poddaných. Stáli pevně na skalnaté a pevné zemi, přemýšlejíce vypočítavě, jak hy ji stopu za stopou uvedli do svého poddanství, a pojednou otevřela se nebesa a dobře vyzbrojený žoldák boží viděl u vytržení věčnou blaženost. Zde jest zadrhnut dramatický uzel metafysiky jesuitské. Vše záleží na heroismu pozemské vůle jednotlivcovy, která hromadí čin za čin,zásluhuza zásluhu, už udiví a překoná samého Boha. Ale nade všecku vůli, nade všecko hrdinství, nade všecku zásluhu triumfuje miost, živel mystický, kdy Bůh přímo zasahá do osudu člověkova, pozvedaje jej prudkým větrem k sobě neb oblévaje ho

proudy svého slunce. Nezapomenutelně vyjádřila to dvě pražská díla barokní: Brokoffova socha Františka Borgiáše na Karlově mostě a Brandlova podobizna Jiřího Plachého, dnes chovaná v kutnohorském Vlašském dvoře. Oba ti1:o jesuité jsou synové země, neústupní a tvrdí, zestárlí a poněkud již vyžilí mužové činu, ponuří hrdinové kázně, jak se zdá, spíše v táboře než v koleji. Brokoff a Brandl nezobrazili jich však uprostřed pravidelného chodu organisačního díla, nýbrž v dramatické vteřině vytržení: Borgiáš exaltován jest zázrakem eucharistie, Jiří Plachý válečným napětím požárů, kde jeho velení nabývá dosahu konečného vítězství ,nad švédskými kacíři.

Zdálo Iby se, že mnoh~ menší intensitou vůle byli vyzbrojeni asketové a boho'slovci, kteří skládali jaksi průměr cirikevní:ků protireformačních a jejichž obrovitými kasár. nami bylo ~lementinum. V čele jich kráčí raný protagonista protireformace v Čechách, ponurý a důsledný Petr Canisius. N ejinak než v španělských malířích primitivecih, je.jichž ekstatioké náboženské patos užívá výtvarné mluvy holandských naturalistů, spojují se v tomto temném pedagogovi a pronikavém apologetovi živly ~anělské s prvky germánskými. Rodák z Nimweg má neúprosné rozumářství a fanatickou logičnost svého kmene, avšak postaví ji do služeb náboženských koncepcí španělského generalissima protireformace. Dlouholetým pabytem v Německu pozná, jakými 7!braněmi možno bojovati proti protestantům; řádové tradice ho naučí, jak dobývati srdcí i smyslů všech mocných tohoto světa. Toť muž, jakého potřebuje Ferdinand I., sám rovněž Španěl patosem víry a zároveň Germán disciplinou vůle. Přes Ingolstadt a Vídeň přichází Canisius do Prahy, aby syntesí jesuitismu španělského i germánského ničil a hubil národní náboženskou kuLturu v Čechách. Chceme-li však býti právi těmto Canisiům, Koniášům a Ba1Jbínům, nesmíme jich přirovnávati k dnešním učencům a mnichům. Obrátili energii, jíž jejich druhové využívali k organisaci zevní, do vnitra; zapověděli si smyslový a skutečnostní svět proto, aby odříkajíce se ho, uvědo-

movali si stále svou ztrátu a dráždili se touto zápornou rozkoší; zvedli patetický boj proti všemu, co činí život žádoucím, vědouce, že budou neustále vzrušováni tímto protikladem. Malovali v křiklavých barvách a rysech churavé obrazotvornosti stále peklo i věčné zatracení a procházeli při tom řadou pokušení.

Na Antonínu Koniášovi, časově posledním z této temné rodiny, pokusilo se pero českého vypravěče zachytiti to, co chmurný štětec geniálního mistra ze Sevilly, Francesca Zurbarana, vyvolával na nadživotních postavách klášterníků a světců španělských: směs krutého odříkání a rozhodnost bojovného úsilí, nerovný sňatek přísného rozumu s neoblomnou vůlí, křeče churavé smyslnosti, ·nezcela zkrocené kastigací, a kalné záblesky horké vášnivosti. Kláštery ka· pucínů, profesní domy jesuitské se svou chtěnou a rafinovanou střWivostí, která tolik kontrastuje s barevnou a tvarovou nádhernou ostatní'ho baroka, prosyceny jsou touž filosofií askese.

Proti typu duchovnímu typ světský, jenž zavírá zpravidla několik existencí do rámce jediného života: válečníka, který s rozevřenými nozdrami polyká nasládlý dým prolité krve kaoířskýchregimentů, prohnaného diplomata, hotového smluviti se výhodně a lstivě se samým sultánem, obezřetného hospodáře, jenž ukládá poddaným vysoké daně a obchoduje důmyslně na cizích trzích, aby stavěl po ven· kově zámky a letohrádky a po Praze paláce. Tyto paláce ve vlašském vkusu, jejiohž sama jména bylo by dlužno reci. tovati půl hodiny, zasluhují naší zvláštní vděčnosti. Více než cokoliv jiného daly Praze ráz vznešenosti a znobilisovaly její ulice a náměstí způsobem podivuhodným. Jejich průčelí, zdekorovaná často sochaři prvního řádu, jejich portály, jež nás mimoděk svádějí, abychom smekli, jejid:t vnitřní disposice jsou daleko klidnější než soudobá architektura chrámová, připomínající namnoze výmluvnost a květnatost kazatelů. Divoké ,"zrušení barokní masy, bombastické hromadění motivů, rozmarná nepravidelnost nakupených detailů - to vše zkroceno jest na těchto palácových stavbách

velkých rodů XVII. a XVIII. věku jednotící a sebevědomou vůlí, která plyne z bezpečného pocitu šlechtictví a vÝ'lučnosti. Pražské barokní kostely a kaple volají na nás hned pateticky, hned s exaltovanou nábožností, abychom ne· váhali vstoupiti a hledati v jejich pr~storách polehčení nebo milost. A však šlechtické paláce mlčí před námi hrdě a po· výšeně, nebo usmívají se nanejvýše na důkaz své vlídné milostivosti, zahalujíce svůj vnitřek za fasádu, kte,rá má výraz velkého pána při slyšeni. Některé z těchto šlechtických staveb barokních, pokud zachovány jsou ještě jejich zelené kulisy stromové, jsou s to, aby vyléčily duši znel'· vosniho chvatu a z hlučné horečky moderní exis,tence: až budeme upachtěni azemdleni, oddejme se pozorování paláce Nosticova nebo Fiirstenberského; až černý smutek, sepředený ze sazí a pesimismu, lehne nám na srdce, neopomiňme projíti se ulicí Vlašskou či Letenskou - vážné mlčení paláců a vlídný styk se starými stromy Občerství nás.

Snad se dočkáme jednou, že dějepisec, dovedoucí čísti z mluvy kamenů řeč duší, napíše nám historii stavitelské rodiny Luraghovy, která od konce XVII. století shromáždila ve třech pokoleních celou řadu mistrů tohoto pan· ského baroka; vedle Dientzenhoferu je to mezi pražskými architekty skupina nejzajímavější. Není asi bez významu, že první práce luraghovské jsou stavby fortifikační - i zde průchod k velikosti a moci jde vojenským táborem. Ale pak vzneseny byly na Luraghy stavby, které přeměnily ráz celé Prahy: konvent křížovníků s červenou hvězdou dal od nich budovati svůj palác i chrám sv. Františka, hned v sousedství jesuité objednali obdivuhodnou Iloggi před kostelem Salvatorským - a místo při vyústění Karlova mostu, jež dotud b~lo malebné, stalo se rázem místem vznešenÝ'ffi. Světskou architekturu Luraghů vyvrcholil později palác Kolovrata Libštejnského v Ostruhové ulici, j'enž znám jest pode jménem paláce Thunského - a opět ulice Ostruhová, plná měšťanské a rozmamé pitoresknosti, byla náhle znobilisována. Rozlehlé a vážné průčelí paláce, rozčleněné horizontálně i svisně s velkým vděkem geometrickým, roz-

kvetlo novým životem pod zázracnyma rukama BraWlovýma: svrchovaný sochař, jenž byl s každý úkol naň vznesený, pochopil bystře celkovou koncepci Luraghovu i zá· kladní požadavek hraběte Kolovrata. Dva orlové, ptáci královští, nesou na mohutných křídlech oblouk portálu, na němž v konversaci vybrané, graciosní a především tlumené usedli nejvyšší bohové, Jupiter s JUil1onou.

(Praha barokní, II. vyd. 1921, str. 3-7 a 18-26.)

V. HAVLíčKOVA KRITICKÁ MEZIHRA

(1915.)

NVelký svazeček řídkého tisku obsáhne snadno celou dvouroční žeň Havlíčka kritika. Pevná a pružná ruka šest. advacetiletého bouřliváka se odtrhla navŽ<lo/ od této slibné úrody hutného, ač dotud jen dopola vyzrálého žitného zrní a bodavě osinatýd1 ječných klasů, jakmile plnost a vážnost času povolaly jej k veřejnému boji. Karel Havlíček opustil s lehkým srdcem a bez nejmenší vnitřní námitky kritiku, sotva poznal, že novinářství a politika nabízejí závažnější i důsa~nější místo jeho schopnosti soudčí a vůdčí. Ani pak, když černá vlna reakčního soumraku srazila jej nadobro s čestné a vzdorné výspy národního žurnalisty, nevrátil se Havlíček mezi knihy a před pult literárního soudoe; od· 'cizilr se na"V'wy slovesné kritice.

Havlíček nenalézal nikdy svého duševního domova v oblasti knižní, kudy jen procházel s nedočkavým chva. tem, touže dospěti blíže k životu a k akci. Stačí pročísti jeho obsáhlou a otevřenou korespondenci, kde v střízlivé a jadmé věcnosti vyčerpává celý obsah svýohrozvětvených zájmů, aby vysvitlo, jak Havlíčkovi na knihách a na lite. rátech vlastně pramálo záleží: šlehne po nich někdy letmo bičrkem svého posměchu, avšak nekarakterisuje jich, ani se s nimi kriticky nevypořádává - pravý to protiklad Cela. kovského, jinak ducha od Havlíčka nezcelarůznorodého, jenž v přátelským dopisechnemNosrdně a při tom s napia. tým zaujetím účtuje s veškerou slovesnosti papírové své doby.

I tenkráte, když Havlíček po prvé prožíval prudký přerod duchovní své bytosti, za .převratného pobytu moskevského, projevil velmi určitě základní nedostatek popularity literární. Zamiloval si Gogola, ovšem spíše jako bezprostředního zpodobovatele kypivé reality ruské,než jako umělce, avšak, sveden brýlemi slavjanofilského mámení Sevyrevova a Pogodinova, nedocenil, ba ukvapeně snížil celou poesii petrohradskou s Puškinem a Lermontovem v čele, ano, přehlédl v samostačném dahonismu i onu osobnost, v níž se právě tehdy nejdokonaleji ztělesňovala literární myšlenka nové Rusi, kritika a myslitele Bělinského. Zajímaje se dychtivě o ruského člověka v jeho zvykové barvitosti a národopisné živosti, nepopřál si času, aby studoval také ruského spisovatele a zvláště kritiku na Rusi -. a když vrátil se domů do Cech, bylo nejinak.

Proto kritické dvouletí Havlíc"kovo zůstalo pouhou mezihrou v jeho životě. Neupadejme však do Havlíčkovy chyby: nepodceňujme tahoto intermezza! Stručně nahozené jeho věty mají křepkou vervu kypivého rozmaru, v němž šumí a vzpíná se bezstarostná své'Vole nev}'ibité a marnotratné miadosti, a když v úderech některých fortisim náhle a útočně se ozve ocelově znějící mužnost procitajícího hrdi· ny, naslouchejme pozorně a tušivě do budoucna. .• rány meče, jenž se tu teprv kuje a ;d(ouší, budou záhy rozvedeny v symfonii očistné bouře odvahy a síly. A přece zase vítězí v kritické mezihře Havlíčkově jaré a zvonivé capriccio.

Opustiv příliš záhy a příliš mlád činnost slovesného soudce, Havlíček nemohl ·zůstaviti toho, co by bylo lze nazvati kritickým díl e m. Máme od něho pouze několik referátů, které jsou improvisovány, avšak nedomyšleny a nerozvedeny; musíme se z jeho pera spokojiti nečetnými náběhy ke skutečné soustavné formulaci; najdeme ,bystré jiskérky jeho polemického ducha a jeho kritického nadání v drobné a všední tříšti redakčních poznámek, nahodilýoh invektiv a podrážděných replik. Kletbou - ale zároveň

inspirací - této kritiky jest její příležitostnost. Denní ná. hoda dodávala arciť zcela libovolně recensentovi "Ceské včely" knihy, časopisy, někdy i divadelní představení k po. sudku a k rozboru. Havlíček však pracoval o svýeb kriti. ckých článcích sám metodou příležitostnou: oddav se chvil. kové náladě a okamžitému rozmaru, napsal nejednu stať přes noc; jindy však odložil ,na týdny, na měsíce rozepsa. nou úvahu, aby se k ní vrátil, odcizen tématu a zbaven inspirace; proto leckterý z Havlíčkových referátů působí nastavovaně a zlomkovitě.

Havlíčkova kritická Musa jmenovala se C h v í I e a popřávala mu pouze krátkýoh objetí. Jako v celém jeho životním díle, jeví se také zde zřetelný sklon k soustředěné drobné práci, která jen zřídka řadí krátké články jakožto organické členy v jednotný řetězec: nikoli kritický myslitel, nýbrž kritický žurnalista mluví tu k nám. Jsa neodolatelný tam, kde může v nejstručnějším rámci, řečí hutnou a argu· mentací spádnou vyjádřiti útočný svůj osud, Havlíček se nedovede v delších statích ubrániti, aby mu nedošel dech. Proto pověděl 'Své nejříznější úsudky o spisovatelích a své nejpronikavější glosy k české vlasteneCké romantice ne snad ve formě kritického referátu, nýbrž ve dvou, čtyřech řádcích epigramu: na této úzké stezičce mezi dvěma hlohovými keři se líbá s Musou svou nejšťastněji a nejdravěji.

Proto pouští uzdu i své jízlivé z'lomyslnosti, kterou v kritikách vlastních snažil se ovládnouti. Neodsuzuje pouze, nýbrž hned karikuje: neútočí toliko na dílo, ale i na osobnost jeho spisovatele; vyjímá z plnosti autorova zjevu jediný rys a to nejubožejší či nejpitvornější. N echoe viděti celého Achilla - spokojil se ovšem často také levnější půtkou s pouhými literárními Thersity - nýbrž míří jen a jen na jeho patu - a nechybuje se jí nikdy. Havlíčkova satira 'literární, jež vysvobodila naše panenské písemnictví z dosavadní zdrženlivé anonymnosti a ohleduplné typič' nosti Langrovy a Koubkovy, stojí nepopěrně nad jeho kri· tickou praksí: má·li zde úctyhodné občanské ctnosti Boer. novy, přibližuje se tam rozpustilé geniálnosti Heinově.

Příležitostná nahodilost, která řídila kritickou praksi Havlíčkovu, zavinila, že Havlíček změřil dostřel svého soudu pouze na průměrných a prostředních dílech epigonských. Ni jedenkráte nebylo mu přáno vyrovnati se s velkým tvůrčím činem básnickým neb myslitelským. V té věci dostalo se mu nevděčnějšího údělu než kritikovi jeho rodu, Ludvíku Boernovi; ten vyplýtval sice svůj soud i svůj hněv v zápase s Claurenem a Houwaldem, ale přece směl střet. nouti se kritioky nejednou se samým Goethem. Leč kdo byli předmětem Havlíčkovýoh roZborů a útoků? Tři odvození dědici české sentimentální romantiky, Tyl, Voce1 a Kapper; dva čeští nohsledové německé fi1osofi~ ještě před plnou krystalisací svého myšlení a své povahy, Augustin Smetana a František Čupr; chlební pisálkové Jakub Malý et hoc genus omne. S jediným velkým básníkem zkřížily se Havlíčkovy kritické cesty: s básníkem srdce, života i slohu, s Boženou Němcovou. Než, i o ní psal Havlíček před vlastním rozpukem jejího románu. A proto má kritika Havlíčkova namnoze povahu negativní.

Karel Havlíček náležel celou bytostí k paradoxnímu rodu těch rozkošných a neodolatelných lidí, kteří provádějí vše, čehokoli se, třeba na okamžik, dotknou, s hlubokou a opravdovou vážností a přece stále hrají a srší ,rozmarem, žertem a veselím.

I do svýoh recensí nasel štědrou rukou plno rdomyslných vtipů a přiostřených prostořekostí, že by povrohní a pedantický čtenář mohl pochybovati o jeho opravdovosti a rozvaze. A nastojte, jest právě Havlíčkovi kritika velmi závažnou funkcí kulturního svědomí a naprosto nezbytným činitelem v literatuře!.

Starovlastenečtí jeho současníci, hudoucí neúnavně v "Květech" vzájemně u~alou a zdvořilou chválu, pokládali kritiku za jakousi pomůcku blahovolného společenského mravu a pěstovali to, co HavHček 'jízlivě a trefně převzal "kritikou omaštěnou". Ti, kdož v Havlíčkově době

přenášeli literární rozbor do bezpečnější oblasti genetické. ho výkladu a evropské souvislosti, zdržovali se rádi roz· hodného a závazného soudu a ukrývali pohodlnou bojác. nost svýoh povah za hradby literární učenosti a výmluv. nýoh paralel: V. B. Nebeský byl mezi nimi jemně odstíně. ným badatelem, K. Sabina oslnivě duchaplným diletantem. Havlíček řadil však kritiku jinam: ctil v ní projev karakter· nosti, přiřkl jí poslání národně literámí hygieniky, obvě:n11 ji všemi částmi zbroje Palladiny, štítem bezohlednosti, pHI. bicí mravní čistoty, kopím povahového vítězství; hle, pravá dcera Diova!

Máme od Havlíčka sotva nápovědi o metodě jeho kri· tiky, zato pro jeho prudkou lásku a nepodvratnou úctu ke kritice jest jeho autentických svědectví a projevů celá řada. "Kapitola o kritice'~ dala by se z valné části nazvati apo. logií, ale též apoteosou kritického umění; slavný rozbor "Posledního Čecha" zahajuje výzva k čestnému a útočnému kriticismu; s dvornou něhou psaný referát o pohádkách Bož. Němcové se rovněž neobešel beze vstupní obrany kritického poslání. Před Josefem Durdíkem, jenž se stejnou přesvěd. čeností, avšak s vyšším stupněm dogmatičnosti soudil a mlu· vil o sociální hodnotě kritiky, nezastal se v Čechách nikdo tak rozhodně desáté Musy jako Havlíček. Činíval to někdy apodiktidkými soudy, jindy důraznou argumentací, nejmoc. něji však vyzněla jeho chvála kritiky, když si připiala křídla vzrušeného výlevu. V replice Tylovi oslovuje svého citli· vého a rozbolestněného soka ironickými a přece horoucími slovy:

"Kritika ta je Vaše nejvěmější přítelkyně, Vaše milenka, s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při V lis setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou, dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně, na mnohá Mta, do skonání světa!"

Věty, myšlené jako sarkastická hrozba vržená v pole. mice, čtou se dnes jako vyznání víry kritikovy. Polemidcý

temperament, jimž Havlíček byl od hlavy k patě, nemohl nenalézti v kritice nejvlastnější fonny výrazové, avšak hrdina karatkterní opravdovosti nedovedl ji nepřenésti do mravní sféry vnitřních nutností. Zní to snad paradoxně: a přece - na těchto zlomcích a nábězích kmitá se záblesk kritické geniality.

Zdá se, že vrstevníci Havlíčkovi cosi takového vytušili hned po přečtení výbojné recense Tylova "Posledního Ce. cha" v červencové "Ceské Včele" roku 1845, kde si Havlí. ček dobyl v prudkém a hlučném klání svých ostruh kritic· kých; rozhodný souhlas a romodnější ještě nesouhlas, jež se ozvaly v zápětí tohoto rozboru, svědčí o tom dosti výmluvně.

"Poslední Cech" Tylův není sám o sobě mnohém více než plytký zábavný románek z chvatné ruky obratného řemeslníka: chatrnou a zborcenou stavbu ve zvulgarisovaném slohu romantickém zastírají květnaté úponky vlasteneckého horování a řečňování v onom nesnesitelném přesládlém eufuismu, který brání pravému muži, aby tuto rozbředlou knihu pročetl až do konce; teprve Karolina Světlá dovedla z podobných námětů a v příbuzném rámci vytvořiti básnická díla vyššího stupně a psychologického zájmu.

Avšak Havlíček neviděl v "Posledním Cechu", který ho hned uslzenou elegičností svého názvu podráždil, pouze jednu z tuctových prací epigonského Tyla. Kniha - a v tom se již hlásí lví spár Havlíčkovy kritiky - byla mu znakem, byla mu symptomem. A jako na chorobný příznak vlastenecké literatury a vlastenecké společnosti vrhl se na ni mladý a bezpečný diagnostik.

Kritika "Posledního Cecha" jest při vší nesoustavnosti a při veškerém improvisačním postupu skvělá; co chvíli jejími odstavci, plnými rozmarného humoru šlehne blýskavice geniálnosti. Havlíček žádá sice důrazně novost a původní invenci námětu, ale brzy od látkových hledisk sestupuje hloub. Chce organickou jednotu staVlby; nepromíjí,

jestliže spisovatel opouští meze, jež si byl sám vytkl; pronásleduje ho bez milosrdí pro neústrojné přídavky, 2Jbyteč. né vsuvky a prázdné nálepky. I později, kdrkoliv posuzoval básnioké dílo, jež bylo složitěji stavěno, tázal se Havlí· ček předevšún, zda je stavěno zákonně a důsledně - správně kritika měřila tu umělecký výtvor na jeho strJ.ové orga. nisaci.

Jakoby mimoděk formuloval Havlíček hned v první recensi několik osvícenýdh zásad svého literárního soudu. Jak osvobodivě působí úsečně pronesený protest proti nedbalé a libovolné nedůslednosti a nepřirozenosti obrazů a tropů, čímž hřešil nejen Tyl, ale celá jeho škola: a zase ozývá se požadavek ústrojného růstu, klidné původnosti! Kolik duševní zralosti a mravního zdraví prozrazuje letmá poznámka, jíž Havlíček zaútočil na pošetilého a nechutného hrdinu Tylova Pedrazziho-Petráčka: "K humoru by nedostávalo se jen trochu velkodušnosti a srdečnosti!" Tu promluvil Gogolův žák, či spíše duševní syn, jenž by asi ještě dnes se neuspokojeně odvrátil od českého humoru!

Mohlo hy se zdáti, že Havlíčkova kritika jest celým založením čistě mužského temperamentu. Že v díle slovesném zdůrazňuje toliko rysy konstruktivní na úkor živlů dekoračních. Že rozumí linii,nikoliv však barvě, že jest práva povaze a rozumu, nikoliv srdci, že ohápe sílu, nikdy však něhu. Nelze toho tvrditi hez výhrady. Slova, jimiž Havlíček ocenil milostné ovzduší ,báchorek Boženy Němcové, věty, kterými snad i přecenil serafínské schema V ocelovy hrdinky Ludmily, ano apoteosa lásky při této příležitosti, dokazují, že ani druhá polarita nebyla Havlíčku-kritikovi zcela odepřena. Vždyť i v životě hyl to muž, který v hojích vůle a rozumu nepozhrl ničeho rl povaihové a citové vroucnosti.

A přece historický význam Havlíčkovy kritiky záleží mnohem méně v tom, co tvrdila, než v tom, co popírala: tento slovesný soudce rzastávaJl řidčeji úlohu obhájce než poslání žalobce.

Havlíčkovynejprudčeji a nejjistěji mířené rány platily cítění a umění romantickému. V Tylovi pronásledoval ro· mantického sentimentali!ka, jenž si hoví v citech a pomyslech, daných již pouhou konveniencí a rozvodněných způsobem epigonským; že hyl Tyl nejenom obětí, ale i svůdcem Vkusu svého čtenářstva, vypadla Havlíčkova recense tak krutě a nelítostně. Druhý protiromantický úder Havlíčkův směřoval a plnou váhou dopadl na zádumčivou hlavu lyrika Siegfrieda K3Ippera, vůči ·němuž neznal kritik ani míry ani spravedlnosti: tak se mu příčila romantická elegičnost, obrácená do minUlosti a do dálky a vyhýbající se v citlivkovitém narcisismu všem drsným skutečnostem života. Ani v líbivém vypravěči "Posledního Čecha" ani v zachmuřeném básníku "Českých listů" nešlo Havlíčkovi o romantické osobnosti, nýbrž o romantické typy, které nadto rozsuzovala jeho kritika se stanoviska národní otázky české; společenská hygiena zatlačila svými zřeteli čistě estetické hodnocení.

Nuže, co postavil Havlíček proti životnímu ideátu romantickému, proti kultu citu, proti náboženství samolibého já? Na to odpovídá sám v rozboru Vocelova "LabyJ;Íntu slávy", jestliže "zdravou, pružnou filosofii" se vším důrazem velebí "cit mužskoobčanský", který byl předem rozhodně a určitě odlišil od veškerého humanitního kvietismu. Krásný čin zrozený z vědomí solidarity stojí mezi Havlíčkovými hodnotami nejvýše - a umění bud' cestou k němu! Proto Havlíček jest zastáncem poesie tendenční, ba i didaktické, v které vidí jen mravní a společenské vklady.

Pokládal-li romantickou sobeckou citovost za nebezpečný svod od cesty ke krásnému, hromadnému činu, neobával se o nic méně abstraktní spekulace romantické, ztrácející se v oblacích ,pojmů v dýmu slov a opouštějící pevnou zemi. Německá filosofie, ať Heglova či Herbartova, byla mu ško. láckým mudrctvím, proti němuž osvětářsky stavěl svůj "zdravý rozum"; Augustin Smetana stejně jako František Čupr zdáli se mu lehkomyslnými lovci prázdných formulí a neživých představ. Osvícenský positivismus Havlíčkův čelí

netoliko proti metafysice, nÝ'bli proti spekulaci vúbec; po~ezí:á ,n~j~ závratn~ .bloudění a'~straktní myšlenky, ale I kazdy JeJI vzlet; ctI Ideu pouze Jako vůdkyni k životu praktickému.

Ještě z Brixenu, v srpnu roku 1852, napsal zralý a zocelený Havlíček Palackému př~načná slova sebedtarakteri. stiky: "Každý dobrý beletristioký plod vychází z klidné a pokojné mysli." Lze stl1učněji a pádněji vymeziti inspi. raci protiromantickou?

Avšak Havlíčkova kritika blásí se ještě neclm Jtnym zcela důtklivě do tábora protiromantického. Dva ostře ohraničené typy kritiky vracejí se stále v slovesných ději. nách. Jedni kritikové bledají vždy pevná, trvalá pravidla, jimž se má podříditi ,kypivá plnost básnického tvoření; i když tvrdí, že své principy vyvodili z umělecké empirie, pokládají je přece za cosi hotového, neměnného, závazného, čím se musí říditi také tvorba příští. Věří netoliko v objek. tivnost svých dojmů, ale i v obecnou platnost estetických soudů. . . jsou to dog mat i k o v é. Duševním jejich domovem jsou století racionalistická, vkus jejich přiklání se ke klasičnosti, převahu mm nim~ají Francoua:i nebo alespoň rozhodní žáci kultury francouzské: Boileau, Lessing, La Harpe. Druzí kritikové se táží především po dějinných podmínkách, z nichž výtvor básnický vznikl; zákony vývoje a determinace, které čerpají z pokorného a trpělivého poznání nepřetržitého kulturního dějství, jeví se jim jako cosi věčně živého a měnného... jsou to h i s t o r i č t í rel a t i v i sté. Hlásí se za syny romantiky a pyšní se jejich tušivou zvídavostí a zjitřenou sensibilitou; mezi jejich duševními předky jsou germánští duchové: Herder, paní ze Staelů, bratří Schleglové.

Havlíček je rozhodný příslušníik prvního typu: nevzhlížel nada11ffio k Lessingovi jako ke svrchované autoritě kritické. V zásadní "Kapitole o kritice" prohlásil se pro obecnost a objektivitu krasovědných soudů; vymezil čiře dog-

maticky ivobodu v umění jakožto "veu~ neskončené množství rooliéných pr'dvidel"; pffikl kritikovi úkol bdíti nad pravidly těmito. Stálromodně blíže Dobrovskému a Celaikovskému, jejiohž soudy byly apriorní a normalisujíci, než mladší skupině kritické, zastoupené Sabinou a Nebeským, kteří po cestách bratří Schleglův hledali pod. minky, za kterých vzniká z plnosti kultury básnický čin.

V době, kdy u nás - a v neposlední řadě jeho vlastním působením - skomíral romantický ideál, postavil se Havlíček literárně na stanovisko pře d r o man t i c k é. Obdivovatel Lessingův a žák V oltairův vrátil se v kritice k hod· notám XVIII. věku. Případ jeho jest paradoxní, není však ojedinělý: opakuje se jím kulturní drama Ludvika Boerna.

Kapitola "Boerne a Havlíček" musí býti teprve napsána, nestačí však, aby se školskou pílí byly tam sneseny mo· tivické ohlasy a slohové paralely, mezi nimiž zatýkací výjev z "Tyrolských elegií" překvapuje a uchvacuje nejvíce.

Oba střízliví myslitelé a jasní stylisté, Ludvik Boerne a Karel Havlíček, se sami pokládali za žáky Lessingovy, ale literatura, jež byla učenému tvůrci "Laokoonta" životnim osudem, znamenala pro oba jeho dědice zprvu zá. minku, pak prostředek, posléze přítěž. Dokud německý filistr v restaurační době hledal velikost jen v divadle, akci pouze na prknech, plnost života jenom v podání scénickém, byl Boerne vášnivým a bezohledným kritikem dramaturgickým. A stejně Havlíček prováděl kritiku slovesnou ve stísněném období předbřeznovém, kdy směli jeho rodáci nalézati výraz svého češství jediné u povídkám a lyriků. Odmítavá a prudká zápornost Boernovy i Havlíčkovy kritiky není než výrazem palčivé bolesti z maloduC!hé doby a pokusem osvobození se z její nečinné a sentimentální kletby. Jakmile jen vzešel první úsvit nového, svobodnějšího, občanštějšího věku, odhodil Boerne kukátko divadelního referenta a Havlíček ostře přiříznutý brk slovesného zpravodaje, a vrhli se do politiky, do veřejné vý<lhovy národ-

DÍho mIDění, a1,y, jak jen možno, ztělesňovali právě krá s· ný čin.

Oba přeskočili v karaktemím anachronismu celý vývoj, jenž je dělil od osvícenství a vrátili se k hodnotám XVIII. věku: k praktickému utilitářství a k výchovné tendenci, k důsledné vládě zdravého rozumu a ke kultu živlů uvě· domělýoh i účelných v poesii, k chvále mužně vyrovnaného zdraví a karakterní kámě. V začátcích svých souvisel jak napodobitel Jean Paulova citově rozechvělého slohu, tak drsný virtuos v ohlasech lidové písně s romantikou; za útoč· ného působení kritického postavili se oba na rozhodné sta· noviště protiromantické, v hloubi duší však patřili ke kul· tuře předromantické. V Boernovi i v Havlíčkovi ožilo naposled před rokem 1848 ~adoevropské osvícenství, arciť pomíšeno s liberalismem nové společnosti občanské.

Co však dělilo Havlíčka od Boema, byla různorodost je. jich založení a mravního nadání. Boeme zůstal vždy povahou problematickou, podlamovanou vnitřními rozpory: byl ve všem všudy :Židem a přece se sám odřízl od své rasy a její tradice; miloval horoucně německý národ a přece cítil sám, že jeho temperament, jeho sloh, jeho vtip jsou bližší Francii než Německu; hlásal stále solidaritu a sou· držnost všech a hynul v smutné samotě chladného vy. hnanství. Havlíček byl karakter z jednoho kusu ocele bez kazů a puklin, sám v sobě jist, záhy vyuálý a dospělý, vždy vědom cíle, ale zároveň bezpečen resonancí, neoblomný v činu a sitný v utrpení. Jan Neruda nazval Havlíčka krásně "věčným mužem", a národ vidí v něm především n o v o· v ě k é z těle sně n í h rdi n y.

Havlíčkovi, který tvoří sám bohatýrskou kapitolu našich dějin moderních, nebude snad příliš ublíženo, zapomene.li se na jeho krát-kou kritickou mezihru, jež v celkové perspek. tivě historické poněkud mizí. Ten však, kdo důvěrně po· chopil smysl a mravní cíl Havlíčkovy osobnosti, nechtěl by ani tohoto intermezza pohřešovati v životním jeho dramatě: právě zde se skrývají prakořeny další akce Havlíč' kovy.

Také Havlíček politik a novinář byl pmdký abezohledný protiromantik. Rakousko za předbřeznové reakce a za porevolučního absolutismu, jež Havlíček potíral krok za krokem, omamovalo se v tíživém, ba horečném svém spán. ku romantickými sny. Nahrazovalo si skutečný život vůle a činu malátným a konvenčním kultem rekonvalescentské citovosti; ježto mu byla úředně zakázána co nejpřísněji přítomnost a realita, konejšito se zádumčivou elegičností; ne· odvažujío se přimého pohledu na věci, kouzlilo si neorganické obrazy a žilo z vyumělkovaných tropů. Co v Čechách Tyl, Vocel, Kapper podávali v malém měřítku, to bylo náplní netoliko vídeňské poesie s Grillparzerem v čele, nýbrž i Vídně samé a její v'lády. A zdaž není to ještě dnes osudnou kletbou všeho, co tvoří úřední a r~presentační Rakousko?

Havlíčkovo zásadní odmítnutí nečinného a odtažitého kvietismu v ikterémsi literárním posu&u bylo říznou odpo. vědí na monotonní radu reakčních vlád v Rakousku, jimiž vyhovávaly všecky národy a stavy: "klid jest přední po. vinností občanskou" ... do vody mrtvé a hnijící vržen byl kámen, kolem něhož šířily se vždy širší a wravější kruhy. A Havlíček séÍJm, stoje na břehu, neustával bouřiti stojatou vodu.

Tehdy všaJk nebyl již kritikem slovesným. Ruka, ztužená v útoku na literáty a pisálky, odvážila se těžšího azávaž. nějšíhoboje. Zápas ten posud není dobojován, ale bijeme se v něm statečněji a nadějněji, víme-li, že douglasovské srdce Havlí<'íkovo nás provází.

(Zvony domova, 1916, str. 69-83.)

V'I. M A R lET T A

(1925.)

Kalné a prudké vlny hadovitě se svíjející Adiže nesou v ši· rém toku roztálé sněhy a roztříštěné morény z Dolomitů a Oetztha1u, a jako by pohrdaly v horalské pýše rovinou a městem, ženou se pod hradbami a věžemi starobylé Ve· rony neúčastně, zrcadlíce jen nevrle temná mračna časného dne jarního. Ale také staré pevné město velkého bohatýra gótského, Dětřicha z Berúna, se v dusné atmosféře neúplné a nevrlé vesny chmuří a mračí. Mohutné věže na Piama dei Signori i v blízkosti románského dómu posupně sahají k tmavé patě nízkých oblaků; mocné trosky Diakleciánovy arény nastavují lhostejně a opovržlivě začernalé své zdivo předčasnému teplu, které snad již zítra vystřídá mrazivý útok severáku z Alp. Kalný smutd.cúnavy a mdloby teče po zašlých freskách chátrajících a zvulga. risovaných paláců v bHZ'kosti Piazza dell'Erbe a Porta dei Borsari; a jak krutě, přísně a tyransky shlížejí zpod svých věžatých a kamenně kvetoucích sarkofagů krvelační Scaligerové na drobného chodce, který chvátá mimo jejich náhrobní gotiku, prázdnou ~žné pokory pravého srdce křesťanského, naopak stavějící na odiv ulice hrdý osníř a ne. proniknutelný helm vítězného dobyvatele!

A přece jihne mé srdce ve veronském ovzduší a všecka tíha padá s něho, jako bych chodil vlahým jasem a čirou pohodou. blaženého dne slunce a lásky. Zdá se mně, že vdechuji fialky svěžích dívčích úst a s nimi mámivou něhu oddávajícího se panenského mládí, které mně neviditel. nýma rukama prostřelo na cestu olivové snítky a chumáče květů anemonových a jehož lichotivé šeptání mne opřádá,

usednu.li v tichém zákoutí chrámovém, zadívám.li se s mostů do proudné řeky, prooházím~li se osamělou křížovou chodbou z narůžovělých mramorů románských. Okouzlila mne to snad má nová, k3J111enná přítelkyně ze Zeleného trhu, Madonna Verona, tím svým podivným měkkým vdě· kem, v němž se mísí zdravý a přirozený půvlrb antický se zamyšlenou gracií středověkou? Vracím se znovu a znovu k této patronce městské, tak cizí uprostřed hlučících trhovců a tak blízké potřebě snílkově, a stále intensivněji prožívám, jak se zde z vod městské kašny vynořila bezděčnou shodou století sama syntésa vlašského ženství, které jest na pohled tak zádumčivé a v podstatě horoucí.

Nebo provázíš mne to rodným svým městem stále ty, nesmrtelná princezničko veronská, Julinko Capuletová, a jsou to opravdu tvé temné, velké, nedočkavé oči právě dospělého dítěte, co se na mne tázavě a vábivě upírají kaž· dou chvíli, a,niž vím, komu náleží? Stanul jsem před tvým rodným domem ve via Cappello, v jehož znečištěném ná· dvoří roibili vetešníci své stánky a řemeslníci své dílny, marně pátraje po zahradě, do jejíchž keříků vavřínových a tamaryškovýoh sestoupil nedosycený Romeo z tvé dívčí ložnice, provázen tvými pocely a obavami. Hodil jsem kvÍ>tek do tvého náhrobku, jehož středověký mramor byl je. diné zachráněn ze ssutin františkánského kláštera, kdežto ostatek i s celou bratra Lorenza a Jana zabrán byl nudným a všedním koňským tržištěm. Jako bys byla žila skutečně a nejenom v obraznosti básníikově, hledal jsem stopy tvých dívčích pozlaceným střevíčků po celém městě, a usmál-li se na mne s oltáře některý obraz Morettův nebo Carottův s laskavou důvěrností, řekl jsem si radostně v duchu: Hle, tito světcové spočinuli pohledem se zalíbením, tyto světice s požehnáním na Julince Capuletové, když klečela na stup· ních v modlitbách, tisknouc k ňadrůlll sotva rozvitým knihu modlitební a když prosila Boha ve spanilé nevědomosti za to, co se jí mělo státi zároveň slastným a záhuhným osudem. Dávno se rozpadly princezny a kněžičky ze vzneše· ných rodů Scaligerův, Viscontich a Carraro v prach a za-

potnenutí~ a jenom ty~ dcerko fantasie básníkovy~ žiješ uprostřed svého rodného města v neporušené mladosti~ ochotna zjeviti se každému~ kdo po tobě touží.

Po třetí z mladých žen~ které mně byly milostnými zasvětitelkami do městského tajemství veronského a zároveň blahodějnými strůjkyněmi osvobodivé nálady za těžkého ovzduší soumračného~ doptávali byste se marně nad Adiží - nikdo vám nepoví o plavovlasé Mariettě s modrýma očima~ která prodávala květiny a fíky u kostela svatého Zena. Nespatřil jí tam nikdo, pouze úrodná imaginace české básnířky: Madonna Verona ,náleží výhradně svým krajanům~ Julinka Capuletová stala se potěšením celého světa, ale tato chudičká květinái1ka~ !«erá kdysi vykoupila českého vojáka z Podkt1konoší, obrodivši ho svou nábožností a čistotou~ zjeví se jenom nám Cechům, !«eří zabloudí do V erony. Dříve ještě než jsme četli svého Shakespeara a studovali dějiny, bylo ,nám pevnostní a vojenské město Verona známo z půvabné a ttklivé povídky Boženy Němcové "Chudí lidé", stejně jako jméno sladké a jasné Florencie poznali jsme nejprve ze životního příběhu komtesky Hortensie v "Babičce". Nejsou to cestovní a reálné zkušenosti z ltalie, které zde Božena Němcová vypravuje; ona, duše jižní, ano vlašská, nesměla nikdy překročiti Alp a musila se spokojiti s tím, že episodicky vkládala do svých prací, hledajícíoh a oslavujících podstatu lidové a národní duše české, své sny ,o Italii, upředené z knižnmo studia a z básni. cké touhy. V "Ba>bičce" má Hortensiina florencká episoda místo docela podružné, leda že jest nejpůvabnějším květem aristokratidkého sklonu básnířčina~ který dovedla hanno. nicky smířiti s vřelou úctou k prostému~ lidovému lidství. V "Chudých Lidech" Ja~ubova episoda veronská má však význam daleko hl.ubší~neboť teprve skrze ni se stává vlastní hrdina ,povídky, mravní bohatýr v zaplátované kazajce, Jakub Halina, oním člověkem božím, jakým ho chtěl míti idealismus Boženy Němcové~ aby dovodil svou víru v po· ctivé, prosté srdce českého chudého člověka~ schopné spasit svět obětavostí a sebezapřením.

Krajané Boženy Němcové i odborníci literární srovnali velice podrobně i pečlivě skutečnostDÍ základ "Chudých lidí" s jejich básnickým zpracováním, které leželo plných dvacet let za iivotními zkušenostmi poetčinými v Cerveném Kostelci. Vracejíc se v nejtěžších dobách svého podlomeného a zklamaného iivota vzpomínkami do štastnějších let své mladosti, křísila jasně a určitě ,postavy, 's nimiž se kdy byla setkala, a v nichž mladistvý její bystrozrak odhalil jiskru božskou. Při kresbě figur se držela i v "Chudých lidech" věrně živých modelů, které literární věda dodatečně zjistila: žili kupečtí manželé Hlouškovi, žila rodina Martoňova, žil Jakub Halina se sestrou Andulou, žil neblahý myslivec, původce požáru v Kostelci, i neštastný muzikant Salve Regina. Ale tam, kde tyto typicky krajové a kmenové postavy rostou k spanilosti povahové prostými zápletkami novelistiClkými, tvoří Božena Němmvá úplně samostatně podle svých psychologidkých zákonů, z nichž zákon o svobodě srdce, schopného sebeobětováním vykoupiti bHžního, stojí nejvýše; pak se již nadobro od svých modelů odpoutává. Učení odborníci doložili v detailech, ale zapomněli shrnouti jednotící formulí pozorování, že právě ty stránky v "Chudých lidech", kde poesie kypí nej1silnějším varem, vznikly buď &mělou kombinací skutečnosti a imaginace, nebo ještě častěji volnou hrou fantasie. Lyridkou improvisací, posunující bezstarostně dějiště i jména, jest půvabný výlet ke zřícenině v Litoboři. Jenom v tichém snění toužebné duše básnířčiny se linulo houslové noční duetto z polotemného okna červenokostelecké fary, kterou osadHa básnířka knězem lůkoliv podle vzpomínek, nýbrž podle svého idealisticl.<ého požadavku. Ne ve skutečnosti, nýbrž pouze v knize určen byl milostný osud Florinky Martoňovy barmoniClkým. štěstím s Mánkem rychtářovým, jen aby naplněn hyl zákon lásky, která přemáhá překážky stavu, rozpory rodinné, nesnáze peněžní... milujte se a budete spaseni!

Také románek Jakubův a Mariettin vytvořila zcela volně, nedhajíc motivů ze skutečnosti, obrlmlost Boženy Němcové, když si byla nahřála peruti k rorletu u nevyhasína-

jícího krbu její horoucí citovosti. Spoléhajíc na vzpomínky a vypravování českých vojáků na ležení v rakouské tehdy Veroně, kolem jejíchž fortů, hran a hašt dosud vlaje císařská vojenská sláva potrhaným praporem černožlutým, přibásnila Božena Němcová svému hrdinovi Jakubovi vlašskou minulost. Sám se uprostřed ní kreslí jako t}'Pioký český voják na cizí půdě, které nerozumí a která jím pohrdá; jako piják furiant a rváč vstUlpU'je do života a do Verony mladý podkrkonošský chasníik, jenž má dorůsti k výši člověka božího. Starobylé a krásné město, které se mělo státi zpupnému Jakubovi Damaškem, zná básnířka sama jenom z knih, a to dokonce jenom německých; zprávy ty dosta. čily jí však, aby nakreslila živý, byť ne zcela přesný obraz městský. Čtenář>karomantických básníků nezapomněla v něm na hrobku Romea a Julie a na starý klášter františkánský; milovnice umění posunula v popředí veronských chrámů kostel sv. Zena, k jehož slavnému portálu postavila svou půvabnou Mariettu; temný obrys divadla římského kmitl se alespoň na okamžik vypravováním.

Nebyla by to však Božena Němcová, kdyby i ve Vlaších hledala své hrdinky ve vznešeném stínu chrámů, paláců neh divadel. V chudičké chatě rybářské nad Adiží nachází Jakub Halina svou Mariettu, plavou, ale již poitalštěnou vnučku českého zahradníka, zapomenutý kvítek, vzešlý ze semene, které česká posádka zanechala ve Veroně. Pouliční prodavačku květin a fíků, stávající uprostřed 1azaronů a dveří kostelních, dovedla básnířka na několika stručných a přece výmluvných stránkách obestříti kouzlem tak čistým a teplým, jako by Marietta byla sestoupila s některého ol· tářního obrazu v San Giorgo in Braida; sympatie Boženy Němcové sdílí se čtenáři, jenž ani se neodvažuje vysloviti pochybnosti o psychologické pravdivosti této sině idealiso· vané postavy. Mravní čistota a zdrženlivost dívky z české krve znásobena je při Mariettě živou a tvořivou mocí její vlašské zbožnosti; dobročinná a milosrdná k lidem, jest především oddána Bohu; dovede muže milovat po sestersku a vychovávat ho stykem a hovorem. Jest v tom kus roz·

tomilé a anachronistické naivnosti, že veronská květinářka z lidu vyléčí českého vojáka z rodového· záští příběhem o rodě Monteků a Capuletů, ale věříme jejímu mravnímu působení na Jakuba Halinu již proto, že v něm vlastně jenom oživuje jeho výchovu otcovskou. Tak se ve vlašské zemi pře rodí divoký, mstivý a násilnický český hoch stykem s malou lidovou světicí, jíž slíbí státi se bodným, snahou o stálé zdokonalování. Ve výjevu, který má spíše půvab legendy než plnost reality povídkové, rozcházejí se milenci po bratrsku, aby si slíbili lásku a - nespatřili více. Po letech obrozený Jakub se vrací do Verony, nachází však již jenom hrob Mariettin zalévaný slzami a vzpomínkami její matky. "A navždy jsem odešel z krásné krajiny, bych doma sloužil Bohu a lidem," zakončuje Halina evangelidky prostými a působivými slovy příběh své lásky a obrody. Další životní pout tohoto člověka božího, jenž, nuzák, rozdává bohatším, odstrčený, zjednává spravedlnost jiným, posmívaný, jde po pravé cestě k Bohu, dokazuje, že se nesetkal s' Mariettou nadarmo.

Marietta Boženy Němcové není plastickou postavou, v níž přímé a syté pozorování nastřádalo přesvědčivou plnost života,neb v níž povahová tvořivost básmcká povznesla skutečnost k výši typu; není jí stejně jako komtesa Hortensie z "Babičky"; vždyť i Verona z "Chudých lidí" jest spíše knižní fikcí než reálním obrazem. Tyto výtvory zrodily se ne z poznáni skutečného světa, nýbrž z ušlech· tilé touhy po vyšších prvcích soužití lidského, po mravní harmonU, po uskutečnění říše lásky a dobra. Božena Němcová nezasadila jich náhodou do rámce v'lašského, nebOť Italie jí, vychovance období romantického, byla tou p0žehnanou zemí, kde harmonie jest domovem. Básnířce samé nebylo přáno tam vstoupiti: nepoklekla u hrobu světcova v Padově,nebloudila pod bezoblačným modrým nebem mezi cypřišovými a vavřínovými háji ve Florencii, neza· myslila se před amfiteatr·em ve Veroně. A přece ji tam český poutník potkává v podobě Mariettině v sesterském

společe,nství Madonny Veronské a J1.dinky Capuletovy - vždyť v tomto složitém, zamračeném a pustnoucím městě nad Adiží bude plně šťasten jenom ten, koho tam bude provázet sesterská touha po harmonii, jasu a míru.

(Hovory okam~iků, 1926, str. 97-102.)

VII. DOPIS IMAGINARNí

(1911.)

Jan Helcelet Ignáci Janu Hanušovi.*)

V Brně na podzim 1861. 'V:rtVýCh a kalných dvorech Tvého podivínského Kle· mentina, drahý příteli, rezavějí a rudnou zvolna osamělé a vyhoštěné stromy; ranní mlhy pražsiké jeseně vymývají starodávné dlaždice pod zamřížovanými okny Tvojí jesuitské residence až do růžova; znepokojení ptáci, jejichž křídly lomcuje tušení jižních dálek, krouží zvědavě a nedočkavě kolem zeměkoule na plecich Vašeho Atlanta. Jest podzún, a ty, starý hochu, nevíš o tom ničeho, praničeho. Proch~íš se den za dnem těmi strašidelnými sály knihovny, jejíž tlusté zdi odrážejí pochmurně Tvé pravidelné kroky, sejmeš s červotočivého stojanu hned tu hned onu mrtvou knihu, abys ji odložil po několika minutách s rozmrzelým neuspokojením; trápíš se od rána do večera nějakou etymologickou hříčkou neb bájeslovnou pohádkou: viď, že nezapomenul jsem nic podstatného z Tvého pravidelného

*) V krásné a bohaté korespondenci Jana Helceleta a Ignáce Jana Hanuše, kterou jsme vděčně přijali z pečlivých a pilných rukou Kabelíkových hledali bychom marně dopis zde otištěnýNepatří též ani k oné bolestně rozslihlé řadě listů obou věrných přátel, jež se nenávratně ztratila: nižádný dodatečný nález v Praze, v Brně či v Olomouci neusvědčí náš tisk z nepřesnosti. Ale kdo nám může zabrániti, abychom si, pohlížejíce na historické podobizny Jana Helceleta a Ignáce Jana Hanuše, silou a darem imagi. nace nedomýšleli jejich písemné rozhovory, i ty, kterých sami nechytili literárně?

S·

denního obsahu! Jest Ti snad v tomto intelektuálním vě. zení lépe, než by sis sám rád přiznal; jak bys Ty, ztělesněná námitka a výčitka, připustil, že se Ti nedaří právě nejhůře!

Ale nežádej ode mne, abych i já byl zamilován do Tvého Klementina, do Tvých knih, do Tvé praslovanské mytho. logie. Nemohu a nemohu! Nerozumím snad zcela Vaší Praze, kde se vždy z revoluce léčíte historií a z přílišného rozpětí sil filologií; nezdomácnil bych nikdy mezi Vašimi barokními chrámy a zkroucenými svatými, což na Vaše mysli nezůstává bez účinku; nechápu prostě, jak možno nahrazovati si pocit be~rostředního života odvozeným věděním o živoření" v minulosti. Nezvi mne tedy, příteli, již do Klementina a nevytýkej mně nepřátelství k Praze. I já ji mUuji a to velmi horoucně, ale po svém: jako město života a budoucnosti, nilkoliv však jako tvrz minulosti a za· zděnou pokladnici knih a tradicí. Až přijedu, milý Hynku, zas do Prahy; požádám Tebe asi, abys mne zavedl k jezu, kde se vzpíná a bouří prudká voda, na zarostlé stráně, kde pod hnědými habry a javory jest tolik zeleného mlází, na ty Vaše krásné a divoké ostrovy, kde najednou skrze vrbové větvoví neb šeříkové loubí jest viděti zubaté štíty, kamenné sloupy a nespoutané věže města. Avšak odpusť starému brachu to mladistvé blouznění; vysměj se mně za to!

Mám·li být upřímný, žiji i já stále tou klidnou existencí nudného učitele a pravidelného přednašcče, kterou tak dobře znáš, a přece se mně zdá, jaiko bych byl daleko blíže životu než Ty, učený knihovníku a bájeslovný hloubálku. Když vystupuji každého dne z rána na svou katedru před těch patnáct neb6l dvacet mladých hochů, pod jejichž zdra· vou pletí jako by plynulo mléko smíšené s medem a krví, mrzívám se ze svého poslání; proč raději nevedu ty vesnické synky přímo do polí, kde se oře a vláčí, nebo do lesů, kde se otevírá nový průsek, neb k rybníkům uměle napá-jeným? Ale čtu ze svých archů čtvrt nebo půl hodiny o tom polním hospodářství neb diletantsky o nauce lesnické, a hle, celé srdce je při předmětu! Nazveš to, drahý knihomole, pouhým ohlasem četby Vergilia a Lukrecia, řeknu·li

že mám před zraky. hned ta temná kyprá a vonná pole, jejichž prsť se nám oběma u Olomouce vždy tolik libívala, že cítím nad hla'Vami šumění lesů za Brnem, že slyším z'Vonce a bučení stád na našich východních horách.

A'Však netěší mne jen ty starodávné a věčně mladé obra. zy. Učím hochy, kteří posud byli od <kněží se svěcením a beze svěcení odcizováni tomuto krásnému, sladkému, rozkošnému světu, aby milo'Vali půdu a prsť, aby nacházeli domov jenom na této k'Vetoud, plodné a věčně se obrozující zemi, aby se sami pokládali za 'Výkonnou sílu naší neomylné pramateře. Vzhlédnu~li od s'Vých archů, 'Vidím, jak udiveně a vděčně otevírají své veliké modré oči, jak vydychují zeširoka podobni prQ1Juštěným vězňům, jak se na jejich junáckých čelech míchá v~omínka na dětství s rozhodnutím pro budoucnost. A ztrávil-Ii jsem celý život zde na Moravě, nelituji toho ni na okamžik: my jsme země m~zy, svalů, ~rve, a já, materialista v očích přísného hegeliána, jako jsi Ty, učil jsem mládež na to nezapomínati. Vy 'V Praze, kde se jako 'V hlavě sbíhají, uzlí a kříží myšlenkové nervstvo našeho národa, uznali jste za dobré obrátit se k minulosti a k fikci; nechte nám jen bez posměchu naše králO'Vství, které jest os tohoto s'věta. Já, tušitel a pouhý učedník, nebudu jistě ten, kdo uvede tam náš lid; bděl jsem alespoň, alby všickni dobří Moravané nebloudili po vzdušných cestách, nedali se zlákat poutnickými písničkami od s'Vých ruchadel a bran, humen a stodol.

I u nás na Moravě jest ,podzim; zdá se mně však,že trochu jiný než v Praze. Zoraná pole vlhnou a 'Vonějí, a když jimi proch~ím, jest mně, jako by 'Vláha a míza z těch hrud vnikala mně do svalů, jako by 'V nich proudila a vzpínala se, jako by tam zpívala píseň zdra'Vé a jaré budoucnosti. Jak teprve to asi pociťují ti moji hoši, kteří vyrostli z pevných selských rodů a ne jako já ze služebné a kupecké směsi německo-francouzské! Nejsem hrd na srvé předky; jsem brd jen na své odchovance, na jejich vědomí radostné síly, na jejich řeckou lásku k zemi, k tělu, ke zdraví. AIe vidím, jak se milý Hynku, v duchu posmí'Váš nenapravitelnému

hmotaři a jak s vro1tuozářených sluncem mytického Jara, kde kraluje zlatovlasá Děva, Tvá to bohyně, út11p!1ě pohlížíš do těch mora'Vských nížin, v nichž jsem se usadil já. A přece, ač Tebe mám rád a ačkoliv někdy se mně l.<mitne v mysli hrad pražský, planoucí v ohních zapadajícího slunce, lákáš mne mal"ně, marně do svých studených výšin. Jsi příliš mým přítelem, abys mně nerozuměl.

(Mu~ové a osudy, 1914, str. 21-24.)

VIII. KAROLINA SVĚTLA

(1913.)

Z nejpamátněj1ších výjevů naší moderní literatury zůstane vždy ona vzrušená a významná rozmluva, která na počátku roku 1851 postavila do příkrého protikladu obě nejnadanější představite1Jky tehdejšího českého ženství: Boženu Němcovou a Johanku Rottovou. Proti krásné, jednatřicetileté paní, která znala dobrodružství lásky, tíhu a zklamání manželství, opojení, ale i vystřízlivění milostných přátelství, štěstí, avšak též pokoření a bídu mateřství, stála tu energická, spíše zajímavá než půvabná dívka, jež jako nevěsta měla ve svých jedenadvaceti letech všecek život teprve před sebou a která prožívaila prozatÍm skutečnost spíše v touhách a v knihách, než ve vlastním osudu. Proti svůdné a odvámé bohémce, proslulé již ve vlasteneckých vrstvách, do nichž skládali literární znalci nejskvělejší naděje, vystupovala 'tu přísně vychovaná slečna z měšťanské rodiny pražské, korektní nevěsta vzorného a poněkud pedantického profesora, která potud nesměla ni nejmenší maličkostí se projeviti literárně. A hle: mladistvá Johanka Rottová se odvážila slavnou svou přítelkyni Boženu Němcovou posuzovati co nejpřísněji jako spisovatelku. Vytýkala jí nedostatek hloubky, přílišné ulpívání na malebném povrchu života, neprominutelnou lhostejnost k vážným otázkám života, nesoustředěnost a stálé rozptylování se ... a Božena Němcová dala přísné karatelce za pravdu. Nenastoupila ovšem ani po roce 1851 cesty, kterou jí nadšená horlite1ka tak důtklivě doporučovala a která znamenala v podstatě cosi mnohem vyššího, než pouhé opuštění ná-

rodopisné drobnomaLby a pokrokového žurnalismu, v čemž si Něm<:ová do r. 1851 tolik libovala, - v hovoru vystou· pila základní různost obou žen, která měla po celé století zůstati takřka bytostným protikladem českých žen básnířek. Právě tím jest onen dramatický rozhovor z prosince 1851 tak památný, že se v něm střetl typ básnířky naivní, pří" rodní, <bezprostřední, s typem ženy reflexivní, krajně osob· ní, přemítavé a složité.

Božena Němcová jest pravý genius ženské naivnosti, která se nedala ničím porušiti a přehlušiti. Dceru zachova· lého pohorského kraje a rázovitého pohraničního lidu mohlo tolik různých vlivů a dojmů svésti s cesty přirozené bez· prostřednosti; pokoušely se o to, ale zcela marně. Neztratila ze své mladistvé, ba přímo jarní přirozenosti ničeho ani v panských kruzích galantního dvora ratibořského, ani mezi učenci a spisovateli, které poznala ve vlastenecké a 1'0, mantické Praze. Ač přijala do duše mnoho dojmů a podnětů z básnictví romantiokého, ač nebyla nepřístupna filosofie. kým myšlenkám, do nic!hžji přátelé stále zasvěcovali, ač čtla s hlasitým souhlasem mladoněmecké horlitele společenského přerodu, přece si zachovala vždy naivní svou mysl, přirozené své instinkty, svěží mladistvost venkovanky a dcery volné přírody; ani nejtrpčí zkušenosti, ani nej'bolestnější zklamání nesetřely tohoto vonného pelu s její bytosti. Ve všech dilech Boženy Němcové, která jsou při veškerém realistickém pozorování pohádkami mladosti a se· lankami věČ!l1ého jara, najdou se ženské postavy jí podobné, jež bezprostřední pudovou čis~otou citovou, mladistvým kouzlem svého zjevu přinášejí do života jas, ,lásku, teplo sebe sama zpodobila básnířka v nich ve všech, jmenujtež se Baruška či Katuška Zatná nebo Verunka z "Cesty z pouti", nebo konečně babička. V době, kdy v cizině pro. ,žívalo ženství velké přerodné a přechodní krise, zobrazila Božena Němcová onu naivní, citovou, přirozenou ženu, smířenou se životem a smiřující jej, poslouchající radostně a oddaně Wasu srdce a neznající posud reflexe - a vzpoury.

Ono druhé přemítavé a bouřící se ženst'VÍ, které světa nepojímá citem, nýbrž rozpolcenou úvahou a které pře. trhalo kořeny poutající je k přírodě, aby rozepialo bouřlivé větve a úponky po uplatnění společenském, hlásilo se naopak plně již ze slov dvacetileté Johanky Rottové. Zivotní podmínky, z kterýdI Johanka Rottová vyrostla, byly přímo toho způsobu, že předuréovaly mladou dívku za povahu problematiokou, stravovanou četnými rozpory a nejistotami.

Y_~t)4!~ě..j~.i!~~_~*~!~_~~?_E.0i1 __ !.ěžko_~~řitclných: ~~~o\,~_Če.~tví_~ __ p~.s!ě.hovaléllěIn~í,~Y-.í.~~~ ... ~i!Q.občanství aúzkoprsáprot!r_ef().rlll.a~l1í. .J,!gQP.1.!'§!, starobylé V~o.!l!í~y. hllsitských venkoY8ll1Ů a s~ar<>pra.žsíké_!~~c:M~~ík~.t()lické,- volu.ý ,názor porevolučního li<lslf:yíaz()tr~il~ 1'.0.vaha.!!1!l~ertti.Q1t()vs.l<é reakcemísi'lysea svářily v n~{Itrném domku Poštovské ulice. Ale i mimo kruh rodinný sěikavala se citlivá a v:llnět1ivá dívka, nadaná až chorobnou vnímavostí a divokou obrazností, s celou soustavou životních protikladů: její rodiště. zakrýyalo ponurou barokní dekoraci stopy nekatolické minulosti, o níž vyprávěl otec často ~ .. rád; Y_l!l:a.le.l>~§n ._kolltě starého m~ta, ~lavovanénl ka.ž4()J:~~'y!ta.Y-()l:lL~týk3ilo se. honosné.bohat~1:ví.s pol!!Qy~1Úhod,nQll4:1l'11dobou; obchodnické vrstvy, kam rodina Rottova se počítala, vykazovaly křiiklavý kontrast blahobytných a zhýřilých peněžníků a do úpadu se namáhajících pracovníků.

Ale samo uvědomování si takových životních rozporů bylo pokládáno za hříšné a trestuhodné, především však dívce nebylo dovoleno za reakční doby uvažovati o porušeném řádu světa, v němž se trudná a tísnivá skutečnost tak nelítostně lišila od vysněného života, na jehož koncepci spolupracoval vášnivý cit s přepiatou obrazností. Ježto pak rodina a domov, společenský řád a dobrý mrav nedopouštěly, aby obramost a citovost se jakkoli činně projevovaly, byla mladá Johanka výlučně odkázána na oblast čtení a dumy, kde mohla žíti vlastním a pravdivým životem. Avšak v knihách nacházelo rozcitlivělé a fantastické stvoření zase onen jed roma,nticiký, který do jeho srdce nakapala doba

a sentimentáln~ .v~c~ov~. ~ Bás~k~&~l1!3l1~ftíJivi~~ Její • ()!>r~: zotvornost, opaJeli Ji vldlnam1 sveta lepslho ne]; sedá sku. ~~čI1OS!' v.~biU ji z Ú7Jkých zdí města do přírody vždy ochot· né vyslechnoutin.ejjemnější .. záchvěv .. jejího· p()DoiiřenéIio srdce. !:iJ.,~"áll1í bouřlivácJze školy mladoněmeckepodpo. rovaIU~j!_~polečenský vzdor,její. t()u.!t~po osobílíiD.osvob..Q~~ní z pout tradice, její ženskou pýdhu - a pnhfédfi.:rr ~ ke . zdrojům těchto. revolučních snah" nesetkávala se s~~Ýl1!_Ol_enšímnež s první ženskou odbojnící - básníř. ~QJh_~G~()rge Sandov~ Dnes víme, že vliv prudké roman· tičky francouzské na vrcholná díla Karoliny Světlé brl da· leko menší než se dříve věřilo, a že Karolina Světlá j'ako žena a umělkyně dospěla k vyšším kladům než Aurora Ou· pinová - ale to neznamená, že bychom směli podceňovati vliv francouzské poetky na mládí Johaniky Rottové. Pražská mladá měšťka naleZlla u nestárnoucí paní z Nohantu všecek odboj,ný romantism: Rousseauovu lásku k přírodě a k svobodě, naprostou volnost bouřného citu a vášnivého milování, rozhodné schválení veškerých ohoutek překypujícího individua, výmiuvný odpor proti společnosti a jejím konveniencÍm. V prvním životním období Karoliny Světlé jest jí básnířka "Indiany" a "Lélie" protot}'pem ženství a vroucně milovaným protikladem všeho, co j'i doma svíralo.

V odboji proti domovu u dvacetileté Johanky Rottové dlužno si povšimnouti ještě jednoho činitele - jest t~E!.~~_ Olen! ná!:~Lvl~t_~I1~~Ý.2!ct~rý .do.i"oQiny Rottovy vnášel J()!!.a_~č.!l1~~l!!~h.J:l~trM~!:, ~tive<.=J')eze vzletu, idealista dobře .připoutaný k zemi, člověk úzkoprsý, ale srdečný. Jeho vlastenectví mělo pro vášnivou bouřlivačku cosi opoi~ _ _ l1~h.o a osvobodivého, co vanulo k. ní rovněž z českého pí~ s.eJ1.lnictví obrozenského; mocný a 'neklamný pocit poctivé kmenové příslušnosti oprošťoval. duši z konvenčních lží J!t~QPražsk~ho prostředí; ~vo4llLa čes!l1~ Jidovost byla J~etn protir~<1_ajícítI1 . sea neupřímným životním hOd~ E()t~],uržoasie; sama řeč, v níž bylo možno vyjádřiti nepokrytě citovou i obraznou skutečnost nitra bez tradičně společenských ohledů, měla v sobě cosiomlazujídho. A tak

sňatek Johanky Rottové s Petrem Mužákem dne 7. ledna 1852' byf.snad spíše činem sebeosvoboZení 'než projevem Cíiov~ a Smyslové lásky - mladá žena se toužila jím oprostii( od tak mnohého, co činilo jí domov nesnesitelnou klecí. Avšak romantická nemoc přebujelé citovosti, vášnivého individualismu, věčně se vzpírající, obrlmlosti <byla již před tím zachvátila celou duši Johančinu do té míry, že manžel· ství, které se zdálo bezobsažným, pustým a všedním, záhy se ukázalo jaiko nová forma útlaku konvenční morálky na bytosti revoltující; Petr Mužák se jako osobnost objevil brzy býti pouze nositelem týdbž pozemských, měšťáckých, úzkoprsých zásad, které vedly v otcovském domě hoj proti romantické exaltaci Johančině. Celá krise manželSitví pustého a marného propukla, když Johance Mužákové zahy. nulo jediné děcko; doufala se vykoupiti mateřstvím a byla drsným osudem oloupena o tuto možnost záchrany.

Máme přímo krvavě pravdivé a odvážné nepokryté dokumenty duševní rozervanosti mladé paní v řadě dopisů, heré v letech 1853-1858 psala své sestře Sofii Podlipské; jest to korespondence památná v mnohém směru. Podivuhodná dvojice výjimečných sesterských povah předstupuje před nás. Mladší, ale vyrovnanější Sofie stojí filosoficky již v dívčích letech nad životem, k jehož chápání a ovládání ji vyzbrojilo bohaté přemýšlení a rozsáhlé vzdělání; uvádí jevy ráda na obecnější pravidlo; hledá smířlivé překlenutí rozporů dění společenského i osudu jednotlivcova; nedbá o přesné a bezproSitřední poznatky ze skutečnqsti a řeší si i svůj intimní osud harmonicky a pokorně. Její starší sestra v dopisech trlhaných a nesoustavných bouří, žaluje, prote· stuje; jsouc stále podrážděna a neuspokojena, posuzuje pří. kře sebe i s"lé okolí; prožívá prudce a vášnivě přírodu, lidi, poměry; pozoruje velmi ostře a samostatně krásu i "Išednost; horuje, ale též posmívá se; vkládá do listů lyrické vložky a básnickou krajinomalbu, jindy všaknáčrtky takřka povíclkové. Kdežto souladná a vlídná Sofie, která se roku 1858 stává chotí doktora Podlipského, jest ve svém nitru již vykoupena, zápasí Johanka Mužáková stále o vykoupení

z osobního a romantického svého trudu. Jest to zápas skutečně hrdinský. Takřka všecky dopisy Johančiny jsou psány z Ještěda - a ještědskému kraji i lidu, který od roku 1853 ll!Jadá choť poještědského rodáka profesora Mužáka navště· yujepray~d~lně, přiřčena důležitá úloha v dramatickém tom zápase. ~e uprostřed přírody 've~kolepé a lidu zachovalého tradičně, povahově i národopisně, dostává serODianti4~_a su"j~ktivní. vášnivkyni velké a blahodárné lekc~; skutečnost studovaná s láskou a s porozuměním, rázovitost přijímaná se zvědavostí a . vděčností,. plemenná pravdivost ryzího českého kmene ukázňují, spoutávají, očiŠťují bez· útěšnou individualistku, která ,radostně pociťuje, že její duše, dotud neplodná a prázdná, nabývá obsahu. Zcela podobně vrkoupil pobyt v Berry o čtrnáete let dříve George Sandovou, která se, poznavši přírodu a venkovany, stává spisovatelkou životnější a plastičtější a porománedt lyrických skládá své venkovské povídky, nasycené kourzlem krajinným a oživené prostými postavaoů z lidu.

I česká její ža"ka jest nyní spisovatelkou; Johanka Mužáková mizí, činíc místo KarQlině . Svh1~, j<teréžjméno sbleq~vámepopJ:vé pod prací_~~.E probuzení" 1'.1858. Není to však ona rozervaná vášnhnkyně, znající a uctívající pouze vlastní neuklidněné a revoltující já, kdo závodí s Boženou Němcovou; hned v prvních svých povídkách, čel1'aných ze salonního ovzduší a psaných sentimentálně podbarvenou řečí konversační, ozývá se vedle snahy o probuzení ženina svědomí a uvědomění velmi mocně tón, který překvapuje. ~~~~tej!L~0V:~._~Kl?~!l.<_a_ .. h1ásá . st~le~Yé!11gelilUl1_o§~~~ Qbi.ti-> Jm:aY11.i-l?Qko_ry.~ .. c::~l()l! Jihu těcht() etiC'kÝ.<Ďh()<lIl(~t skládá, na ženu; kterak dívka neb žena podřizuje své osobní ~ěsti'-dZimu- Mihu . a . vykoupení, toť vlastní obsah jejích pryních prací, ať slují "Dvojí probuzení" či "Sestry", "Společnice" neb "Láska k básníkovi". Nevíme, z hlubin jakých duševních krisí vyvážila Karolina Světlá na začátku své dráhy tento velký mravní klad; čteme-li však ony počáteční jejínove1y psané před r. 1860, neubráníme se dojmu, že

vysoká mravní tendence není zcela prožita. Osud chtěl, aby básnířka onen ústřední problém prožila brzy co nejkrvavěji.

Q,?_~_r;yJ!fu9_3ijl~í.b~l'm~~.čŮ!n()S~.I\l!t.:~~~y_ ... ~"ětl~ spadá nejtragičtější událost jejího života: osudná láska k Janu Nemdovi. Nedlouho po vydání památného almanachu ,JJIáje~'-_!QlctI J~~. seznamuje se čtyřiadvacetiletý. básník s ženOll o čtyři roky starší a o celá desetiletí mravně ~z.l'lÍ1ejší, a v letech 1861~J~6~ d.o.$tupuje milostné přátel.s!:ViJ~j!~~!.~!!I)'lU. Tehdejší N eruda, který zápasil s krvavými otázkami "Hřbitovního kvítí", byl vášnivý bouřlivák propukající každou chvíli, byl sanguinický dobrodruh inspirace prudce citové, byl společensky ,nespoutaný bohém, jenž viděl denně možnost, že otevrou se před ním dveře dlužnického vězení, a jenž okoušel s jakýmsi chtěným cynismem erotiky všelikého druhu. Toužil nejen intelektuálnija.lei~111yslově dobýti žádoucí a ro2Jkvetlé ženy, která patřila jinému muži a která si byla dobře vědoma své ceny, ~. nabízeJ jí v sázku celou svou existenci i všed<y své dosa.: .Y~41lL7;~í'y~. Karolina Světlá však již tehdy uměla svou hlubokou a citově opravdovou sympatii ovládati mravní kázní.~.:~e~ěla. ~ !~~~!~ na lásku, v níž by vůle opanovala nervy. a smysly, jako na možnost mravního vzestupu. J bývala k výbušnému Nerudovi chvílemi velmi přísná, nepopřávajíc mu ani, aby políbil jí ruku, a horlíc vychovatelsky, kde stoupenec Heinův očekával vyznání lásky. Nebyla ani na okamžik na pochybnostech o tom, jak ne· obyčejnou bytostí jest její milostný přítel a že jeho budoucnost stojí za oběti sebe vyšší: ale byla si rovněž jista tím, že budoucnost tu třeba teprve vytvořiti, že milence, která by Nerudovi měla znamenati mravní vzestup, připadá úkol mesiášský, a této misi podřídila zvolna všecku mohutnost své citové náklonnosti. Neruda, pokud se v kvasu své rozervané mladosti dovedl povznésti nad jevovou pravdu svého vnitmiho dneška, b~l Světlé vděčen, že jej chtěla vykoupiti, očistiti, navrátiti jeho lepšímu já; avšak nejednou se vzbouřilo jeho dobyvačné mU2ství, jeho smyslový romantism, a pak s krutou bezohledností protestoval

proti "falešné, lltputné stydlivosti", proti ~taré P,~~~ ,která se neumí ani duševně ani tělesně vzdát" a J1Z JeJl strO'hé neoplodněné jednostranné ženství vždy zůstane ./detbou. A Světlá oplácela upřímností za upřímnost; vyznávala,

že se příliš ohliží na mravní konvenience, že příliš šetří rodičů, manžela, dobrého svého jména, že nemá odvahy jíti v entusiasti&é lásce bezohledně za neomylným hlasem svého citu. Tu soudila Světlá s neohroženou otevřeností a s přísnou pravdivostí o sobě samé: vznešená etika se přiliš často u ní ztotožňovala s mravním konvencionalismem, předsudky nejednou jí platily zahožský zákon, opatrné společenské oWedy povyšovala zhusta na životní axiomata; proto leokdy tak těŽJko rozumíme jejímu rigorismu a tážeme se, zda nebyl to spíše rigorismus ze společenského pohodlí než z mravní statečnosti. R~~hod.sN~!:U4.()!!,J{1~rý nadešel příliš záhy a přece ve dhvm, kdy Neruda hyl pro budoucnost m()cí velké ženy osvobozen od nejtemnějších demonů,byl z.~~~éč~sti . 'lÍstupkem morálce. veřejné. Potrestána neúměrně za drobné jesuitské úskoky a malé hry koketerie, které si ve styku s Nerudou vynutily poměry, zrazena důvěrnou přítelkyní, ponížena ma10ducbým man· želem, pomlU'vena společností, rozhodla se navždy odejíti od milostného druha, kterého milovala citem velmi hlubokým. Tento rozchod, provedený s tragickým gestem hrdino ky starověké, zakončuje milostný román obou nejvzácnějších duší své doby ~ůsobem vznešeným: ~'yětlá platL~ ~~ .. ~.~!1"Y.:~ínJY .. m~ic!u~pQ.I~~~ých principů morálních !!liJ.t5.i!!~jy~!!!=!!~j~~E~~ . .Q:5.~b..!!imštěstím, ale teprve teildy, když jest si jista, že obrodné a oči'stné dílo její na duši Neř:iidOVě jeStvykonano.

žena, která zprvu obětovala principu mravního vzestupu smyslovou krásu plně rozkvetlé lásky a později zásadě veřejné morá~ky všecku svou vnitřní blaženost, mohla. mluviti ool>hi ja;kožtO o samé ose .etického života dojista b~ nebezpečí, že pronáší krásnou frasi. Neustávala opakovati jako . žena, jako. rbásnířka, jako. mravní vychovatelka tuto zásadu, která jí nahrazovala náboženství, pro jehož oddanou

a pokornou sp0!Jtanost nebyla v její reYQI~ujíd a raciona· !i~tické duši místa!.. třebaže projevovala vždy v~ne;ený Zli. jem a neumořitelnou zvědavost pro otázky záhrobí. Evangeliem altruistické oběti, vY\Z11áním mravního mesiášství při:blížila se Karolina Světlá, někdejší stoupenka George Sandové, vyššímu geniu moderní poesie ženské: anglické myslitelce a básnířce George Eliottové; k čemu došla žačka Spinozova, Strauszova a Spencerova čistě rozumovou úva· hou, to prožila naše poetka v hloubkách nejosobnější zimšenosti. Anglioká positivistka učí, že lidská společnost jest organickým celkem živých a mrtvých, sloučeným v jednotu solidaritou, založenou na obětavém altruismu; tento jednotící princip přeikonává postupně ťemné mocnosti nespravedlivosti a sobectví. Energická tvůrkyně "Adama Beda" a "Silase Marnera" vkládá Savonarolovi do výmluvných úst větu, že vyšší život počíná teprve zřeknutím se vlastní vůle ve prospěch celku ... uslyšíme velmi pHbu\Z11á slova od vesnických kazatelil a myslitelů z ]eštěda, jimiž Karolina Světlá zalidnila svá díla.

~.o ~r~ge<1iirQ1<:!J 186.1. a 18,~ks~ .. ~!a.LI~~~c;L ~a.~()~l1.ě SvětlLi~~.~3í~_~eko . ,\,ýzll~l1ěišÍl!1nežbyl . poouc;!. Hledala" jeho přírodě. i v jeho .lielu . osvobozující možu()st ~apomenollt úpln~ na své rozbouřellé j~.lJ.j~h,()_l1ep~eJbole.né !rise, ale zároveň hllXia:la tam povahy a cl,ěje, jimiž by mohl.a ol2ie.ktivi~óyat .. kwj~t s~t>jektivní obsah sy~ .. c111~e.: .. ~t!:ld!um j.:lk9 1í~~kQt!'kum.~ tYQieuí_i<J!kQ_Q.sy~b9:~~i ==..1()~_c1yQjLfoJ:: mil, vnhřníp.o životll. Karoliny Syitl~ v letech. šedes~tÝ<,h __ a sedmcJ~~Wh. Ale studium ještědsikého lidu, které bás· nířka podniká ve Světlé, Dolních Pasekách a v okolních vesnicích, liší se podstatně jak od romantiokého nadšení pro lidové tradice, s nimiž se potkáváme u Boženy Němcové, tak od dokumentárního postupu pozdějších realistických psychol()gů našich vesničanů. I __ S.vi!li_11l...~la _!~ie.tD pro zvykosloví, z jehož bohatství vyčerpala nejen. malebný detail a leckterou působivou scénu svých ještědských 1"0· mánů; i Světlá všímala si kroje a nářadí a zachovala nám vedle mnohých nesprávných a libovolných pozorování též

79.

řlldu kulturně důležitých postřehů; i pro Světlou lNonil ~ __ bla~Yl11 po ~ stránce fraseologické, vábnou hudhouL jejíž ohlas zaznívá plně na stránkách jejich děl z Ještěda. Leč p()z()!:!1~1: _pr() tl:>tQ vše ~ ustupov!ůa da:l.eko ,hlubšímu zájmu pro lido'-:~..PQY_@-y~rQ~~k.u·iI,kte.rnLkr,ásl1_y~~l}jgkf.9b duší, p'O.()_tyzi typy mrl!vl}í ye1ikos~, k :tŮmž Světlá přist\!~ P?Yll~~,_~r.()~S~l1~~ý~pf_~.YM~ením, že v lidu,neporošeném kulturou uchován jest poklad přirozené čistoty a prosté dokonalost!. I ~..!!A!:C)bnější. její. práce z J~t~ yj~df.~ .. _V9_y;tJ}9.kresbami, " nichž ~ propracovaná studi~ ~araktero znamená takřka vše"dějovázáplletka pak skorQ nic; do celé galerie seřaděny jsou takové studie karakterů, vzniknuvší většinou v be~ostřední blízkosti' původních modelů, v obou klasických knihách "Prostá myse a "Kres. bl!: z JeštěQi.". Jsou to dvě knihy vzácné epické síly, stejně svěží v tragickém podáni ztroskotaných srdcí i v humor· ném rozmaro při vystihování drastických výjevů; s tak vy. rovnaným uměním formální soustředěnosti, jako v povíd. kách ,,() krejčikovic Anežce", ,~ka~~~', "Nebožka Barbota" neb ,t~l1'!'!~~ll.~ nesetkáváme se již ani ve velkýéb románech.

Ve velkých, výpraV11Ých skladbách Karoliny Světlé, jakými jsou "Vesnický román""._z r. 1867, ,,~ijž_H .. pQt_Q.~!!'.' z r. 1868, llFrantina" z r. 1870 a ,~~_<>:dl~~~ z roku 1873, přistupuje k objektivní kresbě lidových typtl, zachyce. ných podle skutečnosti, nový mocný živel subjektivní, který ovšem ani v povídkách není zcela potlačen. ~~.!omá1l.Í! jest v~y_4r~~_ti~kyny~!YkrrL3 __ ~!kky_yýmamný příběh, ()!'m~ňuií9 a._~_~!:()-y!J!, h~ot.!c.í ~~jlit.JIJ>iek!iV11ějšt zk~~~t_ bás!!.ířči1!~.,.!!~E~ .ll ... vůl~: svými romány se Karolina Světlá zpovícl~,_~,~C)l1<#d~deŽ1:o postavy, volené opětně z povahokresel:>1l,é 1;kušenosti ještědské, bývají čímsi druhořadým, i~s~_~ateriálem, který uměl1kyně hněte dle formového zák()lla.L()(h'()z,~_ého z vlastních zažitků. Nejedno z těchto děl mrazí přímo paradoxní a dvojklannou svou tragičností; čtenář cítí z každé řádky, kterak všecka sympatie básnířčina náleží velkým individualitám, rozrážejícím silou citu, inte.

lektu neb vůle rámec všednosti; a hle, tyto velké osobnosti jsou k tomu, aby se obětovaly obecné idei neb obecné chimeře, aby podložily své mohutné já za podnoží cizího vykoupení, aby zdusily svou lásku ve prospěch morálního řádu či morálních předsudků. V dk()u_lt~ou lá*y~~t~vé . liž k . sebezničení . bylyj!ž.p.QYídk.y "Q_J<!:«:@ko~~ Anežce" a jmenovitě ,,~', prosycené tak silně citovými živly styky s Nerudou; ale za obětování dobrého jména a pohodlného štěstí ibéře i Anežka i Rozička odměnu v slastném pocitu lásky plně prožité. Později po r. 1862 hrdinové a hrdinky Karoliny Světlé ničí přímo v sobě život, aby vysvobodili druhého, který stojí často hluboko pod nimi, a s:nad jen ve vroucí povídce "Ten národ" děje se ta obět ve jménu vyššího, nadosobního principu, o jehož pln:é skutečnosti a oprávněnosti není vůbec sporu. Mravní rigorismus Karoliny Světlé vyhnán jest až do krajnosti a opouští někdy i půdu pravděpodobnosti. Jednoženství a věrnost otcovské víře, pro něž Antoš rdousí svůj nejlepší životní obsah ve "Vesnickém románu", mravní bezúhonnost před občanským zákoníkem, v jejímž jméně vraždí Frantina milovaného Apolína a s ním svou blaženost, tvrdá vůle rodičů, o niž se tříští štěstí Florikovo i krejčíkovy Anežky .•. jsou to pro moderního čtenáře ještě mravní postuláty, či spíše jen pouhé mravní předsudky, jimiž žačka Sandové skoro násilně poutala a krotila své individualistické a výbo~é sklony? Nelze přece uvěřiti, že by básnířka, jež románové příběhy nevypráví pouze čistě epicky, nýbrž soudí dramaticky, se prostě ztotožňovala s hledisky svých hrdin a že by o jednoženství soudila se starou Jirovcovou, o kletbě tkvící na rodě Potockých s Ambrožem a Evičkou, o nezlomitelné vůli rodičů s lamačem Vackem... a přec~yi!!C!e před§1.lQkYPQYyšuje k výši aJciomat, jen. ab}lmohla.nejšlechetnější srdce pro ně vědomě vykrváce.t, nejhrdší povahy jim se nejbolestněji pokořit, nejvyšší tuchy štěstí za ně spáchatisebevraždu. Jaká ukrutná, neúprosná, tragická přísnost altruistky i mesianistky! Jak božský a přece nelidský požadavek, aby se děsný osud básnířky, odhodivší vlastní

štěstí, stal mravním prototypem! Ocitáme se v oblasti mrav· ního a:bsolutna, kde tuhne krev a zastavuje se tep srdce!

Bohužel, ani v nejúchvatnějších knihách nevystačila Ka. rolina Světlá organickým sjednocením objektivismu povahokresebného a vášnivě prožité a mravně zhodnocené sub· jektivity; příHš často přistupuje méně čigf_a hQQp.o~ živrl třetí: ~ijQvá dob!"~rt,l~~~.!L!-"oll!.~nti~ÝJ~()l.!Ycm.ci~l.!~isE1.~, ~!<l()ll kJl!l>!1l~c:l~.l.!ípro.@;lc:lI!P()'y'~<>.vi:chLc:l~j()Y%h; stará četba strašidelné a výstřední romantiky prokazuje dodatečně mocný svůj vliv (prvků těch není prost ani "Vesnický ro· mán", ani "Kříž u potoka", a "Nemodlenec" jest jimi tak. řka prosycen) pozdější vesnické obrazy, tu povahopisné, tu dějově přetížené, založeny jsou na této psychologii libo· volné a na této epice mmaneskní, takže právem bývají za· hrnovány pod titul "romanetta z Ještěda". Leč vlastní 12Ř!as.!LtakoY~.c:li'yokt!Qffi~tH~y, v jejímž kvetoucím a dusném dějovém i psychologickém pralese nadarmo hledáme též kus vlastních prožitků spisovatelčiných, j~()~ její staropražs1<.~._a histol'ické rOO1~ny, !UIJJstěn~věíiin9jJ .. dodQJhn.ejhlub. Šíh<>.. úp:a.4~-!!-_národEilio, "první .. ~~~~ ,,~~!e411L Panl H~hQY~O!", >t~Y()1le~l<()yá.k.rál()y~a". Myslím, že se k těmto knihám nebude budoucnost vraceti. Vše jest tu souzen.o a ~J)()yátlo.!l_J:tJ~1<~ tajemné neobyčejnosti, děsivé fan. t~tiky, citovéexaltace;. bratrství i osvícenství, husitství i .. národní. obrození, zednářství i francouzská revoluce za· s!t~y. jsou .. ()bláky: oslňujícího, . ale nepravdivého světla J11~gnesiového, v němž se rozplývají obrysy; osudy rodinné a milostné, přetížené rodovými vinami a podivnými svazky přibuzenskými, vpleteny jsou s násilnou pravděnepodob. ností do dějů veřejnýéh. Na pracích těch spolupracovaly vedle knižních reminiscencí a vedle romantické divoké obraznosti také !.~l1~tradice a pitoreskní nadání vzácné malk..Y!l~.§1ar~Prahy.; txt~._~~~tkyjsou posud živé a svěží, a ony drobnější obrázky, kresby a vzpomínky, kde takové živly vůbec pronikají, patří k rozkošnému vedlejšímu křídlu tvoření Karoliny Světlé vůbec.

Koncem Se<1IIlgesát:ých let,zdáse, e.ř.!'!:><>!e!y __ ~~!()Ell.tJ .

Syětlou její tragické žaly subje1<t!Y!lí. Již veLký román ,,Ne. modlenec" přestává če11pllti z hlubokých a temných zdrojů básnířčiných zážitků, a soudobé s ním povídky ještědské, jako "N~h9~'LBarbQril"J "Nimlu_yy", "Přišla do rozumu", s!<>jí .. V'l!c:Jt1~.ll ~jc:Jně.lla<l S'1<lI1:~fu()~!!.~IĚj!!1<_.,!!~J;iliíj!lic;.í~ Od osmdesáti:c.h . .l~ 9dumir<Í .~()l11lLY_t1~á _a .1:rllgi~á.inspi~s.!1.. děl Světl~: IIl~()ostré a. plastickép.~_a:.h«;'~9:~".Y.2t~:"l~<l~i~ mot.i'yyromaneskní - jeť to doba "romanett z Ještěda" -; místo prožitého a protJJPěného problému vstupuje v centrum výpravných skladeb časově výchovná tése; místo poesie, tvořící mohutné a hluboce významné obrazy, zároveň ma·lebné i symibolidké, rozvíjí se důrazná tendence, která ráda řeční a vykládá. Opustivši světoobčanské a vše. lidské zásady reformní školy Nerudovy, ~~y!yjL~_~Jgg:~ l.!9dn~.J.>~!!J!g§l!!..u..l!Imění pro -,umění" ,rn~h<>dnl1Y~ se .. pro uvědomělou ..YÝ.~h<!.V.!l.YJs~'y_lj9QVj~hI.J<'::l:J;()l~!1a:..$větlá.tou~j ~()_p~l~11!!!L9Mo1Jí. {,ýt!tendenční a vlasteJ:leckou spisova~~!kO!!L p!-,o11iLll~l1.í.YÝ~l1amJ1~i~íh.()nátn~tu .11.ež rmné fOl'J11:Y.Q1:á:4<y národnostní. Proto její díla "Y...~tiŠí", "Mil4~k lidu", ,,~~o" - mám-li jmenovati Cllespoň ně. která rozlehlejší a význačnější - mají hodnotu ušlechtilého románového novinářství; nejsou a nechtějí býti poesií. l\-Inoqetll!.í.cg~jL~1<lItuj~J<':a:l:()lina. Světlá otázku ženina poslání, žiyo1:11ih()_9bsahlJ'llipolečenskéhoosIVoboz.e1Ú.. Ne. byla pravou feministkou ve vlastním slova smyslu. Toužila po ~QokonaJenL.iJ:nskébQ-Yzdě1ání, přála si,aby_ žena~u .. šlec11tilasyfli<#,_sy!ti iJ1telekt, ale nen:ůuvívala.oieninýoh. p'rjyecQ. V jejích románech i tendenčních projevech zdů. razňují se naopak velmi zhusta ženiny povinnosti, a jako hlavní oblast ženina snažení znovu líčí se svět lásky, jehož nejstrmějším vrcholem, koupaným v záři vyššího lidství, jest sebezapíravá obět, altruistické popření vlastnÍho blaha ve prospěch bytosti milované a k dobru celku společen. ského.

Jako tragické romány vrcholné své doby žila Karolina Světlá také celou bohatou svou bytostí zásady a touhy, na·

děje a tumy svého západu; její osobnost vždy převyšovala vysoké její dílo. Od r. 1891 netvořil!!J,á~!Ůc~'y..1 a zdálo se, ŽLliterámLpx.Qll.9y_y1:!J.L§~1!~~_~~_-P~e.§ j~ll-yfty-m:y. Ve vznešené samotě, k níž po léta odsoudila ji její choroba, vzdálena Již dávno živné pudy jéštědské, přeživši většinu literá1'Dích druhů i svého chotě, s nímž zvyk ji zvo!n3úpIněsmířil, QQdáY.~!L~!d~!lL~~.!ek věd.~.l:'~Ý~ i náboženských, Plorál1!khj~_2!tl:!<!stllíQ,h,_:l kolísala se až do-šinrtnvrQou skepsí a uklidňujícím mysticismem. Když 4!le 8. září 1899 zemřela, cítili jsme všichni, že odchází kus heroické doby našeho národního života.

Než, Karolina Světlá není pouze pýchou naší kulturní minulosti, nýbrž především hluboce významným řešením životního problému básnířského tvoření českých žen vůbec. Viděli jsme, kterak se Karolinou Světlou hlásí naproti n,ai.vn.{, citové, přir,:oz~é ~~~1, poslouchající oddaně hlasu srdce a ~naj~~í, ro~oru, s~. ~V()1:~" ženě to typu Boženy Němcové, v nter;lture naší po ,. prvé typ nový: typ vášnivé subjektivistky, plné reflexe a touhy po uplatnění společanském . .• k tomuto typu náJl.ežejí všecky pozdější české spisovatelky XIX. věku. A,le velkost Karoliny Světlé nezáležela naprosto v prudké a útočné síle této subjektivnosti, naopak v mravní energii, s níž subjektivitu onu ovládla a spoutala, ať vyšším neosobním zákonem etickým, ať věcnou kuiturou intelektu, které se podrobilazv(áště při studiu ještědského života a lidu. První pokolení následovnic K. Světlé připialo na poslední období jejího tvoření a spokojilo se tím, že ženu prostě postavilo do služeb výchovných a národních tendencí, vytklo jí jaksi úkol abstraktní a zcela zapomenulo na intensitu plného života. Byly to epigonky, nikoliv tvůvkyně. Mnohem hlouběji stály ty ze spisovatelek českých, které vzaly za vděk onou literární konvenčností, jež na prahu i v závěru beletristického tvoření K. Světlé byla jí prostředkem k vyšším účelům; pro vývoje schopné auktorky české byl takový konvencionalismus ne· jinak než pro Karolinu Světlou pouze stadiem průchodním. N esdtázelo ani básnířek, které v subjektivismu nejrozpouta-

neJSUD., neznaJlcun kázně a opovrhujícím každou formou její, v požárech egoistické lásky, v plamenech bezohledné vášnivosti spálily celou svou bytost a naplnily vzduch prud. kými výkřiky rozkoše neb hrůzy ze samovolného žehnutí: v našich dnech jsou tyto básnířky, jakési to protichůdkyně Karoliny Světlé, nejnebezpečnějším problémem ženské lite· ratury, ať se již maskují novoromanticky dekoračně či na· turalisticky reformně (Karolina Světlá odkázala svým dě. dicům subjektivism naprosto jiný: onen, jenž touží po kázni a po ovládnutí, po prohloubení a zdokonalení, po vzestupu k vyšším hodnotám mravním). I v domě ženské kultury jsou příbytkové mnozí, a odkaz Karoliny Světlé mohou vykonávati i ty spisovatelky, které posvětily své dílo kladné tendenci společenské, ať sluje zušlechtěním rodině či prá. vem na dítě, i ony básnířky, které ženino já vedou po stupních estetické kultury k čistšímu a volnějšímu lidství. Arciť na jednu podmínku jest vázáno právo těchto tvůrkyň nového ženství dovolávati se Karoliny Světlé jako své pra· mateře a inspirátorky: za hlásaným zákonem musí státi celá osobnost, plná a nedělená, bez kompromisu a bez frasí, osobnost, která má odvahu své zásady žít. Teprve dnes, kdy z intimních osudů básnířky" Vesnického románu" jsou odhmuty opony a clony, vidíme, že i subjektivistky mezi našimi spisovatelkami patří k dědičkám odkazu Karoliny Světlé. Dosud byly mezi ně počítány pouze ony z našich auktorek, které své já přemohly a zároveň obohatily objek. tivním studiem, jmenovitě lidové duše a lidového bytu. Jedny z nich, povahy více smyslové a naivní, vrátily se takřka k metodě Boženy Němcové a pokoušely se zachytiti barevný obsah života venkovského; druhé, nadané spíše intelektuálně, vnikaly pod pestrý povrch do hloubek lidového myšlení a cítění a pokračovaly tak v postupu bás· nířky "Nemod1ence" a "Několika archů z rodinné kroniky". Velkými umělkyněmi staly se však teprve tehdy, když v románech svých při veškeré příkré objektivnosti podaly, nejinak než jejich velká učitelka, podobenství a příměr svého viastního, tragicky žitého a eticky zhodnoceného

osudu. Bylo by svrchovaně naivní tázati se, který typ čes. kých spisovatelek nejvěrněji naplnil odkaz Karoliny Světlé; naopak věřÍtne, ie tato různost typů odvozených od téhož pratypu svědčí jen o životní síle ženského umění českého.

Karolina Světlá jako osobnost nepřestala býti životním a životodárným problémem a snad teprve tehdy by se změnila v pouhou pýchu kultumí minulosti ženSiké, až by na· prostou změnou mravních a společenských podmínek znovu do popředí života i básnictví vstoupil v nové podobě typ protilehlého ženství, oné citové b~rostřednosti posloucha. jící bez rozpaků hlasu srdce, typ Boženy Němcové. Ale i pro pokolení, jež ze vzbouřených vln našich časů vyplují k této posud nesmělé tuše, zůstane Karolina Světlá velkou hrdinkou a básnířkou zároveň.

(Myšlenky a spisovatelé, 1914, str. 88-105.)

IX. MLÁDl JANA NERUDY

(1910.)

N eruda člověk, Neroda rhásník vyrůstá ze zprahlé půdy, z mrtvé doby, ze zoufalé konstelace literární. Do třiceti, do pětatřiceti let sotva věděl, zda ho to vše neudusí a nezlomí. Je-li Neruda až k samému pokraji mužného věku pochybovačem, mísantropem a pesimistou, jest to jen nutný akt sebeobrany a sebezáchovy. Poddat se, byť jen na okamžik svému okolí, bylo by znamenalo ztratit pro vždy krvavě vydobyté místo v životě. Nerudova posměvačná skepse, Nerudova hrdá nedůvěra, Nerudův chladný zápor - toť trojí forma jeho mladistvé poctivosti. Pochopiti tuto ho~kou pravdu, která tvoří první premísu porozumění N erudovi, jest arciť méně pohodlné, než selankovitě přebásnit Nerudovo mládí.

Vlastní, počtem dosti hojné Nerudovy dokumenty o jeho dětství, nutno bráti do ruky s krajní opatrností; nejsouť věrohodné. Vznikly většinou v pozdějších dobách 'básníkových, kdy časová i citová dálka ulámala trny, otřela hroty, ba, kdy si osamělé a opuštěné srdce proměnilo malostranská chlapecká leta v kontrastu k prázdné, studené přítomnosti ve ztracený, žadoud zlatý věk. "Povídky malostranské" s dokonalým svým obrazem harmonického, uzavřeného světa, rozkošný veršovaný feuilleton "Letní vzpomínky", kde arkadiaké mládí hraje na rozmarnou šalmaj své nejbujařejší písničky, několik pozdních, retrospektivních causerií pod čarou - to vše jest od polovice fikce idealísujíd touhy, fikce utěšeného id}"llckélho snu. Srovnejte však s tim,

nedím ani lyrická vyznání ze ,,Hřbitovního kvítí" nebo z "Knihy veršů", kde se pod každým slovem třesou marně zadržované slzy, jen části "Arabesek", v nichž Neruda stál svému dětství ještě blíže; pročtěte vedle legendární veleby "Svatováclavské mše" naze prozaickou arabesku takřka autobiografické hodnoty "Byl darebákem" - a hned p0zbudete víry v autentičnost a spolehlivost všech oněch umě-

lecky nesporných výtvorů.

Víme sotva, zda horoucí intensita synovské lásky Nerudovy nepřetvořila docela skutečnost jeho domova, zda v této naprosté citové perspektivě nezmizela postava Nerudova otce neprávem. Vždyť reální obraz Nerudovy matky známe jen matně a zlomkově; je.li v deseti lehkých popěvcích první verse "Knih veršů" ještě pravdivě zachyceno prosté a primitivní lidství této stařenky zbožné, důvěřivé a oddané, je-li tu vystiženo ještě věrně instinktivni, mlčelivé a spolehlivé dorozumění lásky mezi matkou a synem, mizí pozvolna realita života před jakousi odtažitou ideologií, jakou Neruda opřádá lásku mateřskou. Ze tento mohutný cit, jeden z nejtypičtějších vůbec, bude právě pro Nerudu nekonečně štědrou inspirací básnickou, odhadne každý pozornější čtenář hned z této řady básní. Neruda dospívá tu ve dvou, ve třech číslech ("Ze všeho jediná zbyla's mně, matičko", "UŽ přišel, matičko, Tvůj zimní čas") k svému nejvlastnějšímu lyrickému umění, vyjádřit prostými symboly základních jevů přírodních citový svět; provádí tu s pravým štěstím rozeného lyrika opravdové řádění cyklid<é; naráží tu skoro mimoděk po prvé na ana· logie lidského života. a vesměrného dění, z kteréhož analogisování, provedeného v celistvou soustavu básnickou, později vyrůstají "Písně kosmické". V druhém vydání "Knih veršů" po pěti letech připojuje změněný již básník dvojdílný dozpěv k cyklu "Matičce": první báseň ("Ty's šla a v naší světničce teď žiju samu sobě,") psána jest ještě doma ve slohu starší řady písní, v bezprostřední citové blíz. kosti k zemřelé matce; druhá však báseň, načrtnutá daleko, v Orientě ("Což nemá blaha více ani hoře") má již nový

rytmus, neznámý potud patos, jinou hudbu slov, jaké naučil se básník v hovoru s mořskými větry a kolotavými vlnami. Avšak i sama představa matky se obměňuje, stávajíc se z reálního obrazu, oblitého měkkým světlem citovým, obec. nější ideou; již v tomto teskném doslovu soust~ed'uje pro Nerudu postava matčina vůbec vše, co básníka poutá k do· OlOVU, k zemi, k životu. Tento postup, v němž reální obraz vyblédá a myšlenka-symbol nabývá perutí, lze sledovati v celé další hásnické tvorbě Nerudově. V "Písních kosmio· kých" prochází idea ta dvojím stylem, jenž jest vlastní této knize básnicky roztržené a dvojklanné. Jednou ("Také to Slunce ohnivé pomalu pousíná") zpívá Neruda o ní důvěrně, prostě, bez patosu, takřka s primitivností a úsečnou slovní hospodárností lidové písně; po druhé (,,Přijdou dnové, leta, vělky, věkův věky") ověšuje ji smutečními prapory patetického slohu, rovná kolem ní mnohonásobně složené draperie strofických útvarů, dekoruje ji, nikoliv bez ná· mahy, těžkou výmluvností umělých paralelismů. Avšak za dvojím tím slohem básniokým, vedle sebe skoro do proti. kladu položeným, se ukrývá stejné pojetí: idea mate~ské lásky splývá s posledními nejvyššími kosmiokými dumami - Nerudova Voluspa - a to tak, že myšlenku a symbol nelze více odloučiti. Nejinak jest v "Balladě pašijové", kterou vrcholí "Ballady a romance"; básník posunuv v této knize k~esranské mytologie obět na k~íži do samého středu dějin lidstva, vystupňovává golgatskou tragedii mukami ma· teřského srdce.

Konečně ve "Zpěvech pátečních" zjeví se poslední pře. tvo~ení tohoto velikého Nerudova tématu, když v "Matce sedmibolestné" seskupí se kolem tohoto krystalisačniho bodu trojí hlavní motiv knihy: náboženské vzpomínky k~e· sranské tradice, vlastenecké elegie, osobní utrpení. Pře. mítněme však několik stran téže knihy a najdeme jakousi překvapující petitio principii. Bylo to pouhým klamem roz· umové pýchy, zdálo·li se, že citový vztah dá se přetvo~iti v kosmickou myšlenku, přeložiti v intelektuální princip, odosobnit a tím překonat. V dlouhé a těŽJké chorobě Neru·

dovy citovosti otevřely se na konci všecky staré rány, propuikla znovu individuální bolest, a básnikovi jest, jako by právě stál nad otevřeným hrobem matčiným. Báseň, která přináší toto tragické doznání, zaujímá v Nerudově poesii oústo zvláště významné. V památné té improvisaci "Láska" slévá se vyšší jednotou dvojí styl, který dotud poltil básníkovi tvorbu, sloh důvěrný, písňový, prostoduchý se slohem patetickým, řečníckým, ornamentálním. Na této stanici své básnícké cesty, nedlouho před umlknutím, zaznívá bolný a krvavý výkřik:

,,Koho bych miloval sirem tom na světě?! srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítětedo stáří, do skonu volá si po matce."

A přece, při veškeré této mystice, kterou dovedl Neruda procítit, prožít, prot1pět v poměru matky a syna, bojím se, že příliš nám U!1Ůkloz hlubšího poznání Nerudovy osobnosti, ježto sotva jsme se zamyslili nad markantní postavou jeho otce. Neruda, statečný voják v tolika bitvách za mo· derní statky evropské, byl synem starého dělostřelce, jenž bojoval u Lipska, v této krvavé a neblahé chvíli zrození novověké Evropy. Syn podědil jeho povahu drsnou, ne· přístupnou, pyšnou, málomluvnou; naučil se od něho dis· ciplině prostého vojáka na přední stráži, jenž dobře umí vyslídit a zjistit nepřátele v otevřeném boji i ve vlastní hrudi; měl jeho rozum chladný, neúplatný, nedůvěřivý. Stářím se zaostřovaly u Nerudova otce tyto rysy, které si dovedl postavit do služeb inteligence velmi široké a povýšené, jež však u zestárlého vysloužilce zdály se jen nevlíd· nou drsností k okolnímu světu: a tak obě povahy, v pod. statě sourodé, znovu a znovu narážely o sebe, mučily a odoútaly se. Lze vyčísti v několika Nerudových povídkách, sestrojených z motivů dětství, jak otec, skoupý laskavými slovy a štědrý ranami, byl chlapci stálou hradbou při všech radostných rozbězích za lehkomyslnou hrou života, za bez.

iitarostným štěstímt za neplodnou fantasií; v pozdějších letech nastupuje otcovo místo skeptický rozumt zděděný to rySt jenž stále válčí s naivní citovostít se sladkou lyrikou srdcet s dětinskou důvěrou v živott odkazy matčinými. Proto nedoceněný cyklus t,Otci"z t,Knihy veršů", jenž znamená mnohem více než pouhou folii k cyklu t,Matičce", časově většin.ou pozdějšímu, kreslí zároveň dvě duševní podobizny: podobiznu otce ve chvíli, kdy pod dotekem smrti již tuhnou a špičatí jeho tahYt a jí sourodou podobiznu syna, jenž uvědomuje si stále více rodinnou podobu. Našli-li jsme v cyklu ttMatičce" nejeden zárodek další tvorby NerudovYt jeví se nám naopak těchto deset básní nejčistším vtělením mladistvé 1yriky jeho: většina čísel má inspiraci hvbitovní, trpkou příchut rozkladu a zmaru; do náhrobní dumy tlačí se místy národnostní ("Nad hlubokým, tmavým hrobem")t místy sociální ("Kéž dobudu si jména věčného") meditace; na každý bezprostřední projev citu klade se sordina rozumové nedůvěry a hrdé zdrželivosti; je-li tu někde patos a vzlet, jsou neseny snahou povýšiti společenské utvpení povrženého proletáře na nové, pravé, ryzí hrdinství moderní. Jsou tu dvě tři čísla nejosobnější zpovědi Nerudovy, kde v několika suše pravdivých slokách bez obrazové dekorace i bez nerudovských analogií z přírody zachyceny jsounejbolestnější krise jeho mládí, ba vnitřní jeho bytosti vůbec; tak známá pie~ nMilovali jsme se, otče, jak jen milovat se může", nebo méně známá, ač umělecky hutnější:

ttMne to už zase, otče můj, ku hrobu tvému pudí,

a u hrobu ta pýcha zlá

se v nás zas obou budí.

Jsme blízko zas a dmeko, jak jsme si vždycky stáli, zas rozpínáme ruce svét bychom se neobjali.

Jsme blízko zas, všaik v oči zas druh druhu nepohledí,

zas velká láska pojí nás a dělí nás zas ledy."

Nerudova vloha evokační byla tak si:lná a svrchovaná, že malostranské scenerie jeho mládí dovedeme si dnes stěží představiti jinak než v Nerudově neobyčejně malebné, rušné a barvité interpretaci. N eruda posvětil a svým způsobem přebásnil stnnou Thunovskou ulici s Novými zámeckými schody, bizarní Janský vršek s grandiosní kulisou Lobkovicova paláce, spočívající na tmavozeleném pozadí Petřina, poslední nejpříkřejší partii ulice Ostruhové, uzavřené temným a kalným schodištěm Radničním i renesančně hrdou a radostnou stavbou paláce Schwarzenberského; ba Nerudova "Svatováclavská mše" dala nové ladění stínům, svitům a pableskům lodi svatovítské; také zvonková hudba v Loretě hraje dnes melodií, kterou do ní vložil Neruda. Setkal si v 60. a 70. letech ze vzpomínky a z touhy vlastní Malou stranu, s nejednou rozmarnou pointou genrovou, s tak četnými uměle vyvolanými lyrickými kouzly; elegické reminiscence, cvičený zrak milovníka pitoreskních pohledů, docelujíCí imaginace pracovaly na tomto obraze tak osobitém. Proti ukvapeným závěrům kulturních dějepisců, kteří ve shonu po dobových dokumentech zahrnují mezi ně úplně neprá'Vem i transformace básnické, bude nutno uvědomiti si konečně, že Stará Praha Nerudova, Stará Praha Karoliny Světlé, Stará Praha Zeyerova jsou tři města, zbudovaná z reálních motivů obrazností básnickou. U Nerudy řídí ji svěží a živý smysl pro pitoresknost, II Karoliny Světlé vášnivý sklon k protikladům citově rozechvívajícím, u Zeyera vřelý lyrismus elegického patosu.

V době, kdy ,,Malostranské povídky" uzrávaly v onen plný a Šťavnatý plod raného podzimu, zamlžený vonným pelem, překonal v sobě již úplně dusivé sociální ovzduší, v němž trpělo jeho dětství; jest potřeba pohledět hodně

nazpět do Nerudovy tvorby, a:bychom nezapomenuli tohoto významného, ač tak bolestného součinitele jeho vývoje. Co jest napověděno s humorem a bez trpkosti v "Týdnu v tichém domě" nebo "Večerních šplechtech", to vypravují "Ara~ky" bez masky a stilisace o "darebákovi" Františku Horáčkovi; to semkl Neruda v "Knihách veršů" v preg. nantní a výmluvnou sloku:

"Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil,

pláč ttpký novým jenom pláčem tišil a jenom zkrátka mne vždy spořádal.

Však kolem pýcha, pýcha - ach ta krutě hněte! já začal jsem do panských synků prát -

ba ledačím jsem byl v tom božim světě,

a čím jsem byl, tím jsem byl rád. "

Proletářské vědomí Nerudovo, důrazný protest spole-

čenského utlačence proti křivdám ,bohatců, povýšencůa farizejů, trpká příchut bídy a ústrků při každém soustu mocně hlásí se v N erudově mladší tvorbě. Z této inspirace vznikla dobrá polovice "Hřbitovniho kvítí" - hned předzpěv praví výslovně "noha spěla má k těm chudým rovům, poutcova jak k hrobu Spasitele" -; zde leží kořeny sociálně obranné nebo filantropicky zabarvené epiky z prvního dílu "Knih veršů", jimiž se Neruda dostává nad Erbena, jinak rozhodující vzor jeho baladistiky; bez těchto předpokladů sotva bychom pocliopiIi Nerudu-apologetu bídy, mrarvní depravace, proletářského utrpení, jakým jest později v "Obrázcích v nočním světle", v "Pražskýoh policejních obrázcích", v "Trhanech" a ve feuilletonech "Z kraje bídy". Osobní účast na utrpení a křivdě posledních mezi posledními, intensivní procítění sociální poroby, J;'eální smysl pro opravdovou velikost proletářovu nepotřebujícínižádných romantických dekorací ani tajemných zápletek, schopnost najíti v zavrženém pátém stavu prvky nového hrdino ství, nové tragiky, nové poetičnosti - to vše staví Nerudu

vysoko nad filantrQPický socialismus v ,rukavičkách, kterým konec koncův zůstává i ušlechtilé stanovisko Nemdova protichůdce Gustava Pflegra Moravského. Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, když Neruda vubec překonává negaci, pesimismw; a mnoho jiných démonů nitra, v onom památném období, v němž se statečně zaříká, že nebude potud básníkem, pokud v něm neuzraje, neosvobodí se celý muž, zbavuje se i svého sociálního světobolu a přestává se dtit proletářem, aniž přece nepozbude mravního soucítění s vrstvou, jíž patřili jeho otec i matka, v níž prožil dětství, která určovala první to jeho formy životní. Ale ten, kdo vidí celou drsnou, syrovou a krvavou pravdu prole. tářské bídy, z níž Neruda vystoupil, a vedle ní všecko to statečné, hrdé, zářivé rytířství N erudova srdce, musí se hluboce pokloniti jeho bytosti; nejeden z těch, kdo Nerudu miluje z plnosti své duše, bývá doslovně dojat vdkým tím kontrastem. N eruda nemá ani jediného záporného a níz. kého rysu svojí sociální třídy: nenaučil se· nikdy závisti; nedělal ze svého utrpení a ze svých křivd nikdy zbraně ani řemesla; neznal malicherné podezíravosti ke všemu vel· kému a mocnému; nechtěl, zbohatnuv citově i smyslově, nikdy lakomě chrániti svých statiků, nýbrž rozdával plnýma rukama jako rozený boháč, jako šlechtic, jemuž vždy zustane více, než se může rozdati. Již v nejstarších partiích Nerudova díla shledají se takové tahy doslovně rytířské, jež na prahu sedmdesátých let nabyly nezapomenutelné reliefnosti. Tehdy do druhého vydání "Knih veršů" přidal Neruda dvě paralelní 'básně, epickou "Legendu o chudobě~' a lyrickou "Vším jsem byl rád!" Před osudem hrdě stojí Parias povznesenou hlavou a děkuje Osudu, že mu dal v manželství svou dceru Chudobu:

"Sotva se mne dotkla prostým svojím květem, poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem."

A podobně básník sám, když byl vyznal všecky šlehy bičíku Osudu, všecky jeho lživé sliby, zlé jeho rozmary,

kruté jeho příkazy, vztyčuje se a volá statečně: a čím jsem byl, tím byl jsem rád!

Před takovou statečností a karakterní výší rozptylují se veškeré předsudky, že prý společenské prostředí určuje po. vahu, že člověk nosí s sebou až do smrti morální hodnoty své třídy: synem pradleniným a hokynářovým jest dokonalý rytíř, jenž se nikdy nesmlouvá o bagate1y ani nekupčí malichernostmi. Myslím, že nebylo by netřeba ilustrovat jakýmkoliv příměrem mravní hrdinství Nerudovo, jež ostatně by dobře vydrželo i srovnání se stoickou rytířskostí Alfreda de Vigny, pototnka bůhví kolika šlechtických předků; postavím-li proti Nerudovi básníka jeho srdce, Heinricha Heina, přispěji tím snad oklikou k vystižení poměru dvou různorodých duchů, nejednou se setkarvších. Heine uměloo při htubším poznání ·roste tím výše, čím Heine člověk ztrácí; tuším, že u Nerudy je pravý opak. Heine nedovedl nikdy býti rytířem; špatné hamburské a diisseldorfské tradice židovského rodu kupeckého stále se mu věšely na paty. I rve sporu s osudem pňliš smlouval, a to s jistou potměši'1ostí; i své vlastní velké uttpení dovedl proměniti v kapitál, z něhož lze básnicky těžit, aniž kdy přijal je pokorně jako dar bohů; nezbavil se nikdy nedůrvěry, kte. rou mívají strážci obohodnícih tajemství, a oživil si svůj ob· zor nepřáteli, jež přeceňoval; nedošel vůbec k distanci mudrce nezúčastněného ve všedníoh starostech.

Na Nerudu umělce a pozorovatele i soudce veřejnosti lze již mnohem menší měrou spolehnouti než na Nerudu člověka, - ve věcích vkusu, slovesné kultury, estetického soudu zůstane společenské ústředí, zůstanou tradice domorva vždy směrodatnými. Tím vším trpí až do základů Nerudova novelistioká próza a hla'Vt1ě jeho divadelní a literární kroniky, jimž n~cela přísluší jméno kritik, kdežto v básních stojí v první řadě na stráži vysoké a karakterní lidství Nerudovo a vedle něho hned jako věrný ~brojnoš přísná Nerudova autokritika. Kus plebejského nevkusu a lidové triviality mají ty soudy estetické, společenské a kulturní; ty banality z ulice a z kuchyně, nasazující si škrabošku vtipu,

ty masité a strakaté apoteosy života pozemského. V oblasti estetického soudu zvýšila Nerudovu lbezradnost ještě anarchie zaviněná žurnalisty a utilltáři, hlasateli hmotné modernosti a populárních tendencí; čistě plebejsky zavrhne Neruda všecko povýšené umění, založené na složitýdb konvencích; znudí se absolutní snahou klasického díla o krásu formální; odvrátí se nedočkavě od minulosti do aktuální přítomnosti. Touto daní vyplatil se svému plebejskému původu, svému proletářskému domovu Neruda spisovatel v pracích určených hodině, potřebě, žurnálu; Neruda člověk vyšel čist a svoboden a vryl hrdinský relief svůj do kovu svých veršovýdh děl a nejlepších ze svých knih prozaiClkých.

(Jan Neruda, III. vyd. 1920, str. 5-17.)

X. SVATOPLUK ČECH NA KAVKAZE

(1915.)

K rásná a nadšená úvaha, kterou v květnu roku 1874 Jan Neruda přivítal první knihu "Básní" Svatopluka Čecha, vyvrcholila ve vzletných a vroucích slovech: "Svatopluk Čech je mlád a již uznán, toť velký krok. Vydal se teď na cesty směrem tím, jímž šli někdy Argonauti. Moře se kolem něho zavlní, měsíc, slunce bude před ním vstávat ze slaných vln, s temene asijských žul bude hledět na divokou krásu Kavkazu, odpočine si pod palmami, bloudit bude, kde kvete vavHn na hrobech hrdin - a zlaté rouno .nových názorů poetických přinese nám zpět."

Osmadvacetiletý básník přečetl si láskyplné proroctví staršího druha v tichém pokojíku českého krajana na Golovinském prospektu v Tiflisu, v samém srdci ruského Kavkazu, kde v červnu 1874 prodléval.

Gruzínská metropole nad Kurou 'byla asi středem kavkazské pouti čechovy, jež od zátoky Novorossijské dospěla nejsnáze na východ až do Vladikavkazu, nejjižněji do přístavního města Batumu. Romantický poutník český, jehož krokům neurčovala směr' červená mezinárodní knížka cestovní, nýbrž spíše poesie velkých ruských básníků doby Alexandrovy a Mikulášovy a patrně také dávné tužby chlapecké, rozněcované zprávami o krymské válce, vstoupil do země, ležící stranou od turistického hemžení evropského, a byl proto v Kavkazu odkázán na primitivní prostředky dopravní. První část cesty vykonal lodí podél čemomoř. skýcih břehů z Novorossijska do Poti; vlastní dějiště rus·

kých zápasů s Čerkesy a pravý domov heroického národa "Adige", t. j. kmenů Sapsuchů, Abadzechů a Ubychů, viděl pouze z povzdálečí, s paluby Cesarevny a Golubčiku. Tři nejkrásnější země kavkazské, pralesovitě bujející Mingrelii, v temnější zeleni zadumanou lmerecii a divoce skal· natou Gruzii, prožil Svatopluk Čech poté jen letmo, stoupaje ve voze parní dráhy, a vášnivě vlažným vzduchem za jediný den z Poti do Tiflisu. Několikadenní pobyt v "Bábelu gruzín~kém" přervaly některé dobrodružné výlety koňmo do okolí; prudký žeh tifliského léta pudil však opojeného seveřana více do hor, v blízkost kavkazského sněhu. Dvojí cestu z Tiflisu do Vladikavkazu a zpět vykonal Čech po prvé v dostavníku, po druhé v jednospřežní "těleze"; r. 1874 nebylo ještě mohutné železniční trati z Rostova do Vladivostoku, a za jedinou dopravní dráhu sloužila dokonalá "vojenská silnice ka~kazská", dlážděná podle ruského pořekadla samými rubly. Na zpáteční cestě z Tiflisu vracel se do Poti a Kutais, a tím byla vlastní kavkazská pout tak~ka skončena, aniž se přiblížila sněhům Elbrusu a východním dagestanským končinám, svažujícím se k moři Chvalinskému. Návrat básníkův do Cařihradu podél břehů maloasijských, bohatý dojmy ikrajinnÝmi i národopisnými, jest pouhým doslovem jeho ~božné pouti ze země Mcyriho a Tamary, z níž žák Puškinův a Lermontovův přicházel do vlasti poučen, osvěžen, a posvěcen, nejinak než "hadži", vracející se od posvátných míst Prorokových.

Ruští básníci objevili žasnoucí Evropě Kavkaz a rázovitou krásu jeho obyvatelstva. Dotud - nehledime·li ke klasické tradici, která na vroholu Elbrusu umisťovala Promethea a na nábřeží Kolchidy Argonauty - kmitaly se ve verších západních poetů občas okouzlující hlavy temnookých Čerkesek jako jedna z obětí orientální módě; z těchto krasavic nejproslulejší jest Lejla, milenka Byronova "Giaura", kreslená zjednodušenými rysy, které zvolna v slovesné tradici poklesly na pouhou konvenčnost: kolikráte po té velebeny byly na Orientálkách velké hnědé oči gazelí,

zkadeřený hyacintový vlas, pohyb dokonalé šije připomínající labuť, malá sněhobílá nožka? Nedlouho po prvních kozácích překročili vítězné vody Kubáně též básníci ruští, někteří z nich opěvovali Kavkaz dříve, než se stalo Rusko r.. 1829 v míru Drinopolském jeho pánem. V čele jich stojí klasicista Děržavin a romantik Zukovskij: onen ve vznosné ódě hraběti Zubovu slohemrétonckrm a hromadě účinné protiklady, opěvuje spíše přírodu, tento ve vřelém poslání k Vojejkovu zasazuje do rámce mohutné velehorské přírody malebný a názorný obraz divokého a starodávného života kmenů čerkeských. Oba básníci, Děržavin povšech. něji a Zukovskij osobitěji, dobývají takto nové gubernie slovesné krajinomalbě ruské, která od Lomonosova příliš jednostranně dbala přísné a chladné krásy končin severních. Ale oba ulpívají na několika obecných postřezích, jež epigonům a napodobitelům stačily, šlo-Ii o malbu Kavkazu: děsivé hory zvedají zasněžené vrcholy k nebesům, slunce se opírá o ledové plochy, řeky s hlukem řítí se do propasti, orli závodí ve výši s mračny. Za Kavkazem dekoračním následuje Kavkaz romaneskní a proniká i do vědomí průměrných ruských čtenářů. O to má zásluhu líbivý a plytký romantik konservativní doby, Martinskij-Bestužev, který prožil vyhnanství jako voják v Derbentě ve východním Kavkazu a zpečetil svůj osud bohatýrskou smrtí při oblé. hání tvrze Ardleru u Jekatěrinodaru. Marlinskij znal důkladně Kavkaz a Kavkazany, ač se na ně díval právě jen se hřbetu koně důstojníkova, a vyprávěl o těchto zlkušenostech horlivě. Jeho povídky a romány stojí asi na úrovni j.ihoslovanské beletrie Chocholouškovy: naivně zkloubený děj jest namnoze jen záminkou ke kresbě zjednodušených národopisných typů a k mnohoslovnému líčení krajin kavkazských; velké výjevy bojů a lásky, rodinných katastrof a osudných kleteb nepohrdají nejhrubšími efekty; čím faIešnější u Marlinského psychologie, tím patetičtější výraz vášně, citu, rozhorlení. Přímočará technika a látková napínarvost Marlinského uchvacovaly také čtenáře z lidu, a to na Rusi i za hranicemi; jeho "Amalat beg" mocně působil

na to, že kontrast divokého abreka čerkeského a povahově ryzího Rusa zdomácněl v literaturáoh a že za vůdčí motiv duše Čevkesovy byla obecně určována bezohledná pomstychtivost, jdoucí se širokým kinžalem v zubech od krviny ke krvině.

Vlastními básnickými vítězi nad Kavkazem byli však Puškin a Lermontov. Brzy po návratu z nucených i dobrovolných cest v Besarabii, na Krymu a po Kavkaze r. 1821 dvaadvacetiletý Puškin posílá příteli Rajevskému "Kavkazského pleníka" a v předzpěvu praví příznačně, že jeho Parnasem se stal pochmurný pětihlavý poustevník Beštaun. V kypivě osobní básni, prosycené prudkým lyrismem, jest vedle zřejmého dědictví byronského mnoho svérázného vlastnictví Puškinova. Dvojice hrdinů jest z galerie Lordovy: blaseované. vypráhlé srdce novověkého rozervance rozbuší se na chvíli na krásných ňadrech vášnivé a obětavé ženy, schopné veškerého sebezapření, ale neroztaje ani tu ze svého přesycení a nudy. Puškin podmaloval protiklad ten etnicky a vložil do něho mnoho z vlastních zkušeností citových: ,,7Jbytečný" člověk milující ilusionisticky vzdálený přelud a odstrkující nerozumně blízké štěstí skutečnosti jest nejen Rus, bojující na KaV!kaze, ale i blíženec tehdejšího Puškina; krásná osvoboditelka zaj'atcova zraněná chimérou lásky marné a neukojené, pojala do své okouzlující bytosti čerkeské vedle daru přírodního a původního ženství také ony vlastnosti, jež právě dívčí postavy Puškinovy vyznačují, vášnivost a něhu, sílu citu i odvahu činu, dar slzí i mohutnost sebepřemáhání; jest skutečně předchůdkyní Taťáninou. Kontrast Rusů a Čerkesů, který dotud byl pouze národopisný, stal se v pojetí genia Puškinova psychologickým, ba dostoupí tragioké výše: čím jest "Kavkazský plenik" v podstatě než tragedií duše roztoužené po spasen~, ale neschopné přij'mouti je?

Ruští kritikové shledávají význam básně jinde, v lyrické malbě přírody kavkazské. Řada obrazů, které mladý Rus prožívá v čerkeském zajetí, ať je to večerní poklid v aúlu, ať soumrak objímající svahy Kavkam, ať souhra ledových

100

hor a 1azulOvého nebe, ať válečný či loupežnický vzruch Čerkesův - vše to ukazuje objektivní a téměř klasickou krajinomalbu Puškinovu v prvním rozpuku: Puškin nikde nesplývá s touto divokou a zázračnou přírodou, která jest požitkem jeho zraku a leckdy i úkojem jeho touhy po všem vzdáleném a podivuhodném; jako jeho rek i on sám zůstává cizincem vůči těmto divům pevných obrysů a teplých barev. Doslov, kterým básník doprovodil svou veršovanou povídku, pokouší se dáti byronskému příběhu lásky na Kavkaze politicko-historiokou perspektivu: doba čerkeské slávy jest na sklonku, a na místo její vchází čas válečného vítězství ruských orlů nad Kavkazem; pěvec se odvrací od opuštěných aúlů, aby hlásal triumfy Zizianova, Kotlarevského a Jennolova; i tento motiv ozývá se častěji u Puškinových následníků, mezi nimiŽ' Svatopluk Čech není nejmenší.

Pět let po Puškinovi byl Lermontov na Ka'\-"kaze po prvé; ale již z toho dětinského pobytu přinesl sik divokým velehorám nevyhladitelnou lásku, která se pak za prvního exilu r. 1837 a 1838 a posléze za vyhnanství r. 1840 a 1841 stupňovala ve vášnivý cit osudového spříznění. Krásně postřehl Bodenstedt, že Lennontov v chlapectví přijal do duše vnější, hrubé obrysy přírody kavkazské, které pozdější důvěrný a několikaletý styk s krásami Kavkazu vyplnil jemnými miniaturními podrobnostmi, osobitými barvami a individuálními svity. Od horoucí ódy "Kavkaz" z r. 1830, jejž každá ze tří slok vyznívá refrénem "rád Kavkaz já mám", až po památné věnování "Démona", psané r. 1840, kde vděčným a roztouženým slovem shrnuje své vztahy ke Kavkazu, "země přísnému caru svému", Lermontov napsal celou sem lyrických básní, posvěcených přírodě kavkazské; jsou mezi nimi kusy tak významné jako "Dary Tereku", "Kazbek", "Památce přítelově" a "Valerik". Na rozdíl od objektivního Puškina, jenž kreslí v zjednodušených obrysech, Lermontov s přírodou kavkazsrkou splývá, nalézaje v sebe slabším záchvěvu větru v listoví a v sebe jemnějším nádechu modré mlhy kolem velehorského vrcholu kus své zjitřené a pyšně zádumčivé mysli; proto se zahloubává do v'šech jednotli.

101

vostí něžným i krutých, do detailů lahodným i nebezpeč. ných, proto odlišuje přírodopisně i zeměpisně, věda, že řeka Darja! hučí v jiném jazyku než řvoucí Terek, a že bílý turban kolem hlavy KM:lbeku se pranic nepodobá zasně· ženému hrotu příšerné hory Šajtánu. Ne8Čís'lná líčení úsvi· tu, soumraku a noci v údolích i na zasněžených vrcholech, vždy nové obrazy srázů, bystřin a pralesů, s nevyčerpatelnou rozmanitostí načrtané siluety modrých oblaků, zámků a klášterů na skalách, rozvalených vesnic, které se čtou v "Démonu" i "Mcyrim", "Hadži Abreku" i "Izmajilu beji", prozrazují trojí rozdílné pojetí přírody básníkem váš· nivým, smyslným a titanickým zároveň. Jednou - předposlední výjev z "Izmajila heje" (psaný r. 1832) bud' tu nejpádnějším svědectvím - účastní se příroda s nevystihlým soucítěním vnitřního života člověkova, nade vše slastných hodů jeho lásky... oMak nad hlavou, vonný dech větérku, ano věčná pustina prahorská stávají se druhy milenců. Později - v době, kdy byl definitivně napsán závěr "Démona", asi r. 1838 - odvrhl zachmuřený Lermontov ten oblažující názor a upadl přímo v jeho opak: zasněžení velikání tratící se v oblacích pohlížejí v hrdém a ncúčastném klidu na malichernosti vášní a bolů lidských - a mlčí svrchovaně. V některých skladbách - nejmohutněji snad v básni "Valerik", psané r. 1840 -rodí se však v rozporu mezi lidským smutkem, lidskou touhou a lidským milováním a mezi nepohnutou velebností horskou, neodbytná otázka po smyslu a ceně našeho života, ono kruté a vznešené pro č, na které Lermontov sámnezna! odpovědi, a které ,po desíti letech v týchž pralesích kavkaz· ských jako černý nezaplašitelný motýl sedlo na čelo mladi· stvého Lva Nikolajeviče Tolstého ...

Lermontov nepředstihl Puškina jen jako malíř Kavkazu, nýbrž i jako psycholog Če1Ů<esů; znal je ze styku osobního, vcitil se do jejich vnitřního života, vložil do jejich tvrdě barbarských postav svůj kult divoké síly, jež sama v sobě se bouří, neznajíc svého těžiska. Hlavní Lermontovovo dílo této řady, rozsáhlý "Izmajil bej" (1832), jest mladistvý

102

výtvor, jejž možno přirovnati k Puškinovu rovněž začáteč. IŮckému "Kavkazskému pleníku". I Lermontov vychází od byronské dvojice, kresle v démoIŮokém rozpoltě-nci a z kořenů vytrženém rebelu vlastní svou podobiznu a v Zarje svůj vytoužený fantom ženství obětavého a horoucího. Ale protiklad národopisný, jimž podložil Puškin stav milenců,. položil ide Lel'montov do episody druhého a třetího zpěvu, z níž, jak uzříme, po čtyřiceti letech vytvořil jeho český žák celou skladbu epickou. Izmajil hej byl odrazem básníkovy společenské rozervanosti s malým přizpůsobením životním poměrům na Kavkaze; Zarja jednou ·z četných představitelek ženského ty;pu Byronova, byť reálnější než její sestry: do národopisné plnosti života na Kavkaze nesáhl tu Lermontov hluboko. Po té stránce stojí "Hadži Abrek" (1833 a 1834), skladba stručnější a epičtější, nepoměrně výše. Hrdinou jest pravý čel'keský mstitel, neznající slitování a ohledů, jak ukazuje j~ž jeho jméno: barbar a Asiat, mohamedán a ukrutník, spíše kmenový typ než psychologicky propracovaný jednotlivec. Jeho nešťastná a· krásná obět Lejla, plnoňadrá tanečnice rozprouděné jižní krve, toužící' po objetí a polibcích, patří k smyslným Lezginkám a Gruzinkám, v nichž temná a žádostivá povaha Lermontovova spatřovala svůj nejslastnější obraz ženství a jejichž nejvyšší a nejušlechtilejší ztělesnění stvořila posléze v Tamaře: v této koncepci ženy-Orientálky se Puškin s Lermontovem setká· vají, ač i zde má mladší mistr tón žhavější a váŠIŮvější.

Do Pjatigorska, kde r. 1841 Lermontov padl v souboji, přibyl právě po desíti letech mladý šlechtic, jenž připravoval se na dráhu vojenskou a za nedlouho odešel jako dělo· střelecký důstojník do Kizljaru nad Terekem. Dva roky pobytu ve východním Kavkaze, kde urozený a samolibý příchozí hledal zprvu jen lov, divokou přírodu, dobrodružné bitky s horaly, přetvořily jeho bytost od kořenů. Odpoutal se nadobro od nedůstojného života předchozího, jenž z něho učiIŮI prodluženého hráče, odhodil marné cetky městské a šlechtické lžikultury, vcítil se do velké přírody, pochopil srdcem i vůlí prostou krásu nejjednodušších lidí

103

a hlavně si uvědomil onu základní otázku, kterou na sklon· k.u svých, k žatvě dozrávajících dní ze zkrvavených vln Va· lerika az hrdého mlčení bílého· Kazbeku byl četl Lennontov. Kavkaz i Kavkazané. ať domorodci či kozáci, mohutné hory i ry~í,přirodní lidé vychovali z 'pohrd~\T~~,h~i~ nejen spisovatele, ale i statečného a hlubokého člov~ka. V letech 1851-1853 vyrostl na KaV'kaze Tolstoj, básník a myslitel, jak dosvědčují jeho první práce· támv:Znil<l~, zvláště "Kozáci" s autobiograficky pamětihodnou post~vou Olemnovou. Avšak Tolstého krajinářsky i národopisně syté obrazy kavkazské značí jednak realistickým pojetím, jednak podrobnou dušezpytnou analysou rozklad romantismu, jejž kolem vrcholu Kazbedu a nad proudy Tereku tkal genius Puškinův a Lermontovovůvneb fabulační schopnost Mar. linského a který ovládl i duše českých ctitelů Ruska a barvitého Východu.

Nedlouho po návratu z .. cesty východní, ještě ~l?l1<:tml roku 1874, .. jal se Svatopluk Cech ve verš()"~!!Le.<>Y!~<:~ zpracovávati. národopisné i krajinné dojmy kavkazské, ale i_~lasyruských.po~tů .. PrV'ní náčrt jmenoval se-;;~apsuch", az dochovaného zlomku, psaného v rýmovaných iáňlDeCh-;poznáváme, že básník zprvu kolísal v slohovém pojetí básně. Vstupní verše mají zřejmou intonaci národního eposu slovanského, ale pak vtírá se do kres'by postav jakýsi pazvuk sentimentální, a původní úsečnost ustupuje nepřijemné mnohomluvnosti. Záhy odvrací se Čech od tohoto náběhu; nahrazuje iamb pádnějšími a sevřenějšími trocheji, které však leckde ještě volají po dbalém pilníku metrického dělníka; vymycuje již z názvu básně příliš itidividualisující označení kmenové a volí obecnější, ale i srozumitelnější

náze~ ;,'~~~.'i ~~áW~E~~")~Z?;.?rl3:·~'!~~~~~!?!~~. ~~~<i::ŇQ~~~~Y~~~~?~~~~~ac~~e~·í::~~~;5u~:á~·

jív čelo souboru "Čerkes a jiné básně", jejž přinesly Nerudovy ,,Poetické besedy", a kde vůbec převládala poesie,

104

souvisící nějak s ť::echovou výpravou černomořskou a obrá· žející jeho nadšení pro východní a jižní Slovanstvo.

Vstup "ť::erkesa" ť::echova připomíná poněkud první oddíl stejnojmenné romance Pflegrovy; dva jezdci, junák a stařík, klušou skalami a úvaly kavkazskými, u Pflegra ť::erkesové, u ť::echa kozáci. Kdežto však Pfleger vpadá hned do dějového středu, předesílá malebný a rétorický Čech vlastnírnuepickému vypravování dosti rozsáhlý úvod, založený na rozporu mrtvého klidu osamělé přírody a ně· kdejších ruskočerkeských bojů. Protiklad ten jako by byl vyňat z lyriky Lermontovovy, ale Kavkaz, jak jej líčí starý bodrý kozák v elegické své samomluvě, není již dávno Kavkaz třicátých a čtyřicátých let, který znal básník ,,!zrnajila beje" a "Hadžiho Abreka". Čech maluje tu obraz svého Kavkazu podle dojmů z r. 1874, týž, jaký obsahují úvodní kapitoly "Upomínek z východu", komentující právě tuto partii "Čerkesa". Celá řada zvukových i barevných, přírod. ních i kulturních kontrastů, nakupených ve zdobné řeči hovorného kozáka, tvoří takřka malebný výklad ke slovům cestopisu "Kraj tento, náhle umlknuvší po divém lomozu válečném, upomíná na pusté jeviště, na němž nedávno odehrálo se velikolepé hlučné drama. Zůstaly tu jen kulisy." Avšak neepický tento prolog nemíjí se zamýšleného cíle: poučné,ba přímo informační podání posledních bojů rusko· čerkeských zastřeno jest tak hustými úponkami přírodní malby krajiny panensky krásné a zalito tak mocným prou· dem elegické nálady, že čtenář ani necítí, jak básník nená· padně rozvírá listy dějepisné učebnice, nýbrž mimoděk podléhá v·roucnosti poetově, oddávající se úplně lidu i kraji.

Po kontrastu tragickém protiklad nižšího řádu. Povahy obou kozáků jsou postaveny příkře proti sobě: stařík ži· votem zocelený sedí pevně v sedle, kdežto mladý jeho druh se sklání zádumčivě a podlomeně pod osobně citovým ho. řem. A zde teprve navíjí Čech vlastní nit dějovou.

Erotický příběh mladšího kozáka jest novou obměnou motivu, jejž básnictví ruské od "Kavkazského pleníka" zno-

105

vu a znovu umisťova1o do divokých zemí čerkeským: dva příslušníci kmenů rozdílných krví i řečí, náboženstvím a mravem, setkají se v krátkém oblažujícím spojení milostném. V tradici byronské bývají pak milenky z rodu smyslných a krásných žen čerkeských neb gruzínských a nesou ve žhavém a oddaném svém objetí zhrouceným neb přesyceným seveřanům nové světy. Svatopluk Cech se v "Cerkesu" přidržoval onoho rázovitého řešení, které Lermontov vložil do episody "Izmajila heje", rozpřádaje vložku ruské básně na celé dějové pá&mo. Tam vášnivý a neuspokojený odpad. lík od rodných tradicí Kavka'Zu, vzdělaný Cerkes, Izmajil hej, na kratičký čas očaroval v cizině mladou, něžnou Rusku, ale pocítiv nudu přesycení, záhy ji opustil a na její okouzlené srdce navždy zapomněl: poměr milenců z "Kavkazského pleníka" jest převrácen. Tím uvaluje Izmajil bej na sebe pomstychtivost ženicha rusovlásčina, bodrého kozáka, jenž prahne po krvi svůdoově. Při prvním setkání v horách kavkazských propouští bmajil žasnoucmo kozáka, nemíně užíti své převahy. Sokové střetnou se po druhé a pak klesá přemožený kozák šaškou lzmajilovou. Tento trojúhelník přejal Svatopluk Cech věrně: mladý kozák jeho plavá, něžná milenka Ludmila - svůdce z rodu Cer. kesů, na kterém junácký Rus musí se. pomstíti. Takové rozestavení osob hovělo dobře národopisnému zájmu Cechovu, neboť mohl velmi výrazně zdůrazniti a kontrastovati kmenové typy, jichž studiem zabýval se na své černomoř. ské pouti.

Podal právě jen etnické typy v obrysech, kde Lermontov neb Puškin propracovali individuální dušemalbu do nejmenších podrobností. Postavme proti sobě jeho mladšího kozáka a Puškinova "kavkazského pleníka", neb srovnejme jeho Cerkesa s Lermontovovým Izmajilem bejem - jaké to rozdíly! Cechův kozák jest běžný dobrosrdečný ruský "pIa. stun" s kusem idealismu a notnou dávkou mladistvé přecit. livělosti, pokorný milenec a řádný Slovan, zkrátka průměrný voják řadový. Pleník Puškinův nese v složité a otrá. vené hrudi své všecko hoře a veškeru rozvrácenost "z'hy.

106

tečných lidi" ruských zr. 1820; jím básník své pokolení zpovídá a soudí. Ještě v~tší propast se rozevírá mezi Izmajilem a Čerkesem. Izmajil bej, předchůdce Démonův, jest osobnost tragická, jejíž hrdá a vášnivá povaha trpí stejně tím, že nedovede vrátiti se k přirozené a příliš primitivní prostotě, jako tím, že prohlédla omyly civilisace a tak zůstává vždy cizinkou v přírodě i mezi lidmi: cosi z Renéa neb Obermanna tkví jako stigma na čerkeském čele Izmajílově, s něhož "smyly sníh a chumelenice a severního nebe chlad barvu jihu". Svatopluk Čech podává v postavě svého Čerkesa jen a jen kmenový typ "abreka", jak jej, spíše podle dohadů a intuičního proniknutí než podle skutečnosti, nakresm v 21huštěné črtě "Adige": čím malehnější krojová a fysiognomická studie, tím jednodušší psychologie této barbarské a pudové postavy. Čerkeský ďábel veršované Čechovy povídky jest málo více než jediná vlastnost vyhnaná do zámezí, krvežíznivá pomstychtivost, rozplameněná záhubon rodného kmene, která udusí v duši každé hnutí jiné, soncit a lásku, spravedlnost a vděčnost: Hadži Abrek jest tu ještě stupňován.

Z trojice Lermontovových postav zbývá ještě milenka obou odpovědných nepřátel; právě ji Svatopluk Čech překomponoval nejpodstatněji, ale opětně ve smyslu národopisné malebnosti, nikoliv psychologie individuální. Lermontov, který v Tamáře, Zarje a Lejle oslavil temnooké a tmavovlasé ,,hvězdy Východu", vložil podobiznou mladé Rusky do "Izmajila beje" protilehlý ženský typ. Kozák při první setkané s Izmajilem, jehož posud nepoznává, horuje o své nevěstě:

"Čerkese! Krásných u vás shlédám a přeněžných dcer volnosti:

než za vášeň jich očí nedám severních očí milosti.

Tys bez lásky!. .. Slov smělosti, ni konzla rtů jsi nezažil;

kadeřmi děvy zlaťoučkými

tys opojen seneblažil,

107

vášnivých přísah dalek byl

a oklamán jsi nebyl jimi . • .

Já miloval však! Osud mne přeskvoucí duhou lákal, vedl, bezděky k propasti mne svedl ... Já šťastného již čekal dne!"

Dívky tohoto plavého, severského typu plnily od chla· pectví erotické sny Čechovy, v nichž bylo více láskyobraZivé než vpravdě osobního zážitku, více etické ideality než skutečné vášnivosti a více zbožňující vzpomínky než smyslového a nervního rozechvění; k tomuto typu náležely i obě hrdinky prvních rozsáhlejších skladeb, Jitka a Dýna. Nyní přenesl na místo, které v předloze jeho, u Lennontova, zaujímala kráska ruská, družku svého milostného snění i s ce· lým českým prostředím. "Rusovláska s blankytnýma očima", Ludmila Javorová, jež něžné přátelství s junákem kozáckým vymění za prudkou lásku k raněnéJÍlu Čerkesovi, je Češka, nesoucí na jemném rtu nápěvy svého vzdáleného domova a v roztouženém oku stesk po neoželitelné vlasti. Ke kozákovi, jejž básnik kreslil z plnosti obdivu ke všemu ruskému, a k Čerkesovi, v kterém propuklo romantické nadšení západoslovanského byronovce pro divokou svéráznost necivilisovaného Východu, přibyl Ludmilou představitel třetí národní skupiny -: národopisná rozmanitost byla zpestřena novým živlem, poetovi nejdražš&n. Vpracovav obratně do básně cestovní vzpomínky na Metodějovku u Novorossijska, osadu českých vystěhovalců na Kavkaze, našel vítanou příležitost, aby podle své metody kontrastní vrhl do pralesa cizokrajných dojmů vlídný paprslek domácího půvabu a mezi výjevy vraždění a msty postavil utě. šenou selanku. V Javorovi, patriarchovi a vlastenci, zpodobil svého otce, oddaného husitským dumám a tesknícího nad českou národní přítomností; v jeho chudé a přece lahodné domácnosti s knihovnou a sochou Žižkovou oživil leccos ze svého oteckého domu, kde rovněž u téhož stolu sedávalo nadšení s hmotným nedostatkem a pohostinství

108

s prostotou; idylik, tkvící představami i touhami v dětinských nenávratných letech, se tu zřejmě hlásí.

Z tohoto tklivého a lahodného rámce vystupuje Ludmilina světlá hlava harmonicky. Zprvu kreslí ji nadšená zpráva kozákova jako pouhou mistryni slovanského pohostinství, ale vřelost tónu se stupňuje, a přímočarý Rus oslavuje záhy Češku jako svou vyvolenou nevěstu. Není bez umění, kterak Svatopluk Čech zladil vztah vlídné, pozorné a zádumčivé dcery Javorovy ke kozákovi pouze do tóniny klidného přátelství: kde kozák horuje, zachovává Ludmila stále laskavou distanci hostitelky a kamarádky; pouze, je-li řeč o Čerkesech, vzplane náhle její zájem. I do této selanky ,,·pletl Sv. Čech nejednu reminiscenci z ruských básníků. Příchod kozákův k Javorovům připomíná vstup Izmajila beje k Zarji a k jejímu otci; kde přirovnává Lermontovovu Zarju k Peri, tam Čech jmenuje svou hrdinku jednou z děv mohamedánského ráje, propuštěnou Risvanem; půvabná hra rukou i nožek Ludmiliných s koněm kozáClkým parafrasována jest podle nezapomenutelného výjevu na konci prvního zpěvu "Izrnajila beje", kde Zarja laská dlaní koně Čerkesova a slovem zachmuřeného jeho pána. Vztah Ludmilin k Javorovi jest obdobou poměru Lejlina k otci v "Ha. dum Abreku", a podle hostiny, kterou vítá Lejla Abreka, namaloval Čech prosté hody v Metodějovce. Ale co váží více: náhlý převrat v Ludmilině duši, který obrací úplně směr dějový, zase jest preformován v oné episodě druhého zpěvu "bmajila beje". Jako Izmajil "ohestírá mladistvé děvy srdce pel", tak Čerkesova podivná a nemluvná láska opíjí Lue:!. milu. Kozák nezná původu zrněny v chování dívčině a ne· dovede se ho dohadnouti; trne jen nad odcizením. Než zmizí nadobro jeho pohledům, dává mu s hohem .•. avšak několik slov na rozloučení, kterými žádá, aby na ni zapomněl, jest pouze mdlým ohlasem dvou příbuzných ruských scén, jedné, kdy "kavkazský pleník" se loučí s čerkeskou svou osvoboditelkou, a druhé, v níž Izmajil se odtrhuje od roztoužené Zarje. Svatopluk Čech se spokojuje s dějovým

109

ObJYS~ kde Pušldn a Lennontov přeKvapil dušezpymou ÍnterpretacÍ.

Klíč a rozluštění erotického příběhu kozákova a Ludmilina podává vypravování Čerkesa, který náhle vstoupí' do cesty obou :mnlknuvších jezdců. "Huňatý ďábel" čerkeský jest právě osudným svůdcem Ludmily Javorovy; pro něj odcizila se kozákovi, v lásce k němu rozkvetla a odvrátila se od dosavadního svého světa - ale kinžalem jeho zmizela z hor navždy. Psychologie lásky Ludmiliny a Čerkesovy opětně založena jest na řadě kontrastů, z kterých protiklad milostné touhy a dravé pomstychtivosti jest nejsilnější. Dokud "ahrek" okřívá z rány, má něha vrch, ale s ozdravením a návratem sil procitá v žilách krvelačná mstivost - a za· tím co jedna Čerkesovaruka objímá šíji Ludmilinu, vraždí ji druhá blýskavým kinžalem. Roopletení motivu jest tedy jiné než u Lermontóva, leč i v milostném dramatě mezi Čerkesem a plavou Češkou najdou se ohlasy písní ruských:

Ludmila, která lne k Čerkesovi podobně osudově a bezmocně jako Lejla k Bejbulatovi, omývá a napájí zraněného cizince tak jako krásná Čerkeska "plen~ka"; ovšem celou idylu lásky v jeskyni možno pokládati také za obměnu výjevu mezi Adamem a Jitkou na počátku pátého zpěvu "Adamitů".

Epická půle Čerkesovy zpovědi doplňuje a vysvětluje vypravování kozáka mladšího, ale tomuto příběhu milování, vykoupanému v krvi, básník předsílá prehistorii Čet<kesovu, která, zhušt'ujíc tragické osudy celého kmene Adigův, uceluje dějinný exkurs staršího kozáka v prologu skladby. Čerkes vykládá, jak a proč stal se divokým mstitelem. Odplutí celého čerkeského kmene po vlnách Čemého moře do Turecka tvoří tragidké pozadí individuálního osudu "abrekova" - Čerkes nemstí se pouze za vyhnané své rodáky, ale i za drahou 'ženu, ,která utonula na vystěhovalecké lodi, ztroskotané bouří blízko rodného břehu. Tu po prvé do skladby, která dotud zpívala krásu pralesů, di. vokost hor, kouzla údolí Kavkazu, zašumí hurně příboj Černého moře, a v slovesném malíři ozve se opět auditivní

110·

básník bouří mořských i lidských. V prudkém stupňováni hučí pak zpěv pomsty před námi, Kavkaz, jenž náhle zestárl, má býti omlazen ho11kou krví obětí Čel"kesových. Nejde básníku o motivaci vražedných činů strašného "ah-reka"; všecky plynou z pomstychtivosti. Jedná se spíše zas o národopisné propracování příběhu, a proto Čech vždy několika rysy kreslí oběti neúprosného kinžalu, Řeky a Ar~ mény, Židy a Rusy, vyčerpávaje tak až na dno své znalosti obyvatelstva v Pokavkazí.

Čerkesovo dílo pomsty zastaví se na čas v jeskyni Ludmilině. Opravdu jen na čas. Ozdravený Čerkes musí se napíti rozohňujícího nápoje, aby dovršil krvavé své poslání. Patetický výjev posledního zasvěcení Čerkesova vznešenému a zároveň nelidskému úkolu mstitelskému patří k těm vrcholům bás'nického díla Čechova, kde malíř a rétor podávají si ruku, kde pod mohutnou fugou tragiky hromadné a kmenové zaniká lyrický v2Jlyk raněného srdce jednotlivcova. Scéně neubírá významu, že se opírá o předlohu ruskou, opět o motivicky bohatého "Izmajila beje" od Lermontova. Izmajilova projížd'ka za podzimního úsvitu, jíž básník za· hajuje svou "pověst východní", vede od teplé ještě mrtvoly kozáka.posměvače do aúlu, kde byl hrdi'na prožil svou mladost. Jestliže zažehl již výšklebek ruského vojáka jiskru pomstychtivosti v prsou Čerkesových, rozdmýchá ji v di· voký plamen pohled na rodnou ves, zpustošenou nepřítelem. Se rtů podrážděného mstitele dere se slavná hrozba Rusům:

Ne, nelze, by se kliden tvářil, dokud z jich bílých kostí rek budoucím věkům v poučení nevztyčí slavný náhrobek,

a takto pomstí ponížení

své drahé vlasti potomek."

Čechův Čerkes přisaháruským uchvatitelům na koranu pomstu po prvé, když soukmenovci jeho nuceně se stěhují do tureckého vyhnanství:

111

"V zemi té, z níž vyštvali nás v bídu, nedopřeju cizí chátře klidu,

pomstě zasvětím svůj kinžal skvělý živá kanla za svůj národ celý!"

Když se mu při bouři černomořské navždy s očí ztrácí vše, co miloval v dětství a v jinošství, kleká Čerkes na skále, omývané příbojem moře, a pomodliv se suru pohřební, obnovuje svou přísahu a tiskne dobytý kinw k rozžhaveným rtům. Ale výjev na troskách rodného aúlu vyvrcholí tato stupňovaná rozhodnutí. Za mračného dne, kdy na skalách visí mlhy a v oblacích bouře, vydává se Čerkes do drahé dědiny, aby nalezl i hroby předků ve zpuštění a rozvalinách . . . krutá příroda vyhlazuje a vyrovnává vše. Tragický kontrast mezi mírem horské přírody a zhou'bou celého národa, zdůrazněný již v prologu básně, jest znovu podtržen. Opět, jako druhdy na pobřeží mořském, provází bouře rozechvění mstitelovo, opět smuteční sura za zemřelé valí se přes jeho rty. A tu před rozvášněnýma očima smyslného orientálce vstává veliká vise, jaká často znepokojovala tvůrčí obraznost Svatopluka Čecha: příval děsivých a mlživých fantómů, tvarově nerozeznatelných, mění se v bouři zvuků, ale z této naléhavé a útočné změti čte básník memento minulosti, příkaz etický a vyjadřuje své poznání způ. sobem ryze rétorickým.

"Zdálo se mi, jakiby každým slovem stín se zdvíhal nad zapadlým rovem, jakby duchové mých předků všech

z hrobů svých tam v horách, úvalech ke mně nocí bouřlivou se chvěli,

za mnou houšť a šiř a výš se střeli nepřehledný, nesčíslný sbor -

jakby letící ta spousta duchů,

jakby vodopády, vršky hor,

celá příroda v úžasném mchu

hřímala oú v ucho strašný zpěv, volající: krev a krev a krev!"

112

V zápětí pak vraždí Cerkesranou kinžálu, "hýřídho bezpečně a jistě v nejkrásnějším místě", Ludrrp.ilu, Slovanku a křesťanku.

Avšak poslední dHo "kanly" nevykoná ruka čerkeská, nÝ'brž dlaň ruská. Mladší kozák, poznav v krvelačném vypravěči svůdce a vraha své nevěsty, zaJbíjí Cerkesa, ačkoliv jest bezbranný, dobrou ranou jeho vlastního kinžalu. Čerkes, v němž Čecl1, dovedší se vmysliti do orientálské etiky pomsty a krviny, oslavil přes všecky sympatie k ruským vítězům, "vzácnou udatnost, nerovný boj za volnost, víru a otčinu", hyne přece po junácku a bohatýrSlká duše propuká i v poslední jeho prosbě, aby byl tváří k Mekce pohr;ben v plné zbroji s obnaženou šavlí; chce očekávati v zarostlém a němém hrobě den soudu, jako přál si u Heina starý granátník vyčkati příchodu svého císaře a jako toužil v básni Čechova mládí Husita na Baltu h'leděti do příbojů "slovanského" moře, "jsa věkovité slávy české strážce".

Veršovaná povídka však nevyznívá akordem patetickým.

Horská příroda, kterou Svatopluk Cech stavěl stále pro její velebný klid do kontrastu ke krvavým bojům a pomstychtivým srážkám dvojího plemene na Kavkaze, hází růže jitra do chladného hrobu "aJbrekova", a jako by nic nebylo porušilo přísného mlčení skal a pralesů kavkazských, klušou oba kozáci lesnatými svahy a úvaly dále k Novorossijsku.

Jest patrno, v čem se český básník nejtěsněji přichýlil k ruským svým učitelům a v čem šel cestou rozdílnou. Zesílil co nejintensivněji národopis'ně malebné rysy, které u Puškina a Lermontova nebyly právě zdůrazňovány, avšak odlišiv své postavy podle jejich krojového, kmenového a zvykového příslušenství, nesnažil se o psychologickou introspekci, již oba byronovci ruští postavili na místo nejpřednější, zobrazujíce v Pleníku i Izmajilovi krise vlastní citovosti o konflikty vlastních myšlenek. Vloživ do kavkazského prostředí postavu vlastní krajanky, nahradil smyslnou vášnivost Gruzínek a Cerkesek, jež opěvovali Puškin i Lennontov, sentimentální něhou a idylickým půvabem,

113

jako vůbec v jeho veršované povídce není ani stopy po démonickém žáru poesie Michajla Jurjeviče. Kdežto však poetové ruští, již ani na okamžik nezapochybovali o tom, že právo a mravní síla jest při orlech Kotlarevského a Jermolova, nedotkli se nikde národní tragiky potíraných Cerkesů, položil Svatopluk Cech, syn národa utlačovaného a po staletí vyhlazovaného, navštívivší nadto Kavkaz v době, kdy Cerkesové byli od vítězů nadobro vyhubeni a vyhnáni, celou váhu svého řečnického patosu právě na tuto stránku: jak vysoko se tyčí jeho Cerkes, který mstí celý svůj národ, nad děsivého Hadžiho Abreka, koupajícího svůj kinžal stále v krvi z motivů soukromých a rodinných! Chtěl.li by kdo hledati v "Cerkesu" karakterně čes k o u strunu, musil by naslouchati právě tomuto patosu spravedlnosti a obrany, který se staví s rozhodností na stranu utištěných a pokořených, a ne snad nalézati češství této byronské povídky, pracující motivy z Puškina a Lermontova, v poněkud konvenční idyličnosti českého prostředí a české dívky' v Metodějovce. Svatopluk Cech cítil sám - a ne bez úžasu - že jeho báseň, psaná rukou nadšeného rusofila, který v cestopisných causeriích neodvážil se plně přiznati právo Cerkesů proti Rusům, vyznívá jako rozhodná apologie národa čerkeského, i když se mstil, vraždil, proléval krev svých podmanitelův; podobně nelze přehlédnouti, že první jeho velká epopeje dobývá sympatií pro Adamity a nikoliv pro Tábory, s nimiž se vlastní básníkovo přes'vědčení již od dětských let ztotožňovalo. Nad tímto paradoxem se zamyslil Svatopluk Cech zvláště intensivně, když r. 1876 za povstání bulharského Cerkesové stali se pověstnými jako ukrutníci všech ukrutníků ve vojsku tureckých utlačovatelů. V roztomi1lé naivnosti mínil tehdy zvláštním prohlášením přesvědčiti čtenáře, že s tituto "divokým plemenem, zbroceným krví ubohého národa bulharského", naprosto nesympatisuje a že hlásal pouze soucit a obdiv k Cerkesům, pokud v rodných horách hájili své domoviny proti nepřátelům. Obranná poznámka, do níž vložil Cech tak stručnou, ale obsažnou karakteristiku Cer·

kesů a jejich země, tak vděčnou zmínku o ruské poesii kav· kazské, určena byla pro novotisk "Cerkesa" v "Nových veršovaných pracích", ale nedokončena zůstala v rukopise.

Stejně zálibně a široce jako ruští básníci propracoval Svatopluk Cech přírodní pozadí své kavkazské povídky, jež se celá: až ma výjevy české jizby v Metodějovce, odehrává pod jasným nebem jižních bor. Jeho láskyplná krajinomalba blíží se spíše objektivnímu líčení Puškinovu než vášnivě horoucímu vcítění Lermontovovu, i má většinou ráz dekorativní, nikoliv povahu lyrickou. Nespoří nikde sytou polychromií, mění se leckdy při zdobném popise krajkovítého listoví révy neb lesklého krunýře plaze v emailovitou drobnokresbu,zná hru volného azuru a hustého pralesa, rozumí přechodu od světla k temnu, ale přesto přese vše jest při pozornějším čtení nedostatek pravého zbarvení místního patrný. Není tu nikde útočných a svérázností překvapujících postřehů, již činí scenerie Lermontovovy ne· zapomenutelnými a které arciť podmiňuje dlouholeté, důvěrné soužití s krajinou. Lze však čekati od básníka, jenž proletěl Kavkazem turisticky, tytéž divy pozorovatelské a karakterisačního umění jako od Lermontova, který od dob chlapeckých po měsíce a po roky s Terekem reptal a bouřil, s Kazbekem toužil po oblacích a pohrdal člověčenstvem? Cech osadil úbočí čerkeských srázů veršovanou povídkou, která zůstala vždy přece jen exotickou odchylkou jeho díla, Lermontov dal na zasněžených vrcholech kavkazských odehrávati se v "Démonu" básni, jež jest jeho pravé "opus metaphysicum", vykupující svého tvůrce ze závratných krisí citových i idejných. Svatoplukovi byl Kavkaz dojmovým požitkem 'zraku, Michajlu Jurjeviči celým osudem srdce.

Několik srovnání ozřejmiž tyto podstatné rozdíly! ,Prologické vypravování staršího kozáka v "Cerkesu" podobá se předzpěvu "Izmajila beje" tím, že podává celkovou karakteristiku kavkazských hor i jejich divých obyvatelů; kde Cech klidně popisuje, Lermontov vzrušeně apo· strofuje. Oba poetové začínají smělou perspektivou hor.

115

skéhořetězce, Rus zřejmě hlavnmo velehorského pásma, Cech patrně přímořsikého předhoří. U Lermontova uchvacuje prudký pohyb modravých oblaků, letících z dálky k ,,přírody trůnům - věčnÝ'm štítům"; oblaky šeptají a vlají nad vrcholky jako houpavá pera nad hlavami obrů. Kouzlo tohoto smělého obrazu, ikterý má svéráz takřka máchovský, nezáleží jen v jeho živoucí plnosti, ale především v síle, jakou zachycen věčný pohyb nad kamennými sídly nehybného klidu. Jak střídmě, bojácně a konvenčně opěvá naproti tomu Čem kavkazské pohoří: v širokém kruhu se pne lesnatý vrchol nad vrchol až tam, kde zraku stěží dohlédajícímu "prouha bílá vlnivě se nebem rozestýl~", že sotva rozeznati, zda je oblakem, či sněhem dálných hor. Zde vzata panoramatu všecka plastičnost a místní ráz, takže toto líčení Čechovo mohlo by platiti o předhoří kteréhokoliv zasněženého pásma velehorského.

Kavkazské večery a sluneční západy u Lermontova jsou proslulé, ať stojí osamoceně jako kusy lyrické krajinomalby, ať metaforicky provázejí hnutí vnitřní, na př. v přirovnání posledního záhadného úsměvu Tamařina k sněhům velikánů na Kavkaze, ozářeným ruměncem zapadajíciho slunce. V "Izmajilu beji" se čte barevná feerie oblaků politých červánky: mračna jsou hned fialová, hned hrozivě pU1purová a náhle vyrůstá nad skalami kouzelný zámek, aby v oka. mžení rozdut byl větrem; pak zjeví se na západě mraky bělejší nad stín hor a plujíce IV zástupech jasně a pyšně, zírají, "jak by jim žíti líbilo se věčně". Opět pohyb v barvě a tak intensivní názor přírody, že se vše mění v háchorkový přelud. Svatopluk Čech v "Čerkesu" dvakrát líčí západ sluneční, ponejprv strumou narážkou, když LudmHa Ja'Vo. rová provází s touhou po domOiVě kozáka k mořskému břehu; po druhé, když kozáci,zamyšleni nad příběhem lásky v Metodějovce, klušou beze slova úvaly. Ale zda jest to skutečný soumrak na Ka,"kaze, či spíše běžný obrázek dohasínajícího večera v kterýchkoliv lesnatých návrších, líČí·li básník se skoupou střízlivostí tuto scenerii:

116

"Slunéčko již zhaslo za vt"Cholem, a zář růžová se s plavou, hnědou vystřídala po úbočích kolem. Tma již čirá na úvalu dně,

s obou stran pak husté vršky lesa výš a výš až hvězdná po nebesa černají se divně, posupně?"

Vedle krajinomalby lyrické Lermontov ovládá mistrovo sky i to, co bylo by lze nazvati krajinářstvím baladickým; myslím děsivé zobrazení přírody, která se svými hrůzami účastní tragických událostí a temnou náladou obestírá hrdi· ny krvavých činů a těžkých vin. Osudný Hadži Abrek, ukojen v dravčí své pomstychtivosti, přináší za noční jízdy na koni pod pláštěm uťatou hlavu krásné Lejly kmetnému jejmu otci a blíží se již k aúlu Džematu, kde Lejla prožila dětství. Děs a příšernost čiší z každého nového obrazu: v této noční krajině vše se hrozivě hýbe a vzpiná.

"Cervánky blednou: vlhkem dýše noc blízká; kraj tmou zamráká.

Z kavkazských štítů hrozně, tiše jak hadi lezou oblaka;

hru nesouvislou provádějí,

v propasti dusné zacházejí,

v keř trtŮtý se chytají

a na list perly vrhají.

Bystřina kalná, šedá bouří;

v ní pěna stříká z trávy mdlé

a skví se mhou, jíž propast kouří, jak oči hlavy umrlé."

V "Cerkesu" jedno patetické místo volalo po takovém baladickém krajinářství; myslím výjev, kdy hrdina na rozmetaném pohřebišti otců obnoví slavnou přísahu pomsty

117

a kdy se rozhodne neušetřiti ani Ludmily. Svatopluk Cech opravdu o něco podobného se pokuSiL Den, v němž krvavý úmysl Cerkesův uzrál, namaloval básník chmurnými Darvami; nálada "abrekova", která se od teskné stísněnosti stupňuje až v zoufalství a od zoufalství roste v divokou vášeň krvelačné "kan1y", rodí se netoliko na zneuctěném hřbitově, ale i pod smutečn~m příkrovem mlh:

"Den byl mračný.

Kolem skály zasmušile stojí,

a jich čela oblak neprůzračný smuteční jak závoj řásně halí. Nebe zakaleno; hřúná v dáli."

I tato náladová malba, dobře odvážená v tónech a v úči· nu, jest statická, kdežto Lermontov právě ve svém baladickém krajinářství uchvacuje vzruchem dynamickým. Po uvedených verších zaútočí na čtenáře u Lermontova ihned plnost epická, u Cecha jest citovaná sloka průpravou k elegii, která umnými antitésami obtáčí pomysly a pocity tragické. Pak arciť dospívá Svatopluk Cech hrdinského postoje uprostřed krajiny dramatické, avšak - a to jest pro básnickou organisaci jeho vysoce příznačno - svou velkou syntésu osudu plemenného, jež určí dráhu Cerkesovým činům, nevyjímá ze světa barev a světla, nýbrž z oblasti zvuků; ryzí auditivní typ se hlásí způsobem rozhodným. Lermontovu stačilo pro inspiraci hleděti do letících a barevných mračen, blíženců jeho nepokojného a zářivého ducha - Svatopluk Cech čekal, až se mračna srazí hlučně v bouři a pak promluví k jeho rétorické povaze. Z jejich důrazné řeči vyposlouchal ve svém "Cerkesu" onen důrazný a divoký protest proti vyhlazení "velkého národa krutou přírodou" a krutějšími podmaniteli, v němž jest vrchol básně. Mohl z Kavkazu vytěžiti více poeta-auditiv, přišedší do kraje, kde ,,zevšad jak by vyhoštěn byl zvuk", a kde "božího jen srdce cítíš duk?" Za těchto psychologických

118

předpokladů neni divu, že veršovaná povídka se změnila pod Cechovou rukou v řadu pestrých, ale němých obrazů národopisných, které spojuje v jednotu idea pomsty za tragický osud kmene pronásledovaného a vyhlazovaného s povrchu krásné vlasti.

(Svatopluk Čech, 1. díl 1921, str. 131-132, 139-144, 146-158.)

119

XI. JITRO FRANT. BARTOŠE V PRAZE

(1922.)

Nesl s sebou jasný, široký úsměv, s mmž se probudil ráno v skromničkém a nepříjemném pokoji s'taromódního hotelu, a který při snídani padal jako laskavá záře sluneční na ranní noviny, chutnající teplou čerstvostí svých zpráv a tiskařskou svou vůní neúnavnému čtenáři. Nyní, prochá. zeje se pomalu a zálibně po Františkově nábřeží mezi Sta· roměstskými mlýny a Národním divadlem a srkaje rozkoš· nicky vonný a svěží vzduch, jakého se v Praze nenadál, rozbíral si pomalu v mysli příčinu své skvělé nálady. Měl z toho srdečnou rad.st, jak všude, v hostinci, v divadle, v ,koňské tramwayi i na ulici, v něm Pražané poznali naráz venkovana, a bavil se jejich prostoduchým a trochu posměšným úžasem z toho. Ještě viděl před sebou ohromného podomka v pruhované kazajce, jak mu podával v dobráckém smíchu kolem zdravých úst vycíděný šat a Oibuv se slovy:"Tak tu mají, pantáto!" Hned si v2lpomněl také na dvě své mladičké sousedky při opeře v Národním divadle, jednu černovlásku se sršícíma očima a druhou růžovou a plavou, které se v přestávce žd'uchly lokty a zaj~kajíce se chechtotem mladých ptáčat štěbetaly polohlasitě: "Ale ,p0slouchal nábožoě tadyhle ten strejc; však to bude asi ně. jaký ba1šán." Ne, nezazlíval ani v nejmenším těmto praž. ským kvítkům, jako se nedovedl horšiti před chvíli na ve· řejného posluhu s červenou čapkou a s ručním vozíkem před sebou, že do něho vrazil a ještě ho napomínal: "No,

120

nemyslejí si, že jsou někde u nich na vest)ici!" Dozajista se mu líbila tato bodrá otevřenost přirozených Pražanů mnohem lépe než slovutnění a kolegování ráčících soudruhů v povolání, s nímž se v tomto témdni setkával na schůzích a .návštěvách a v němž cítil nepříjemnou pachut prázdného fonnalismu, zakrývajícího nedůvěru, 'ne-li závist: také v Praze je lid o tolik zajímavější a pravdivější než vzdělanstvo.

Pozoroval chodce na nábřeží a v duchu se s nimi přátelil. Dva starší byrokrati neb profesoři pečlivě upravení a s odIměřenými pohyby kiráčeli do Slavie na ranní kávu, a cosi ho pudilo, aby s nimi promluvil; ale ne, takové typy má den co den v Besedním domě a na Špilberku, a proto věru nemusil jezditi do Prahy. Nějaký švihák se nakrucoval a vzhlížel ve vlastní neodolatelnosti snad na cestě za planým dobrodružstvím či do nevítané úřední služby; sešněrování a v pohybech směšní důstojníčkové chrastili šavličkami; studenti s knihami a sešity pod paždím vráželi do ~ebe a pokřikovali jako vrabčáci; dámy nápadných barev jakoby nalíčené a s těžkou vůní v šatech až na zemi vykračovaly si a zdály se jako naschvál roztržitými; chocholatý strážník zevloval a hlasitě zíval snad po noční službě. Je skutečně Prahou součet těchto bezvýrazných lidí, které bylo by lze potkat kdekoliv jinde ve střední Evropě? Jistě ne, i pražská ulice má svůj Iid, v jehož mluvě, pohybech a mravu je zosobněna prarvá duše města. A nastojte: ani tento lid není bez kroje, v kterém se však neobráží jako tam doma na východě odlišnost kmenů a obcí, nýbržrůznost stavovská; naráz je poznat služku hrnoucí se do trhu, ře:lJnického pomocníka se zkrvavenou ošatkou na hlavě, učně pekařského, ubohého metaře, posHčka z obchodu, modistčinu učednici v krátkých sukénkách. Ba, dokonce tento lid miluje hudbu stejně jako krajané pod Mlatcorvskými vrchy; hoši zpívají, hvízdají, pohybují se v taktu, děvčata jdou tančivým krokem, kolébají se rytmicky, bzučí si včerejší odrhovačku. Milý pane Bože, ani město, tento zavilý nepřítel vší původnosti a všeho svérázu, nedovedlo udusiti v lidu již odbarveném a vytrženém z půdy smyslu pro pí.

121

seň, pro melodii, pro rytmus. I tam ponechal jsi mu kus pravé vnitřní přírody!

Tvář ranního prochazeče zvážněla náhle, a cosi jako zpytavá otázka vrylo se do vysokého, klenutého čela Moravanova: zdaž se mu opravdu libí pra~ký lid povahou a jejím výrazem? Pravda, mnoho jej odpuzuje hlavně v řeči, tomto citlivém a věrném zrcadle duše. Ledabyle zpěvavý tón prozrazuje jakousi životní lehkovážnost; podivné oni· kání je neklamným znakem nedávného stavu i smýšlení otrockého; pitvorné germanismy, snad o poznání strávenější než v Brně, dokazují, že Prahy jest pro Čechy dobyto doposud jenom napolo. Ale rychlý spád mluvy, pružná snadnost vyjadřování, vtipný dar zanrotiti každou větu co nejúčinněji, docela rázovitá směsice důvěrného rozhovoru a naléhavosti ažřečnioké - tyto všecky přednosti, které je s to postřehnouti pouze ucho znalce velmi poučeného, jsou nezvratným svědectvím, že tento lid rychle žije, bystře myslí, snadno se vpravuje do situací a že se dovede co chvíle rozběhnouti za splašeným vozem světového pokroku. Při tomto postřehu v uvážlivém nitru moravského staromilce cosi prudce zaprotestovalo a mimoděk zastavil se v chůzi právě naproti pomníku císaře Františka. Sdruženina představ připomněla klasickému filologovi okřídlený sandál boha Herma, který je stále v pohybu, ve větru, kdesi nad zemí; je to skutečně stav žadoucí? A oko zamyšleného chodce se upřelo napolo náhodou do vltavských vln, právě tak pádících, nestálých a podobných pra~kému lidu i tím velikášstvím, přivoděným již několik staletí mohutně vzdouvajícími a zdýmajícimi jezy ... vše to je na pohled krásné a oslňující, ale cosi základního tomu všemu chybí.

A již si formuloval pražský host své zásadní námitky, které se draly na povrch nikoliv jakoby z hlavy, nýbrž ze srdce: tento proměnlivý a duševně pestrý zástup, který se do Prahy vlil ze všech koutů domova, pozbyl zde vztahu k půdě, nechal zakrněti své kmenové kořeny, zapomněl na bezpečnou a zdravou oporu svého bytí a tím tak zlehkomyslněl a zpovrd1lněl. Horliteli, který se mračil a černil,

122

přizvukoval filolog. Ano, ano, proto v ,Praze se mluví jazykem, který nemá pražádného nářeČllLho zbarvení, v němž ucho marně hledá jadrně obrazný obrat, kde nÍ'kdy neprosákne kapka starodávné tradice výrazové. Jako by chtěl přísného karatele vytrhnouti z jeho tvrdošíjných obžalob, vběhl mu do cesty ševcovský učeň a dráždil mu před nohama psíka a to ne snad pohyby, citoslovci a výkřiky, nýbrž celými větami. Ale i ty potvrzovaly námitky, a od nich přeskočila myšlenka filologova k ranním novinám, ba až ke včerejšímu rozhovoru s uctívaným přítelem jazykozpytcem: ten trojí jazyk v Praze, zdánlivě sobě nepodobný, byl stejně vytržen ze živné prsti, stejně ochuzen, stejně zbaven původní tvořivé moci. Ano, včera i ten drahý mistr svého umění, kterého si vždycky představoval po způsobě starého básníka jasným sokolem! Jeho pernalé a rozvážné věty, v nichž bylo utajeno tolik moudrého poznání a tolik učenecké zkušenosti, plynuly tak knižně, tak papírově, tak neživě, jako by mluvčí nebyl nikdy halékával při pasení krav na Novopacku, jako by jeho matka nebyla mu nikdy zpívaia národní píseň, jako hy svou mateřštinu skutečně byl poznal jenom z knih, z archivů, z výpisků a ne pod širým nebem, kde ji má učenec sbírati jako každou jinou rostlinu. Tedy i takové muže dovedla Praha odbarviti a vytrhnouti z kořenů?

Chodci, který se pomalu a zdrželivě blížil Národnímu divadlu, bylo teskno, ano, až stydno. Hanbil se trochu za sebe sama. Cítil, jak jednostranný moravský venkovan se svou konservativní tvrdohlavostí na chvili udusil to, na čem si od let sám nejvíce zakládal: spravedlnost spojenou s láskou. Trápil se sám pomyšlením, že takto zneužil hostinných práva že se ukázal krajně nevděčným k Praze, která ho obdarovala vonným svěžím vzduchem, hudbou zvonů, úsměvem a rozmarem svého obyvatelstva. Znal ve vlastní povaze dobře ten kaz, který si vysvětloval, ale neomlouval výbušnou krevnatostí... Jak se často dopustil tak tvrdé nespravedlnosti ducha, neoprávněně se povyšujícího, k žákům ve škole, k přátelům v rozhovorech, k bás-

123

níkům, které posuzoval! Všichni Slováci jsou prudký a nespravedlivý kmen, a on aspoň po přeslici byl pravým Slovákem. Ale co to konečně omlouvá, i když to leccos vysvětluje? Kultura má přemáhat krev a ro~umová rozvaha držeti plémě na uzdě, neboť jinak mohl zůstati doma na horní hospodě a točiti rozjařeným Slovákům piva či na· 'lévati gořalenky. Pěknou to věc usamil Moravan na p0svátné praislké půdě!

Snažil se, aby na to vše již nemyslil, a tu jako na usmÍ!řenou, ale zároveň jemně jej pokořující pomohla mu sama Praha, která ochočila tolik divochů a uhladila již tolik venkovanů. MLha, která dotud částečně halila levý hřeh vltavský, se rozplynula, a celý pohled na Hradčany a Malou stranu se rozestíral do široka před očima ranního proch~ zeče. Nebyl by odolal ani jindy, vždyť se mu jako chlapci jevíval při vyhlídce z MlatcoV'ských vrchů fatou morganou, vždyť jako muž toužíval po něm, dívaje se k severozápadu se Špilberku. Avšak dnes teprve! Praha mu pověděla tímto panoramatem, o němž po staletí pracovala shoda přírody a umění, pýchy a zbožnosti, 'rozkošnictví a snu, naráz, nač zapomněl v krátkozrakém svém karatelstvL V Pra'.lJe a jediné v Praze byla a je dána českému plemeni možnost vznésti se k monumentálnímu pojetí, jenom zde zraje podnět vykřesaný z kteréhokoliv kmene národa československého v mohutný obrys celistvý, pouze zde spadá s Čecha, s Moravana a Slezáka všecko místní, malicherné, úzkoprsé, třeba i za cenu ztraceného svérázu. Do Prahy musil přijíti Mistr Jan Hus, aby vyzrál v tvůrce národního jazyka, tam Josef Jungmann se stal otcem národnllio písemnictví, a tam se musil usaditi i Bedřich Smetana, měla-li se zroditi ná. rodní hudba umělá, spanilejší a vždy věrná sestra národní poesie.

Moravský poutník stál u Národního divadla, když jeho myšlenky, nyní již usmířené a laskavé, dospěly k Bedřichu Smetanovi. Jak se cítil zavázán tomuto velikému krajanu svého děda! Neomeškal nikdy příležitosti, aby poslechl v Brně nebo v Praze "Prodanou nevěstu", ale měl duši plnu

12~

"Dalibora", . kterého uslyšel v těchto dnech. A právě tam bylo soustředěno vše, co Prahu navždy činilo srdcem ná· roda, a proč bylo nutno, ale i lehko prominouti jí její vady a slabosti... Kde jinde než v Praze mohl drahý umělec stvořiti toto dílo, takřka ujišťující, že žízeň národa po ve· likosti hude přece ukojena? Veliký mír, ale nikoliv již úsměv rozhostil se dojatému ohodci v duši, stav to skoro nábožen. ský. Cosi podobného zažil nedávno u hrobu svatého Vá· clava, kam si zašel prohlédnouti starodávný osniř a přilbici a kde najednou stál mimoděk v s~zách a s rukama sepia. týma v modlitbě. Za koho to vlastně prosil tehdy Boha a dědice české země? Teprve teď to ví: za pevné a věrné spojení všech složek národní duše, z nichž každá zachovávej svůj ráz, svou přichut, svou zemitost, za spojení ve vyšší celek, soustředěný k velikosti a k hrdinství!

A uvědomuje si to nyní před Národním divadlem tváři v tvář Hradčanům, jihl blažeností, že si s Prahou přece jen porozuměl.

(Hovory okam~iků, 1926, str. 9-13.)

125

XII. NA BESEDĚ

U ALOISE JIRAsKA

(1924.)

N esčíslné opály jiskřily nám před očima, když jsme si vysokým umrzlým sněhem prošlapávali pod zářivě modrou oblohou cestu na Kotouč. Zmizela Trúba, skrylo se ne· klidné a nikdy neunavující panorama štramberské, zestili· sované nyní zimou na výrazný dřevoryt, nechali jsme za sebou již poslední baráčky, do ,nichž čtvrt roku slunce ne· svítí, a jsme sami ve vysokém lese. Ještě jednou jsme od Masarykova pomníku pozdravili Stramberk, který se v monumentální zkratce prodral řídkým stromovím, obešli jsme bok Kotouče, a již iluse lesní přírody je úplná. Cestička docela se ztratila ve sněhu, jehož vrstva vůčihledně narůstá, nikde stop chodců, stromy houstnou, a cosi z osvobozují. cího ticha beskydských hvozdů rozestřeno je v čirém, sil. ném a mrazivém vzduchu, kam slunce tká zlatý svůj ornament.

Najednou, tváří v tvář mohutnému vápencovému masivu Jurova kamene, nás doktor Hrstka zastavil - nebor s kým jiným než s ním, geniem 100 ve Stramberce, možno konati pout po Kotouči, ar pálí slunce srpnové nebo ať led pod sněhem modeluje docela nově tento podivně a vynalézavě pitoreskní kout Moravy? Přistupujeme k vysoce zasněženému pahorku, z něhož teprve postupně se noří umělá skalka s lavičkou, a z veliké závěje dívá se na nás napolo rozpačitě, napolo unaveně zvláštní kamenný stařík, se sněhem na obočí, v záhybech lícních, na vousech. Když jsme

126

přišli,pokrývma mu bla1VU vysoká bílá beranice po staré horácké módě a krk mu zahřívala obrovská sněhová šála, jakou nosívají výměnkáři v Orlických horách, když se vyberou tu neděli před svatým Matějem na slovo boží. Smeteme lehkou rukou sněhový nános s pískovcové busty Stursovy a teprve nyní poznáváme tu celou intensitu životnosti, kterou velký sochař soustředil do Jiráskova výrazu. Ne, to skutečně není ten dědouš z Hronovska, jadrný jako pařízek a zakublaný jako kozák pod mechem, kterého dlouhá cesta sněhem a životem nahrhila, ale nepodlomila - kdež by!

To zde z Jurova kamene, připomínajídho najednou skálu na Blaníce, hledí moudře a výmluvně starý a dobrý kronikář lidu českého a myslí a přemítá. O čem asi? Našel sám pro to kdysi krásné a hutné slovo biblické z žalmu sedmdesátého sedmého: I přicházeli mně na pamět dnové předešlí a léta dávná -a verš ten čteme ted' na ústech ka. menných a umrzlých. Nikde jako zde na Kotouči není ta řada let dávných tak nekonečná: tady, dávno, pradávno před historií usadil se v jamách a jeskyních první člověk našich vlastí, starší všech plemen známých a s námi příbuzných; sem na samé rozhraní českého živlu prudce udeřila nájezdná vlna tatarská, jistě jen poslední z věkového vlnobití valícího se východu; a ještě málem včera, před velkým osvobozením, vybíjel se v tomto kraji kopalen a železáren napiatý zápas o bytí a nebytí českého národa. Alois Jirásek přimhuřuje víčka krátkozrakých očí, aby zachytil tento nezměrný průvod pravěku, středověku a novověku před svým duševním zrakem.

Vysoký smrk smetl s haluze soše trochu sněhu do tváře a nám se zdá, jako by jakási tesknota rozprostřela se po obličeji, upřeném zpytavě do Jurova kamene. Ano, rozumí· me již, co si velký kronikář sám v přísném sebezpytu nyní vyčítá. Vzpomínána svou mladistvou touhu zpodobiti cyklicky všecky hrdinské děje svého národa a uvědomuje si, že nasadil práci a energii celého života, aby ji uskutečnil. A přece zůstala vlastně nesplněna, a jeho životní dílo má

127

ráz zlomku: našli tam sice místo nejzápadněj~ Slované z Chodska, zadunělo tam bohatýrství táborského bratrstva na samém nejvýchodnějším okra'ji Slovenska, ale Morava tam chybí skoro naprosto. Nic o domovině Palackého, nic

o kraji a junáckém plemeni pod Lysou horou, zcela nic

o Stramberce a Kotouči. Není to krutá výčitka sobě sao mému, nýbrž jen kus melancholie: kolik půlstoletí práce bylo by třeba, aby zamýšlený hrdinský cyklus byl opravdu úplný? Po slově biblickém starý latinský citát paprskem únorového slunce se stře přes kamennou tvář: ars longa, vita brevis. Je to tak úplně přesvědčivé při pohledu na ten věkovitý Jurův kámen.

A tu náš průvodce, drahý doktor Hrs~ka, přerušil mlčenÍ.

Vypráví, jak ogaři a děvuchy nosívají Aloisu Jiráskovi na Kotouč kvítí a věnce, v2JPOtníná hluché stařenky, jež se o berličce dobelhala až k pomniku, aby se podívala do kamenného líce vypravěči svých milovaných Psohlavců, a je šťasten, že se symbolický dosah jeho pietní myšlenky osvědčuje.

Alois Jirásek není na Kotouči cizincem: snad až k němu přijdeme na besedu v letním slunci nebo v podzimní záři., uvidíme, jak se, hledě do Jurova kamene, spokojeně usmívá. Proč by si měl sám něco vyčítati zde, kde mu lid spontanně dobrořečí?

(Hovory okamžiků, 1926, str. 28-30.)

128

XI I I. ŘEČ NAD HROB EM OTAKARA THEERA

V NYMBURCE DNE 23. PROSINCE 1917

~átil ses, drahý příteli, do kraje, v jehož půdě tkvějí kořeny Tvého rodu, vrátil ses, ale nikdy zde neuslyšíš již šumících jezů širokoplecího Labe, víre zde neuvidíš slunce v krvi západů, nad něž nikde není krásnějších. Na místě, kde jsi každoročně stával zadumán, n~bízí. Ti vychladlá země poslední lože, leč naše horké slzy taví půdu ztuhlou za dne předvánočního.

Jako dítě opustil jsi požehnaný zdejší kraj: volala Tě Praha, kýval na Tebe širý svět, vábil Tě život tisícerými zázraky. Byl jsi ještě hochem, když zahořel jsi touhou státi se básníkem, a posud nám jiskří v nervech vzpomínka na první Tvé výbojné kroky, jimiž jsi bujaře vstoupil do umění. Vše se Ti zdálo dobrodružstvím a zároveň záhadou; smyslný poeta se slučoval v Tobě s hloubavým myslitelem. Očarovalo Tebe kouzlo. ženy, ale toužil jsi proniknouti je; zpíval jsi barevnou krásu vidit~lného světa, leč pátral jsi spolu po zákonu a řádu jej ovládajícím; byl jsi opojen složitostí svého Já, avšak usiloval jsi zmocniti se jeho tajemství. Poznání umělecké i vědeoké rozš~řovalo Tvou duši, ženy a knihy zjemňovaly Tvou citlivost, cizina a zvláště milovaná Francie ukazovaly Ti velikost v životě a umění.

Měnil ses jako člověk, zkoušel a opouštěl jsi různé fonny výrazové, procházel jsi bohatým vývojem filosofickým. Ale čemusi zůstávals věren od. jinošství až do Svého skonu: byla to Poesie. Neviděl jsi v ní ani hru, ani rozkoš, tím

129

méně prostředek k ukojení ctižádosti; byla ti životním p0sláním, odpovědným úkolem, náhradou za náboženství. Byl jsi hotov obětovati jí kdykoliv vše, společenský úspěch, pohodlí domova, osobní štěstí. Nenáviděl jsi v umění každé prostřednosti, opovrhoval jsi cíli snadno dosažitelnými je~li klasičností soustavné a promýšlené úsilí o dokonalost, nebyl z naší mladší generace nikdo větší měrou básníkem klasickým než Ty.

Byla léta, kdy se zdálo, že jsi vůbec opustil poesii. Vrátil ses k ní mužný a vyzrálý. Nebyla ti již pouhým dohrodružstvím smyslů - řešení záhad postoupilo v popředí Tvého básnického zájmu. Ale nechtěl ses dobrati tajemství cestou logického poznání; filosof melodický, jsi záhady prožíval, jimi trpěl, na nich rostl: ony jevily se Ti sterými obrazy světa viděného zcela nově, ony vybavovaly v Tvém nitru rytmické řady, tak původní a nebývalé, že se nejednomuz vrstevníků zdály arytmií.

Zde pod thují, vyrůstající z hrobu otcova, zpívala k Tobě smrt, zvouc Tě "z bytí v nebytí, v tmu z jasu, z krátké lži v kraj pravdy, .svobody, věčna". Na alpských vrcholech přistupovalo k Tobě zoufalství se slibem zmaru. Ale Ty jsi odmítl smrt, zavrhl zoufalství - rozhodl ses pro život, jenž Ti byl spojením s Bohem. Nikde jsi necítil prudkého varu života mocněji než tam, kde síly do sebe narážejí, kde se lidská vůle hrání mechanickému osudu, kde plná, odpovědná svoboda tvořícího umělce překonává hmotu, jež láká ·rozkoší a radostí od úkolu, nad štěstí vyšší. Podohenství tohoto mravního poznání chápal jsi v zápase o božství na Golgotě stejně jako v řeckém mytu, jehož plastická krása mocně mluvila k Tvé klasické duši. Jasnému světu řeckých bohů a titanů platil poslední Tvůj veliký čin básnický, zároveň lyrický i dramatický, jímž jsi dobyl Národního divadla. Ale běda: jako Faěthon, syn boha slunce, odvážný jinoch sražený na prahu mužství za to, že vznesl se k hvězdám, měl jsi poznati na Sobě tragický smysl slov:

Nad život vyššího je cos: za velkost a krásu smrt!

130

Právě, když ses odvážil věřiti, že jsi dospěl hladkého plodu a že krásnější nežli Tvůj květen jest věčný Tvůj uzrálý podzim, padls pádem Faethontovým. Kde jsou Heliady, dcery boha slunce, aby zalkaly nad svým bratrem? Neslyším jejich hlasu; snad přehlušen jest naším pláčem. Ale víme, že náš Faěthon k hvězdám, drahý, k hvězdám dostoupil.

Loučíme se s Tebou na vždy, Otakare Theere, my, Tvoji důvěrní přátelé, přinášíme Ti ještě poslední pozdravy z Prahy, naší mateře, kterou jsi tak miloval a jež Ti byla zlatou branou, kterou se vchází k národu vyvolenému. Nedočkal ses chvíle, v niž jsi pevně věřil, kdy bude nám přáno vytrvat, žít a růst na svém. Může nám býti útěchou, že jsi v našem pokolení právě Ty byl stříbrným skřivanem na ranním nebi, zpívajícím příchod slunce? Všecky naše radosti budou neúplny, ježto Ty se nebudeš sdíleti o ně; všecky žaly dopadati budou dvojnásob těžce na nás, když nepomůže nám je snášeti Tvé rytířské srdce, Tvá přátelská láska. Děkujeme Ti za vše, čím jsi nám byl, a nezapome. neme T ehe nikdy. Země otevírá své studené lokte po tom, co bylo na Tobě smrtelného, ale v našich srdcích poroste božský Tvůj díl: Tvá touha po velikosti, Tvůj zápas o dokonalost.

OdpOčívej tiše, drahý příteli, po těžkém utl1'ení, v němž ses osvědčil hrdinou, stul se klidně do náručí země, jež i Tobě, který jsi býval ohněm a 'Vichrem, voní a zvoní! Snad dříve, než dnes tušíme, zašumí do Tvého věčného snění tajemná, neznámá Ti píseň - to Tvému hrobu, :zkropenému našimi slzami, přinesou jarní větry poselství, že vanou zemí svobodnou.

(Krajané a sousedé, 1922, str. 167-169.)

131

OBSAH

Úvod. .... •.•..•.•.• S

Legenda blanická. ...•••..•... 10

Jan Blahoslav na rozcestí.. •..•.• •. 16

Anna z Rožmberlca . • . . • • . . • • . .. 31

Duch Prahy barokní. . . . • • • . • • . " 37

Havlíčkova kritická mezihra • • • • • • . . . • . 48

Maríetta . . . • . . . • . . . • • . .. • 60

Dopis imaginární. • • • • . • . • • • • . • . 67 Karolina Světlá. .. ....•••••••. 71 Mládí Jana Nerudy . . . • • . • • • • • • • • 87 Svatopluk čech na Kavlcaze. • . • . • • • • .. 97 Jitro Frant. Bartoie v Praze. • • . • • • • • • . 120 Na besedě u Aloise Jiráslca. • • • . • • • • • • . 126 Ř.eč nad hrobem Otalcara Theera. . . •. •..• 129