HOVORY OKAMŽIKŮ

ARNE NOVÁK

. v o

HOVORY OKAMZIKU

1 926

FR. O B Z I N A - VY S K O V

PŘEDMLUVA

Jako hoch neměl jsem větší touhy než stálí se básnJkem.

Pokoušel, cvzčžl js~m se a byljsem šfasten, když jsem naU!Jl jakési technické obratnosti. Kroužení veršu a nalézání obrazu naplňovalo mne tajným blaženstvím, a nelitoval jsem času, abych studoval a napodobž! dobré vzory zprvu jako nemotorný učedník, později jako mladičký příslušník cechu, jemuž jsem přísahal věrnost, dříve než jsem na to měl právo. Ale vnitřní hlas mně stále říkal, že básníkem ještě nejsem, ajak jsem čekal, faž na hovor okamžiku odpovím melodickou a obraznou mlUVOU ,básnickou. Nemělj'sem se toho dočkati, nebot' kritická soudnost,

l .

kterou mne, bohqdíky, Obdařil osud, vyvedla mnevčaszbásnic-

kého sebeklamu. Zvolil jsem si naopak povolání, v němž nesmí se naslouchati, co našeptává okamžik, i kdyby to byl hlas jasnovidné. intuice, a kde čistota i spolehlivost díla závisí na pomalé, opatrné, metodické průpravě, krajně nedůvěřivék tom,!, co snaží se vnuknouti chvíle.

-- Protože však jsem nepřekonal zcela svou starou náklonnost hovořiti s okamžiky, zvolil jsem si místo nedostupného výrazu básnického alespoň formu feui/letonu pro tyto důvěrné rozmluvy. Vím, že tato forma nepožívá valné vážnosti, a že se označení "feui/letonista" pžívá často jako přezdívky, chceme-li spisovatele snížiti. Nasadil jsem své nejlepší síly, abych s toho slova sňal hanlivý přízvuk a o svých besídkách s okamžiky a s čtenáři pracoval jsem často s nemenší péčí než básník o svých verších; Snad právě v nejmenších z mých črt jest nejvíce úsilí stilistova, a nejvíce umění zkratky - ani v básni nerozhoduje délka. Hovory s okamžiky Jsou ovšem namnoze příležitostné, a leckdy mně šlo právě O to, abych nesetřel s nich pel chvíle jako se zralé švestky, kterou si trhám se stromu na své zahradě. Přes to jsem nedovedl z této knihy, která nechce býti soustavnou a učenou, nýbrž naopak rozmarnou a básnickou, vyloučiti několik kusů,jež by snad někdóraději označž!jako essaye ;jesf konečně lhostejno, zda okamžik, kt~rý mně je přinesl, předcházely. hodiny studia.

A teď, vy hovory okamiiků, dejte se na svých lehkých kňdélkách na pout, kružte kolem domů, kde bydlí mí přátelé, a usedejte na mléčná skla jejich lamp za tichých večerů!

V Brně tl březn(l r. 1926.

Arne Novák.

MOCNÉ CHvíLE

JITRO V PRAZE

Nesl s sebou jasný, široký usměv, S nímž se probudil ráno v skromničkém a nepříjemném pokoji staromódního hotelu, a který při snídani padal jako laskavá záře sluneční na ranní noviny, chutnající teplou čerstvollti svých zpráva tiskařskou svou vůni neunavnému čtenáři. Nyní, procházeje se pomalu a zálibně po Františkově nábřeží mezi Staroměstskými mlýny a Národním di~ vadlem a srkaje rozkošnicky vonný a svěží vzduch, jakého se v Praze nenadál, rozbíral si pomalu v mysli příčinu své skvělé náJady. Měl z toho srdečnou radost, jak všude, v hostin~i, v divadle, v koňské tramwayi i na ulicí, v němPražané poznali naráz venkovana, a bavil se jejích prostoduchým a trochu posměšným užasem z toho. Ještě viděl před sebou ohromného podomka v pruhované kazajce,jak mu podával v dobráckém smíchu kolem zdra.;, vých ust vyciděný šat a obuv se slovy: "tak tu mají, pantátol" Hned si vzpomněl také na dvě své mladičké sousedky při opeře v Národním divadle, jednu černovlásku se sršícima, očima a druhou růžovou a plavou, které se v přestávce žďuchly lokty a zajíkajíce se chechtotem mladých ptáčat štěbetaly polohlasně: "Ale poslouchal nábóžně tadyhle ten strejc; však to bude asi nějaký balšán/' Ne, nezaz1fval ani v nejmenším těmto pražským kvítkům jako se nedovedl horšiti před ch vílí na veřejného posluhu s červenou čapkou a s ručním vozíkem před sebou, že do něho vrazil a ještě ho napomínal: "No, nemysleji si, že jsou někde u nich na vesnicí'" Rozhodně' líQílase mu tato bodrá otevřenost přirozených Pražanů mnohem lépe než stálé slovutnění a kolego vání ráčícich soudruhů v povolání, s nímž se v tomto témdni setkával na schůzích a návštěvách a v němž cítil nepříjemnou pachut prázdného formalismu, zakrývajícihonedůvěru, ne· li závist: také v Praze je lid o tolik zajímavější a pravdivější než vzdělanstvo.

Pozoroval chodce na nábřeží a v duchu se s nimi přátelil. Dva starší1?yrokrati neb profesoři pečlivě upravení a s odměřenými pohyby kráčeli do Slavie na" ranní kávu a cosi ho pudílo, aby s,nimipromluvílj ale ne, takové typy má den co denv Besedním

domě a na Špilberku, a proto věru nemusil jezditi do Prahy. Nějaký švihák se nakrucoval a vzhlížel ve vlastní neodolatelnosti snad na cestě za planým dobrodružstvím či do nevítané úřední služby j sešněrovaní a v pohybech směšní důstojoíčkové chrastili šavličkami i studenti s knihami a sešity pod paždím vráželi do sebe a pokřikovali jako vrabčáci jdámy nápadných barev jakobynali. čenéa s těžkou vilní v šatech až na zemi vykračovaly si a zdály se jako naschvál roztrŽitýmijchocholatý strážník zevloval a hlasitě zíval snad po noční službě. Je skutečně Prahou součet těchto bezvýrazných lidí, které bylo by lze potkat kdekoliv jinde ve střední Evropě? Jistě ne, i pražská ulice má svůj lid, v jehož mluvě, pohybech a mravu je zosobněn •• pravá duš'e města. A nastojte: ani tento lid není bez kroje, v kterém se však neobráží jako tam doma na východě odlišnost kme-nů a obci, nýbrž různost stavovská i naráz je poznat služku hrnoucí se do trhu, řeznického pomocníka se zkrvavenou ošatkou na hlavě, učně pekařského, ubohého metaře, poslíčka z obchodu, modistčinu učednici v krátkých sukénkách. Ba, dokonce tento lid miluje hudbu stejně jako krajané pod Mlatcovskými vrchyj hoši zpívají, hvízdají, pohybují se v taktu, děvčata jdou tančivým krokem, kolébají se rytmicky, bzučí si včerejší odrhovačku. Milý pane Bože, ani město, tento zavilý nepřítel vŠípŮ. vodnosti a všeho svérázu, nedovedlo udusiti v lidu již odbarveném a vytrženém z půdy smyslu pro píseň, pro melodii, pro rytmus. I tam ponechal jsi mu kus pravé, vnitřní přírody'

Tvář ranního prochazečezvážněla náhle, a cosi jako zpytavá otázka vrylo se do vysokého, klenutého čela Moravanova:zdaž se mu opravdu líbí pražský lid povahou a jejím výrazem? Pravda, mnoho jej odpuzuje hlavně v řeči, tomto citlivém a věrném zrcadle duše. Ledabyle zpěvavý tón prozrazuje jakousi životní lehkovážnosti podivné onikání je neklamným znakem nedávného stavu i smýšlení otrockého i pitvorné germanismy, snad o poznání strá· venější než ~ Brně, dokazují,žePrahy jest pro Čechy dobyto doposud jenom napolo. Ale rychlý spád mluvy, pružná snadnost vyjadřování, vtipný dar zahrotiti každou větu co nejúčinněji, docela rázovitá směsice důvěrného rozhovoru a naléhavosti až řečnické ~ tyto všecky přednosti, které je s to .Jpostřehnouti pouze

ucho znalce velmÍpoučeného, jsou nezvratným svědectvhn, že tento lid rychle žije, byslře myslf, snadno se vpravuje do situací a že se dovede cochvíli rozběhnouti za splašeným vozem svělovéhopokroku. Při tomto postřehu v uvážlivém nitru moravského staromilce cosi ptudce zaprotestovalo, a mimoděk zastavil se v chůzi právě naproti pomníku císaře Františka. Sdruženinapředstavpřipomněla klasickému filologovi okřídlený sandál boha Herma, který je stále v pohybu, ve větru, kdesi nad zemí; je to skutečně stav Mdoucí? A oko zamyšleného chodce upřelo se napolo náhodou do vltavských vln, právě tak pádících, nestálých a podobných pražskému lidu i tim velikášstvím, přivoděným již několik staletí mohutně vzdouvajícími a zdýmají.c.ími jezy ... vše to je na pohled krásné a oslňující, ale cosi .základního tomu vš~mu chybí.

A již si formuloval pražský host své zásadní námitky, které se draly na povrch nikoliv jakoby z hlavy, nýbrž ze srdce: tento proměnlivý a duševně pestrý zástup, který se do Prahy vlil ze vše<:h koutu domova, pozbyl zde vztahu k pudě, nechal zakrněti své kmenové kořeny, zapomněl na bezpečnou a zdravou oporu svého bytí a tím tak zlehkomyslněl a zpovrchněl. Horliteli, který se mračil a černil, přizvukoval filolog. Ano, ano, proto v Praze se mluví jazykem, který nemá pražádného nářečního zbarvení, v němž ucho marně hledá jadrně obrazný obrat, kde nikdy neprosáknekapka starodávné tradice výrazové. Jakoby chtěl přísného karatele vytrhnouti z jeho tvrdošíjných obžalob, vběhl mudo cesty ševcovský učeň a dráždil mu před nohama psíka a to ne snad pohyby, citoslovci a výkřiky, nýbrž celými větami. Ale i ty potvrzovaly námitky, a od nich přeskočila myšlenka filologova k ranním novinám, ba až ke včerejšímu rozhovoru s uctívaným přítelem jazykozpytcem: ten trojí jazyk v Praze, zdánlivě sobě nepodobný, byl stejně vytržen ze živné prsti, stejně ochuzen, stejně zbaven původní tvořivé moci. Ano, včera i ten drahý mistr svého umění, kterého' si Vždycky představoval po způsobě starého básníka jasným sokolem' Jeho pomalé a rozvážné věty, v nichž bylo utajeno tolik moudrého poznání a tolik učenecké zkušenosti, plynuly tak knižně, papírově, neživě, jakoby mluvčí nebyl nikdy halékával při pasení krav na Novopacku, jakoby jeho matka nebyla mu nikdy zpívala národní

píseň, jakoby svou mateřštinu skutečně byl poznal jenom z knih, z archivu, z výpisku a ne pod širý~ nebem, kde ji má učenec sbírati jako každou jinou rostlinu. Tedy i takové muže dovedla Praha odbarvití a vytrhnouti z kořenu?

Chodc,i, který se pomalu a zdrželivě blížil Národnímu dívadlu; bylo teskno, ano až stydno. Hanbil se trochu za sebe sama. Cítil, jak jednostranný moravský venkovan se svou konservativnitvrdo. hlavostí na chvíli udusiLto,na čem sí od let sám nejvíce zakládal: spravedlnost spojenou s láskou. Trápil se sám pomyšlením, že takto zneužil hostínných práva že se ukázal krajně nevděčným k Praze, která ho obdarova:la vonným svěžím vzduchem, hudbou zvonu, úsměvem a rozmarem svého obyvatelstva. Znal ve vlastní po.vaze dobře ten kaz, který si vysvětloval, ale neomlouval výbušnou krevnatostí ... Jak často se dopustil tak tvrdé nespravedlnostLducha neoprávněně se povyšujícího k žákum ve škole, k přátel um v rozhovorech, k básníkum, které posuzovali Všichni Slováci jsou prudký a nespravedlivý kmen, a on, aspoň po přeslici, byl pravým Slovákem. Ale co to konečně omlouvá, i když to leccos vysvětluje? Kultura má přemáhat krev a rozumová rozvaha držeti plémě na

uzdě, neboť jinak mohl zustati doma na horní hospodě a točiti roz-

jařeným Slovákum piva či nalévati gořalenky. Pěknou to věc usamil Moravan na posvátné pražské půdě I

Snažil se, aby na to vše již nemyslil, a tu jako na usmířenou; ale zároveň jemně jej pokořujíc, pomohla mu sama Praha, která ochočila tolik divochů auhladíla již tolik .venkovanů. Mlha, která dotud částečně halila levý břeh .vltavský, se rozplynula, a celý pohled na Hradčany a Malou stranu rOzestíral se doširoka před očima ranního prochazeče. Nebyl by odolalaní jindy, vždyť se mu jako chlapci jevíval při vyhlídce z Mlatcovských vrchu fatou morganou, vždyť jako muž toužíval po něm, dívaje se k severozápadu se Špilberku. Avšak dnes teprvel Praha mu pověděla tímto panoramatem, o němž po staletí pracovala shoda přírody a umění, pýchy a zbož:" nosti, rozkošníctví a snu, naráz, nač zapomněl v krátkozrakém svém karatelství. V Praze a jediné v Praze byla a je dána českému plemení možnosti vznésti se k monumentálnímu pojetí, jenom zde zraje podnět vykřesaný z kteréhokoliv kmene národa českosloven-

ského v mohutný obrys celistvý, pouze zde spadá s Čecha, s M'oravana a Slezáka všecko místní, malicherné, úzkoprsé, třeba í za cenu ztraceného svérázu. Do Prahy musil přijíti Mistr Jan Hus, aby vyzrál v tvůrce národního jazyka, tam Josef Jungmann se stal otcem národního písemnictví a tam se musil usaditi i Bedřich Smetana, měla-li se zroditi národní hudba umělá, spanilejší a vždy věrná sestra národní poesie.

Moravský poutník stál u Národního divadla, když jeho myšlenky, nyní. již usmířené a laskavé, dospěly k Bedřichu Smetanovi. Jak se cítil zavázán' tomuto velkému krajanu svého děda I Neomeškal nikdy příležitosti, aby poslechl v Brně neb v Praze "Prodanou nevěstu", ale teď měl duši plnu "Dalibora", kterého uslyšel v těchto dnech. A právě tam bylo soustředěno vše, co Prahu navždy činilo srdcem národa a proč bylo nutno, ale i lehko prominoutijí její vady a slabosti: touha po velikosti, odvaha khrdinství, smysl pro monumentálnost ..• Kde jinde než v Praze mohl drahý umělec stvořiti tot.o dílo takřka ujišfující, že žízeň národa po velikostí bude přece ukojena? Veliký mír, ale nikoliv již úsměv rozhostil se dojatém •.• chodci v duši, stav to skoro náboženský. Cosi podobného zažil nedávno u hrobu svatého Václava, kam si zašel prohlédnouti starodávný osníř a přilbici a kde najednou stál mimoděk v slzách a s rukama sepiatýma v modlitbě. Za koho to vlastně prosil tehdy Boha a dědice české země? Teprve teď to ví: za pevné a věrné spojení všech složek národní duše, z Dichž každá zachovávej svůj ráz, svou příchut, svou zemitost, za spojení ve vyšší celek soustředěný k velikostí a k hrdinství.

A uvědomuje si to nyní před Národním divadlem tváří v tvář Hradčanům, jihl blažeností, že si s Prahou přece jen porozuměl.

LÉTO BÁSNíKOVO

Řeka plyne klidně a šumí slavně uprostřed lučin, kde se blýská kosa sekáčova a vesele třepí píseň děvčat pohrabujícich s lehkými pohyby. Parník, podobný dětské hračce, černý a bílý s jarým dýmem klouže bezstarostně vodou, supá a dýmá jakoby pro zábavu, zastaví se na okamžik u můstku, složí lehounce dvě tři postavičky a zase čeří bez námahy řeku, která se mu podává ve šťastném dorozumění. Starý, prostoduchý kostelík, obklíčený' hřbitůvkem na strmém svahu skalnatého boku, mlčí intensivně v plné sluneční záři, jíž červnové odpůldne jest plno jako pohár zlatého vína nalitý až po okraj. A nade vším obloha jasná a lehká, tak nekonečná ve své jemné modři, jakoby ji odrážela celá řada zrcadel, a kdesi, snad blízkooneviq.itelného.zdr,oje .. světla .. a ... štěstí, skřivánčí píseň, z níž bez ustání prší tolik smyslové blaženosti, že se až ohlédneš po řece, zda na její slabě rozčeřené hladině se neděl~jí kruhy, jak s neb~ kanou akordy.

Toto vše vnímá a celou duší pije na břehu básník, jenž si předepsal takovou míru rozkošné malátnosti, že ztěžka říci, zda se pohybuje či stojí; každý projev svalové energie by 'jen porušil zasvěcení chvíle. Sotva čtyřicetiletý podobá se ve své rozcuchané huňatosti nějakému přírodnímu bo~stvu: jest snad z lesního rodu Pllnova,ale jeho matkou byla nejspíše nějaká vodní víla, nebol odkud odjinud hy měl ty podivné a krásné oči, hned divokého, hned dobrotivého kouzla, v nichž chvěje 'Se t~jemství a úskok lesnich tůní? Šat, který si vnuceně oblékl podle městské konvence, jest po bohémsku pomačkán a hodí se dobře do přírody í neliší se mnoho od sena, jež prosýchá a voní na lukách. Před půlhodinou přijel za venkovem a rodinou z města, ale jak daleko leží za ním jeho kalná. pěna a vifaý.rmut! Te<inevL.jiic.ničeoo.okancelátské robotě každodenní, střídající se s nechutným zápasem o groš; zapomněl na špatně ukrývanou závist přátel i na malicherné lichocení žáků i méně neŽ o poplašné troubení komára ve vzduchu dbá o výtky karatelů, kteří čtou verše s četvenou tužkou v ruce a s utkvělou vzpomínkou na vlastni kantorskou feruli. Matně, docela šeptmo

bzučí mu v hlavě ještě francouzský alexandrinsneodolatelnou césurou, který našel v knížce na lodi, když byl sbaHI dodělanou korekturu, ale již se mu rozplynul ten bezvadný, umělý útvar v podvědomí, smyt šumotem vln a přehlušen skřivánčím trylkem j básník vnořil se do přítomné chvíle, tak plně jako do vlažné lázně.

Když přijel z města, zastavil se na okamžik v zahradním domku u své rodiny j děti mu přiběhly jako kůzlata v ústrety i žena krásná a mlčelivá v plném rozvití plavé a silné své mladosti pozdravila se s ním trochu roztržitě, snad upoutána nějakou drobnou domácí starostí; dobrý přítel herec, jenž přišel na návštěvu, tiskl mu "pevně ruku, jak dovede to jenom druh, kdykoliv ochotný osvědčiti příchylnost činem a pomocí. Jaká jistota střela se v· té rodinné jizbě letního bytu, kde vonělo a svítilo tolik květin na stole mezi hračkami dětí a knihami, květiny v oknech, obletovány motýli a včelami, květina na plném živůtku a ve světlých vlasech ženiných, ano i na pokrývce postele rozhozené luční květy' Odcházel, pocelovavrodinu a omluviv Se příteli, a cestou v zahrad~ potkal druhou svou matku, krásnou ještě starou paní, s níž si tak dobře rozuměl, protože lépe než kterákoliv z žen spojovala laskavou moudrost·s básnickým vzletem a mateřskou něhu s půvabem ženství. I dnes podala mu kromě slunného úsměvu vtipně formulovaný aforismus, v kterém jako v topasu svítila smírná pohoda letního podvečera.

A ted jest na chvíli sám. Sám? Jak nepřesné a nesprávné to slo.vo I Právě vrcholem jeho rovnovážného štěstí, jehož se domysHI a spíše ještě docítil v slunném létě svého mužství, jest, že se nikdy necítí sám. Se všech úhlů světa podávají mu živly v laskavém bratrství rucej všechny síly oživující přírodu probíhají v nekonečném pohybu jeho srdcem; v rytmu svých tepen nachází věčný koloběh vznikání, rození, vývojé a obměny oduševnělé hmoty. Stačí nastaviti citlivou pie! lázni slunce, a celá bytost se prochvěje rozkoŠi tepla, které udržuje život na zemi a jistě také na jiných hvězdách. Zadrž vztyčenou dlaní lehounké vanutí větříku, který čeří povrch řeky a okvětní lístky jestřábníků na hrázi j . zdaž necítíš. pohyb uvádějící vesmír v tvůrčí chvění a podmiňující tvar a podobu věci? Sestro vodo u nohou, živitelko mraků a milenko kořenů, v tobě pozdravuji kolébku země, která sama se houpe a zároveň zpívá

melodii hodnou věčného napodobeníl Neopustila jsi nás Hdí,ani našich nevinných bratří květů, neboť zázračně stoupáš do očí v p()~ době slzí ve vteřiná~h nejvyššího dojetí a štěstí a do kalíšků jako rosa před divem slunečního východu a ranních červánků. Básník ví, že vědomí této obecné jednoty jest Bohem a koří se mu v modlitbách, které se bezděky člení rytmicky a souzvuk citů dovršují souzvukem hlásek, a protože přicházejí samy, nevolány a přece vítány, není jméno básníka světskou lichotkou ani ctižádostivým lícoměrnictvím. Někdy se mu zdá, že by měl jako jeho praotcové z rodu faunů a dryád uctívati Boha a jednotu pouze v přírodě a skrze ni, tančit kolem zurčivého pramene v lesích, vztahovat ruce k slunci, utíkat o závod s větrem, a opravdu jeho bohoslužba obrazová a básnická není často ničím jiným.

A přece Bůh není jenom zákon a vývoj hmoty věčně živoucí a věčně· omlazované. Když večer v tichu, jež soustředuje, skloněn nad knihou a myšlenkou, hovoří s dějinami a s národy, prožívá tutéž jednotu v oblasti ducha: filosofové a zakladatelé náboženství bratří se s ním přes století, báje a legendy nabízejí mu obrazy i podobenství pro zážitky jeho citu a rozumu, v starých dějích a zkazkách setkává se s obdobami svého člověčenství --'- jaká to jednota lidského ducha, který vzestupuje a vyvíjeje se, nepřestává býti týmž a ve stejném rytmu proudí dějinami i zkušenostmi každého z násl A toto poznání, stejně silné jako slastné, rozsvěcuje velké, podivné oči pravnuka faunů a rusalek září skoro tajemnoú, jejíž odlesk ještě dnes se najde na některých slokách básníkových, kde silou víry a lásky jest zhašen rozdíl mezi životem a smrtí, rozdíl stupně, nikoli však podstaty.

Nestačila by však básníkovi slast pouhého uvědomování a prožívání prajednoty světa a ducha, kdyby ji zároveň neztělesňoval aktem tvůrčím a v tom se nepřipodoboval samému Bohu. Nejpyšnějším zázrakem jeho básnického léta jest přece, že pojal celé své umění jako organisovanou jednotu, kde se článek pojí přirozeně k článku, kde i po létech se nápověd jedné básně rozvijí v symfonii pozdějšího hymnu, kde se motivy vracejí a dějinné vise řadí v celek složitý a rozmanitý, jehož vnitřní souvislost .stáváse stále zřejmější. Budiž Bohu dík za dar a štěstí jedné každé písně, která

zachytí plnou milost okamžiku, ale jak teprve děkovati za schopnost a blaho symfonie, z níž hučí věčnost i přes hranice života jednotlivcova? Dokud byl básník mlád, chytal nejistou rukou rosné kapky, zachvívaje se p)'chou, jestliže se v nich chvělo sedm barev vidma, a hle, dnes jest jeho poesie podobna řece valných vln plynoucích bez přerušení I

Básník, zardělý studem nad tak svrchovanou měrou bezpečného štěstí a oprávněné hrdosti, usmívá se rozpačitě a rozhHží se kol dokola, jakoby se divil, kterak z náručí božího se najednou octl uprostřed drobné skutečnosti, na břehu řeky, kde dva ry,báři právě spustili udice, kde silné zdravé děvče obnaženýma, opálenýma rukama pere bílé prádlo, kde přistává, směšně supě, parníček. A náhle si vzpomněl na domov a rodinu, ohnisko to, v kterém věčnost protíná drobnou realitu všedního života. Jaký pocit jistoty a bezpečí jej ováli Představil si vše, jak to byl opustil před okamžikem, ženu, květiny, děti, přftele, druhou matku a o všech byl si jist, že vědomě i bezděky spolupracují na díle jeho poznání i symfonické tvorby. Žena, která nejprve vzněcovala jeho citovou touhu a potom ještě silněji jeho smyslovou rozkoš, drží teď jeho mužský osud v rukách tak pevně jako oblohu země a to silou klidné péče a věrné, spolehlivé lásky. Jak dobrá a něžná jest ke každému t Básník vzpomněl si, jak se laskavě věnuje jeho přfteli herci,'jakoby se chtěla mu odvděčiti za to, že, dokresluje mužovy postavy a naplňuje kadlub jeho veršů melodickým stříbrem svého hlasu. Chtěl pospíšit za nimi, polaskati se s dětmi, mezi nimiž jistě se batolí jejich babička, s pohádkou na rtech a s aforismem na mysli, ženský mudřec lahodného úsměvu. Ale zdržel se u vody, nad kterou plul ve vzduchu krásný velký pták a zahleděl se za ním do dálky, a již již zrakový dojem se pterozoval v symbol, vznět v melodii, skládající pouhou sloku v básni věčností. Ó požehnané léto, v němž

, všecko tak rychle kvete a dozrává!

JSI KsAsNÝ, vltavský úvale s chuchelským kostelíkem dnes o tolik smutnější, že ses stal svědkem oklamání a zrady velkého srdce

básníka bezelstného jako dítě? Ve chvíli, kdy horoucí panteista čerpal z vod a ze slunce, z vláhy 'loku a ze vzrušení v srdci důkazy pro naprosté bezpečí člověkovo uprostřed vesmíru a života akdy se cítil tolik jist rodinou a Bohem, dokonávala se v jeho dome mezí vonícími květinami a ve mdlém zeleném stínu letní jizby zrada, uztávajícíjiž po měsíce, zrada ženina, zrada přítelova. Příroda prostá a živočišná vzbouřila se proti mravností, útvaru to . zcela umělému, a pud, probuzený laskáním přezrálého krasavce, zvítězil nad rozpaky srdce, skoro dívčího v nevinné smyslnosti i ve výčitkách svědomí před mužem, jemuž se nepřestala podivo'latí a sloužiti, klamajíc jej.

Pozdě zvěděl. básník, vždycky pohrdavě a lehkověrně nevšímavý 'k denním skutečnostem svého okolí. o ženině nevěře a přítelově zradě, které se mu objevily hadím úskokem léta domněle požehnaného. Tehdy pochopil rázem, že se mu všecko rozdvojilo: svět a Bůh, hmota a duch, příroda a osud, štěstí a dokonalost a z jasného monisty stal se zachmuřený dualista. Jak sám nenáviděl tohoto krutého podzimu, kdy jakoby vyhaslo slunce, a kdy ani jeho oči nedovedly již plát a zářit' Neklňme však již básníkově jeseni, která ho učinila lyrikem tragickým a nerušme ani klidu obou stínů, jež, míjejíce se v zahanbení, bloudí roztržitě po luzích asfůdélových - i rána ťatá jejich zradou stala se básníkovi podnětem tvůrčím, napomáhajíc, aby sám sestoupil hloub do svého nitra a odkryl tam prameny čistší a pravdivější. V životě jako v přírodě není podzim vyvrácením, nýbrž bratrem léta, a pravě tak bolest jest spíše rubem než popřením štěstí; pochopiti obé jako nutnou složku dokonalého člověčenstí a průchod k vyšším formám mravního bytí znamená nejvyšší moudrosť životní.

Ale nezapomínejme ani zázračného léta básníkova, .jemuž podobné prožívá nejen jednotlivec ale i národ sotva jednou za desítitětí, léta d~brotívého a entusiastíckého, léta přetékajícíhobožstvím a slastným vědomím jednoty, léta, o němž platí dva tehdejší plesné jeho verše:

Ráj obrovský bglpřede mnou svět širý, kde pouze život pučí!

DŮVĚRNÉ PODOBIZNY

JE šr Ě JED E N BUDITEL

Zemřelý slavjanofil Edvard Jelínek zaznamenal ve svých "Slovanských črtách" názorným a vřelým způsobem dojmy, které si r. 1835 ruský slavista Michal Petrovič Pogodin odnášel do Moskvy z Prahy po návštěvě u vůdčích českých filologů a buditelů. Jmenovitě osobností Šafaříkovou a Jungmannovou byl moskevský učenec přímo očarován: jejich vznešená pr,ostota, odříkavá skromnost, nadšení pro myšlenku a pracovité úsilí činily z nich v očích a v srdci ruského pozorovatele skutečné hrdiny ducha, jimž dějiny jsoudlužny vděk a .nesmrtelnost.

Nelze nevzpomenouti tohoto zaníceného líčení z doby naší vlastenecké romantiky, čteme·li nyní v knize polopovídkové, polovzpomínkové příspěvky k povahokresbě Jungmannova a Šafaříkova dovršitele, Jana Gebauera. Nejsou z pera jeho žáků a universitních nástupců, kteří doposud neuznali za dobré ani vydati vědeckou pozůstalost svého mistra j učencova pietní dcera. načrtala otcovu podobiznu tužkou ne vždy pevnou na okraji studentských přiběhli a osudů svého bratříka Jurky. Tak se nám dostává hodnověrného, poněkud sentimentálního obrazu velkého jazykovědce ve spojitosti s rodinnou kronikou: Jan Gebauer-badatel zastírán jest namnoze Janem Gebauerem-otcem, který občas se od psacího stolku zvedne, aby pobesedoval mravoučně, ale i ro~marně se svými dcerami a sYl}Y a hlavně aby se vlidným nepatetickým slovem polaskal se svým dorůstajícím Benjamínkem.

Živě rýsuje se před námi unavený, ale neúnavný rek duševní práce. Hospodárnost silami a stále vracející se obava, že by mohl nedokončit svého díla, přesně rozdělily-čas učencův, nedopotištějíce ani rozptylovaní ani vyrušování. Až nábožensky přísné vědomí povinnosti a hluboké pochopení národního dosahu vlastní životní práce okřídli1y zvláštním myšlenkovým vzletem denní zaměstnání a odňaly mu ráz suchopárnosti. Živý, obdiv pro krásu mluvnické zákonnosti i věrná láska k jazyku a jeho tvůrčímu duchu posvětily úsilí gramatikovo, z velké části sběratelské' a třídící. Jan Gebauer neznal a nedbal v mužných a stařeckých svých letech vůbec světa.

jenž ležel stranou jeho vědeckého zaměstnání: i rozpaky, v které jej, duševního aristokrata a pří tom zastánce lidového pokroku 'v politice, uvádělo rozhodování v panské sn~movně o všeobecném hlasovacím právu, mizely před litosti, že zájezd do Vídně připraví jej o několik pracovních dnů. Za takových příležitosti si II bolesti uvědomoval, že se připozdívá ; želel, jak pozdě přisedl k živobíímu úkolu; rozpomínal se hořce na rukopisné boje, které přinesly takové vyrušení a zdržení. Náboženství práce a kulturní víra nebyly Janu Gebauerovi lacinou náhradou za zbožnost vyššího typu. Přelwnav statečně mladistvé krise, které jej vyvedly z katolického semináře, napojiv se z vod filosofického idealismu, ale obohativ se také, ve shodě s dobou, positivistickými vědami, vypracoval se k humanitní etice, která namnoze se blíží názorům Palackého: konání povinnosti a karakterní mravnost jsou nejlepší službou Bohu, jehož nepoznatelnost nevede nás k ateismu, nýbrž k pokoře i rozumové poznáni náinnestačí a musí býti doplňováno zbožnosti před záhadou života a vesmíru.

V srdečné a čas~o naivní knížečce Marie Gebauerové o Jurkovi studentu nikde nekáže Jan Gebauer tyto záhady do široka a s tuhou dignitou učenecké autority; v tom není posledni půvab tohoto intimního podání. Jen!Jm nahodile a příležitostně posiluje jimi svého Jiříčka, když se ocitá v náboženské krisi puberty neb naznačuje je nejstarší své dceři, kt.erá jej provází při jízdě do Vídně, když k němu do vlaku neodbytně přisedne starost o práci právě opuštěnou. Jímavě a zároveň přesně poznamenává Marie GebauerovA k tomu: "pohlížela na otce; jenž jako dítě prostý seděl vedle ní", Kdo znal osobně Jana Gebauera, dobře se pamatuje na tuto děl-,' skou prostotu, jež se zrcadlila i v čistém a poněkud smutném pohledu jeho modrých očí a zabarvovala jeho hlas,' nepevný při namáhavé stavbě vět pomalých a zhusta anakolutických.

Jan Gebauer nebyl z učenců samotářů,jimž styk s čirou myšlenkou znechutil společnost lidskou. Byl to člověk význačně rodinný, Zestárlý vdovec, jehož nepraktičnost ukládala dcerám přesnou a pozornou péči o pohodlí otcovo, okříval mezi dorůstajíCími dětmi, miloval jejich nevinné hádky a dobrodušné škádlení, věřil pevně v jejich dobré, jádro, pyšníl se nehlučně jejkh životními úSi)ěchy,

Ale pravým slunéčkem jeho životní jeseně byl nejmladší hoch, léty značně oddělený od svých sourozenců. Jsou to nejsvěžejší strany rodinných vzpomínek Marie Gebauerové, jež líčí, jak otec vede Jurku ke gymnasijnímu zápisu i jak v nedělí odpůldne pozoruje jeho pdmánské kousky i jak se o prázdninách těší z jeho jarého chlapectví ve volném vzduchu: podzimek s posledním kusem záře kolem hlavy jde ruku v ruce s jarem. A jak si dobře rozumějí'

Dnes to vše jesť již jen pouhým mythem - i sám Jurka Gebauer z kruté vůle osudu. Stejně jako život Jungmannův nebo Šafaříkův provází postavu Gebauerovu ona vznešená prostota, která byla tak příznačna pro naše buditele. Jak by ne? Jan Gebauer, kdysi omylem pokládaný za jejich protinožce, byl přece jen jedníID z nich. Snad buditel poslední, nikoliv však nejmenší.

Z A PO MEN UT Ý S TA Ř EČ E K.

Vetchý, obrýlený stařeček s cizím úsměvem uprostřed bilých vousů, jest i se svým starodávně rozmarným jménem mladším pokolením nadobro neznám; ba veřejnost neví téměř již nic ani otypu, který Primus Sobotka do nedávna jako poslední mohykán ztělesňoval. Na Olšanských hřbitovech pod vrásčitými kmeny akátovými propadá se na sta rovů takových buditelských idealistů, .na něž se rozpomene leda dějepisec literatury při knihopisné práci, aniž si dovede v mysli vybaviti mnohem více než názvy jejich knih a článků, a také na venkově tli v hrobech zarostlých laštovičníkem, pampeliškami a fialkovým listím podobní čechovští "mrtví vlastenci". Nepsali ani básní, ani dramat, ani románů a neměli proto ani za živa valné popularity; nesedali na vlivných místech ani v politických stranách ani v organisacích a nikdo se tedy neucházívalo jejich přízeň; spokojovali se v plaché své skromnosti překladatelstvím, svízelnou robotou redaktorskou a nevděčným úsilím popularisačním. Především byli velkými nepraktickými pošetilci.

Jejich druhové, s kterými studovali na německé universitě v Praze filologii neb dějepis, udělali co nejrychleji státní zkoušky a tyranstvím dolů i patolízalstvím"nahoru zrychlovali svou úřední dráhu, vedoucí k úřadu gymnasijniho ředitele se zlatým límcem na kabátě a pštrosím pérem na klobouku, neb dokonce k závratnému důstojenství zemského školního inspektora; moudře omezili svou mimoškolskou četbu na úřední normalie a "Pražský deník"; tloustli, ukládali k věnu hloupoučké své ženy penízky opatrně nastřádané, kupovali domy, vdávali dcery a nemysleli než na svůj prospěch a a rodinné blaho. Zatím bohémští idealisté protloukali se po leta bídně jako vychovatelé a dočasní suplenti; dřeli se pro vlastenecké nakladatele v redakcích do úpadu; spokojili se na konec, když již sestárli, nějakým podřízeným kancelářským místem. Ale při tom studovali bez ustání; osvojili si jazyky slovanské i západní; sledovali pokroky jazykozpytu i historického badání i nepřestali milovati básní a básníků; vkládali do krátkých článečků nejen

mnoho učenosti a důmyslu, ale i mnoho slohového umění a literárníhovkusuj brousili 11 tříbili jako klenotníci mateřský jazyk, jejž znali až do nejjemnější tkáně;. s pohrdáním a humorem ušlechtilých cyniků řeckých shlíželi se své životní výše na shon po penězích, úřadech a důstojenstvích. Tento rod mizí a vymírá. Před čtyřmi lety doprovodili v Brně k hrobu jeho příkladného zástupce Františka Vymazala; kolisaje mezi Prahou a Brnem nepřežil dlouho svou osmdesátku jiný tichý, nepatetický hrdina tohoto pošetilého idealismu, Primus Sobotka.

Kdyby si někdo umínil založiti galerii vzorných českých redaktorů, kteří bez osobní ctižádosti naplňovali podniky, jež řídili, svou anonymní a skrytou prací, svým organisačním důmyslem, svou formální kázni a svou stále pozornou pečliVOStí, nesměla by tam chy .• běH podobizna Prima Sobotky. Pět let, jež věnoval obrázkovému "Světozoru", šest roků ve službách lidovýchovné "Matice lidu", celá desetiletí v redakční kanceláři Ottova Slovníka naučného (po mladistvé průpravě v encyklopedii Riegrově) jsou právempýchou jeho skromného života. Nejsa zapsán žádné literární koteni, nýbrž naopak nadán přísnou spravedlnosti, soustřeooval v~ svých podnicích opravdové pracovníky, ať přicházeli zprava. či zleva. Odborná průprava vědecká pojila se u něho vždycky s širokým rozhledem obecným a s věrnou láskou k poesii, takže nikdy neodstrkoval děl básnických, ani naukového písemnictví. Z anglické literatury přinesl si jasný a zdravý smysl, jak popularisovat, a pokusil se o to i jako redaktor i jako spisovatel. V úvodě k nejosobitější své knize napsal Sobotka zlatá a nestárnoud slova "Mám za to, že hlavně forma je toho příčinou, že náš lid nerad čitá články a knihy vědecké j kdyby se mu podávaly způsobem srozumitelným, slohem jednoduchým, svěžím a mluvou jaksi hravou, čipernou, nikoli suchopárně učenou, zajisté by se mu v nich také zalíbilo." To zní na poslech po anglicku j ale zamysleme se hloub a poznáme, že jest to program jungmannovský. Ajungmannovská byla také Sobotkova úzkostlivá péče o jazykovou správnost a čistotu všech prací, které otiskoval a jichž nepropouštěl nikdy bez prohlédnuti. O Primu Sobotkovi jako redaktoru plně platilo staročeské přísloví:

Svíce jiným svítíc, sama se tráví. Nevím ostatně,' zda to nebylo

vubec nejoblíbenější heslo našich buditelů z celého mudrosloví prostonárodniho.

Také Sobotkovo překladatelství, věnované skoro vesměs líteratuře anglické, souvisí s tradicemi školy Jungmannovy; spojovacími členy jsou tu asi František Doucha a Jakub Malý. Kde Sobotka tlumočil veršem, poněkud suchým a střizlívým, anglické básníky, volíval díla střední polohy, v nichž nevře tvůrčí inspirace horkým napětím, nýbrž kde akademismus drží obraznost v otěžích; o-bě harmonicky zádumčivé idyly anglosaských gent1emenů, Tennysonův "Enoch Arden" a Longfellowova "Evangelina" , jsou z toho rodu a leží vývojově před velikými činy překladatelského umění Sládkova. Vedle nich !láhl Sobotka jako přékladatel i k anglické próse románové a vědecké, a zase jsou to klasikové, v nichž se mu zalíbilo: velký vyprávěč XVIII. věku Fielding a nemenší popularisator-přírodovědec Darwinova století, Romanes.

Jako redaktor i jako překladatel používal Primus Sobotka svého filologického vzdělání za vítanou pomůcku i v původních jeho knihách jest filologie samou pracovní a myšlenkovou metodou. Slov:o filologie má tu široký význam, jaký mu dávala doba romantická: poznání jazyka, podložené hlubokou láskou k němu, budiž klíčem k duševní dílně národa i tedy v podstatě životní program bartošovský. Sobotkovi nešlo jen o národní kulturu českou, nýbrž o původní vzdělanost Slovanstva všeho, na něž pohlížel se značným kusem romantické idealisace, spínající původní byt a cit Slovanu co nejtěsněji s přírodou. První a nejucelenější Sobotkův spis s těžkopádným názvem "Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech,bájích, obřadech a pověrách slovanských" působí jáko velká procházka luhy. a háji za· ptačího zpěvu; čtenář zapomíná, že jej ujal za ruku učený sběratel, jenž vzácně nashró. mážděnou látku metodicky roztřídil a zpracoval, aby z ní vyvodil zajímavé závěry o duševním životěSlovanú a jejich bájetvorné minulosti. Stejným způsobem, ale s větší rozmanitostí hledisk a metod jsou upraveny též Sobotkovy "Výklady prostonárodní z oboru jazykozpytu, bájesloví, psychologie národní": jako živý a kvetoucí organismus rozvíjí se před námi jazyková a básnická tvořivost lidu, jejíž hlavni znak nachází Sobotka ve schopnosti

-26

symbolisační a mytotvorné.Jestaž podivuhodno, s jakou měrou vlípu, rozmaru a humoru dovede mluviti o těžkých otázkách a jak zajímavě umí oživovalí svou látku j řekli bychom, že se jen bavíme, kdyby se nám co chvili nedostalo poučení o skutečně vědeckých problémech. V poslední a nejpopulárnější publikaci Sobotkově "Kratochvilné historie měst a míst v zemích koruny Svatováclavské" projevuje se už jensběratefa humorista, jenž obecné výklady si nechal v mošně, ale i zde proniká zdravé a správné pojetí, že každý projev lidského života je znakem národní duše, neúnavně tvořivé, věčně mladé, stále se obrozující. Najdou se v knihách Sobotkových stránky, dokazující jeho vzdělání v novodobé etnologii, v evolučních naukách, v zásadách i důminkách srovnávací psychologie národů,ale celek zůstává posvěcen oním vzletným a vroucím romantismem našého obrození, který pevně věřil y lid jakožto tvůrčí princip národní kultury a jenž hledal zrození lidové duše v teplém klíně přírody.

Buď jak buď, Primus Sobotka v podstatě byl a vždy zůstal dědicem obrozenských ideálů, jimž v duchu a pravdě sloužil. se skromnou obětavostí, a proto II pietou, povinnou hrobům buditelů, položme k jeho popelu kytičku mateřídoušky.

NA BESEDĚ U ALOISE JIRÁSKA

N esčíslné opály jiskřily nám před očima, když jsme si vysokým umrzlým sněhem prošlapávali pod zářivě modrou oblohou cestu na Kotouč. Zmizela Trúba, skrylo se neklidné a nikdy neunavující panorama štramberské, zestilisované nyní zimou na výrazný dřevoryt, nechali jsme za sebou již poslední baráčky, do nichž čtvrt roku .slunce nesvítí, a jsme sami ve vysokém lese. Ještě jednou jsme od Masarykova pomníku pozdravili Štramberk, který se v monumen-tální zkratce prodral řídkým stromovím, obešli jsme bok Kotouče, a již iluse lesní přírody je úplná. Cestičk'adocela se ztratila ve sněhu, jehož vrstva vučihledně narustá, nikde stop chodcu, stromy houstnou, a cosi z osvobozujícího ticha beskydských hvozdu rozestřeno je v čirém, silném a mrazivém vzduchu, kam slunce tká zlatý svuj ornament.

Najednou, tváří v tvář mohutnému vápencovélDu masivu Jurova kamene, nás doktor Hrstka zastavil - neboť s kým· jiným než 5 ním, geniem loei ve Štramberce, možno konati pout po Kotouči, af pálí slunce srpnové nebo ať led pod sněhem modeluje docela nově tento podivně a vynalézavě pitoreskní kout Moravy? Přistupujeme k vysoce zasněženému pahorku, z něhož teprve postupně se noří umělá skalka s lavičkou, a z veliké závěje dívá se na nás napolo rozpačitě, napolo unaveně zvláštní kamenný stařík, se sněhem na obočí, v záhybech lícních, na vousech. Když jsme přišli, pokrývala mu hlavu vysoká bílá beranice po staré horácké módě, a krk mu zahřívala obrovská sněhová šála, jakou nosívají výměnkáři v Orlických horách, když se vyberou tu neděli před svatým Matějem na slovo boží. Smeteme lehkou rukou sněhový nános s pískovcové busty Štursovy a teprve nyní poznáváme tu celou intensitu životnosti, kterou velký sochař soustředil do Jiráskova výrazu. Ne, to skutečně není ten dědouš z Hronovska, jadrný jako pařízek a zakublaný jako kozák pod mechem, kterého dlouhá cesta sněhem a životem nahrbila, ale nepodlomila - kdež by I

To zde do Jurova kamene, připomínajícího najednou skálu na Blanice, hledí moudře a výmluvně starý a dobrý kronikář lidu čes-

kého a mysli a přemítá. O čem asi? Našel sám pro to kdysi krásné a hutné slovo biblické z žalmu sedmdesátého sedmého: I přicházeli mně na pamět dnové předešlí a léta dávní - a verš ten čteme teď na ústech kamenných a umrzlých. Nikde jako zde na Kotouči není ta řada let dávných tak nekonečná: tady, dávno, pradávno před historií usadil se v jamách a jeskyních první člověk našich vlastí, starší všech plemen známých as námi příbuzných jsem na samé rozhraní českého živlu prudce udeřila nájezdná vlna tatarská, jistě jen poslední z věkového vlnobití valícího se východu; a ještě málem včera, před velkým osvobozením, vybíjel se v tomto kraji kopalen a železáren napiatý zápasobytí a nebytí českého národa Alois Jirásek přimhuřuje víčka krátkozrakých očí, aby zachytil tento nezměrný pnivod pravěku, středověku a novověkupřed svým duševním zrakem.

Vysoký smrk smetl s haluze Soše trochu sněhu do tváře, a nám se zdá, jakoby jakási tesknota rozprostřela se po obličeji upřeném zpytavě do Jurova kamene. Ano, rozumíme již, co si velký kronikář sám v přísném sebezpytu nyní vyčítá. Vzpomíná na svou mladistvou touhu zpodobiti cyklicky všecky hrdinské děje svého národa a uvědomuje si, ženasadi1 práci a energij celého života, aby ji uskutečnil. A přece zůstala vlastně nesplněna a jeho životní dílo má ráz zlomku: našli tam sice místo nejzápadnější Slované z Chodska, zadunělo tam bohatýrství táborského bratrstva na samém nejvýchodnějším okraji Slovenska, ale Morava tam chybí skoro naprosto. Nic o domovině Palackého, nic o kraji a junáckém plemeni pod Lysou horou, zcela nic o Štramberce a Kotouči. Není to krutá výčítka sobě samému, nýbrž jen kus melancholie: kolik půlstoletí práce bylo by třeba, aby zamýšlený hrdinský cyklus byl opravdu úplný? Po slově biblickém starý latinský citát paprskem únorového slunce se stře přes kamennou tvář: ars longa, vita brevis. Je to tak úplně přesvědčivé při pohledu na ten věkovitý Juniv kámen.

A tu náš pnivodce, drahý doktor Hrstka, přerušil mlčení. Vypráví, jak ogaři a děvuchy nosívají Aloisu Jiráskovi na Kotouč kvítí a věnce, vzpomíná hluché stařenky, jež se o berličce dobelhala' až k pomníku, aby se podívala do kamenného líce vypravěči svých milovaných Psohlavců, a je šťasten, že se symbolický dosah jeho pietní myšlenky osvědčuje.

Alois Jirásek nenina Kotouči cizincem : snad až k němu příjdeme na besedu v letníD:l slunci nebo v podzimní záři, uvidíme, jak s~, hledě do Jurova kamene, spokojeně usmívá. Proč by si měl sám něco vyčítati zde, kde mu lid spontanně dobrořečí?

F E U I L L E ro N O F E U I L L'E T O N I S T O V I

V domě Jana Nerudy, otce českého feuil1etonu, byli příbytkové mnoú, ale daleko hojněji než prostorná horní poscl:lOdí, poskytující -volný výhled do širého světa, obydleno bylo útulné přízemí s nízkými stropy a nevelkými okny, přes jejichž zálibně pěstované květiny bylo viděti na každodenní ruch kmitavé ulice s pitvornými, dobrodušnými i ubohými postavičkami. Tam se v sedmdesát)'ch létech, přibližně v době, kdy Jan Neruda sám po prvé přehlížel a rovnal svou feuilletonistickou žeň, usadili dva jeho žáci. Starší z nich, Svatopluk Čech, se zařídil ve stinném bytě, jehož z~dní místnosti hleděly do zahrad, po starodávnu, naplniv místností' pohodlným nábytkem a rodinnými podobiznami z patrimoniální doby, a kdykoliv vyhlédl z okna na ulici, pátral, zda nenajde v pohyblivém davu venkovské známé staromódního střihu a obřadných způsobů; jindy však díval se mimojdoucím upřeně na čelo a do očí, aby zjistil, zda tam neplane odlesk tužeb a snů onoho svobodného občanství a lidového češství, které jemu samému jiskřilo v srdci. O něco později než Svatopluk Čech nastěhoval se do Nerudova domu o pětlet mladší maloměšták z českého jihu, v lecčems podoben sousedu i domácímu a přece zcela svůj a rázovitý; ačkoliv se stýkal rád s umělci a' osvojil si od nich leckterý obrat v řeči í způsob ve vystupování, zůstal vždy od hlavy až kpatě patricijem z okresního města, jehož typy ·nacházel i na cestách světem a ve společnosti pražské. Byl to František Herites z Vodňan, krajan Otakara Mokrého a Josefa Holečka.

V několika črtách zalitých vlídným teplem vděčné vzpomínky František Herites vzkřísil otcovský dům i se všemi podmínkami vlastního citového a názorového vývoje: rodina těsně spiatá důvěrou a láskou. náležela k měšfanské šlechtě s dobrou tradicí, se starobylým a pohodlným domovem s rodinnou, rozsáhlou zahradou; chudí a potřební, trpící a bloudící docházeli v lékárně vodňanské podpory a úlevy í příbuzenstvo a zvláště staré sl,užebnictvo tvořilo s Heritesovými krásnou zádruhu; styk s venkovem, tím zamlklým a přísným krajem Chelčického, byl důvěrný a přímý j rodiče žili a

vychovávali četné své děti v praktickém křesťanství, jež, zachovávajíc tradiční formy katolické, bylo vzdáleno dogmatiky a fanatismu. Staří naši venkovští Homaisové čekají po tolika beletristických oslavách i parodiích na svého kulturního dějepisce, jenž středověky malebné a alchymisticky tajemné výzbroje našich maloměstských apatyk užije za pouhý rámec, aby tím ostřeji vynikl zajímavý t}'p. Pronikavost pohledu získaná při pracech lučebních uzpůsobovala pozorovací schopnost pro studium povah, nad nimiž se moudrý pan lékárník cítil povznesen; ale nestačilo mu, aby je sledoval, vykládal a zařazoval do herbáře svých dušezpytných zkušeností nýbrž snažil se poraditi, pomoci jim, jak neslo s sebou již jeho povolání; touha vyjadřovati se vybraně, ano i jaksi záhadně naučila jej výrazu hledaně elegantnímu, mluvě zálibně kroužené, kořeněné vtipem, ale daleko jemnějším a tlumenějším, než v jakém si libovali venkovští lékaři, kteří se bránili schválnou hrubostí dojmům svého povolání.

Tyto dary domova a rodu přenesl Herites do literatury, kde se mladý lumírovec záhy přiWásil k praporu Nerudovu.

Co znamená v sedmdesátých létech příklad drobné prósy nerudovské? Především příkaz studovati s pozornou pokorou nepatrné projevy každodenního života; hledati za figurkami z trhu a ulice věčný zákon lidského srdce j milovati malého člověka a vmýšleti se do jeho názorového a citového světla ..• v tomto smyslu neúnavný figurkář Herites zůstal vždy Nerudovým žákem. Na rozdíl od mistra zajímal se více o lidské typy než o individuální ivláštnostij od humoru, který se usmívá skrze slzy, postoupil občas až na pomezí tragiky, kdy ve zkouškách života a smrti promluví Bůh v člověkuj jako jinýmaloměstský mistr drobnomalby ve světovém pisemnictví, Nizoněmec Raabe, řídil se vždycky podle pravidla: "Pohlížej ke hvězdám, ale nezapomeň na zemi!" Jeho feuil1etony - a v tom se podstatně liší jak od Nerudy. tak od hlavního causeura lumirovské školy Jana Liera - houstnou skoro vždy v genrovou kresbu povahopisnou a velmi často v malou povídku skrovného dějového jádra j není to dojista náhodou, že již třetí kniha Heritesovy prósy opouští feuilletonistiku. aby ji zaměnila za povídkové umění v užším smyslu a že později se svazky rozmarných i vážných besídek u Heritesa

střídají pravidelně s výpravnými kronikami mravů. povah a osudů maloměstských. Vyprávěč byl v něm silnější než feui.l1etonista a kreslič povah přehlušoval v něm pouhého dekoratéra.

Své feui1letony, jichž jest asi deset svazků a jejichž názvů sem nemíním přepisovati, jmenuje Herites často a rád arabeskami.Tohoto názvu, který má u Nerudy jiný význam než u Čecha. se dnes již neužívá. a druh sám se nepěstuje dávno s oblibou, jaké se těšil v sedmdesátých a osmdesátých letech j po našem vkusu nenáleží pro svou slohovou hybridnost do slovesného umění v nejpřísnějším smyslu slova. Pravou příčinou, proč nyní nevznikají arabesky v tom způsobě, jak je psávali Svatopluk Čech, Otakar Mokrý neb František Herites, jest nedostatek pohodlného klidu, který předpokládá tento útvar, jenž nevyžaduje slohové kázně, nýbrž rozmarného prodlení. Pisatel arabesky musí se na chvíli cele a zálibně oddati podružnému nápadu, zapřísti jako bourec do jednotlivosti, pomazliti dilvěrně s detailem: kdo se toho odváží dnes, kdo si k tomu vyšetří čas, kdo si neomrzí takový tklivý intimismus? František Herites vynikal mezi druhy právě darem zahloubati se celou duší do všeho nepatrného, přeletavého. vadnouciho v okamžení - měl krátkozrakost. která se někdy stává uměleckou a lidskou cností. Není bez významu jeho pozorný a trpělivý smysl pro rostliny. tak příznačný pro lékárníka rodem a povoláním. Kniha, jež jej učinila populárním, jmenuje se "Z mého herbáře" a botanisuje v povahách lidských. které seřazuje do typů j ale ještě mnohem osobitější je jeho pozdní svazeček "Botanická pohádka", kde sleduje pohledem až jamotovským dění v přírodě sub specíe rostlin.

Herites pozorovatel, jemuž nic není hodno nepovšimnutí, byl výjimkou a vzácností uprostřed svých hlučnějších a slavnějších druhů z Lumíra, kteří viděli vše ve velikých obrysech; i tím lišil se od nich podstatně, že dbal vedle vážných a patetických zjevů také lidských směšností a ubohostí, s nimiž se bavil, které káral, od nichž vychovával jadrnou satiróu k člověčenství úplnějšímu a čistšímu. Nikdy však nebyl pozorovatelem nezúčastneným chladného pohledu a pevně objektivního obrysu í naopaknáležel k pozdním následovníkům velkého Jeana Paula, u něhož v oku soustře-

děném zaleskla se co chvíli slza. Někdy se zdá, že dojeti Heritesovo temeni hlavně z elegie, ze vzrušení nad věčným tokem nenávistného života, nad gracií věcí a osudů, jež vadnou a zapadají, ze soucitu a z něhy. Ale vlastním zdrojem tiché, teplé, mužné Heritesovy slzy jest jeho humor, méně svobodný než humor Nerudův, méně hravý než humor Čechův, ale právě tak český jako ten i onen. Jest posledním posvěcením Heritesovy feuilletonistiky, nejsladší trestí jeho moudrosti životní.

V jeho jméně pozdravujeme stařičkého spisovatele. Jeho dru. hové z Lumíra jsou mrtví j literární idyla vodňanská náleží slovesným dějinám, rodný dům a drahá zahrada přešly dávno do cizích rukou; genry a formy, jichž užíval Herites, povídkář a feuilletonista, zastaraly; čas nadobro vylámal hroty jeho tendenčně výchovným besídkám. Tedy elegíe, stesk, výčitka o dnešním jubileu? Ach ne, přátelél Podzimní slunce zalévá plným proudem kraj starcův, nad nímž natkáno jest babího léta; hrudy odpočívajících rolí lesknou se jako ze zlata a voní teplem j .. opozdilý pták s pfsní poletuje pod vyjasněným nebem. Vlídný, smířlivý úsměv všude, jakoby radost z úrody odvezené do stodol, jakoby děkovný pozdrav na rozloučenou, ale také jako srdečný vzkaz novým příchozím po zimě, kteří budou bloudit a hledat,chybovat a napravovat, odpouštět a milovat, skl~nět se k životu a s1itovávati se I

MAL Ý SV Ě T I G N Á TAH E R R MAN N A.

Z tichého a v sobě uzavřeného města, kterým, málem již před půlstoletím, 'počal Ignát Herrmann prováděti ve svých povahokresebných črtách a drobných situačních povídkách svého čtenáře, zůstal půdorYIi několika čtvrtí,stavebni fysiognomie nečetných ulic a náměstí, osamělý stín starých osiřelých stromů, denněřídnoucí hlouček světu odumřelých pamětníků a sotva více. Dávno vyprchal duch, který Praze, vyzuvší se nedávno z milovaných pout svých hradeb, dodával živé jednoty a pojil její různé vrstvy v přirozený organismus: regulace městská rozmetala nadobro teplá, tmavá a stinná hnízda dychtivě pracujících a skromně požívačných měšťáků čtvrti živnostenských a obchodnickýchjrozčilený chvat hospodářského pokroku a nedočkavá záliba v uhlazeném komfortu vyplašily skrovné a domácké milovníky a pěstitele starých hospodářských řádů, mhouřící úzkostlivě oči, sotva prudké světlo elektrických lamp vniklo výbojně do jejich ulic - a tak navždy bylo veta po maloměstské Praze let sedmdesátých a osmdesátých, když nová forma života národního a státního urychlila přeměnu dlouho odstrkované metropole ve velkoměsto. Tímto úplným přerodem Prahy se stal Ignát Herrmann mimo nadání spisovateletn historickým, což jistě překvapí u životopisce a biologa města, který se vyhnul úmyslně jeho částem, kde minulost v světských a chrámových památkách zkameněla·. A aby byl tento pražský paradox dovršen, lze dnes v Praze shledati spíše zbytky go~ tického, barokního a empirového města, jehož epickými malíři jsou Jirásek s Wintrem, než pozůstatky sousedské Prahy buržoasní, jejíž důvěrná kronika vyplňuje nejlepší knihy Ignáta Herrmanna.

Potomek staré impresorské rodiny králové-hradecké a nahodilý rodič z mlýna na Doubravce není Pražanem ani podle krve ani podle tradice ani podle dětských. vzpomínek, ale snad právě proto jeho pozornosť pro město vlastního. osudu byla stejně svěží jako intensivní. .Nepřišelostatně do Prahy, aby ji klidně pozoroval, nýbrž aby ji bolestně prožíval: podrobovala chudého učně atnládence kupeckého zkouškám, pokořujíc často jeho přirozenou hrdost,

nutila administračního úředníka a obchodního agenta, aby se jí přizpůsoboval a na ni vyzrával, dávala psychologické a mravní hádanky novinářskému a literárnímu začátečníku, ale n'esla také neúmorného snaživce silnou vlnou výš, až se stal z pokorného dělníka a trpělivého kronikáře města jeho důvěrníkem a miláčkem· V Praze při lnul zdravý a čestný mladík především k tomu, co bylo sourodé s ním samým: k drobným a bodrým lidem, kteří zápasí s· osudem o skromné místečko ve společnosti klopotnou prací a jejichž účetní kniha životní je stejně hustě popsána ztrátami jako zisky, k prostým postavám z drobné počestné buržoasie, které be:z: patosu a docela be:z: smyslu pro' v:z:pouru přijímají skutečnost, uprostřed níž vyrostly, k mravenčím nosičům hmoždícím se v městském mraveništi sví:z:elnými břemeny a pudově hnaným mravní silou svépomoci, rodinného v:z:estupu, hmotného :z:abe:z:pečení. Jako mladý spisovatel si vyvolil Ignát Herrmann za učitele Jana Nerudu a to rozhodně spíše Nerudu :z:eStudii krátkých a kratších než Nerudu Povídek malostranských, ale i be:z: tohoto vt1dce byl by jistě hledal své hrdiny tam dole, mezi kramáři a úředníčky, v dílnách drob. ného řemeslnictva a v průje:z:dech starých hostinců, na dvorech malých činžovních domkt1, kde ženy nájemníků perou, děti piští, kam :z:aléhá kladivo :z:ámečníkovo, hoblík truhlářův, pravidelný klepot ševcův a kde po větvích kaštanu poskakuje kos. rozmarný kamarád chudého člověka, 'Nebylo náhodou, že na počátku své literární dráhy hyl Ignát Herrmann s pochvalou označován ;z:a kronikáře pražského Podskalí, na jehož obvodu se odehrává jeho nejjadrnější román U snědeného krámu, dosahující na některých stránkách realistické velikosti: ta to staropražská čtvrt, malebná, třebaže be:z: jakékoliv historické štafáže a pečeti, byla opravdu světem malých lidí, které jednotné prostředí a boj o život :z:hllětly v samostatný nárůdek osobitý vhrubo:z:rnném žertu, v 'bodré poctivosti, ale i v jakési sentimentální dobrotě - mnoho ze sebe sama vložil Ignát Herrmann do těchto masivních pražských dětí, které mají na velkých omr:z:lýchrukách tuhé mowly, pod čtvero covanou kazajkou zlaté srdce a pod promaštěným štítkem nehorázné čepice občas neočekávanou vláhu v očích.

Herrmannův pohled do života je neromantický a sentimentální.

Buduje si svůj svět výhradně z rysů a poznatků, které ,vypozoroval sám, a to spíše sluchem než zrakem - odtud jeho jemný smysl pro dialog a také jeho příkladná péče o jazykovou ryzost - kombinuje jenom velice střídmě, neužívaje valně obraznosti. Netvoři, nýbrž spíše reproduktljl;l, čímž není řečeno, že svět jeho děl není občas skutečností zhuštěnou, domyšlenou, intensivnější, tam totiž, kde pozorovatelská schopnost nebyla souznačna s ulpěním na jediném modelu, a' kde příliš nezasáhl sklon sentimentální. Tento (vedle jakési uskrovněnosti názorové a intelektuální) způsobil, proč se Ignát Herrmann, ač celým založením neromantik, přece nestal skutečným realistou. Nechápe života celého v neobmezené, šíři, nýbrž pouze to z něho, co ho dojímá, vzněcujíc jeho sympatii neh soucit. Nepostihuje tvrdou, krutou, dynamickou intensitu společenského dění, nýbrž tu vlnu z něho, která budí odezvu v lidském srdci, přístupném jemu samému hlavně jen ve svých středních a nižších polohách. Z této stálé a živé'účasti Herrmannovy na osudu jeho postav, z této silné životní sympatie a konečně i z družného zájmu o malého a všedního člověka temení jeden pramen jeho humoru, jenž není ani ironický ani osvobozující a docela nic tragický. Druhým jeho zdrojem je jasné veseli zdravé lidové duše, rozmarná záliba pro frašné projevy pouličního vtipu a optimistický názor světový. Herrmannovi lidé pracují, podléhají a zase se ze životního víru dostávají na břeh. Stárnou v malých hříších, tlóustnou v nevinných rozkoších, umírají spíše z omezenosti než z omrzení života. Smějí se mezi slzami, jsou sami směšni svým dojetím nad nicotnostmi šosáckého osudu, nacházejí v této rovnováze veseli a pohnutí ono uspok9jení, které jim nahrazuje náboženství, jako jejich instinktivní i rodinná a obchodní poctivost jim činí vyšší morálkupostrádatelnou.

Herrmannův teple skutečný a názorně pravdivý svět není ani zvláště vysoký, ani nemá pravé realistické šířei přesto jest ucelený, úplný a jednotný, neboť z reální látky budoval jej netoliko pozorovatel, jenž skutečnost intensivně prožíval, ale i muž veliké životní sympatie, vřelého srdce, vlahé lidskosti. Zrodil se v pravé .chvíli, která přála realistickému postřehu pozorného sluchu i· oka j našel si v sousedské Praze butžoasnf štastnou shodou okolnosti

pro své clilo sourodou oblast, avšak vložil do svébo spisovatelského podnikání také jistinu, která jest jeho osobní výsadou, čestnou svědomitost statečného občana, účastnou humanitu věrného lidumila. Že tento kapitál vynesl dobré a požehnané úroky - o tom slovem nebo vzpomínkou ujistilo Ignáta Herrmanna na tisíce čtenářů.

POLITIKOVÉ

MORE GEOMETRICO. V sedmdesátých a osmdesátých letech stálí v popředí svohodomyslného poselstva českého dva výrazní zástupci exaktnich věd,lišící se podstatně od politisujících advokátů: pohyblivý přirodopisec popularisačních snah doktor Ed. Grégr a vážný mat~matik spekulativního založení profesor František Tilšer. Šlo-li' o svobodnou školu, šlo-li o pokrok technický, šlo-li o zájmy učitelstva, byli rázem na svém místě: Edvard Grégr se temperamentně rozhorlil, zasršel ironií a vtipem v útočné a ohnivé řeči, kdežto František Tilšer se zahloubal metodicky do otázky,. promyslil ji s důslednou logikou a v proslovu akademicky důstojném přednesl přesvědčivé důvody, provázeje je ušlechtile klidnou výmluvností,rózzařující bílým světlem jeho monumentální hlavu kněze táborského. Nedbaje nikdy ani osobních ohledů, ani vlastního prospěchu, sloužil obětavě věci, ale nad ni stavěl vždycky ideu, jež mu byla světější než klubovní usnesení a než oportunita chvílé ~ nejen staročeští odpůrci, ale i vlastní straníci často zaz1fvali profesoru deskriptivní geometrie, že také v politice postupuje přímočaře, more geometrico. Učenec, jehož prvním pracím se obdivoval J. E. Purkyně, a jehož vrcholné koncepce zaujaly Johna Tyndala, byl filosofickým liberálem z rodu Johna Stuarta MilIa, ale sám se· - a to ne toliko v studijní oblasti odborné - hlásil vždycky jako žák ke Kašparu Mongeovi, v jehož naukách nacházel východisko všeho usilování vědeckého, mravního a sociálně obrodného. Miloval revolučního Francouze, jehož zásady vytrvale domýšlel, láskou velice uvědomělou: stavěl hos národně, obrannou tendencí proti německy abstraktnímu Kantovi í hledal spojitost mezi jeho encyklopediékými snahami a pansofií Komenského i chtěl do duchové vzdělanosti české přinésti z galsky srostitého světa Mongeova blahodárný prvek živé představivosti jako doplnění a korektiv převládající u nás abstrakce í způsobem, v němž byla mimoděk utajena složka umělecká, žádal, aby se naše niterná skutečnost neskládala jenom z myšlenek a slov, nýbrž také z obrazů.

Ikonognosie, jak nazval svou osobitou vědu, neměla býti pouze

pomůckou a metodou naukověpoznávacf, nýbrž novým principem živóta jasného, pravdivého, všestranného, a ti, kdož 'by prošli její kázní, měli býti bezpečně vyzbrojeni proti zmatenosti myšlenkové, proti mravní a politické lži, zakrnělé pedanterii. Profesor František Tilšer, zakladatel tohoto ikonognostíckého náboženství, této nové víry more geometrico, zachoval si takovou zbroj sám až k samému prahu svých let devadesátých, světlý idealista patriarchálního typu.

PAN RADA. Postava P. Ignáta Wurma vtělila se mladšímu pokolení již v legendu, nerozlučně spiatou s českým Olomoucem: veselý a rozmarný jednoruký stařeček provádí hosty národopisnými sbírkami Vlasteneckého musea; zastavuje se před výšivkovým oddělením; smeká staromódní klobouček se slovy "Cti otce svého i matku svou"; upozorňuje na motivy lidového ornamentu, pocházející prý až z doby velkomoravské; horlí, spřáteliv se z návštěvníky, hned o kultuře cyrilometodějské, hned o myšlence světového míru j šíří kolem sebe teplo a úsměv, čekaje jen kohó podarovati z tohoto nevyčerpatelného bohatství radostného kněze a šťastného křesťana, jemúž již jeho první farníci přezděliJezule.

Ale pan konsistoriální rada z olomoucké vikárky nebyl jenom místní zvláštnosti Olomouce, ani nenáleží do moravských dějin pouze pro účast při založení a vybudování tamního Vlasteneckého musea po boku Havelkově a dam Wanklových - to byl toliko slunný západ, ozařující svou teplou hanáckou červení požehnané stářiWurmovo.V mužných letech stál věrný žák Sušilův a Tarouccův v popředí moravské politiky jako důsledný státoprávník na straně Belcrediově a Pražákově, zastávaje neústupně program národněkonservativní - celý muž hájil celé přesvědčení. B.yl státoprávníkem, ježto miloval historii jako pevnou oporu všeho ušlechtilého lidského' snažení; přiznával se hrdě ke konservativismu ne toliko jako kněz, ale i jako Slovan, jenž S(l ve všech žívotních projevech hrozí nivelisace, podkopávající půvab odlišnosti a rozmanitosti; všude zdůrazňoval smysl národnosti, která se mu jevila zvláštní milostí, plynouc( z pře moudrého úradku božského.' Dokud byl mlád, rozně-

covaI rád své posluchače s kazatelny j později se stal ve vídeňském parlamentě a v bróěnském zemském sněmu populárním řečníkem; nejrázovitěji a nejstatečněji vystupoval však jako neohrožený horlítel před svou duchovní vrchností, ať to byl biskup Gindl nebo Schaffgotsch, kardinál Schwarzenberk nebo Fiirstenberk, vídeňský nuncius nebo Wurmův přítel, Slovan velkého srdce a dalekého pohledu, biskup Strossmayer. Uměl na ně působiti svým cyrilometodějským nadšením, přesvědčoval je důmyslnými postřehy o potřebách církve a kněžstva, došel u nich úspěchu pro českou věc, nedbaje vlastních osobních výhod.

Až do konce života zůstal chudým vikářem při d6mě, jenž se však cítil vždycky bohatcem, protože našel ještě větší chudáky, které mohl nasycovat, šatit, podporovat penězi. V poslední své vůli napsal: "Zlata a stříbra nezanechávám, leč které mi snesla láska přátel": i z té lásky rozdával plnýma rukama. A přece zanechal po sobě tento dobrý a prostý kněz ještě cosi vzácnějšího: úsměv radostného a blahoslaveného štěstí, na nějž nikdo z těch, kdo ses ním setkali, nezapomene.

REALIsr A. Poznal jsem doktora Rašína velmi pozdě, a to v době, která mocně přemodelovala jeho povahu. Vrátil se s dok· torem Kramářem právě z vídeňského vězení, a redakční schůzky Národa u Černého koně o pátečních večerech byly pro ně oba příležitosti, aby se důvěrně informovali o změnách českého smýšlení a cítění v tom "čase za živa pohřbených". Dr. ~ašín pobytu v žaláři nikterak nepromarnil: pře myslil si důkladně naše i zahraniční problémy válečné a předválečné, včetl se 8 podivuhodnou vnímavostí do české literatury posledních desetiletí, kterou byl uprostřed advokacie a politiky poněkud zanedbal, a v důsledku toho srostl s národním životem pevněji než kdykoliv před tím. Nebylo na něm pranic ze· sentimentálního pathosu vůdce, který ke svémú národu přichází z okovů a proto se na všecko dívá v lichotné záři divadelních lamp, naopak hyl docela střízlivý, až to mnohého enthusiastu v té opojné d()bě slastného čekání a nebezpečné jistoty bolelo,

zvláště když i tehdy rašínovský vtip měl svou ostrou jízlivost a rašínovský pohled svůj krutý chlad. Málem všichni jsme byli ilusionisty, ale dr. Rašín, národohospodář a peněžník, byl realistou. Znal lidi do dřeně kostí a ježto jim nerad odpouštěl, měl v onom čase tolikerého národního a politického slabošství mnoho příležitosti jimi pohrdati. Rozuměl poměrům v Praze i na venkově a bral je v počet při každé smělé koncepcí svých druhů. Smál se povýšeně zlatým střechám, které jsme přfliš ochotně nasazovali nedaleké české budoucnosti, ale přemýšlel opravdově o úhelných kamenech v jejích základech. Nedovedl jsem jako pouhý laik sledovati finančních a hospodářských otázek, do nichž se horlivě v diskusi zabíral, ale s psychologovou zvědavosti jsem se díval do jeho ostře modelované, výbojně chytré tváře, kde pracovaly pod inteligentním čelem pronikavé oči.

A říkal jsem si, že všecky politické vignety jsou falešné, měří-li se na pravdě povahy. Pokrokář? Kdysi. Muž svobodomyslný? Patrně. Demokrat? Asi. Ale především realista, právě proto, že se k realistické straně nikdy ani zdaleka nehlásil.

PŘíKLAD. Šest neděl tělesných muk, klamavých nadějí a příliš příznačných recidiv, šest neděl marného odevzdání do důmyslu i štěstí lékařt'i a operatérů, šest neděl zápasu nepodlomeného ducha se smrti, která si.tělo, tak tuhé a pevné, neodvolatelně poznamenala již v hrozný den atentátu - a to všecko před očima veřejnosti, za kontroly ctitelů i odpůrců, v průvodě komentářů Prahy i venkova a s· přímým odrazem v zrcadle novin: takový byl závěr života d.oktora Aloisa Rašína. Sta a tisíce těch, kdož denně s napětím a účastí: hledali v novinách bulletiny z podolské sanatoře, trnuli nad nesmyslnou marnosti této zkoušky a žehrali na rafinovanost osudu, který jako zlý dravec nezničil vzácnou svou kořist naráz, nýbrž si s ní mučivě a krvelačně pohrával. Proč, jen proč, volali k nebi, o jehož spravedlnosti pochybovali, musí syn člověka postupovati takovou cestu křížovou, která vede právě jen do zahrady Josefa Arimatejského? A přece, dovolte srdci, jež po šest neděl svírala

úzkost, aby samo z hlubokosti vyznalo svůj paradox: ani těch šest neděl odumírání a trápení doktora Rašína nebyl~ marno. Známe jenom málo autentických vět, které pronesl 1< rodině, k lékařům, k přátelům, k politickým spolupracovníkům od onoho osudného S.ledna. Jsou'mezi nimi laskavé žertíky, jasné projevy zájmu o českou věc, chrabré výrazy chuti k činnosti a nakonec ten jímavý nezapomenutelný, opravdu hrdinský vzkaz k členům vlády,jak rád by s nimi pracoval dále, on, jémuž již nohy stydly, tep ustával, srdce dohasínalo. Tyto věty, mezi kterými není jediného vzdechu, jediné výčitky, jediné sentimentality, jsou krásným příkladem a odkazem tohoto celého a pravého muže všem lidem v národě, kteří chtějí býti opravdu muži, uprostřed doby tak zbabělé, změkčilé, nedůtklivé. Doktor Alois Rašín, jenž pod šibenicí ukázal, jak pohrdat smrtí, a v době revoluce, jak využíti života, naznačil příkladem, jak umírat. Kolik lidi mezi námi smí se podle nadání a znalostí odvážit, aby pokračovalo v jeho životním díle ve prospěch hmotného blaha mladé republiky? Myslím, že by bylobolestno zjišťovat, jak málo jich jest. Ale všichni, kdož máme před sebou život a za ním ne odvratnou perspektivu smrti, můžeme si zapamatovati jeho příklad poslední: umírat statečně jako čestní vojáci na bojišti osudu. A zapamatujeme-li si to, netrpěl doktor Alois Rašín v Podolí šest neděl n~darmo.

TilPOPULARISATOil

HNĚvš1N. Na tisíce posluchačů znalo zemřelého profesora Drtinu z jeho universitnichčtení, jak s upřímným zaujetím pro předmět a s povzbudivým úsměvem kolem pěkných mužských úst rozvíjel své synkretické výklady o vývoji, nepřátelském proplétáni a na konec vyšší syntése velkých duchovních hnutí antiky.a křestan· ství, renesance a reformace,osvícenstvia romantiky. Další, ještě početnější tisíce pamatují se naň z jeho ušlechtilých veřejných přednášek v nejrůznějších koutech vlasti, kdy zanícený hlasatel humanity a osvěty kázával jakoby s průvodem varhan a v klidném rozletu oduševnělý~h samozřejmosti unášel své hojné publikum do nedalekých již oblasti občanské utopie, až povládne jenom vzdělaný rozum s kultivovaným srdcem, až místo kasáren se budou stavěti pouze školy a filosofové budou říditi obce i státy. Při jeho smrti vzpomnělo si asi také několik vděčných duší z tohoto nepřehledného zástupu, který si zavázal svou vlídnou ochotou a pomocnou obětavosti, na dobrého, skromného muže, jenž ve své profesorské studovně, vředitelně při svém semináři nebo v úřadovně ministerské přijal každého petenta, s účastí vyslechl, těsnopisné do notesu poznamenal, povzbuzením, radou nebo slibem doprovodil jeho starosti a těžkosti, pak se starostlivě zamyslil. jak prospěti, a vždycky dodržel slovo. Ale toto vše nebyl ještě celý profesor František Drtina. Abyste plně pochopili jeho osobnost, musili jste ho vyhledati někdy o prázdninách v jeho rodném Hněvšíně, kde si na boku statečku svých otců zbudoval prázdninový domek a kam zajíždíval, jak jen mohl. Najíti zapadlou povltavskou vesničku Hněvšfn není snadno. Jest nejlépe přístup na od Nového Knína pomocí zoufale pomalé lokálky Vrané-Dobříš, ale prof. Drtina se tam vypravoval rád s druhé strany Vltavy přes Sedlčany, kde žil dlouho jeho stařičký otec a déle ještě originální strýc, Bohem nadaný matematik, jenž kdysi učíval na vojenské škole a v pensi pak střídavě botanisoval, koupal se ve Vltavě a četl svého Helmholtze a Arnošta Macha. V Hněvšíně profesor Drtina, horlivý turista a důkladný znatel neočekávaně heroického Povltaví, splýval s krajem i s lidem, ajeho

selská, bodrá dobrosrdečnost tu působila jako přirozený květ půdy. Zde teprve bylo patrno, že docela tkví v povaze středočeského sedláka, tlumeného hloubavce, uvážlivého praktika, spokojeného milovníka životní pohody, jak v nesčíslných formách a ~dstínech zvěčnil tento typ básník F. X. Svoboda, Drtinův krajan a spolužák ze sousedního Mníšecka. V mírně zvlněném, lesnatém a podbrd. ském trojúhelníku, který svírají Vltava, Berounka a Litava a jemuž vltavské srázy mezi Kamýkem a Štěchovicemi dělají resolutní kulil,u, jest všecko umírněné, pokojné a tiché bez démoničnosti hor a bez heroismu zápasu s živly; nachlebě, ne příliš režném, který se tu rodí, nelpí ani slzy, ani kletby; křesťanství, které zde davno uza· vřelo mír s potřebami země, nemělo sklonu ani k fanatismuaní k sektářství. Hněvšínský rodák a povltavský vlastenec František Drtina hyl sourodým filosofem tohoto středočeského kouta.

ŽÁK VOJTY NÁPRSTKA. Na rozhraní osmdesátých a devadesátých let soutěžily v Praze dva ústavy o náčelnictví ve výchově přírodovědeckého zájmu: starodávné Museum království Českého, které se z Příkopů již již stěhovalo do skvělé budovy na Václavském náměstí, a Náprstkovo museum, jež své nesoustavné a svrchovaně zajímavé poklady ukrývalo v nevhodných místnostech u Halánků na Betlémském plácku. Soutěž ta nebyla však nepřátelstvím, nýbrž zvolna se změnila v -dělbu práce. Zemské museum za vedení profesora Ant. Friče dbalo v duchu svých vlasteneckých zakladatelů hlavně o vlastivědu, pracujíc k přírodovědeckému výzkumu Čech, kdežto Vojta Náprstek veden svými zálibami a zásadami americkými, chtěl, aby poznávání mělo výsledky praktické, aby budilo pozornou lásku k přírodě a i zvědavost o faunu a floru cizí, obohacujíc život člověka, upoutaného .povoláním v městě. Vojta Náprstek předplácel pro svou knihovnu a čítárnu cizí přírodovědecké časopisy, podporoval sběratele přírodnin v exotických zemích, kupoval od nich kusy i pro Zemské museum. Shromažďoval kolem sebe i naukové pracovníky i nadšené laiky a vštěpoval jim názor, že přírodu netřeba jen zkoumat pod mikroskopem, ale i pozorovat

kolem sebe soustředěným a láskyplným pohledem. Příroda mu byla pojmem velice širokým i vešly se tam i koniklece, jež na výletech s Americkým klubem dam do pražského okoli sbíral uprostřed zpívající mládeže, i ona kostra velrybí, na kterou se svým měšfanským stolokruhem skládal zlatku po zlatce, až ji mohl instalovati v sále Zemského musea.

Z následovníků a mladších spolupracovníků Vojty Náprstka odešel snad poslední: profesor Bohumil Bauše, sám také stařec málem sedmdesátiletý. Byl žákem profesora Friče a proto dbal y přírodních vědách hlavně popisné stránky, nespouštěje nikdy se zřetele vlastivědných záměrů. Ale jeho popularisační úsilí, projevivší se v desítkách knížek a snad tiSících článků, bylo ze školy Náprstkovy: sdružovala se v něm volná světovost s bodrou lidovostí, nadšení pro pokrok hadavého ducha lidského s přirozeným smyslem prak. tickým, vychovatelská snaha poučná se zábavným tónem. Pilný čtenář a tlumočník anglických revuí a magazínů se přirozeně stal spolutvůrcem přírodovědeckého feuilletonu českého, pokud se nezakládána pozorovate1ství vlastním, nýbrž na zpracování objevů a nálezů cízfch. Při tom bylo však u Baušeho vždycky patrno, jak dobře zná a horoucně miluje přírodní bohatství vlasti, za nímž posílal studenty i turisty, děti i nedělní výletníky. Bohumil Bauše pročetl, prostudoval i přeložil mnoho knih, ale zůstal jenom proto tak dlouho svěží, že se nejčastěji vracel, jako čtenář, vykladač i obdivovatel, k oné "velké knize bez omylu, bez vady", o níž prostoduše veršoval básník, velebený za jeho mladosti a drahý také kruhu Voíty Náprstka: "v knihách mluví jenom lidé, v přírodě však mluví Bůh."

NEDĚLNí ODPůLDNE V PŘEROVĚ. Když jsem se chystal na' několik dnů do Přerova, varovali mne přátelé důrazně před nudou tamního nedělního· odpoledne. Procházeje se v neděli dopoledne městem, měl jsem dosti strachu a dával jsem přá~e)ům již napřed za pravdu. A přece byla jejich výstraha zbytečná, neboť jsem v málokterém z moravských měst zažil tak pěkné nedělní odpůl. dne, jako v Přerově. Zaskočil jsem na malou hodinku do praehisto-

rického musea Tělíčkova ve školní budově a ani jsem nezpozoroval, že jsem tam uvázl přes třihodiny. Nemýlim-li se, učí se již žáčkové obecných škol ve vlastivědě, že největší památností přerovského musea jsou diluviální nálezy z Předmostí, když tamžil,mamuty zabíjel, primitivní nástroje a zbraně pracně robil a snad se i o výtvarné umění pokoušel proslulý homo předmostensis. Mne však v museu ještě více upoutal jeho tvůrce a strážce, vědecký ředitel a pokorný laborant, odborník v praehistorii a praktický konservátor, řídící učitel Antonín Tělíčka.

Takměř, všecko co nám ukazoval, pocházelo z jeho nálezů; skoro každý kus kosti, zbraně, keramiky vyňal sám z cihlářské hlíny; na každém předmětě byly stopy jeho práce, jeho učenosti, jeho lásky. Měl prostou a malebnou výmluvnost zanícených sběratelů a názorný i živý výklad solidních odborníků. Uměl s jadrnoukonkretností popsati celý nález i každý střípek z něho~ Když líčil celá údobí diluviálního života, když pravěkého člověka předYáděl při práci řemeslné a povolání bojovnickém, když. mluvil o počátcích umění v době kamenné, byl najednou epikem, aniž o tom sám věděl. Všecko v jeho podání bylo názorem, všecko bylo nadšením, všecko bylo láskou k věci. K věci? Ne, to není pravé slovo: homo předmostensis byl učiteli Těličkovi právě tak málo věcí, jako Fabreovi jeho střevlíci neb housenky. Antonín Tělička byl organisovaným sociálním demokratem a miloval tudíž ex oHo lidstvo. Ze soukromého nadšení a z důvěrné potřeby miloval však především člověka předmostského.

Popisoval rád a skutečně s pietou své odborné putování za hroby a kulturními pozůstatky tohoto svého nejstaršího přítele, o němž se nám v jeho podání zdálo, že· před mnoho desetitisíci lety ne· zemřel, nýbrž jenom spí. A kdyby byl obrovitému svémukostrounu poručil: "Vstaň a chodI", věru bychom se n~byli podivili. Ve výkladech Antonína Tělíčky všecka smrt byla pohlcena věčným a nekonečně pokračujícfm životem. Odešel-li, nyní, tak předčasně, Antonín Tělička navždy, politujme jenom této smrti přilíš chvatné, ale nevěřme, že vytrvalý burcovatel mrtvých po velké potopě světa jest sám mrtev na věky'

MLADí MRTVí

"EXCELSIOR." Dne 26. července 1901 utonul na botanické výpravě v Labi u Libice n. C. dvaadvacetiletý student přírodních věd a filosofie, Theodor Novák. Jeho přátelé ze studentských let doposud vzpomínají se zanícením na tohoto jemného, vzácně nadaného hocha. a přijde-li jim v knihovně do rukou svazek jeho "Statí vybraných", který na jeho pamět vydala jeho rodina, sotva se ubrání dojeti. S dvaadvaceti lety doposud nikdo nebyl vědeckou osobností a nemohl učiniti velkých badatelských objevů; také Theodor Novák, jenž právě stál před filosofickým doktorátem, jeví se v pozústalých pracích z botaniky a chemie právě jen bystrým žákem svých universitních učitelů Velenovského a Raýmanna. Ale z knihy nešťastného studenta září jiné světlo, velmi podobné tomu, jaké sálává z básnické pozůstalosti mladých lyriků, sražených předtásně zlovolným osudem s životní a tvůrčí dráhy, a skutečně, kdo Theodora Nováka znali, staVějí jej ve svém srdci někam v sousedství K. H. Máchy, B. Jelínka neb K. Hlaváčka. Ve filosofických úvahách Theodora Nováka vysloveno bylo totiž již na samém úsvitě takové úsilí idealistické, překonávající vládnoucí tehdy positivismus naukový, že v tom shledáváme předzv ěst a slib dnešního idealistického hnutí í nadšený čtenář Helmholtzův a Haecklův předjal jakousi neracionální schopností vývoj, jenž se měl naplniti dvacet let po jeho smrti. Není třeba býti mystikem, abychom uvedli tuto schopnost v příčinné spojení s před určeným. předčasným skonem: o básnících Máchova rodu, kteří příliš mládi odcházejí, ví literární psychologie, s jakou nedočkav'ou intensitou se zmocňují života, myšlenky, snu, aby v několika rocích prožili tO,k čemu jejich druhové potřebují celých let.

Tak tomu bylo též u Theodora Nováka. Stravoval se přímo vnitřním ohněm myšlení, zavíral do svých smělých vitalistických a individualistických koncepcí celé okruhy poznání, domýšlel rychle a syntetisoval odvážně. Jeho idealismus nebyl pouhou naukou, nýbrž výrazem životní pravdy: tento štíhlý efeb s očima serafabyl idealistou z milosti osudu. Povaha Theodora Nováka okouzlovala

duchovostí a čistotou, vzletem á něhou, snivostí a dumavým steskem. Umělecký rys uceloval mladičkého filosQfa a badatelej jeho rodinný puvod vedl jej ke kultuře slovesnéj hudba a to hlavně Wagnerova byla živlem, v němž se cítil nejvolněji j ale i láska neúnavného chodce a horlivého botanika k přirodě, měla u něho kus uměleckého posvěcení. Sudba mladých učenců, kteří padnou než se směli rozvíti, jest ještě daleko žalnější než osud mladých básníku Máchova neb maváčkova rodu: nezustává po nich dílo, poznatky jejich zastarají, směr, k němuž se přiznávali, se objeví záhy pouhým naukovým bludem. Časem bývají pohřešováni,.jako na př. ted Masarykova universita v Brně i Komenského v Bratislavě bolestně· se ohlížejí, kde jsou Ladislav Hofman, Theodor Novák, Karel Thonj po čase býv~jí však nahrazeni, byf často osobnostmi menší ceny a váhy. Než, Theodor Novák bude žiti v paměti svých vrstevníku až do jejich posledního dechu: jako symbol, jako mythus. Záhy po jeho smrti byl citován na jeho počest Longfellowuv "Excelsior", ona oslava idealismu mládí, jenž s praporem stoupá všemu na vzdory k alpským ledovcum, až sražen klesne mrtev: "Zde za ranního úsvitu - v své kráse leží bez citu - a s výše, kde Se oblak skvěl, - hlas, jak by hvězda padla, zněl:

"Excelsior" .

L'ENF ANT PERDU. Na propadlém a pustnoucím rovu Ladislava Hofmana v kterési postranní řadě brněnského hřbitova nacházeli v dušičkových dnech roku 1923 věrní návštěvníci i nahodilí chodcové květinové dary: nezapomínající přátelé si uvědomilí, že se dovršilo dvacetiletí od předčasného skonu té ušlechtilé bytosti. Vedle dvou svazku drobných prací,z nichž jeden je vědecký a druhý intimní, zustala po Ladislavu Hofmanovi v paměti vrstevníku jeho symbolická tragika lidská - s přísnou čistotou thorwaldsenovského re1iefu jest v něm promodelován typ jinocha, jehož tělesné sflybyly vyčerpány právě v okamžiku, kdy duch, stejně nadaný jako vyzbrojený, se chystal k nejsmělejšímu rozletu ... Ikare, neblahý Ika~e I Důvěrní druhové Hofmanovi vědí ještě o jiném tragic-

kém hoří, které vyčerpávalo čestnou duší mladého učence, jak o tom tolikráte vypravují jeho deníky, o zápase životní víry s leptavou .:analysou, umělcovy i historikovy lásky ke skutečnosti se svědomím moralistovým, tvořivého entusiasmu s lučavkou skepse ... Ladislav Hofman zpečetil svým žalným osudem tento problém své generace a často oslovoval sebe slovy Verlainovými: ah, pauvre, pauvre Lelian!Poslední měsíce jeho krátkého života měly ještě jinou, třetí tragiku. Smrtelně churav, zklamán poněkud v plánech na vědeckou kariéru, obávaje se úplného odtržení od pracovních pomůcek, odešel z jara 1903 do Brna, nevěda ovšem, že tam odchází umřít. Velice brz~ však pocítil svou osudovou shodu s jinými naukovými pracovníky českého Brna, již sami se odsoudili k tomu, aby zde připravili pddu budoucimu životu duševnímu, i za cenu sebeobětování. Tehdy, upíraje smutný a vyčítavý pohled k symbolickému Špilberku, napsal bolestná'a tolik pravdivá slova: "Mluvíváme tu často s drem Studničkou, že my jsme tu jako přední stráž, jako ztracenci, kteří musí padnout - - a ještě jiní po nás - aby zde ~ Brně mohl vyrdst život - já jsem tím ztracencem i v onom širším, národním a objektivním smyslu, ale ještě víc ve smyslu subjektivním, velmi tragicky subjektivním." Ladislav Hofman netušil, že české duchovní Brno leží na dosah jeho generace, a že to budou ještě jeho vrstevnící, jimž sám připravil cestu přes příkop, kde utlel jeho vlastní život, jeho sny, jeho naděje ... Tragika těch, kdož se nesměli dočkati jitra. Spi tiše, 1'enfant perdu, v propadávajícím se a pustnoucím svém hrobě!

VZKAZ MRTVÉHO. Strahovské lomy za Hradčany mezi počátkem Břevnova a vilovou čtvrtí na Hřebenkách ožily poněkud v poslední době mohutnou stavbou nákladné silnice, ale ve dnech, kdy se o ní nepracuje, zůstávají i nadále tou podivnou pustinou skoro bez vegetace a bez lidí, jakou bývaly v minulých létech, dokud Břevnov ještě, nesahal až ke Strahovu, a dokud Hřebenky byly málo úrodnou, málo vzdělanou latifundii rozpadávajícího se dvorce. Do lysých a divokých strží mezi vybrakovanými lomy Strahovskými, kde po léta cvičíva10 rakousko-uhersk6 vojsko, za-

cházívali rádi samotáři se svým posupným žalem nebo se svými. vzdorovitými myšlenkami a postávali v soustředěném pohledu pod chudými stromy akátovými, jež rostly skoro ze skály, a polovinou kořenů visely již ve vzduchu; zfrali na ty němé druhy osamoceni tak dlouho upřeně, až náhlý výkřik neočekávaného skřivana je vytrhl z mlčení a meditace.

Jeden z těchto samotářů dovedl tupý a krušný stesk Strahovských lomů uvězniti na věky do uměleckého tvaru, a to s monu· mentalitou tak strohou a pravdivou, že na ni nelze zapomenouti., Byl to Karel Myslbek, nešťastný syn velkého otce, malíř a gr.afik: jako těžká lidská hrůza žižkovských proletářů znepokojovala Myslbeka malíře, tak drsný přírodní děs lomů Strahovských inspi,.. rovlll znovu Myslbeka grafika k leptům, jež náleží knejúchvatnějšim českým listům. Brzo se dovršf již deset roků od Myslbekova tragického skonu, ale nám, Myslbekovým přátelům, není třeba jubilejnfho data, abychom si oživovali jeho stopy. Nuže, hledal jsem je znovu na Strahovských lomech o polednách vánočních. Čekal jsem studený škleb vyprahlé půdy, ponuré uzliny a za~até pěsti v pahýlovitých kmenech stromovych, okoralé jízvy v rozryté kůře zemní,jak to Karel Myslbek vidal a trpělivou jehlou leptával. Ale nic z toho jsem nenašel. Měkké a husté jíni učinilo krajinu hebkou a nyvou, nakladlo labutího prachu do trhlin země, obalilo koruny stromů kVěty třešňovými, do nichž vlídně a zbožně zářilo tiché slunce zimní. A mně připadalo, jako by přísný a těžký duch bolestného umělce mne na žárovišti své strastné inspirace ujišťoval, že jest již usmířen.

PASSEPARTOUT POKROKU. Nepodivil jsem se nikdy ani trochu, když mně v kterémkoliv městě, na nádraží, v hostinci nebo na promenádě, vstoupil do cesty starý bodrý kamarád Karel Pelant se širákem v týle, se strakatě vyšívanou slováckou košilf na prsou, s velikým skřipcem černé obruby na pronikavých očích a se širokým, srdečným úsměvem ve veselé, špatně holené tváři. Stiskl silácky ruku a chvíli jí potřásal, pozeptal sena zdravf a dal se hned do horlení, pro esperanto nebo spalování mrtvol, pro Volnou myšlenku

nebo amerikanismus, pro praktický slovník obecných vědomostí, jakých ve Spojených Státech vychází na sta, nebo pro žurnalistickou Akolu. Provázel svůj zanícený, trochu nespořádaný výklad vtipnými vzpomínkami zkušeného globetrottera, přidalzpravidlaanekdotu pelantovského ražení, které podle iniciálek jeho jména přezvali čtenáři jeho časopisů "kapičkami", zapletl do hovoru plno osob více méně nám oběma známých a vůbec sršel rozmarem. Ježto mé nadšení pro praktický a veřejný pokrok je velice zdrželivé, nemohu tvrditi, .že jsem s ním zpravidla souhlasil: nedám svou mrtvolu spáliti, nehudu se nikdy učiti esperantu a spíše se stanu occamistou nebo karpok •. atiánem než vyznavačem Volné myšlenky. Ale měl jsem vždycky upřimnou radost ze setkání s tímto srdečným brachem, který nikoho - až na šosáky malých měst, kde vydával své neohrožené a prostořeké časopisy - nezarmoutil. Vždy! to bylo zosobněné' naše osmnáctileté mládí ze slavné pokrokové doby, kdy jsme, vlasatí a hluční "zjevenci", při čaji v literární a řečnické Slavii hořeli pro vše od Stirnera po Will. Morrise, od Machara po Březinu, od ženské emancípace po strindbergovské misogynstvf. Náš obecný modernistický enthusíasmus uhasl již dávno, ale Karel Pelant hořel stále plamenem nadšeného sanguíníka až přes padesátku. By I by jistě planul do sedmdesáti let a zasloužil si toho. Jsem si jist, že předčasným a zbytečným odchodem tohoto milého Passepartout pokroku ochladla česká kulturní atmosféra o citelný stupeň.

SílA A VZDOR. Od pomníku Smetanova v Litomyšlí, jednoho to z posledních velikých děl Jana Štursy, putoval nejeden ctitel mistrův směrem k sochařovu rodnému kraji novoměstskému a s povděkem setkal se cestou s jiným monumentálním výtvorem Štursovým. V zámožné a rozlehlé vsi Dolním Újezdě, dějišti vel. kého selského povstání na sklonku XVII. věku, tyčí se obrovitý pískovcový památník vůdce této krvavé vzpoury robotnické Lukáše Pako sty. Za mladého rozpuku své tvořivosti vybudoval mladistVý Jan Štursa tento symbolický pomník selské sily a selského vzdoru, který se hrdě a živelně zvedá do volného vzduchu, pohrdaje jakými.

koliv historickými a národopisnými přfmětky:kostnatý a svalnatý atlet z olbřímího rodu zdvihá ohnutou paži, jako by byl do ní soustředil celou fysickou odvahu k odboji i k obraně, chráně nezdolně rodáky a hroze děsivě jejich utlačovatelům. Napiaté a tuhé svaly Pakostovy jsou' přímo nality vzpurným životem, na nízkém silákově čele stře se urputný mrak vzpoury, široká ramena nesou těžké břímě odpovědnosti a oběti za druhy krve, práce a útisku - mohutné tělesenství zosobňuje zároveň krajní etické napětí temné vůle.

Nevím, zda Jan Štursa vtělil do jiného ze svých mladistvých děl tolik nejvlastnější osobnosti jako do tohoto památníku Pakostova. Byl především robustním chvalořečnikem a monumentálním ztělesňovatelem svalového člověčenství, jež si plně uvědomuje svou živočišnou krásu a sílu, projevujíCÍ se af milostným oválem smyslného a pudového ženství či tvrdým a pádným vzepětím útočné mužnosti í nejsou to ani melodie citu ani logika myšlenky, které modelují jeho velkorysé postavy tanečnic a milostnic, dělníků a atletů. I později, když se jal sochařsky vykládati velké figury z dějin ducha, dařily se mu nejlépe ty, jež si zachovaly hodně mnoho ze svalové tělesnosti a jejichž myšlenkový vzdor byl bratrem fysické sily; jeho Žižku bylo třeba očekávati s napětím.

Jan Štursa, ramenatý a zavalitý mladý muž široké tváře a selského smíchu na velkých ústech, se sám zdál býti z rodu svých postav, a to tím více, ježto kypivá jeho tvořivost prokazovala duševní sílu, která na pohled temenila z pevného zdraví. Ustrnuli jsme v poslední době, zvěděvše, že toto zdání jest naprostým klamem, nemůžeme se probrati ze zděšení nad zprávou, že Jan Štursa ve čtyřiačtyřiceti letech skonal stejnou smrtí jako jiný silný a vzdorný atlet generace mánesácké, Antonín Slavíček.

PRAŽSKÉ MOTIVY

s VATOví T S K A E LEG I E

Vkrutých a smutných nocfch válečného času, když v úzkosti, v hněvu neb v pochybnostech uvázla přátelská di~kuseo politickém příští našeho národa, vzali jsme pláště a klobouky a pospfchali ze svého malostranského bytu buď Nerudovou ulicí neb Novými zároeckýmischody na hrad pražský.Natřetimnádvoří,do jehož tvrdé tmy nepadal ani z jediného okna odlesk planouci lampy, přeŠlapoval· netrpělivě německý. Či maďarský voják na strážij plechový lev na věži svatovitské skřípal a vrzal sípavě v nárazu větruj jenom voda v kašně se svatým Jiřím zpívala polQhlasněa konejšivě svou nekonečnou ukolébavku. Královský hrad spal v mlčení a temnotách pevně a s majestátem, jakoby ve snách vyčkával se samozřejmosti zcela svrchovanou i ponořen do kamenných hloubek svého snění, nedbalo nás, o naše pochybnosti a naděje.

Obcházeli jsme pak svatovítský chrám, který svou přísnou asložitqu gotikou pateticky členil noc a temnotu,vrhaje na ni chvílemi pable~k-~~é--podivuhodné zlaté mříže v prvním patře hlavní věže nebo záhadný svit v tabulkách štíhlého okna. Chrliči na nás štěkali z hustých stínuj těžké Hály hrozily nám nad hlavou jako krápníky / chodci, jemuž v jeskyni zhaslo světlo j ze studených prostornovostavby vanula nám dotváře ne zasklenými okny ještě hlubší noc. Gotika má vedle prosté a zbožné vznešenosti také svou patetickou hrůzu, svou půlnoční magií, svUjdivadelní děs - zde jsme toho všeh() okoušeli jako omamriého prostředku proti době, která nás tísnila.

Právě ·za těchto.· obchůzek pochopil.jsem poprvé cosi, co mně po Jéta .zůstával()záhadno a lho.stejno-sittyslnovostavbysvatovítské. Studená a školská~otika povídeňštělýcharchitektti KranneI'a a.:Mokra nemužev;ěru odměřeným a akademiCkým svým\výrázefu ariiupoutatianLuchvátiti.Jeéli. ve svém okruhu . slohové imitace čist~u pracf, není jistě.osobitěpojatým aintensivně prožitým tvurčím dílem. Proto. nedovedl jí zachrániti ani jasný vkus a historický smysl Kamila Hilhertá, jenž by byl rád chladné, fedllOtvárné konstrukci propujčiLněco zesvbnužné spanilosti.umělecké. Výtvarný zpusob,

jímž v duchu dobových zásad restaurační~h byla podniknuta dostavba. chrámu svatovítského jako úzkostlivá napodobenina nov'b~ gotická, byl nesporně omylem jako tak· mnohý podnik historismu výtvarného. Byly však také pouhým omylem ony národně kulturní intence, z nichž před sedmdesáti lety v;zešla myšlenka dostavby? Válečná doba, kdy jsme se naučili lépe rozuměti naší tradici i v jejích skrytých kořenech, darovala mně poznatek, že ony záměry nebyly jenom omylem.

Ve třicátých letech stával nad hrobkou králů a knížat českých v dómě svatovítském zachmuřený básník K. H.Mácha, zahloubán v elegíi bez naděje, ve vyčítavý smutek ze zašlé velikosti bez útěchy - svým citovým romantismem, kterému chyběl jakýkoliv politický smysl, typický představitel svého pokolení. Ale již o patnáct nebo dvacet roků později za úsvitu konstituce spojovali romantikové političtí z generace následující s viděním staré české slávy požadavek její obnovy. V kapli svatováclavské dumali o korunovačních klenotech, o koruně, která se zaskvěje na hlavě českého krále, o praporci svatého Václava, jak z hradu zavlaje nad Prahou. Toto 1!otické češství netajilo svého náboženského posvěcení a vyústilo pak v programstátoprávníj byla to mocná a působivá koncepce obrozenská, kterou jenom zvolna vytlačilo demokratické češství přízvuku husitského. Z ní vznikla myšlenka "obnovení, zachování a dostavění hlavního chrámu svatého Vita na hradě pražském", jak ji v čtyřicátých a padesátých letech horlivě propagoval bodrý kanovník Václav Michal Pešina, jemuž se Havlíček štiplavě posmíval, že "svatého Víta dokončovati začíná". Více než prvků církevních bylo v celém hnutí za dostavbu pražské katedrály onoho vlasteneckého historismu, jenž si obnovu českého státu nedovedl před, staviti bez korunovační pompy v svatovítském chrámě podle cere, monielu lucemburského. Zdálo se jenom důslednýmktokem, jestliže politický návrat ke Karlovu státu bude připravován výtvarně návratem k plánům Parléřovým a provedením jejích ... dostavba dómu svatovítského se cítila jako velký symbol dosažení státní a národní samostatnosti české.

Pomalu se však pokolení odcizila této koncepci. Místo národní katedrály zaujalo v srdci lidu národní divadlo, rovněž stavba sym,

bolická i nikoliv ceremoniel korunovační, Iíýbrž světský mythuS' a ritus Smetanovy Libuše zdál se vyjadřovati slavnostnost ~ro celý český národ; gotická píseň svatováclavská, tak těsně spiatá sesvatovítským dómem, ustupovala obrazoborskému chorálu božícn bojovníkó. Pomalu, stále pomaleji pokračovala akademicky chladná dostavba chrámu svatovítského bez živé účasti národa II nevÍlIt> opravdu, zda tuto. lhostejnost přičísti spíše na vrub církve, která nedovedla chrámový podnik udržeti v souvislosti s živým národním cítěním českého lidu, či na vrub staviteló, již celý podnik prováděli< jako úředně daný úkol, nevkládajíce do něho ani vlastni invenčni jiskru tvórčí ani odlesk živoucích tužeb uměleckých.

Za světové války a po převratu tento elegický osud novostavbYr již již se blížící svému zakončení, byl dovršen. Katolické kněž$tvo, které na rozdil od kleru francouzského nedovedlo $pojiti náboženskécítění věřícího lidu s jeho národně politickýmnadšenim, nadobro promeškalo vhodnou příležitost, aby se dóm na hradě pražském znovu jevil symbolem obnovy státní samostatnosti; v den 28. října 1918 nezajásalo u sv. Víta tedeum, nezabouřil s věže Zikmund ,; chrám stál mrtvě a bez účasti. Nová forma státu, jenž hned ve svých revolučních počátcích prohlásil požadavek odluky od církver odňala smysl korunovačním klenotům v kapli svatováclavské, která z národně symbolické svatyně se změnila v jakési museum národn! gotiky. A novostavba chrámová v studené a střízlivé své kráse, jakoby bezkrevlÍé smutnou bělosti, se tyčí elegicky, obrána o svů; význam národně representačnf.

Dnes vlní se kolem ní vzrušená diskuse výtvarných historikůr uměleckých konservátorů, mluvčích církve i architektury, obránců staropražského rázu i zastánců intencí Svatovítské jednoty; m.á býti opravdu dostavěn starý chrám Parléřův tím, že definitivněsplyne s novou architekturou Mokrovou? Či mají vedle sebe zůstati! dvě samostatné stavby, jedna autentický odkaz minulosti, druhá imitační výtvor novodobého romantismu? Myslím, že spravedlnostr jíž nesmíme odepříti ani romantick~ novogotice našich dědů, žádá, abychom při rozhodování vedle zřetelů uměleckých a historickýcb vzpomněli· také národně kulturních intencí, vezděných do světlých kvádrů novostavby svatovítské.

ŠPANĚLSKO V-PRAZE

Do melancholického šumění, jímž podzimní vítr doprovází tichý pád listí v drobném parku Hradčanského náměstí, zaléhala v posledním týdnu říjnovém r. 1922 každodenně v hodinách večerního soumraku mocná hudba chrámová. Slavné vlnění varhan, doprovázející sopránový zpěv ženský, proudilo z nevelkého pro- stranstvfkostelika sv. Benedikta a rozlévalo se po Hradčanech jako zátopa ekstase a tajemstvf. Mimojdoucí Pražan stanul v úžasu, neboť klášterní chrámek "u barnabitek", jak se svorným omylem sluje v lidových ústech, považován je v Praze za pevnou tvrz mlčení: málokdy se otvírá pobožným věřícím, a to jen za tichých bohoslužeb, jeptišky v přísné klausuře přilehlého konventutrvaji na svých modlitbách, nepromlouvajíce ani slova k okolnímu hříšnému světu, zázračná mumie blahoslavené Elekty v presbyteři šíří kolem sebe tvrdé ovzduší němé ztrnulosti. Ano, zde vysoko nad Prahou je místo, kde asketický duch může pokleknouti na studeném prahu mramorovém, dělícím věčnost od časnosti, na prahu, jehož jménem je mlčení.

Jaká to podivná událost otevřela dveře kostelíka hradčanského; měnícdtlm mlčení v budovu duchovního plesu? K jakému svátku zvou tamější paní domu, bosé karmelitánky, zpěvem; varhanami, zvony? Vstoupíte-li do prostory kdysi gotické, dnes bědně . znešvařené přestavbami a výzdobou co nejbanálnější, uvftá vás jubilejní nálada. Girlandy z .chvoje sbílýmikvětyovíjejfhlavnioltář a na něm umělecky ubohý.HellichůvobrazzakladatelkY-řádubosých karmelitánek, svaté Teresy de Jesús. Starý kněz nabizfpřed oltářem k políbeni věřícím relikviář. staropražské barokní práce s kůstkou zanícené světice avilské; Lítanie na počest patrónkyŠpanělska nesou se slavně a toužně nečlenitou lodí chrámovou, nahývajíce nové síly z kuru Varhanového. Latinský nápis mézi pletenci chvojepoučujé o smyslu slavnosti: dne 15. říjná 1922 dovršila se tři sta Jet od svatořečení podivuhodné té Španělky. Vě:rný Malostr~ňan Jan Neruda vzpomněL si na ni kdysi s lehounkou ironií v duchaplné narážce milostné apost:rofy: "Ta byla krásna,světa

div' - a zbo1.naoyla! znáš-li, - když umřela, že v srdci jípak crucifixum našli'"

V aviIské šlechtičně šestnáctého věku zrcadlil se duch Calderonův a Grecův v křišfálu světectví. Teresade Jellús využila plně genia svého pohlaví, spojujíc milenku s myslitelkou, básnířku s organisátorkou, dámu velkého světa s pokornou služebnicí trpících bližních. A při tom - snad rys na ní hodný největšího podivu ...,... od hlavy až k patě dcera své země a svého národa: horká něha ovládnutá vznešenou přísností, vášeň poznání i lásky řízená neúchylnou kázní, hrdá individualita pokořující se řádu nadosobnímu. Avšak celý její osud uhnětla doba, když se plnokrevná žena oddala onomu velkému hnutí, které my na severu jmenujeme protireformací a jež románskému západu sluje renesancí katolickou j v tom s velkými dramatiky a malíři figuralisty své země byla zajedno. Zřekla se světa, aby sloužila Bohu i rozkoš smyslů. vyměnila za ekstasi mystickou; všecky své tvůrčí síly věnovala církvi. Ta zapsala vděčně její jméno do kalendáře a doposud odměňuje úctu k světici výnosnými odpustky, ale vděčnějším ještě měl by býti Terese de Jesús plemenný genius španělský, jehož přítomnost ozřejmuje každá řádka jejích děl, každý odstavec jejího životopisu.

Nezdá se pouhou náhodou, že právě v Praze konali církevníci tak rušnou oslavu světice španělské. Zároveň s jejím svatořečením stávají se pobělohorské Čechy s Prahou v čele náboženskou. a kulturní provincií španělskou, a již zdobný verš Svatopluka Čecha vyslovil v oslavné ódě na Calderona lítost nad tragickým paradoxem, že tento nový vzdělanostní prvek přicházel k nám jako nepřátelský prvek, provázen krutostmi propagandy protireformační:

Týž duch, jenž Tobě v duši zbožné níti/nadšení posvátného plameny -

jak běsný démon záhuby se řítil -

na kraj náš zpustlý, národ zlomený ...

Ale neznamenalo pro nás Španělsko XVI. a XVII. věku skutečně pranic víc~ než protinárodní a často nelidský fanatismus jesuitských misionářů? Sama Praha barokní odpovídá na to záporně.

Rozjímavé a mystické knihy španělské v řádových knihovnách' pražských z údobí předjosefínského, bohoslužebné motivy a slohové prvky výtvarné v barokních' kostelích, honosné i důvěrné památky :rodinných a společenských styků mezi Čechami a Španělskem v šlechtických palácích nebyly mrtvý a lhostejný fundus instructus, nýbrž z nich ze všech, posud nepopsáno a vůbec těžko vymezi-telno, linulo se zvláštní fluidum kulturní, ona rázovitě španělská úprava renesance, vznícená náboženskost, transcedentní idealismus. Byla to jedna z mnohých složek české duše pobělohorské, kterou nalezlo a pak docela přetvořilo národní obrození, složka, na niž občas polobezděčně udeřil některý z básníků. Zvláště Julia Zeyera bez ní nelze, myslím, úplně vysvětliti, i když se odečtou umělé vlivy z knih a z cest; právě tam, kde jeho milostná a náhoženská ekstase tryská ze samých hloubek bytostných nejohnivějšími proudy, tušíme, že některý z jeho předků nauéil se svého Boha a svou blaženost hledati na stupních, po nichž křesfanskou .duši vodila Teresa de Jesús.

Jaká marná mystika dějinná, jaké omylné vyvolávání mrtvých stínů z krypt chrámových, vzdychne pohrdlivě mnohý z vás. Máte snad pravdu. Ale mne oslovilo toto Španělsko v Čechách mocným jazykem právě v chrámku sv. Benedikta na Hradčanech, kam mne

věru nevedla ani touha líbati relikviář ani potřeba plnomocných <odpustků. Bylo to náhodou ve dnech, kdy u příležitosti slavného .,et dia la raza" uza-fíra]o se oficiálně v Praze přátelství česko:španělské a kdy se na utvrzenou svazku dvou národů mluvilo .sebevědomě o pesetách a československých korunách. Je patrně :Španělsko dvojí.

ŠLECHTIC S TAR O P R A Ž· S K Y

Teprve v červencové Praze, vysmahlé a vylidněné, uprostřed :zřejmých venkovanů; kteří se všude kupí v hloučcích a dvojstupech, povšimne si chodec dtikladněji nejvěrnějších a nejzachovalejších Pražanů, nadobro srostlých s tamní architekturou, s tamními so.chami, s tamními městskými pohledy. Tyto lidské zkameněliny P.r.ahv barQkEh Pr1tb'y_empirové, Prahy př~dQřeznové náležejí vlastně také v oblast památkovou, a jaký div, že jejich pravým nalezištěm jest Malá strana s Hradčany, která za letních dovolených a prázdnin zase se vrací do svého musejního ticha předpřevratového. Zajděte si tam dopoledne mezi desátou a jedenáctou hodinou' a jistě potkáte tlusté kanovníky a pohublé vikaristy vždycky věrné kapituly pražské; drobnými krůčky po cupitají před vámi malostranské vychrtlé a pokroucené stařenky v podivných pláštěnkách a nemožných kloboučcích; po vyprahlém a zaprášeném chodníku ponesou před. vašimi zraky svou unuděnou důstojnost žalně sešlí pensisté, a ani se nenadějete, vyhrnou se z postranních vchodů paláců, které jste považovali za pouhé úřadovny ministerské, praví panští portýrové a kočí, snad bez livreje, ale do~ajista se svrchovanou povýšeností v hladkém lící, které zásadně odmítá nejen přítomnost vaši, ale i celou existencí demokratické republiky.

I Avšak, kdybyste neměli ~nád přece štěstí na tyto vzácné musejní ~,?1pláře, nemine vás setkání s typickým šlechticem staropražským: buď od kostela "u Kajetánů" v Nerudově ulicí, neb v krásném ztemnělém podloubí ulice Tomášské, vynikajícím silnou ozvěnou, nebo v zátopě světla, proudícího po bílém Karlově mostě houpá a kymácí se vysoká a kostnatá postava suchého byrokrata jakoby v mrákotách a duchem nElpřítomná. Prošedivělá, snad prachem z aktů zašlá hlava úřednická krátkozrakých mžouravých očí, nepoměrně malá k trupu a zvláště ke krku nepřirozeně protáhlému, nasazena je na štíhlé tělo, podobné těm, jež novogotikové nazarénskéškoly rádi malovali v cudném vytrženi na svých nábožných obrazech; duchem i tělem jest před námi figura z třicátých let minulého věku.

Do převratu, dík svému starodávnému rodu a vznešenémú příbuzenstvu vysokých důstojenství církevních i státních, stál v přední řadě historické šlechty, ale nikdy neprojevoval kavalírských choutek urozeného viveura ani nepokojné ctižádosti politika a diplomata. Jeho střízlivému duchu bez obraznosti a beze vtipu dostačovala dráha úředníka, a čím výše po nÍ stoupal, tím lnul úzkostlivější láskou ke kancelářské organisaci,. k přesností v aktech, ke kázni v úřadě. Konservativec tvrdě zkostnatělý, přísný ctitel autority a věrný vyznavač loyálních zásad, hlásil se stále k názoru doby františkovské, že není vyššího úkolu než býti sluhou státu; silná náboženská víra, že Boha dlužno poslouchati v jeho pomazaných místodržitelích na zemi a skrze ně, upevňovala jeho přesvědčení .. Oddán ce1oubytostí dynastii, hyl přece vším spíše než vídeň.,; ským centralistou j ve smyslu historické šlechty české mínil říši a panovníku věrně, poslušně a poněkud bezduše sloužiti v Praze, v rámci zemské autonomie, byť již značně okleštěné a to ještě po anenských patentech, v některé malostranské kanceláři s dvojjazyčnou spravedlností. Grillparzerovský typus, ale se staropraž~ ským pozadím I

A pak nadešel převrat říjnový. Z důstojné lodi, na jejímž stěžni se mírnými pohyby houpal dvojí prapor, rakouský černožlutý a zemský běločervený, zůstal právě jen stařecký vrak: urozený a nuzný pensista, nyní bez přídomku a bez výsad, starostlivý otec dětí špatně vyzbrojených pro nový řád věci, beznadějný majetník čet~ ných váleČDýchpůjček, ztracený cizinec uprostřed demokratických poměrů, jichž spíše nechápe než nenávidí. Ale Prahy nedovedl by opustiti, i kdyby měl na někdejších panstvích svého zchudlého rodu útulek sebe pohodlnější, i kdyby odcísařštělá Vídeň poskytovala život sebe příjemnější. K Praze prostě a přirozeně náleží, aniž snad sám ví proč.

Někdy se zdá, že je to především Praha církevní, jež ho neodolatelně přitahuje. Někdejší vůdce strany u1tramontánní, v níž jeho nepoHtického ducha odpuzuje příliš hlučný příval pohyblivého živlu lidového, nechybí při žádné parádě církevní i vedle pravidelné ranní pobožnosti u redemptoristů zajd~ si při svém bezcílném bloudění Prahou někoIikráte za den do některé tiché, chladné

svatyně malostranské; v obsáhlých kapsách jeho staromodnfho kabátu nechybí nikdy francouzská modlitební kniha. Často poklekne zcela sám s hranatou strohosti a s vroucím gestem u zábradlí před oltářem, aby se s rukama tvrdě a zbožně sepiatýma šeptem po,,: modliL Zač asi? Za návrat starých řádů a obnovení autorit? Za rodinu ztracenou v moři demokracie? Za dynastii a zdar jejích nároků? Či za Prahu, město katolických tradic a zbožného citění, jejíž barokní duše v tuto chvíli sestupuje naň, tichého paladina času přešlého? Anebo nejvroucněji za spaseni vlastni duše, stále nejisté, zda hledá Boha a jeho milost na správných cestách? I pro modlitbu starce, naprosto již vyřaděného ze života, je ještě mnoho možnosti.

Kdyby smrt byla umělkyní slohotvornou, stihla a uchvátila by právě vtéto soustředěné póse předbřeznového nazarénstvíšlechtice staropražského, v němž nažloutlým mramorem kameni kus minulosti navždy nenávratné;

VÁNOCE HÁNY KVAPILOVÉ

Snad pouhou náhodou, snad již zvykem zastavuji se ve vánočních dnech u pomníku Hany Kvapilové v Kinského ~ahradě, jenž není nikdy tak půvabný jako když nasype sníh bilých tacetek mlčící paní do kUna, a když věnce z chvojí a jmeU u jejich nohou napolo zapadnou v čerstvé nÁvěji. Jest to jenom tichá souhra bílého kamene a svěžího sněhu nebo harmonický souhlas němépostavy s mlčenlivým klidem okolí v této nejtišší době roku, co dodává nyní ve vánočním čase Štursovu pomníku zvláštního kouzla a významu, či podléhám to já vlivu neuvědomělé již asociace myšlenkové? Ano, šeřf se v mých představách, a zdá st' mně, že jsem uhodl. Hana Kvapilová sdružena jest nerozlučně se hrou, do níž voní"':"" ach, jak ironicky I - vánoční stromek a kolem níž ~ ach, jak bolestně f - poletují dětské sny o štědrovečerní nadílce. Myslim dokonce, že když Hana Kvapilová hrála po prvé úlohu Nořinu, jmenovalo se drama (v prostoduché úpravě bodré Elišky Peškové) Vánoce, a tento, poněkud posunutý název sám určoval perspektivuí hle, tragédie ženy, která přes trosky rodinného štěstí, ulamujíc takřka vrcholek vánočnímu stromku drahých svých dětí, jde za hlasem svého svědomí!

Hana Kvapilová, která se na mne zde zpod sněhové své pláštěnky dívá, není Norou Helmerovou, kterou mohlo kmitání svíčiček na vánočním stromku jejích dětí uvésti v kolisání. Vše to jest již daleko za ní, hluboko pod ní - docela již nenáleží tomu krásnému městu tam dole, kde ted mladé zardělé maminky vybalují dětem dárky a lehkomyslní otcové rozsvěcují stromečky. Všet() bylo. Opustivši svět jevů, který znamená nepokoj srdce a jeho štěstí, usadila se v čiré oblasti ideje a abstrakce, kde člověk zraje v Ipyšlence sebezdokonalování a mravní svobody. Jak jest tu jasno a čisto, ale jak mrazivo a siro I Kolem rtů Hany K vapiIové dávno zmrzl pozemský úsměv ženy, kterým nás okouzlovala, kamenné oči naší první - a Bůh ví, zda ne ta1Jé poslední - ibsenistky soustředěny jsou do ztuhlé dálky, ruc~ složené do kUna odvykly si hladit, laskat, objímat a kdyby nabraly z květů, v nichž se ztrácejí, roz-

hazovaly by místo riarcisť1 a tacet přehouštle sněhu. Ano, Q vánocích mluví pomník Hany Kvapilové z zahradě Kinského nejvýznamněji --

NOVÁ PRAHA

Vysoko nad Smichovem mezi zrušeným již dvorcem Hře. benkami a dávno odpanštělým šlechtickým sadem Klamovko~ s tím vlašskočeském, jménem tak příznačným pro. Prahu, na půdě bývalých panských a patricijských usedlostí a vinic po staletí opuštěných, roste s nedočkavou dychtivostí červené město rodinriých domků a skromňoučkých vilek. Kvap, v němŽ vzniká tato úřednická a profesorská čtvrt, dokazuje výmluvně krutost bytové krise. Uzounké rozměry obytných místností přesvědčují o přísném znění až spartanského zákona, zaručujícího státní pod· poru pouze budovám, určeným nejnutnější obytné potřebě skoro bez komfortu. Stálá účast stavebníků, kteří zde na městišti na kost vypáleném uprostřed červencového žáru tráví své prázdniny a dovolené, jest dokladem, že nová čtvrt nevzniká jenom z nutnosti a z praktického rozpočtu, ale i z lásky k podnikání a z příchylnosti k vlastnímu kusu půdy a cihly.

Občas schvátí skromné a tiché podnikatele úzkost z toho, že se sami vyhostili na sám obvod města, daleko hlavních elektrických tratí, opodál slušných krámů, v přímou blízkost nejkalnějšího proletářského předměstí aže si napolo sami zapověděli návštěvu divadel a koncertů a obávají se podívati svým mladým ženám do očí, aby v nich nečetli vyčítavou otázku: Je to ta Praha, již jsi mně sliboval? Občas s~ těší pohledem na vily v sousedství, vzniklé asi před deseti roky: vždyť i jejich vlastní domeček (se záclonkami) obroste révou a popínavou rudou růží crimson ramblerj vždyť i u nich ponesou třešně a moruše plody; vždyť i v jejich zahrádce, děte-m ještě nezrozeným na radost, zašumí vodotrysk, jehož kapky budou piti zpěvní ptáci - jen čas, jen čas!

Ale někdy zůstanou nadšení stavebníci u svých červenych zdí a bílých hromad písků hluboko do večera i se svými ženami a oddávají se tichu usínajícího města. Ze Západního nádraží občas zapískne ostře lokomotiva, posunování vozů a údery nárazníků přehluší klid, těžké oddychování vlaku rytmuje vteřiny. A zase mlčení, ticho, bezvětří. A, hle, co to hučí z dálky tak slavně a mohutně?

Tot valná a svobodná píseň pražských jezů, pyšný pozdrav řeky, která alespoň na chvíli v městě je velkou vladařkou. A pak do toho hymnu jakoby varhanového, vpadne, jasně slyšitelná až na výšinách smíchovských, vířivá a radostná hudba z ostrovů, směs kapely za Žofí~ě a na Střeleckém ostrově, výkřik letního blaha večerního města, rytmus bezstarostného a úsměvného pražanství. Tu, pohlížejíce si s důvěrou a s něhou do očí dnešní stavebnící a zítřejší obyvat~lé nové Prahy, tisknou si něžně ruce a šeptají s hrdostí: Přece jsme v Praze I

POHLEDNICE Z DOMOVA

B. SMETANA

LITOMYŠL. Jako sedmiletý hošík, obestřený nimbem zázračného hudebního dítěte, opustil Bedřich Smetana navždy své rodiště, a dvě letmé návštěvy v Litomyšli nedovedly již v zralém muži obnoviti vztahů k rodnému městu, kde kdysi, za biedermeierovské doby předbřeznové, okusil po prvé z nebezpečně opojného poháru hudby, a kde škola nakapala pelyňku do dětského štěstí z domova, .z přírody i z lahodného prostředí společenského. A tak zůstane as~ marným úsilím, odměněným leda vPátkými důminkami, hledati v Smetanově díle ozvuk jeho rodiště; ať dětinské dojmy jsou sebe. silnější, přece je další život amalgamuje tak, žé původní jejich podoba zmizí, až k nepoznáni. Mýlíme se jistě, namlouváme~li si, že ze symfonické básně o českých luzích a hájích k-námmluví Litomyš,lsko s mírným vděkem svých lučin,svého stromoví nad Loučnou s temnou kulisou pohorských lesů v pozadí, že z plesu a reje venkovanů v Smetanových operách hlásí snad ten onen motiv ze života .:lachovaléhoselského lidu na valdštýnském panství, nebo že hradní poesie soustředěná kolem Dalibora souvisí nějak s mocnými dojmy, kterými uchvacoval v samém s.ousedství rodného domu renesanční pyšný zámek pánů z Pernštejna. A přece sotva který návštěvník Litomyšle odolá, aby nehledal geniovy stopy v městě a kraji, hlavně v zámeckém zarámování místa, kde před sto lety stála jeho kolébka. Není to úsilí marné a nesprávné: východočeské panské a piaristské město, které koncem XVlll.věku nadobro změnilo osudnými požáry svůj ráz, zachovalo dodnes tvářnost, jakou mělo vletech dvacátých minulého století. V Panské zahradě, kde se sládkovy děti proháněly, posud voní keře a šumí stromy, zasazené nedlouho před Smetanovým narozeními kašna mezi pivovarem a zámkem zpívá touž píseň, jež zvonila do jeho her; na Olivetské hoře, kudy chodíval drobný žáček tak nerad k piaristům, Ježí stejný stín a stejná polopanská, poloduchovní duma, a když z děkanského i klášterního kostela rozletí se nad městem zpěvné stříbro dvojích zvonů,modli se v ~ěm stále ještě vzpomínka Smetany-dítěte.

BEZDĚZ. Mezi strážnými vrchy české země, jejichž dějinnou dumou a přírodní krásu navždy zmonumentalisovalo Smetanovo hudební umění, má BezQěz, oslavený v Tajemství, místo zvláštní, docela jiné než Vyšehrad nebo Blaník z Mé vlasti. Symbolický smysl těchto obou vznešených chlumu vyvážil Bedřich Smetana z oblasti národně hrdinské, onoho z pravěku země, kdy v mlhovinách dějin vznikal český stát, tohoto z heroické víry svého kmene přesvědčeného, že odvahou a silou vlastních synu nadejde hodina osvobození a obnovy. Bezděz, který není jenom krajinnou kulisou, nýbrž plně oživenou dějovou složkou Smetanovy nejzralejší opery komické, nesouvisí nikterak s českým národním mythem, nýbrž byl Smetanou, na základě štědře napovídajícího libreta, pojat jako vrch čistě romantický. Není horou hlubokého významu - jest prostě horou tajemství.

Dramatický příběh, který Smetana prokomponoval s pronikavostí zcela úžasnou, nedopouštěl, aby do teskně blažené oslavy vyzralé lásky nacházející pozdě své naplnění, zazněl snad nějaký motiv zašlé velikosti, jaký se snadno mohl vynořiti přijméně starého hradu královského. Bezdězem se pro Smetanu tyčí do radosti a svárů, zištného usilování a milostných tuch, pověrčivých naději a zbožné pokory venkovských maloměšt:áčku záhadně mlčenlivý svět romantiky. Na lesnatém úbočí Bezdězu pěje lesnfroh myslivcův o lásce a touze; kamennou cestou několika branami ubirají,se do poutnického chrámu mariánského nábožní poutníci i v hlubinách hory spí a ze sna svítí zlaté poklady, ostříhány skřítky a perm 01niky;duch dobrého frátera z rozpadávajícího s~ kláštera ukazuje cestu k nim. To nejsou· jenom motivy libreta Elišky Krásnohorské; Bedřich Smetana využil každého z nich hudebně, propletl je drama" ticky a spojil co nejštastněji ke karakteristice všech postav hlavně Kaliny a VUka.

Ale Bedřich Smetana se nedal trpně začarovati do kouzelného kruhu be:.r:dězské romantiky. Jeho konšel Kalina, člověk hledající a bloudící, nepropadá temné moci horských skřetu a jejich zlata; o lásce Vítkově a Blaženčině nerozhodne tajemné snažení svaté Panny ani snad nějaký zázrak; vzkaz lidumilného frátera Barnabáše neukazuje k zásvětí a k podivným překvapením v něm. Ni-

koliv v stínu a v osamělých vískách romantického Bezdězu, nýbrž dole, v plném slunečním světle a v důvěrné družnosti lídských domovů rozuzlí se všecky osudy: romantické tajemství bylo tu proto, aby Je rozptýlila svítivá záře radostné pozemskosti, moudrého lidství, přirozené lásky, slovem všech oněch hodnot, které Smetanův genius nepřestával vyznávati. Tvořivá jeho šíře dala Bezdězu vše, co bylo jeho, od dramatické hrůzy zápasu s pozemskými mocnost~i o zlato po lyrickou kantilénu chorálu mariánského, ale z těchto intensivně prožitých romantických dobrodružství pospíchal Smetana zase do světa své vnitřní pravdy a radosti, s vrchů od zřícenin a z temných lesů do českých luhů a hájů, do požehnané selanky šťastného a přirozeného lidství. Vyhnul se královskému Bezdězu, který později zaujal Svatopluka Čecha; zůstal však i cizí temně roman,tickému Bezdězu. tak milovanému a vyhledávánému K. H. Máchou; pobyv na chvíli s rozevřenou duší na úbočí hory tajemství, roztoužil se po volném kraji, kde nevládne_ tajemství, leda tajemství lásky nade vším vítězící a každou všednost posvěcujíCí.

A přece: nikdo z nás nevystoupí na Bezděz, aniž by mu tam do cesty nevkročila Smetanova melodie. Ještě před první gotickou branou se zastavujeme, neboť se nám zdá, že se svěží zelení hustých buků měkce nese pění rohu Vítkova. Zahýbajíce se pak prudce na pravo k hradu. jehož stará věž se nad námi na skále tyčí, slyšíme melodické stříbro poutnické písně, jihnoucí v náboženské pokoře. Osaměli jsme před vstupem do zříceniny, a druhy jsou nám jenom divoké kameny, tu napolo otesané rukou gotického zedníka, tu naze vyvržené z hlubiny hory. Je-li soumrak a kolkolem ticho, buďme bezpečni, že se za chvíli prodere ze samého srdce země bolestně mužná arie Kalinova a že ji pak přerve divoká groteska tance lesních, duchů. Neboť vrch a hrad Bezděz byl již navždy za ... brán geniem Smetanovým.

MÁ CH o VO JEZERO

Neviděl jsem Máchova jezera doposud za ružového večera májového, jenž mu dopomohl k básnické proslulosti, a vím také, že bych tam. IIlarně hledal i za červánkového požáru květnového ,soumraku to, čím si obraznost romantikova dokreslila scenerií č~ského Středohoří: do vln nepadá bílý sUn ponurého vězení, vypudovaného podle žaláře v Chillonu, Dad temnýmmodremnezakvétá vodní lilii žalná plachetnice, podobná té, jaké užíval Konár Byronuv, nikde nespadá do hloubky jezera, stíněna dubem, osudná skála Jarmilina. A přece vzpomínám na břehu V Doksech živě máchovské· krajinomalby pro' několik. jejich postřehU definitivních, s nichž ani odstínu nedovedlo celé století setříti a které jsou pří všem svém jemném ladění nazřeny tak pevně. Modro vln iIa hladině zakvétá doposud zelení, jak uplývá do dálky, aby posléze ~plynulo v bledé jasno; ne-li loňka plachetní, tedy výstražná bílá bóje houpá se na vodách jako vážný let čápa, a místo vesla plavcova tvoří drobný parníček dlouhé pruhy, vroubené růžemi sIupečního západu; všude, kde borový zavání háj, "objímá břeh kol a kol jezero hladké v křovích stinných'''' tak měkce a družně, jak ~o s vysokou gracíí vyjádřil Mácha obrazem plným něhy a čistoty dtové, "co sestru brat ve hrách dětinných".

Za které denní doby jest v létě v Doksech nejkrásněji? SpoIe~enští lidé, kteří se v !relých proudech sjíždějí sem koupat z České J-,ípy, z Mnichova Hradiště i z.Prahy, dávají přednost odpoledním hodinám za plného slunce. Pak ztemIlí pláž sty postava postaviček v pestrých koupacích šatech, hovor a smích přehluš( docelapravidelnou hudbu zčeřených vln, nahé i polonahé děti, lezou a kutí jako hmyz v písku na břehua honí se .z.a svými barevnými míči ve vodě, a zatím co sluneční paprsky se prodírají úsilně hustým stínem melancholického českého boru, zbarvujíce jeho kmeny na tmavorudo, rozpřádá se pod ním život malých mořských lázní v stylisaci spíše utěšeně rodinné než výbojně měšťácké (skoro rovnoměrně účastní se obě národnosti tohoto prázdninového reje v dávno poněm~ených Doksech). Není třeba ani plechové banality

sváteční hudby lázeňské ani příliš vtíravého veselí v: nevalné t'e.i staurací pobřežní, aby návštěvník zatoužil po éhvilkovélJloddechu z tohoto rl.1chu, mísícího pokojnou živočišnost s bodrou rodinností a přibarveného sem tam koketerH podezřele průhlednou. Kdo nevyplul hluboko do jezera, aby se vystavil zlatým a teplým náraztim nepřetržitého příboje a tak unikl hlučné radosti obnažených líd .•. ských živočichti,. poslechne asi vábení parníčku, křižujíCího skoro stále mezi Doksy a Thammiihlem; S jeho drobné paluby lze přehlédnouti celé jezero, jak se mocně "lní pod borovými lesy a jak měkce plyne k patě prostičkého'vltldštýnského zámečku v Doksech j malý ostrůvek s jakousi romantickou zříceninKou vstává v syté zeleni z vln neustále rozčeřených a míjí, nepozvav aník zastávce; na obzoru vládnou stále oba mohutné Bezdězy a na jednOm z nich tragické zříceniny gotického hra'du přemyslovského; obzor kol a kol obklíčený vrchy" tvoří celek tak uzavřený a jednotný, že člověk ani nezatouží uniknouti z Jeho obvodu. Ale již jsme v Thammiihlu, lodní zvonec nás burcuje z čistého nahlížení, lidé se hrnou hlučně z parníku a opěr naň, v podobě ještě vyzý"avější než v Dolesech doléhá k oku i k sluchu lázeňské veseli letnfch hosti, kteří se v nasycené a občerstvené tělesnosti prot~hují, zažívají, baví a vzněcují... Ne, sluneční odpoledne není v Doksech opravdu vábné, aspoň ne pro toho, komu má býti příroda osvobozením od lidské malichernosti.

Ovšem, pravý čtenář Máchtiv ptijde jezero vyhledat za soumra'" ku, ne-li za světla měsíčního. Není již ani človíčka ve vodě, vodní ptaetvo se odvážilo z rákosí, místo parníčku potácíse hltavý racek nad hladinou, chvílemi se lehce smáčeje, a také ochrannéb6je se podobají labutím. Obrysy jsou měkce pastelové, a vějířovité větve, sosen nad vodou připadají nějak japonsky. Vlny, stříbrné lunou a toužebně neúnavné, vzdychají, teskní, zpívají jakousi stříbrnou melodií, a máchovská slova o jezeře, jež "zvučelo temně tajný bol". zdají se nyní býti pouhou onomatopoickou zvukomalbou mluvy jezera, kam se bylo před devadesáti lety ponořilo nikoliv nahé tělo, nýbrž nahé srdce básníkovo. Romantika, ať sluje Rousseau, Byron či Mácha, je dcerou vod a večera i touží po lidech, avšak

pohrdá stykem s nimi; miluje barvy, které hasnou, aby pod nimi odkryla hudbu, jež jest mluvou věčnosti.

Nejsem romantikem ~ sdílím s~ přece o flaubertovskou nechut k stádnému člověku, který zvučilou banalitou své syté a samolibé živočišnosti znesvěcuje mlčení přírody. A tak jsem zašel k jezeru . v Doksech zrána, dokud lázně nebyly otevřeny. V rákosí a v křovinách dřímalo doposud cosi z jitřních mlh, a všecka zeleň měla hebký nádech pastelový. Sem tam vyplula čírka nebo divoká kachna z houštiny, kapr se vymrštil lehkovážně z vody, na hladině se tvořily velké a volné kruhy, jako by neviditelná ruka byla házela odkudsi oblásky. Ale to vše jenom v zátokách nepřehledně širého, jezera. Valná jeho plocha - probůh, proč jen přiléhavý výraz "zrcadlo" o vodě je zavržený germanismus? ~ vlnila se v silném příboji, stoupajícím vysoko a třísnícím břehy kmitavou pěnou. Byl to nepřetržitý rytmický pohyb, pravidelný a zákonný jako všecky věčné přírodní děje, ona prahudba, jejíž základní akord neseme i v tepu svého srdce i v dechu svých plic. Oč mocněji než všecka romantická dekorace přírody, výjimečné a stylisované rozpálenou obrazností, působí takový pohled do samé dílny přírody, kde se po věky stejně tvoří pohyb, nejvlastnější to proiev života, ano jedna z jeho podmínek! Rytmický pohyb, tento pravzor hudby, totoprocitnutf vůle k objektivisaci ve vědomí božíml

Ale tentokráte dílna přírody byla docelasvátečni. Mladé ranní slunce protrhávalo pomalu mlžné clony a lilo plné proudy čistého a bílého stříbra na vlny jezera .. , všecko svítilo, kmitalo se, odráželo s tichou radostí kovové úsměvy nebes. V mlčení a v slasti se počínala svatba slunce a vod.

Ale již přicházeli první hosté lázenští, z nichž čišelo teplé pohodlí lože a příjemná sladkost ranní kávy.

LOKETSKÁ Rp'MANTIKA

. Hrad Loket přibližovalse k naší chlapecké, mysli zahalen kouřem

- . ,. I

rytiřské tajemnosti za hlaholu zvonu z mravokárné romance. Město Loket kmitalo se později v naší umělecké pozornosti svěžími kvítky svého světlého porculánu, který šíří kolem sebe resedovou vůní doby' biedermeierské. Těchto obou složek jsme se nesnažili spojiti v jednotlivý celek, nedbajfce mnoho o tuto zněmčenou končinu naší vlasti, .kterou jsme se neodvažovali pojmenovati svým domo~ vem. Nevěděli jsme ani, že Loket, velmi zachovalý jak v části hradní tak· v okruhu městském, leží v rozkošné krajině jasných půvabů stále se střídajících, ba nepřimýšleli jsme si kněmu ani mocnou a jarou Ohři, která k sobě tiskne mohutnou loketskou skálu s hradem a s podhradím úplně tak, jako. sevřené paže a předloktí urostlé dívky svírají k tělu velikou kytici tmavých růží - jméno Loket, také doslovně zněmčené, vyjadřuje z~ela správně polohu místa.

Z Karlových Varů, kde jsme si bezděky as prospěchem opravili nejeden názor o přírodně i průmyslově bohaté oblasti stále vzdo. rovitého DeutschbOhmen, jest pro dobrého turistu do Lokte pouhý skok, a kdo se proň rozhodl, jistě nelitoval - již půvabná chůze podél klikaté Oharky, kroutící se smyslně pod strmými lesnatými stráněmi se svorovými útesy stojí za to, zvláště dere.li se rozmarné slunce košatými bukovými korunami a kyprým olšovým křovím, kde tancují vážky s motýli a vesele pokřikují ptáci. Máme-li vedle zbytečné mapy místního průvodce v kapse, dozvíme se rázem, že jsme se několik kilometrů za moderní oblasti lázeňskou a tovární octli v hustém hvozdě německé romantické pověsti. Zde zkameněl nad řekou i se svatebním průvodem sentimentální Faust bez titanismu, ale se srdcem velice vznětlivým,H~ns Heíling, zpomstychtí. vosti zhrzené Dndiny, tam přepravoval převozník za závratnou oďíněnu celý národ stěhujících se skřítků a permolníků, onde kupil rytíř z křížových válek, poctivý a zuřivý Chrudum, hrůzy a divy bez logiky a bez pointy. Divíme se, že jsme nepotkali, než se údolí rozšířilo, v bukovém lese osamělého jednorožce a že nás pod ně· kterým skalním srázem nepřivábil k sobě neodolatelný hlas Loreley

- tak vrchovatě jsou ve zdejší místní tradici nahromaděny běžné, ano skoro banální motivy romantiky německé.

V Lokti, rázem očarováni přísně středověkou polohou stále pyšného královského hradu a jeho zachovalého, skromného a slohového podhradí, pospícháme drobnými uličkami a rozkošně soustředěným náměstím vzhůru zamtačným masivem tvrdě rozložené· hlásky, děsivě přezvané Věží tleníj vstup do hradu jest stejně ma·" lebný jako obtížný, méně pro zvětralou starobylost syrové špinavé stavby, než proto, že jest nyní soudní věznici pro okres loketský,. ba jsou-li Bory příliš přeplněny, i pro celý kraj plzeňský. V hradě samém neuvidíme tedy mnoho, ale co nám ze dvorů a ze studených kobek ukáží, má příchut středověké romantiky. Místní pověst o zkamenělém purkrabí, která jest motivicky připletena k historii loketského zvonu, nudí a znechucuje se koloritem příliš tlustě nanesenými vyslechneme ji bez pozornosti. Ale v jednom z temných a syrových sklepení věznil prý král Jan Lucemburský svého ne·' zletilého kralevice V ácIava po týdny a měsíce, v jiné nevlídnéa sychravé cele popraven byl pan Popel z'Lobkovic pro vzpouru to jsou už zajímavější úryvky z české romantiky dějinné, jak jr milovalo naše mládí a jak se zdá býti trvale vezděna do tlustých zdi hradu loketského, jimiž jakoby prorůstala skála, prodravšíse zpod základů do neočekávané výše. Důkladný místní dějepisec. poučuje nás ovšem, že minulost loketská má ještě jiné složky, které pro vědeckého historika jsou daleko významnější, jmenovitě staletý urputný zápas UVědomělých občanů svobodného města. králóvského s hradními uchvatiteli moci, protestantskými Šliky, kteří postupně přece jen uvedli Loket do svého poddanství, ale o tom o všem mluví více kniha než hrad sám, vzorný příklad královské pevnosti středověké, jejíž svrchovanost samozřejmě rostla z přírodních podmínek. Nelze s~ věru nasytiti pohledu s oken nebo se zvětrávajících pavlačí a výstupků: řeka drží hradní motiv jakoby v kleštích,pro .• tější její lesnaté stráně strmí v divoké sráznosti, a i řetězový, architektonický šťastně vyřešený most z třicátých let stupňuje bezděky středověký dojem pevnostní. A nade vším pánovitě zamračená Věz tlení, silného a vysokého dříku a s nízkou kubickou přilbici, jakoby pomník onoho bezohledtlého loketského purkrabis metzne-

rovskou zvětralou tváří, v hrubém osniři a s dlouhým těžkým mečem po boku, který zde před šesti sty lety věznil a mořil kralevice V áclava, v jehož mladých žilách kroužil gotický sen matky PřelDyslovny a kulturní francouzská touha zděděná předků po mečL

Když nám ještě ukázali na hradě místní museum, zajímavé I1lavněsbírkami mineralogickými i nesoustavným a bohatým souborem loketského porculánu~ ale přitom stále zdúrazňující hradní !tředověkou romantiku, sestupujeme konečně do městečka, malého, okresního hnízda o čtyřech tisících obyvatelích, které dovedlo ~řes několik požár6. zachovati alespoň v půdorysu a v silhuetách věží jednotný ráz. Obědváme na verandě starobylého, stále výborně vedeného hotelu U bílého koně, odkud se přes šumicí jez ~likaté Ohře otvírá skvělý pohled na protější tmavě zalesněné dráně. A i zde k nám přistupuje neodbytně a svůdnicky kus 10[(etské romantiky. Tu obědval málem před sto lety kmetný Goethe, Ilavštíviv Loket z Karlových Varu v pruvodu urozených dam Lewetwwových, mezi nimiž byla jeho poslední láska, plachá a vzdušná Oldfiška, která našla odvahu odmítnouti milostné ždání slavného ltarce. Byla fo prosaická rozumovost mladé' šlechtičny, byla to Ilábožná mravopočestnost obmezeného děvčátka, co Oldřišku VY. ~brojiIo, aby chladným nikoliv od sebe odpoutala básnickou ~cellenci? Jako pravý romantik prožíval vznešený stařec bolest ~ odmítnutí a z rozluky, jako v období wertherovskémpomýšlel Ila sebevraždu, důvěrná lyrika jeho nabývala zase vášnivosti i ohně. Avšak právě v tom byl pravým Goethem, že roman:ika zůstala jenom jednou složkou jeho lidství, a že měl sílu překonati i hodnotami vyššími. Právě sem, do krajiny loketské, kudy chodíval I' Oldřiškou Lewetzowovou,' zdá se býti myšlen závěr jeho proslulé frilogie vášně, kde účtuje s tímto posledním dobrodružstvím lrdce. Sem, do končiny geologicky zajímavé, mezi nerosty vzácného I1ranění, na půdu vulkanicky či neptunicky podmíněnou, uchyluje le mocný duch starého kouzelníka Mer1ina, aby se odvrátil od osobIliho žalu k předmětnému zkoumáni jevů a zákonů, aby se, jak lám krásně dí, zajíkal tajemstvím přírody. A tím se před sto lety [(ončí nejenom romantika loketská, nýbrž romantika vůbec.

V ZEMI HRDINŮ

ŽIŽKOVO POLE. Cesta od Havlíčkova rodného domku v Borové k Žižkovu úmrtnímu polí u Přibyslavě klikatí se chudou a smutnou náhorní rovinou s nepatrnými bořinami, osamělými dvorci a drob. nými vískami, které jsou tolik příznačny pro Ceskomoravskou pahorkatinu. Chladný vítr táhne tudy i za letních dnůj zeleň lučin a lesíku teskní mdlým a tlumeným tónem j pestré kvítí vběhne jenom zřídka do cesty. Borovský kostelíček na svém karakteristickém, srázném vršku určuje chodci směr .několik hodin a sotva skočil za nevelkou kulisu lesů, vítá poutníka již" ta věž přibyslllvská, pěkně vysoká", která skromnému a tichému pohorskému městečku dodává jakési středověké malebností. Žižkovo pole by mohl chodec snadno minouti, protože splývá zcela nenáročně s krajinným celkem, leda že se skromná skupina listnatých stromů a keřů} obklopující Žižkův památník, v létě svou sytější svěžestí a na podzim horoucí barvitostí odlišuje od zadumčivéa temné zeleně okolních lesíků. Jinak vše je stejně střídmé a prosté jako byl boží muž, který zde před půl tisíciletím skonal j maně vzpomínáme na heslo prvního jeho obhájce německého, do něhož shrnul rozdll křesťanství evangelického a římské církve "sinceriter et ~itra pompam." Kamenná mohyla sama i s masivním svým kalichem hodila by se mnohem spíše na pomník kališnickým kněžím Jakoubkovi ze Stříbra neb Janu ze Želiva, než hrdinovi činu a sily Janu Žižkovi. Ve výtvarnicky bezradné době šedesátých let, kdy takřka nebylo českého plastického umění, snesla ji z kamenů řemeslně otesaných tápavá a těžká ruka nadšenců, kterou vedla jakási sousedská patetičnost vlastníobdobftáhorů. Symbol náboženský, jemuž vlastenečtí liberálové již skoro nerozuměli, posloužil tu nahodile myšlence protestu a vzdoru tehdy plně živého - liturgický kalich božích bojovníků tyčí se zde na temeni kurhanu, který nasypali svobodomyslní demokraté revolučnímu hrdinovi, pojatému v duchu Meissnerově a Sandové. Ale přistupme blíže a prohlédněme votivní desky snesené z nejrůznějších končin vlasti a na nich věnování krajů, spolků, korporací a soukromých nadšenců, a pochopíme teprve, co znamenal

oposičnímu věku státoprávního zápasu tento pomník a jeho bohatýr: proti vídeňští a protiřímští oposičníci podali si zde'na Žižkově poli ruce, aby znovu provedli to, co se zdálo Sirotkům a všem věrným Čechům Žižkovou smrtí zmařeno navždy: spojení národa v celek ideou a kultem hrdinství. A· pro tento. statečný úmysl našich bodrých dědů zůstane i nemotorný památník Žižkův II Přibyslavě milým a živým dokumentem. Netáhne nad ním náboženský chorál "Kdož jste boží bojovnía", nýbrž jenom vlastenecká chansóna "Bývali Čechové", ale ani bez ní by nebylo konečného národníhó osvobození.

POZDRAV Z HAVLlCKOVA DOMOVA. Neputoval jsem se zástupci Svatobora k nové česko-italské desce Havlíčkově v německém Brixenu a přece přináším vám ve výroční den Havlíčkův pozdrav z míst, kudy jeho noha kráčela. I v drsném podhoří hlineckém a krucemburském stál nad poli rychle dozrávajícími nehnutě du~ný červencový žár, jenom na borovské a přibyslavské pláni vanul ostrý větřík, připomínající, že jsme v nejdrsnějším koutě Českomoravské vysočiny. Borovský kostelíček strmí prudce a přece srdečně nad betlémovitým městečkem, jsa zdaleka vidi. telný; oblaky, bez nichž snad není dne na zachmuřeném Přibyslavsku, táhnou nad jeho ostrou vížkou nizounce, a větry tanči mezi zelenými hroby jeho pokojného hřbitova stále skočnou. Vystoupíme-li strmou a kamenitou cestou k starodávné svatyňce, kde byl .křtěn budoucí vo1tairián a kde vesel~ rouhač v chlapectví ministroval pod krásnou gotickou klenbou uprostřed pitvorných barokních světců, cítíme, že jsme blízko u nebes, a.le není nám zcela pobožně: chtěli bychom po havlíčkovsku zatahat svatého PeÚa za šňůru jeho županu a pocuch~t svatému Janu kraječky na obrubě jeho rochetky, až by se babičkám v Oudoleni a děvčatům v Peršíkově zdálo, že - jest na nebi bouřka. Sestupujíce setkáváme se se vším, co souvisí s Havlíčkovým dětstvím: v tomto zakřive., ném domku chodil do školy, do této chudičké fary doprovázel zkroušeně starého dobrého vikáře, zde se v zimě klouzal a puškoval sněhem s kamarády, a již jsme před jeho domem chudičkým a sta-

robylým, jehož neohrabaná paměh'li deska staví svým hrozivě bohatýrským ~edalionem na odiv umění opravdu nejskromnější, ale kde tmavý kupecký krámek a světlá rodná jizba vydychuj! pravdivou náladu dvacátých let. Co však je v Borové nejmilejší, tol svěží rúch a radostná živost obyvatelstva, nedopouštějící ani pro okamžik elegické nálady. V díl.nách sviští hoblíky, bubnují kladiva, rachotí stavy tkalcovské, cvakají cívky navíjející přízi na krásné uzlíčkové ručníkyj v selských dvorcích vypřahají koně a skládají seno a při té horlivé práci se Havlíčkovi krajané usmívají, tmavooké dívky pozdravují nás veselými pohledy, a nám jest domácky a jaře v tomto Betlémě Efratu, který není nikoliv nejmenší mezi knížaty judskými.

PŘIVÍTÁNí PRÁCHEŇSKÉHO KRAJE. Sotva vyjel vlak z Berounska a opustil moderní železárny pod starodávnými vrchy, kolem nichž krouží bájeslovné tradice, prosmykuje se pomalu pod mohutnou hradbou Brd do jiného světa: krajinné obrysy měknou a pozbývají horské strohosti, rybníky nastavují stříbrná svá zrcadla světlýmhájkŮIn a pečlivě pěstěným lesům pro potěšení jejich marnivosti, kraj prozrazuje co chvíli starou kulturu panskou, která kývá zdobnou větví vzácného stromoví z parku, nakrucuje se barokně ze zvětralé sochy nábožné či mytologické u cesty a rozespale se protahuje na zčernalé sedlové střeše venkovského zámečku nebo krásné sýpky. Jsme v prácheňském kraji, o nějž se s pyšnou a blahodějnou šlechtou dělili sebevědomí písečtí měšlané a tvrdo~ hlaví selštf furianti, kde před nedávnem ještě rozmarně naříkaly starobylé dudy o závod se zpěvnými klarinety, a kudy posud mezi vysokým obilím a vonnými jetelišti chodí švarné dívky plných ňader a tmavomodrých blýskavých očí, jak je vídal, miloval a kreslil Mikuláš Aleš, rodák zdejší.

Je to jasný a požehnaný kraj, napolo velký, volný park, napolo nevyčerpatelná role úrody božíj je tu dobře bývat a nelze zde odmítnouti přirozeného pohostinství družného a veselého lidu. Prácheňský kraj vítá své hosti vždycky, ale nejpůvabněji ted v časném létě; Kdekterá paseka pod lesem, kdekterý úval při cestě, kdekterý

úhor mezi hájkem ápoli, všude nakupeny veliké zlaté kytice, jež svítí a žhnou, plesají a tančí při nejlehčím vánku, jakoby tyto kvetoucí pruty janovce a zářivé chomáče kručinek podávala země na uvitanou příchozílIl dobré mysli a čistého srdce. Pro ty, kdož se chtí s krajem seznámiti ještě lépe, má další rozkošné potěšenf: na mýtích a na lesních svazích, při okrajích rybníků a kolem osamělých hájoven všude je plno fial~vých květů lupinových, vesele rozkošnických a marnotratně hustých, jako by sta tisíce motýlů modráčků byly usedly na pružné stonky a houpaly se tam. Kde se tato teplá modř setká s plamennou žlutí kvetoucího janovce, tam si zahýří příroda v symfonii docela neodolatelné, kterou staré, slavné Prácheňsko ·uchystalo pró ty, kdo je milujf a chtí uprostřed něho prožiti sladký, nevinný den radostného léta.

STOPY BÁSNÍKOVY. Sestup s nejsevernějšího kouta boskovského okresu do Čech není bez překvapení a bez půvabu. S náhornf roviny, drsné a větrné, kde všecka pole vyprávějf o úsilném zápasu neústupných horalů s tvrdou přfrodou, klesá poutnfk rychle do úsměvného a mírného úvalu s patrnými stopami panské kultury: cesty jsou vystavěny do pohodlna, ušlechtilé stromoví tvoří půvabné aleje, malé křovinaté remízky se shromažďují ve šťavnatých lukách. A již se světle zv~dá mohutná a světlá skupina zámeckých budov v Bystrém na kyprém a sytém zeleném pozadí a v její blízkosti pří~ tulné, čisté městečko s věžatým kostelem a radnicí a pozdravuje srdečným úsměvem chodce, jakoby mu na uvítanou kynula kytkou v manšetě doba, když si náš dědeček babičkubraI. Je pátečnf odpůl dne pozdního léta a protepleným vzduchem podhorského zátišf letí kromě ptáků stříbrné zvuky kostelních zvonů, unášejfce na svých kovových křídlech mysl do vděčných vzpomínek.

Ano, před dvaceti lety chodíval tudy údolími a svahy padesátiletý, předčasně zestárlý básník, plný pozorného úsměvu k lidem a k věcem, pohroužen spíše do dojmového toku přírody než do vlastních myšlenek, ledabylý v šatu a v pohybech, ale přetékající vnitřními melodiemi, které zvolna tichly ve zbožnou symfonii ve-

černí. Jaroslav Vrchlický, tchán a host hospodářského úředníka na zámku, netvořil v Bystrém horečně, a proto zdejší pobyt zanechal málo stop v jeho poesii - těch několik meditačních a krajinářských čísel podobá se slepý~ granátům od nedalekého Svojanova, po nichž je básník sám pojmenoval, a sem lokalisované křiÚcké epos pro děti stojí snad na posledním místě mezi jeho výpravnými básněmi. A přece prázdninový oddech v Bystrém - pouhé čtyři roky před zhroucením ducha poetova - není bez záznamu v registrech života. Zde, ve vlažném stínu košatých stromů císařského panstvÍ, vyzrával jeho závěrečný názor básnicko-myslitelský, prohřátý silnou věrou ve smysl a nekonečnou souvislost všeho života a svítíCí jasnou vděčností vesmíru i člověčenstvu ... také do zdejší krajiny zapustil jeden ze svých kořenů Vrchlického Strom života. A nám se zdá, jakoby doposud ležel na městečku a jeho okolí vlažný paprsek tohoto olympského úsměvu básníkova.

VLASTENECKÉ PUTOVÁNí pO MORAVĚ

A SLEZSKU

ZIMA NA KUNŠTÁTSKU . Vzestup z údolí Svita vy na vysočinu kunštátskou jest v zimě v létě cesta gotická. Svitava, pospíchající nedočkavě dolů do roviny, razí si hravě dráhu veselými lesy, světlými háji, lučinatými úvaly, v něž rozpouštějí Drahany horský svůj karakter, drolící se v jakémsi lehkém rozmaru. Ale na pravém břehu tyčí se stroze a příkře již zachmuřená Českomoravská krabatina tvrdých linU, mračných lesů a drsného podnebí, v němž mrzne úsměv a kamení všecka hra. Stoupáme příkrými cestami po odvážných serpentinách, které znovu a znovu vábí, abychom Se ohlédli zpět do malebného a úsměvného kraje pod sebou, avšak cosi nás stále pudí výše, mezi štíhlé pilíře jehličnatých stromů, na pokraj špičatých srázů, mezi horsky táhlé vesnice, řídce roztroušené, až spočine náš pohled na vzdušném hradě posledního českého gotického krále, který opřen o hranaté a statečné pilíře, jakoby tasil k nebi meč s gotickým heslem: Veritas Dei vincit.

Na sv. Řehoře bylo na Boskovsku a Kunštátsku plno sněhu, zde i onde pravý zimní den, zamykající ptákům nedočkavá hrdélka a časným rostlinlÍm předčasné korunky, ale dole při Svitavě byla sněhová P9krývka měkká a hebká jako husí prach sedraný lehkou rukou při veselé besedě, kdežto nahoře na Kunštátsku silně přimrzávalo. Již u Zábludova praštělo pod koly našeho vozu, apostupně obzor tuhl a přísněl. Na planině náhorní smetl věčný vítr vrchní vrstvy sněhové, tak~e hrudy a kamení ostře prorážely; sem tam v úžlabinách ležely hluboké zámětě a vysoké návěje, kterými zimomřivě prodíraly keříky své větvoví; smutně narážela kopyta koní o půdu všude zmrzlou na kámen. Na střechách chalup osamělých stavenf bohaté rampouchy jako architektonická zdoba gotického stavitele,u pump a studní kamenné krajkoví opalisujicfbo ledu a zase nad silnicí v lese, odkud vane mráz a vlhko, špičatý oblouk větví smrkových či jedlových. V pusté krajině ani živé duše, jen sem tam zbožný pozdrav kříže na rozcestí. A hle, nad

tímto mlče.ním lidupX;ázdného chrámu v studené své vznosnosti štíhlý hrad krále z milosti boži, jenž byl pravý mile s christianus: zimní slunce zasvitlo na střechy II okna kunštátského zámku, a cosi Jako stříbrný čepel jiskří nám před očima v mrazivém poledni.

MRTVÝM VLASTENCŮM. Letní putování po ~oravských městech zůstává neúplným, všímá-li si jenom stavitelských a starožitnických památek, krajinné a architektonické malebnosti, souhry celku přírodního a městského nebo opět toliko pokroků hospodářských, průmyslových a zdravotnických. Taková pozornost a metoda turistická hodí se dojista pro jiné země a kraje, pro Moravu však nedostačí. Český poutník moravskými městy měl by zaraziti Svou hůl, odložiti svtij tlumok a sejmouti svůj klobouk na místech, která inluví o vítězném postupu obrodného a pravdivého češství, zlomivšího kalnou a lhavo.u kletbu samočinného poněmčováni. ,. tam by měl postáti v tichých a vděčných myšlenkách.

Někde je to starý, rozložitý dům patricijský, jinak zcela podobný sousedním budovám s bodrými podloubími a honosnými štíty: ale odtud vyšel z hlavy uvědomělé a srdce statečného protest proti cizáckému sebekomolení. Jinde zůstává tím památníkem někdejší budova školská nízkých stropů a malých okének nebo dávné děkanství s klenbami ještě gotickými a s vůní levandule v jizbách. A zase jinde nezbývá putovníku než vyhledati si po čechovsku mrtvého vlastence .na hřbitově pod nápisem vyblédajícím, rovem sesutým, květinami zdivo čilými. Není ovšem na Moravě nutno jíti daleko, do. dob věkovských či drašarovských, vždyf tito po'" češfovatelé byli málem našimi vrstevníky, a jejich lžiněmečtí odpůrci dosud žijí, spíše uraženi než pokořeni, s hrdým opovržením pro Prahu a s neplodnou touhou po Vídni, čtenáři NéueFreie Presse a Interessantes BlaH, zcela nevěřící ve skutečnost, která se směje z.každého pohledu prvně žvatlajícího děcka, z každého uvědomělého slova mladého dělníka, z každého citového hnutí milencti znamenajících budoucnost. Morava jest a zůstane českou, ale kolik to stálo práce, kolik \ÍsiIíl

Byl chladný, tesklivý veČer pozdního července, když~ nás na prázdninovém putování dovedla cesta na krásný, pěstěný hřbitov malého městečka jihozápadní Moravy. Zprvu jsme se podivovali jenom starodávnému hřbitovnímu kostelu se zvonicí skoro středověkou, pevnostnímu založení hřbitova i chrámku, vlidnéŽeletavce uprostřed šfavnatých lučin s temnými kulisami lesu v pozadí. Ale pak nás upoutaly náhrobky s českými jmény, ale s německými ná'pisy ještě z let osmdesátých, celá ta marná lež a přetvářka patricíu toužících po zvelebení tím, že se ponižovalí. A uprostřed toho všeho přísný a klidný pomník děkana městského, který slovem a příkladem, dobrotou intencí a silou neústupnosti podkopal navždy německý vliv v městečku, připravilpů.du pro nové volby, sesadil, jakoby neodbytným pokynem zpovědníkovým, dotavadní rozhodující osobností, podvrátil vliv zámeckého panstva -a sám, mlád a předčasně, sesrdce~ popleněným a nervy vyčerpanými, podlehl. Kdyby byl on, slavený kazatel, měl mluviti o etice svého života, nebyl by mohl voliti jiné téma, než slavné: inserviendo aliis consumor. Což se překládá po česku: svíce jiným svítíc sama se tráví. Bylo třeba mnoho takových, předčasně zlomených a dnes zapomenutých svěc, aby z Moravy prchla tma, jejímž jiným jménem je lež a sebeoklamávání.

BESKYD. Sotva jsme minuli myslivnu na Baraní, přívětivě úsměv'nouna pusté sněhové náhorní planině, vyhoupl se ve vzpomínce a v touze chladný a lysý masiv Beskydu, a netrpělivě jsme Očekávali,až nám zprava vstoupí do cesty jeho těžký a mocný stín, na jehož zamračený a příkrý pohled nelze zapomenouti; jef v létě i v zimě stejně mohutný a vždycky překvapí svou tvrdou sveřeposti .samotářskou. Trvalo to jenom chvilenku ostrého vzestupu, a již jsme jej měli po pravé ruce, táhlý, strmý hřbet bez lesa a křovin, se zasněženými pařezy a s rozptýlenými kameny, na nichž leží vy$okéberanice čerstvého, ale již tuhnoqeího sněhu. Vidíme však ylastnějenom jeho úbočí. Vlastní hřeben splývá v hustém kouři mlh s oblohou, ano docela patrně se přelévá těžká šeď chmurných oblak v neslyšitelných kaskádách do tělesa šeré hory. Takto,zcela

takto vídali staří Hellénové v horské, nevHdné Thessalíi mlžný přechod vrchu Olympu a nebeské pláně a když pozorovali, jak obloha pohodlně splývá se zemí, vymyslili své báje o sestupu bohů na zemí, mezi muže a jejich krále, k veselým hod6m bohatýrů, do ložnic sličných, pozemských žen. Jaká asi božstva scházela po schodech z mračen a po kobercích z mlhy v pohanské obraznosti zdejšího lidu do divokých raz tok a valašských dědin ? Scházela-li vůbec, podobala se jistě více germánským obrovitým bytostem z Nifelheimu, jaké uctívali v zemi Nibelunku, než křepkým a jarým božským mládcům, rváčům a milovníkům z Homéra a Hesioda. Ale nikoliv, tato horská krajina nemá pohanské minulosti, ať si toho jakkoliv přejí romantikové a starožitníci. Náboženskou jistotu jejího lidu, pokorně pracujícího a statečně strádajícího, vyjádřilo teprve přísné a přece útěšlivé náboženství bolesti, jehož veliké symboly, nahé dřevěné kříže obrovitých rozměrů, tyčí svá těžká a přece povznášející ramena na nejosamělejších místech chmurných hřbetu beskydských.

VÁLEČNÁ VZPOMÍNKA NA HORÁCH. Stezkou po vrcholu Radhoště od Pústevenke kapličce možno se vydati kdykoli, v slunci i v mlhách, za jitra i o pulnoci. tak se jde pohodlně a jistě špalírem klečí a horských smrčků. I šli jsme také v první den červencový, který se narodil uprostřed rozpačitých slunečních úsměvu a umíral v beznadějných mracích plných deště a mlh. Bylo k večeru .8 docela již pohasla jakákoliv možnost vyjasnění; zachtělo se nám však prožíti hodinku nebo dvě v oblacích vysoko nad. zemí, kde příroda tká déšť,' tento žíněný plášť pro smutné srdce v městě ina horách. Po obou stranách cesty hustá šedivá záclona, nadobro neproniknutelná, a bylo docela marno pátrati po pohořích, srázech a údolích, po rozptýlených dědinách, salaších a košiarech pod námi. Nuže, smířili jsme se s tím již úplně a nepřáli jsme si leda, aby příliš zhoustly a mrazivý déšť nám nezabránil doraziti k turistické útulně. Ale když jsme se již vzdali nadobro každé naděje, roztrhla se najednou temná opona nalevo, na chvíli se zjevily útržky krajin, modré lesy po kopcích, pastviny se salašemi na úbočích, zelený

úsměv údolí a zas~ stupňovitý slib horských dálek v několika pásmech. Bylo to krátké, neočekávané, závratně radostné, a když se zase obzor zavřel v mlhavém a hustém nekonečnu, zůstal z toho na dně duše teplý paprsek důvěry v možnost nedalekých slunných dnů na horách.

A protože teď mimoděk všecko se spojuje v mysli s velkými a děsivými událostmi před desíti roky, vzpomněli jsme si také zde na válečnou dobu, na těžké dny a týdny úplné beznaděje, kdy jsme neviděli před sebe pro samou hustou mlhu zastírající všecku DUdoucnost a nedovolujíCí se orientovati o směru, kterým se řítí vývoj vojenských věcí, kdy si německý sebevědomý militarismus připínal ke svým praporům stále nová,vítězství a čerstvě dobytá území ach, jak se nám těžko žílo v létě 1915 nebo před vánocemi 19171 Ale vždycky občas, také nenadále a též jenom na chvilku se roztrhla clona mlh před námi, a jako krásnou krajinu jsme spatřili nové seskupení přetvořené Evropy před sebou: však bylo toho potřebí, abychom nadobro neklesali na mysli. Pak se šlo zase lehčeji a jistěji dál se vztyčenou hlavou a pevným srdcem, až jsme přece došlí svého cíle, jako my ted bflé a bezpečné kapličky na radhošfském temeni.

MLUVA HŘBITOVŮ. Navštívím-Ii některé z měst, která jsme teprve převratem skutečně získali. Jihlavu, Znojmo neb Opavu, takže tam češství přestalo být ztracenou složkou, nenávistně trpěnou. nezapomenu si zajíti na městský hřbitov. Chodím po hlavnfchcestách a čtu honosné i tklivé nápisy na pomnících, zastavuji se před representačními náhrobky v hřbitovní kolonádě, procházím se podéi zdi zakryté památníky patriciů a úředníků. Česká jméná, ale v pitvorných zkomoleninách, hrnou se mně do očí se všech stran, ale dlouho se ohlížím marně po skutečně českém nápise;; mám podobný dojem jako na hřbitovech štyrsko.hradeckých, kde zpotvořená jména ze všech slovanských jazyků bývalého mocnář'" ství . přímo křičí z německého textu na pomnících pensistů vojenských i občanských. Brzy porozumím. že nešlo o náhodu, nýbrž o soustavu: zapřisáhle německá správa městská neprodávala

ostatně v Brně bylo 'nejinak- míst při hlavních cestách Čechům, a zakřiklé ,dušičky české se ani neodvažovaly dovolávati d6sledně svého práva.. Jenoln místy, a to většinou v druhé řadě hroM, zvedá se pomník s českým nápisem j to český lékař, učitel matiční školy, menšinový novinář, povoláním zavátý železniční úředník vyznává i po smrti sV'é češství, ja.k je vyznával v životě iv činnosti.

Ale v nových hřbitovních oddílech náhle houstnou české texty náhrobků - jsou. to již mrtví po převratě, kdy nebylo více bráněno zakoupiti pro českého nebožtíka místo i v hlavní aleji, ani nehrozilo již, že český nápis bude do rána fanatickou rukou znešvařen. Ano, i na rodinných náhrobcích domněle zcela německých rodin přibývá českých jmen zeťů, dcer, synů; sem tam ustupuje zgermanisovaná zkomolenina správnému slovanskému znění. Zákon života nezastavuje se ani u hrobů.

Odcházím ze hřbitova a přemýšlím, ne bez cítového přízvuku,

o tomto tichém vítězství přirozené národnosti. Jsem opět na hlavní .cestě. Tři ženy, patrně babička, matka a dceruška, stojí u honosného pomníku německého patricía, jenž byl spolehlivým sloupem 1!erinanisace. Obě dámy,dustojná stařena a sličná mladá paní, ošetřují květiny, zatím co půvabné děvčátko si hraje. Žvatlá neustále, a maminka s babičkou jsou nuceny mu odpovídati. A slyš, dítě mluví čistou češtinou, a také matka se vyjadřuje správně česky; jenom babičce jde to ztěžka a tvrdě, ale pokouší se o to; Přede mnou na· bílý mramor náhrobr1í usedl černý kos, a z jeho neunavné, jasné flétny proudí věčná píseň života.

POZDRAV DO HLučíNSKA. Národní svátek Hlučínska spadá podobně jako slavnost československého osvobození do sychravé .roční doby, a požehnaný kraj nemuže bohužel v ten den nastaviti slunci svou vysokou hrud', vlnící se úrodou a radostí. Teprve upro.střed léta, když nad kvetoucími jetelíští zvoní· včely a když se :Z tučné pastvy vrací těžký skot, otevírá nejmladší kout Československa celou svou duši, jež jest klidná, zdravá a bukolická.

Errtpirové zámečky cizího panstva, spIse pohodlné než elegantní, a malé kostelíky, teple omývané lidovou zbožností, zvedají se nad širými úrodnými lány řepnišf luk i pšeničních polí j v panských dvorcích jest plno ušlechtilého dobytka a ve stodolách hojnost sklizně j ční-li někde komín, nebo bzučí-li sem tam továrna, zpracují se tu jistě zemědělské výrobky, cukrovka, brambory, len. Nesmírné ticho rozestřeno jest měkkým kobercem pokraji, nebol i nedůvěřivý lid rozpačitých Moravců jest zamlklý: od té doby, co finančníci, četníci i učitelé nového mladého státu rozkazují, horlí a hrozí tak energicky po česku, nejde domorodcům moravština od plic a němčina od srdce, j umlkají rázem, cítí-li, že jsou sledováni. Ale co bychom se rozčilovali v pokojné zemi, jíž není třeba dobývat ani násilím, ani ostrou politickou akcí, ježto sama doroste k nám prostým zákonem života? Jen čas, jen čas I

Sedíme ve vysoké trávě v lesíku nad Chuchelnou s přítelem za letního navečera. Jahody voní pod nohama v trávě, jemný větřík čechrá smíšené stromoví, slunce šije zlatými jehlami veselý rubáš naklá. nějícímu se dni. Přítel, praktik a reformista, rozpřádá plány, jak získat Hlučínsko podniky zdravotnickými, sociální péčí, osvětovou propagandou. Jest pln pokrokového ohně a mladistvé nedočkavosti na úspěchy příliš pomalé. Přisvědčuji mu mlčky, ale vlastně se vpíjím velkou' životní věrou a šfastným uspokojením do kraje, kde všecky formy terénu i života mne poučují o vnitřní přísluš. nosti k nám, násilně jenom pot1ačené. Nepozoren na slova druha, naslouchám prostě dechu země. A náhle zanese k nám vzduch úryvek jadrné mateřštiny, zřejmě opavského podřečí s rázovitými obraty, s přízvukem lašským, s dobrými starodávnými výrazy. To se dvě mladé sličné dělnice. pravé sestry Maryčky z Zermanic, vracejí ze lnárny knížete Lichnowského v Chuchelné i laškují, škádlí se, jsou plny smíchu a čtveráctví. A že se cítí tak úplně mezi sebou, hovoří po našemu. Jest mně rázem jasno, že netřeba se na HlučfIisku ničeho báti, že netřeba postupovati s nedočkavým chvatem při díle získávacfm. Jedno jest nutno: aby se naši Moravci na Hlučínsku opravdu a ve všem cítili mezi sebou. Pak budou hovořiti, pak budou jednati po našemu. Jen čas, jen časl

VLAST MIGNONINA

MARIE TT A

Kalné a prudké vlny hadovitě se svíjející Adiže nesou v liirém toku roztálé sněhy a roztříštěné morény z Dolomitů a OetzthalQ a jakoby pohrdaly v horalské pýše rovinou a městem, ženOu se pod hradbami a věžemi starobyléVeronyneúčastně, zrcadlíce jen nevrle temná mračna časného dne jarního. Ale také staré pevné město velkého bohatýra gótského, Dětřichaz Berúna, se v dusné atmosféře neúplné a nevrlé vesny chmuří a Olračí : mohutné věže naPiazza dei Signori i v blízkosti románského dómu posupně sahají k tmavé patě nízkých oblakůj mocné trosky Diokleciánovy arény nastavují lhostejně a opovržlivě začernalé své zdivo předčasnému teplu, které snad již zitra .vystřídá mrazivý útok severáku z Alp. Kalný smutek únavy a mdloby teče po zašlých freskách chátrajících a zvulgarisovaných paláců v blízkosti Piazza dell' Erbe a Porta deiBorsarij a jak krutě, přísně a tyransky shlížejí zpod svých věžatých a kamenně kvetoucích sarkofagů krvelační Scali~ gerové na drobného chodce, který chvátá mimo jejich náhrobnf gotiku, prázdnou zbožné pokory !Jravého srdce křesťanského, na .. opak stavějící na odiv ulice hrdý osníř II neproniknutelmý helm vftězného dobyvatele I

A přece jihne mé srdce ve veronském ovzduší, a všecka tíha padá s něho, jakobych chodil vlahým jasem a čirou pohodou blaženého dne slunce a lásky. Zdá se mně, že vdechuji fialky svěžích dfvčích úst a s nimi mámivou něhu oddávajícfho se panenského mládí, které mně neviditelnýma rukama prostřelo na cestu olivové snítky a chumáče květů anemonových, a jehož lichotivé šeptáni mne opřádá, usednu· li v tichém zákouti chrámovém, zadívám-li se s mostů do proudné řeky, procházím.lise osamělou ktfžovou chodbou z narůžovělých mramorů romanských.Okouzlila mne to snad má nová, kamenná přítelkyně ze Zeleného trhu, Madonna Verona,tfm svym podivným měkkým vděkem, v němž se niisí zdravý a přirozený půvab antický se zamyšlenougracií středo-

...

věkou? Vracím se znovu a znovu k této patronce městské, tak cizí

uprostřed hlučících trhovců a tak blfzké potřebě snílkově, a stále

intensivněji prožívám, jak se zde z vod městské kašny vynonla bezděčnou shodou století sama syntésa vlašského ženství, které jest na pohled tak zádumčivé a v podstatě horoucí .

. Nebo provázíš mne to rodným svým městem stále ty, nesmrtelná princezničko veronská, Julinko Capulettová, a jsou to opravdu tvé temné, velké, nedočkavé oči právě dospělého dítěte, co se na mne tázavě·a vábivě upírají každou chvili, aniž vím, komu náleží? Stanul jsem před tvým rodným domem ve via Cappello, v jehožznečištěném nádvoří rozbili vetešníci své stánky a řemeslníci své dUny, marně pátraje po zahradě, do jejíchž keříků vavřínových a tamaryškových sestoupil nedosycený Romeo z tvé dívčí ložnice. provázen tvými pocely a obavami. Hodil jsem kvítek do tvého náhrobku. jehož středověký mraínorbyl jediné zachráněn ze ssutin františkánského kláštera, kdežto ostatek i s celou bratra Lorenza a Jana zabrán byl nudným a všedním koňským tržištěm. Jakobys byla žila skutečně a nejenom v obraznosti básníkově, hledal jsem stopy tvých dívčích pozlacených střevíčků po celém městě, a usmál-li se na mne s oltáře některý obraz Morettův neb CaroHův slaskavou důvěrnosti,řekl jsem si radostně v duchu: Hle, tito světcové spočinuli pohledem se zalíbením, tyto světice s požehnáním na Julince Capulettové, když klečela na stupních v modlitbách, tisknouc k nadrům sotva rozvitým knihu modlitební a když prosila Boha ve spanilé nevědomosti za to, co se jí mělo státi zároveň slastným a záhubným osudem. Dávno se rozpadly princezny a kněžičky ze vznešených rodů Scaligerův, Viscontich a Carrarů v prach a zapomenutí, a jenom ty, dcerko fantasie básníkovy,žijěš uprostřed svého rodného města v neporušené mladosti, ochotna zjeviti se každému, kdo po tobě zatouží.

Po třetí z mladých žen, které mně byly milostnými zasvětite!kami do městského tajemství veronského a zároveň blahodějnými strůjkyněmi osvobodivé nálady za těžkého ovzduší soumračného, doptávali byste se marně nad Adiží - nikdo vám nepoví o plavovlasé Mariettě s modrýma očima, která prodávala květiny a fíky u kostela svatého Zena. Nespatřil jí tam nikdo, pouze úrodná imaginace české básnířky: Madonna Verona náleží výhradně svým krajanům, Julinka Capulettová stala se potěšením celého světa,

ale tato chudičká. květinářka, která kdysi vykoupila českého vo~aka z Podkrkonoší, obrodiv§i ho svou nábožnosti a čistotou, zjevf se jenom nám Č~chumf kteřf zabloudí do Verony. Dříve ještě než isme čtli svého Shakespeara a studovali dějiny, bylo nám pevnostní a vojenské město Verona znamo z půvabné a tklivé povfdky Boženy Měmcové "Chudí lidé", stejně jako jméno sladké a jasné Florencie jsme poznali nejprve ze životního př1běhu ,komtesky Hortensie v "Babičce". Nejsou to cestovní a reálné zkušenosti z !talie, které zde Božena Němcová vypravuje; ona, duše jižnf, ano vlašská, nesměla nikdy překročiti Alp a musila se spokojiti s tím, že episodicky vkládala do svých prací, hledajících a oslavujících podstatu lidové i národní duše české, své sny o !talií, upředené z knižního studia a z básnické touhy. V "BabiČce" má Hortensiina florerická episoda místo docela podružné, leda že jest nejpůvab. nějším květem aristokratického sklonu básnířčina, který dovedla harmonicky smířiti s vřelou úctou k prostému, lidovému lidství. V "Chudých lidech" Jakubova episoda veronská má však význam daleko hlubší, neboť teprve skrze ni se stává vlastní hrdina povídky, mravní bohatýr v zaplátované kazajce, Jakub Halina, oním -člověkem božím, jakým ho chtěl míti idealismus Boženy Němcové, aby dovodil svou víru v poctivé, prosté srdce českého chudého člověka, schopné spasit svět obětavostí a sebezapřením.

Krajané Boženy Němcové i odborníci literární srovnali velice podrobně i pečlivě skutečnostní základ "Chudých lidí" s jejich básnickým zpracováním, které leželo plných dvacet let za životními zkušenostmi poetčinými v Červeném Kostelci. Vracejíc se v nejtěžších dobách svého podlomeného a zklamaného života vzpomínkami do šťastnějších let své mladosti, křísila jasně a určitě postavy, s nimiž se kdy byla setkala, a v nichž mladistvý její bystrozrak odhalil jiskru božskou. Pří kresbě figur držela se i v "Chu. <lých lídech" věrně živých modelů, které literární věda dodatečně zjistila: žili kupečtí manželé Hlouškovi, žila rodina Martoňova, žil ..Jakub Halina se sestrou Andulou, žil neblahý myslivec, původce požáru v Kostelci, i nešťastný muzikant Salve Regina. Ale tam, kde tyto typicky krajové a kmenové postavy rostou k spanilosti p-ovahové prostými zápletkami novelistickými, tvořf Božena Něm-

cová úplně samostatně podle svých psychologickýéh zákonu, z nichž zákon o svobodě srdce, schopného sebeobětováním vykoupiti bližního, stojínejvýšej pak se již nadobro od svých model1i'odpoutává. Učeni odbornici doložili v detailech, ale zapomněli shrnouti jednotfcíformulí pozorování, že právě ty stránky v ,'Chudých lideéh" , kde poesie kypí nejsilnějším varem, vznikly bud smělou kombinací skutečnosti aimaginace ,nebo ještě častěji volnou hrou fantasie. Lyrickou improvisací, posunující bezstarostně dějiště i jinéna, jest puvabÍrý výlet ke zřícenině v Litoboři. Jenom v tichém snění toužebné důše básnířčiny se linulo houslové noční duetto z polotemného okna červenokostelecké fary, kterou osadila básnířka knězem nikoliv podle vzpomínek, nýbrž podle svého idealistického požadavku. Ne ve skutečnosti, nýbrž pouze v knize určen byl milostný osud Florinky Martoňovy harmonickým štěstím s Mánkem rychtářovým, jen aby naplněn byl zákon lásky, která přemáhá překážky stavu, J::ozpory rodinné, nesnáze peněžní ... milujte se a budete spaseni I

Také románek Jakubuv a Mariettin vytvořila zcela volně, nedbajíc motivu, ze skutečností, obraznost Boženy Němcové, když si byla nahřála peruti k rozletu u nevyhasínajícího krbu její horóuci citovostí. Spolehajíc na vzpomínky a vypravování českých vojáku nalezení v rakouské tehdy Veroně, kolem jejíchž fortů, bran a bašt místy dosud vlaje císařská vojenská sláva potrhaným prapo" :rem černožlutým,přibásnila Božena Němcová svému hrdinovi 'Jakubovi vlašskou minulost. Sám se uprostřed ní kresli jako typickýčeský voják na cizí půdě, které nerozumí a která jím pohrdá; jako piják, furiant a rváč vstupuje do života a d~ Verony mladý podkrkonošský chasník, jenž má dorůsti k výši člověka božího. Starobylé a krásné město, které se mělo státi zpupnému Jakubovi Damaškem, zná hásnířka sama jenom z knih, a to dokonce pouze německých; zprávy ty dostačily jí však, aby nakreslila živý, byt ne zcela přesný obraz městský. Čtenářka romantických básníků nezapomněla v něm na hrobku Romea a Julie a na starý klášter františkánský jmilovnice umění posunula v popředí' ve:ronskýéb chrámů kostel sv. Zena, k jehož slavnému portálu postavila svou půvabnou Mariettuj temný obrys divadla římského kmitl se alespoň' na okamžik vypravováním.

100

Nebyla by to však Božena Němcová, kdyby ÍveVlaších hledala ~v~ hrdinky ve vznešeném stínu chrámů, paláců neb divadel. V chudičké chatě rybářské nad Adižínacházi Jakub Halina svou Mariettu, plavou, ale již poitalštěnou vnučku českého zahradníka, zapomenutý kvítek, vzešlý ze semene, které česká posádka zane<:hala ve Veroně. Pouliční prodavačku květin a fíků, stávající uprostřed lazaronů u dveří kostelních, dovedla básnířka na několika stručných a přece výmluvných stránkách obestříti kouzlem tak čistým a teplým, jakoby Marietta byla sestoupila s některého oltářního obrazu v San Giorgio in Braida j sympatie Boženy Něm<:ové sdílí se čtenáři, jenž ani se neodvažuje vysloviti pochybnosti o psychologické pravdivosti této silně idealisované postavy. Mravní čistota a zdrženlivost dívky z české krve znásobena jest při Mariettě živou a tvořivou mocí její vlašské zbožnostij dobročinná a milosrdná k lidem, jest především oddána Bohuj dovede muže milovat po sestersku ~ vychovávat ho stykem a hovorem. Jest v tom kus roztomilé a anachronistické naivnosti, že veronská květinářka z lidu vyléčí českého vojáka z rodového záští příběhem o rodě Monteků a Kapuletů, ale věříme jejímu mravnímu působení na Jakuba Halinu již proto, že v něm vlastně jenom oživuje jeho výchovu otcovskou. Tak se ve vlašské zemi přerodí divoký, mstivý a násilnický český hoch stykem s malou lidovou světici, jíž se slíbí státi hodným, snahou o stálé zdokonalování. Ve výjevu, který má

spíše půvab legendy než plnost reality povídkové, rozcházejí se

milenci po bratrsku, aby si slíbili lásku a -'- nespatřili více: Po létech obrozený Jakub se vrací do Verony, nachází však již jenom hrob Mariettin zalévaný slzami a vzpomínkami její matky. ;,A navždy jsem odešel z krásné krajiny, bych doma sloužil Bohu a lidem", zakončuje Halina evangelicky prostými a působivými slovy příběh své lásky a obrody. Další životní pout tohoto člověka božího, jenž, nuzák, rozdává bohatším, odstrčený, zjednává spravedlnost jiným, posmívaný, jde po pravé cestě k Bohu, dokazuje, že se nesetkal s Mariettou nadarmo.

Marietta B?ženy Němcové není plastickou postavou, v níž pří~é a syté pozorování nastřádalo přesvědčivou plnost života, neb v niž povahová tvořivost básnická povznesla skutečnost k výši typu;

101

není ji stejně jako komtesa Hortensie z "Bahičky"; vždyf i Verona 7; "Chudých Udí" jest spiše knižnHikci než reálnímobrazem. Tyto< výt vary zrodily se ne z poznáni skutečného světa. nýhrž z ušlech~ tilétouhy po vyšších prvcfch soužití lidského. po mravní harmonii, po uskutečnění říše lásky a dohra. Božena Němcová nezasadila jich náhodou do rámce vlašského. nehot Italie jí. vychovance ohdohí romantického, hyla tou požehnanou zemí, kde harmonie jest domovem. Básnířce samé nebylo přáno tam vstoupiti: nepoklekla u hrohu světcova v Padově. nehloudila pod bezoblačným modrým nebem mezi cypřišovými a vavřínovými háji ve Florencii, nezamy':' slila se před amfiteatrem ve Veroně. A přece ji tam český poutník potkává v podohě Mariettině v sesterském společenství Madonny Veronské a Julinky Capulettovy - vždyt v tomto složitém, zamračeném a pustnoucím městě nad Adiží hude plně šfasten jenom ten

- ,

koho tam hude provázet sesterská touha po harmonii. jasu a míru.

102

DVA B R A TŘÍ

Hned na prvních stránkách svých Italských listů zaznamenal Karel Čapek' štěstí, které v Padově sestoupí jako milost bou na poutníka, stane-li v kostelfku Santa Maria dell' Arena pod Giottovými freskami. Podobné blaho prožil jsem také ve Florencii za jednoho jitra, když jsem v klášteře svatého Marka pobyl mezi nástěnnýmí malbami Fra Giovanniho Angelica da Fiesole. Mužnou prostotou a dramatickou mocí stojí mistr Gíotto, veliký iniciátor, ovšem výše, ale Fra Angelico má také jeho věrnou lásku k lidské duši, jeho dětinskou něhu k přírodě a jeho tiohou pobožnost pravého křesťana.

Dávno jíž opustili klášter dominikáni, pro něž jej d!!l Cosimo Medici přestavěti, ale všemi prostorami budovy, proměněné na museum, dále proudí duch mnišský, spíše však řádu rozjímavého než kazatelsky výbojného ...,- ne prudký Španěl Dominik, nýbrž pokorný florentský světec Antoninus zdá se býti patrónem kláštera. Jdeme-li tiše loubím obou půvabných kvadratur, které lehceobe~ykají bílým svým kamením kus jasné přírody jižní, při druží . se k nám bezděky vážná meditace, a zachovávajíc s námi krok, poučí nás, jak v rozjímání členiti čas i myšlenky. V klášternfchcelách pocítíme zase sami na sobě, kterak se soustředěná pozornost obrad. ze zeV'ního světa do nitra, kde se tušení zvolna mění ve visí-stejně určitou jako naléhavou. A právě, v těchto kobkácb chytí nás Fra Angelico do svého měkkého a hebkého náručí, aby nám popřál milostiplnéhozleveníj namaloval tam (bratřím pro povznesení !\ sobě pro radost) p<> zdech ony výjevy ze života Ježíšova a Mariina, z. nichž každý jest barevnou písní mladého jara, kdy po lukách a v srdcfch kvetou petrklíče a zpívají skřivani. Jest tak těžko roz~ hodnouti s~ pro ten či onen obraz cyklu vesměs namalovaného z!\ pravé iDllpÍJ;áce, ale mně se zdá, že sebe celého vložil Andělský bratříček do nevelké fresky, kde se vzkříšený a osla:venýVykupitel zjevuje jako zahradník Magdaléně, ne již hříšnici a kajícnici, nýbrž přítelkyni Boha· Syna ... Člověk by až zaplakal svatou rozkoší př~d tímto dílem. Orosené ticho velkonočního jitra voní zde kVětinami,

103

z nichž nejslíčnější jest mladá dívka, rozsvícená před drahým a náhle tak záhadným Rabbim údivem a štěstím. A co vše spí pod povrchem malby , Vzpomínka ne krajinnou něhu rodného Fiesole; serafický vztah křesťanské duše ke všemu božímu stvoření, jak jej poznal mistr za zkušebných let na františkánské půdě v Umbni; ale i kus z tradic vlastního řádu, ekstatického ve všech projevech lásky k Bohu a k myšlence. Jest to kvetoucí ráj srdce, kam také nás Fra Angelico přenáší.

A hle, v samém sousedství kobky jeho, v témž klášteře skoro současně žil mnich téhož řádu v tvrdém a činorodém individualismu náboženském, který se uvědoměle a úporně staví proti rOzkošnickému individualismu tehdejší medicejské renesance ve Florencii a na konec, jako u husitství neb lutherství, vyústi v politicko-vlastenecké povstání jak proti domácímu samovládci tak proti mohutnějící moci cizinců. Prudkou sílou bezohledné osobnosti,ale snad ještě spíše vnitřní pravdivostí strhuje florentský dominikán k sobě a za sebou lid, jenž byl za vlády posledních Medicích odsouzen k nečinné trpnosti, a tak se revoluce velkého náboženského jednotlivce, mění v hnutí hromadné, jež však nakonec rychle zhasne, zároveň s mučednickou hranicí na Signorii. U svatého Marka isou cely bratra Jeronýma zachovány, a doposud cherubinský duch jeho naplňuje je svou patetickou mocí: vidíme vyhublou a kostnatou postavu převora dominikánského přecházeti za časného úsvitu ztemnělou kobkou, odříkávati modlitby a žalmy, zastavovati se v mlčení před krucifixem, zase prudce vstávati v náhlém osvícení, črtati na pultu na okna cosi velkým hranatým písmem a opět pohlížeti skrovným okénkem tázavě na střechy Florencie, jejíž osudy dočasně leží v jeho ruce. Kdož jste, boží 1?ojovníci a zákona jeho - -

Hrubě by se. mýlil ten, kdo by se domníval, že mezi uměleckým zanícením Fra Angelica a mravní přísnosti Savonarolovou byl rozpor a snad i nepřátelství. Bratr Jeroným, jenž nenáviděl marné nádhery a přísně ji pronásledoval, trhal plamennými větami šperky Florenťankám s bílých· hrdel a házel je rozkazovačným posunem do ohně, nebyl obrazoborcem, nýbrž naopak velkým inspirátorem výtvarného umění. Zduchovnil je, odkryl pro ně po přesi1ujícím kvase sensualismu patos bolesti, utrpení, smutku,novou říši očistné

104

duchovosti a křesťanské tragiky, věda dobře, že také tvoření umělcovo jest cestou k Bohu a ke spasení. Kníže Lorenzo Nádherný sotva zasáhl do psychologie tvůrčích umělců pronikavěji než bratr Jeroným Pokorný, tichý a do sebe pohřížený kmotr skoro všeho, co ve florentském ma1fřství a sochařství na sklonku patnáctého věku bylo duchové a nadpozemské.

Toto poznání otřese v klášleřesvatého Marka českým návštěvníkem nejmocněji. Také u nás zna~ená století pa tnácté dvojf proud: umělecky tvůrčí a kulturně inspirující gotiku karlovskou, jež hledajíc Boha se pohruzuje do krásy jeho stvoření a uctívá Tvůrce v přírodě i v půvabu lidského těla, a mravně i myšlenkově zanícené křesfanství husitské, které osvobozuje etickou osobú jednotlivcovu, uvolňuje ji politicky, ukazuje jí právo na protest a vzpouru - tedy i na sever od Alp směr Angelicův vedle směru Savonarolova. Ale jak zcela jiný jejich poměr I Čeští Savonarolové, Milíčové, Chelčičtí, Žižkové, jsou příkrými obrazoborci, vidí ve výtvarném umění leda pohanskou smyslnost a dětskou marnost, a způs,?bují, že jejich národ na dlouhou dobu pozbude schopnosti vyjádřiti s~ smyslovým dílem, založeným na studiu přírody a vyváženým z lásky k nf. Mám zatajit, že mne jako bolestná výčitka přepadla na prahu cely Angelicovya Savonarolovy vzpomínka na náš radikální dualismus, dělící a ttíštíci tam, kde šťastná Italie soustředila a shrnovala životní síly1 ~e jsem na chvíli zahořkl proti osudu, ne snad proto, že nám nedal ani Giottů ani Fra Angeliců, nýbrž že utvářel naše Savonaroly tak, aby se vždy a všudy znovu stávali překážkou vzniku a růstu bo~ hulibého umění serafického 7

105

VELKÝ PÁTEK VE FIESOLE

Odevšad z dlouhých nábřeží nad Arnem, ze zahrad obklopuw jfcfch stupňovitě Viale dei Colli, z ,:ozhleden i z amfitheatru uprostřed Giardino di Boboli, se starobylé Fiesole na svém strmém zeleném kopci a s bílými budovami mezi oliva mLa cypřiši zjevovalo jako vyvrcholení toskánského kraje, jakási vzdušná legenda nad vlídnou pozemskou skutečnosti, zkamenělá zastávka andělů. kteří po Jakubově žebříku v noci vystupují z lidských smí do nebes. Příkrý zelený vrchnepřeslává nikdy k sobě nikdy vábiti člověka a burcovati jeho nejsilnější. touhu: občan antický jej ,důkladně opevní, středověký křesťan zbuduje tam observatoř svého chrámu, opírajícího se o důkladný klášter, aby měl bliže k nebi, rozkošník z renesance obsadí návrší vilami a obklopí je terasovitými zahradami se schodišti a branami, a moderní Američan se tu nakonec usídli tak, aby viděl zároveň starověké hradby i chrámovou architekturu gotickou a aby do drobného palazzetta umístil bílou koupelnu a elektrické vedení. Souhrn toho všeho sluje Fiesole, město etruského jména a původu, staré mnišské kultury, medicejského posvěcení, věčné přitažlivosti: až nás Florencie unavi, řekli jsme si vzhůru do Fiesole po žeb~iku Jakubově J

A unavila nás. Pašijový týden je ve Florencii neobyčejně hlučný; nejkrásnější chrámy a klášterní nádvoří šumí. zmatkem a roztržilosU mezinárodního trhu s ú.častníky ve všech jazycích í po nábřdích valí se proudy nastrojených domorodců a turistů. Není to nábožná nálada pro srdce, která tradiční silou touží právě v těch dnech po hlubokém tichu zahrady Getsemanské, kde pod jarním nebem je slyšeti lehounký ševel mladého listí a idravé oddychování spící lidskosti. A tak jsme se na Velký pátek vypravili do Fiesole, za chladného, podmračněho dne, kdy se pod mrazivým větrem choulily křehké, právě rozvité tamaryšky a mírně ve štlhlém smutku kolébaly tmavé stromky cypřišové.

Když jsme příkrou cestou vyjeli nahoru, býla fiesolská drobounká katedrála dokořán otevřena a liduprázdná. Studená temnota tkala své husté závoje kolem románských sloupů, honíc se

106

s úzkQst( z lodí do lodi, jako by ve staré basilice zůstala ve vzdušném skupenství viseti zmatená hrůza křesfant\ xm~ věku, když si uvědomili, že před nimi a za ně zemřel Bůh právě v tento slavný den smutku, zahanbení, spásy. A my, kteří jsme ve svých osmi a devfti letech býli podle fylogenetického zákona tak asi právě kře~ sfany _ románské doby, vzpomfnámezde, v chrámku prostém a klidném, po letech svého dětství,jak pilo dychtivě a s posvatnou. hrůzou z kalichu pašijového.

Druhou nábožnou zastávkou byl klášter svatého Františka. když jsme mezitím byli stanuli i v starém divadle římském. u zbytků antických lázní, nade zdmi a výkopy etruskými. Mniši. sotva viditelní, v chóru zpívali právě smuteční hodinky, tu velkou elegii Starého zákona, kterou církev tak uměle přizpůsobila potřebě pašijové. Monumentální latina lehce vlašského zabarveni. neškolené, ale přirozeně krásné hlasy, opravdová nábožnost vědomá přednášeného obsahu. Důstojný smutek Velkého pátku, ale asi takový, jaký vložil Ital Jacopone da Todi do )íymnu Stabat. Mater, kde srdce žaluje, ale nezoufá, vědouc, že nemůže býti docela ztraceno, právě pro smrt na kříži. Italská duše ani tehdy,. když se inspiruje bolesti a smutkell), nepodtrhuje tragických živlů,snad s výjimkou rozvráceného Michelangela i antické tradice •. mirné podnebí, vlídná povaha půdy a rostlinstva odvraceji ji od toho. Naslouchaje na Velký pátek smutečním hodinkám ve Fiesole, měl jsem před očima stále Snímání s kříže od F ra Bartolommea s jehobolestnou, tesknou a tklivou zádumčivosti; která nezná ani výbucht\. ani řezavé prudkosti, jimiž se znetvořuje gracie obličeje. Ital by nebyl nikdy namáloval divoce a prudce tragické Piety Griinewal. dovy, kde bolest jest vášní a šklebem.

Chodime v tomto elegickém a přece usmiřeném kouzlu italskéhoVelkého pátku za nachylujíciho se odpůldne zahradami a osamělými cestami mezi nimi po svazcích Fiesole. Je podmračno, vítr hraje korunami vavřínových a olivových stromků, pohání oblaky. mete bílý prach v obnažených lomech a na rozestavěných silnicfch. U nás hy bylo za takového dne teskno a pochmurno. Ale zde,. tváří v tvář krásné toskánské krajině, jejíž prudkou kamennou architekturu srázů a strží mirní vegetace jakoby úsměvná, zdá s~

107

býti všecek smutek usmiřen a vyrovnán. Zde nikdy neopustil Otec úplně svého Syna, ale zde se také nikdy Syn nechtěl vzbouřiti proti Otci.

Byl již večer, když jsme na úbočí vrchu stanuli v proslulé Badia di Fiesole, letním sídle platonské akademie medicejské. Do tmy kostela svítily studeně bílé mramorYí v rozlehlém vlhkém refektáři prostfrali na drsných ubrusech hrubé cínové příbory pro žáčky koJeje piaristické i nádvoří někdejšího opatství se vlnilo soumrakem. Docela sami jsme stáli ve volné, mocné loggii, která otvírá daleký pohled přes Florencii a její věže do hornatého kraje se zahradami, vilami, zdobnými architekturami v zeleni. Kdyby nebyl právě Velký .pátek, jistě by se-m hlas ně zaznívaly večerní zvony florentské z CampanilIy, ze Santa Croce a snad i můj nejmilejší od svatého Marka. Ale takto je nám ještě lépe. Pijeme mlčení večera tak iálibně, jako ie před pěti sty lety na této terase pili Marsilio Ficio, Pico della Mirandola a jiní humanisté medicejští, když zde pobývali jako hosté. Nebyla snad i jejich sladká moudrost platonská vlastně jenom novou formou daru, vnésti harmonii a řád do smutku, který provází let a zmar jevů a od něhož třeba se povznésti k trvalosti spasnéidee? Nebyla dokonce nejvlastnějším květem této země, kde i na Velký pátek hvězdy rozsvícené u Spasitelova hrobu mají útěšnou a klid~ :'DOU záři?

Smutní poutníci severštf, kteří klesáte pod tragickou tíhou své bolesti, složte své břímě na Velký pátek na zelených a kvetoucích ;stráních zahrad. ve Fiesole I

108

ROK Boží

SVÁTEK MLÁĎÁTEK

Se spravedlnosti, která vyhnána jest až ke grotesce, a s něhou svědčící o hluboké znalosti potřeb lidského srdce, položila církev v nejtěsnější sousedství Narození Páně slavnost nevinných děti, jež ., v Betlémě i ve všech končinách Jeho, od d~ouletých a n.íže zmordovány od Herodesa", staly se prvními mučedníky, ne-li učeni, tedy alespoň příchodu Spasiteloya. Ňení to svátek smutečni i jestliže pláč a kvílení jejich matek zaléhá žalně do sváteční nálady betlémské, změnil se naopak sten a vzlyk zavražděných nemluvňat dávno ve smích andělský, a všecky ty zkrvavené krčky namahají tenounké hlásky, aby s dospělými anděly volaly o závod "Gloria in excelsis'"

Není to jen zbožná křesťanská legenda Ježíšova narození,· jež má svůj svátek Mláďátek j každý velký převrat v dějinách vyžádá si své dětské oběti, tyto nejnevinnější a nejžalně~í mučedníky, kteří hynou za ideu, o níž nemají ani tUšení.

První neděle světové války přinesly hromadné vraždění nemluvňat ohavnou soldateskou rakouskou v Srbsku a německou v Belgii: otcové, kteřise před nedávnem rozloučili se ženami, držícími kojence v náručí a nosícími děcka pod srdcem, pálili do děti z pušek a rozbíjeli jim hlavičky pažbami. Když světová vojna dostoupila vrcholu, hynuly tislce děti daleko od front v zadní zemi podvýživou, nedostatkem mléka, tuků a cukru, propadaly úbytím, skrofulose a anemii, klesaly v mrtvolné bledosti jako květiny nalomeného stvolu k zemi - nešťastný dorost věku, jenž se opovážil nazvati sám "stoletím dítěte"! Ruskou revoluci a soustavu bolševické krutovlády obžalovávají nejstrašněji statisíce lidských mláďátek, po jelichž vyhublých mrtvolkách zsinalé pleti a křivicovitého vzrůstu šlapou železné paty krvavých doktrinářů. Matky neměly pro ně ani mléka ani plének i rudí gardisté vyjedli jejich potravinový příděl i při šlleném útěku odhazov~li je zoufalí rodiče pod kola vlaků a do řek u silnic.

Vstane-li ze světové války a z ruské revoluce nový společenský řád a obrodí-li se těmito ukrutnými zkouškami lidstvo ve svých mra vních vztazích, budeme za to v neposlední řadě za vázáni všem

111

těm nesčíslným mučedníkům, které vojna a revoluce stála život a mezi nimi Mláďátka jsou daleko nejžalnější a zaslouží si zasvěceného svátku v kalendáříku člověčenstva.

, Ale jejich bezděčnáobět byla by napolo marna, kdyby nebyla zároveň výstrahou. Strůjcové a spolupracovníci dějin, pomněte těchto drobných mučedníků a uvědomujte si napřed, že jejich slzy a krev, jejich popleněná tílka a zmařené dušičky si berete na svědomí. Každý neuvážený krok může vás proměniti mimovolně v Herody, a kdo z vás by se chtěl podobati onomu neblahému starci na vetchém trůně, jenž jednoho dne psal třaslavou rukou heslo "Vše pro dítě" a druhého dne podpisoval vyhlášení války nesoucí s sebou mnohonásobné krveprolití betlémské? Nemysleme, že Mládátka se jen teskně usmívají na rozloučenou životu neokušenémuj jejich oči, užaslé předčasným zápasem smrtelným, varují a hrozí v duchu života nekonečného.

Mezi obrazy anglických paeraffaelistů požívá zvláštní slávy zbožná a vroucí komposice Holmana Hunta "Triumf nevinných dítek", vzniklá za jeho východní pouti "na silnici u Gazy, třicet mil od Betléma a deset od egyptských hranic". Podél cesty, kudy se malý Ježíšek s rodiči před Herodovými nástrahami ubírá do Egypta, vyrostly jako polní květy děti, táž neviňátka, která včera ukrutný tyran dal povražditi; každé má kolem hlavy již jasnou svatozář. Svatý Josef, obtiženýnákladem a vedoucí oslíka, ponořen jest zcela do své rodinné starosti a nevidí ani neočekávaných průvodčích. Maria ve východní kráse mladé královny nedbá dětí, pletoucích se do cesty a vyrušujících poněkud jejího synáčka; jak nade všechny vyniká její prvorozený a jak ona pyšna jest svým vyvole:ným mateřstvíml Ale Ježíšek vyklánějícfse z jejího náručí náleží jenom dětem, usmívá se na ně, žehná jim, pojímá je do svých božských temných zraků. Ví, že to jsou první dělníci na roli jeho nesmrtelnosti; děkuje jim, že ve své mladé krvi první omočili budoucí šarlatový pláš! jeho božství; slibuje jim,že budou s ním celá tisíciletí slaviti společné narozeniny.

Buďme i my pamětlivi těchto a všech budoucích Mládátekl

11'2

Ú RYV K Y Z VEL K O N O Č Nf HO D E~NfK U

Z nemocnice zašel jsem na hřbitov, abych obdaroval své mrtvé petrkliči, jichž Jsem nakoupil nadbytek pro své nemocné. Jest podmračný, studený večer, a ocitám se na Olšanech skoro sám, do~ mnělé sténání, které ke mně doléhalo při vstupu, bylo pouhým. svistem větví, zmítaných jarním vichrem. Pod lysými trnovníky a nedočkavě rašícími břízami uprostřed hrobů cítbn úlevu zěstisně~ nosti, jež mne pronásleduje po celý den a která se stupňovala při návštěvě nemocnice. Není to paradox, vyznám-li, že na osamělém hřbitově promluvil ke mně život, kdežto dotud ke mně od tána hovořila v různých formách smrt. Pocit její blízkosti neiněl zprvu niC: hrůzného a zraňuííciho, ale byl neodbytný, jako by se mně vnucoval pohled do nekonečné písčité či solné pláně, kudy co nevidět budu museti putovati. Opakuji: neděsila mne ta přě~tavái a nepotřeboval jsem ani, aby Seneca, můj věrný průvodek, mne přesvědčoval svým monumentálním klidem duchovního hrdiny o vlídné samozřejmosti konečného zániku. Teprve, když jsem vstoupil do nemocničních síní, amne ovanula ta mdlobná sladkost.desi1i~ fekčních prostředků, která jest takovou trýzní zdravému a citlivému organismu, nabyl pocit blízké smrti čehosi mučivého: těch rafinovaných a nesmyslných příprav, které přes operační síň vedou konečně přece jen do ponurého chladu umrlčí komory I toho bláho. véhoutěkus groteskními zastávkami, kde na konec poznamenaný člověk. padne přece do rukou smrti, před níž jej lékaři všemožně asekurovalilŽe neznal můj starý, dobrý Seneca těchto pošt:tilosti moderního sebeklamu: jak řízným a krutým posměchem byl by od., byl tuto nedůstojnou hru na schovávanou I

Ale jedvase zavřely za mnou hřbitovní dveře, spadl se mne rázem tento trapný spleenj a bylo mně, jako by se mi byl najednolí vyjasnil hluboký smysl rabínské moudrosti, ktetá zahradu smrti nazývá tak krásně domem života. Nevýslovná jistota věčného ob .• novování prostírala se v zelených lánech přede mnou: mladá trávll na-rovech a dychtivé pupence na větvích kaštanů, neúnavné švi~ tořem drozdů II kosů v neviditelných hnízdech, nedovedný let mušek

113

a motýlů vzduchem slabě otepleným, zmatený shon lesklých brouků po pěšinách ... jaké to poučení o neúnavné síle přírody, která spřádá stále nové formy života, čerpajíc svěžest a mízu z rozpadávajících se organismů I Starý, hluboký verš latinský: in urna perpetuum ver nevycházel mi z myslí, a bylo mně tak dobře na hřbitově v těsné b1fzkostí drahých mých mrtvých, kteří se sdíleli· se mnou o tuto víru v nekonečný život, plný obměn a neutuchající vynalézavosti.

Však co to? Jaká to silná melodie táhne holými korunami stromů a valf se s mohutností varhan přes hroby mlčící pod nesmělou tra. vou a pod fialkami podobnými dětskému pohledu? Jak bych nepoznal velikonočních zvonů, které nás často jako hochy překvapily v lesní samotě, když jsme se v pohanské lásce k přírodě nakláněli nad bohatými okvětími tajemných devětsilů nebo studenou vodou potůčku vztahovali nedočkavé ruce po křehkých korunkách bílých pryskyřníků? Byli jsme zprvu poděšeni jako mladí fauni a tonuli jsme v rozkošném zmatku, ale v zápětí jsme pochopili, Že ze zvonové melodiezpívajíci o křesfanském mytu vzkříšeného mladého boha line se táž radostná vira ve věčné obnovováni života, kterou v jarních Mjfch se opájelo polovědecké pohanství našich patnácti' Jet. Nuže, vítejte mně zde nad nekonečným krovem domu života, vy slastné, vy plesné, vy vítězné zvony velikonočlli!

Leč, jak kráčím hřbitovními alejemi a ze starého zvyku pročítám nápisy i luštím symboly a jinotaje na náhrobcích, uvědomuji si teprve plně, že lidskému srdci nikterak nedostačuje toto klidné a samozřejmé bezpečí života nekonečně obnovovaného, pokud znamená všeobsáhlý proud bytí, pohlcujícího v sobě nepatrné krůpěje jsoucna osobntho. Každý nápis "na shledanou", šlehajíCí zlatým plamínkem ze tmy černého mramoru, každý anděl velící rozhodným gestem, aby oslavené tělo opustilo klenbu hrobovou, každý kahanec oleje, zapálený v lampě náhrobní, znamená rozhodný protest lidského citu a lidské vůle proti laskavé moudrosti, na níž se shodli pHrodozpytcí s panteistickými mysliteli, á kterou teplá jarní noc šeptá básníkům, zatím co mudřec se jí domáhá návodem Spinozovým. Dnes jdu hřbitovem, nacházeje ten protest na kamenných náhrobcích a zítra probiraje se dějinami, rovněž nekonečným hřbi. tovem pokolení allárodů, setkám se stejně s nepřetržitým úsilím

114

vyvzdorovati na osudu proti nekonečnému moři stále obnovovaného života sebe drobnější kapku individuální nesmrtelnosti, pro.svícenou paprskem nepřerušeného vědomí. Čím je všecka melodická moudrost spinozovců a shelleyovců proti tomuto sehezáchovnéIIÍu pudu lidské monady, která je hotova podstoupiti všecko, jen ne zničení, jen ne zhašení jiskry, ulétnuvší do temného vesmíru z obrovského světelného krbu Hospodinova? A byl to pouze můj blud, který z hudby velikonočních zvonů nad hřbitovem četlmytus panteistického přerozování, místo aby byl v něm porozuměl věčné touze, aby jednotlivec pro sebe a za .sebe prošel vítězně zkouškou smrti a dospěl vzkříšenI věčného.

A zde mezi hro hy a jarem, uprostřed projevů přírodního koloběhu a ,křesfanskými symboly vzpomínám si živě a vděčně' velikého a sladkého pěvce života, jejž neúnavně shledával za každou formou smrti. Ale i on, panteista, který miloval Lucretia a modlil se z Goetha a Shelleye, i on, pěvec hmoty věčně přetřiďované a energii bez ustání přepodstatňovaných, zahořel v hloubkáCh duše častokráte touhou, aby jeho osobní jiskra plála vědomě dále, ne snad jiskra abstraktní myšlenky básnické, nýbrž úplně srostitá jiskra lidského já. Zprvu nejasně, pak určitěji a určitěji se mně vybavuje refrén panteistické básně, kterou Jarost. Vrchlický vyňal z kypivé plnosti požehnaného léta chuchelského, kde tak melodicky dumalo životě a smrti: rád připouští si všecky indické možnosti metempsychosy, ale přece na každou odpovídá slovy: Chtěl bych o tom věděti A v tomto výkřiku individuální touhy zaniká posléze světlá resignace panteistova. - -

Jsem ze hřbitova zase doma, mezi svými knihami a děkuji Bohu, :že jseIll u vrat hřbitovních nechal svůj spleen nasycený pachutí smrti. Znovu jsem se začetl do svého Vrchlického, a znovu se po<1ivuji, kolik velkonočnich zvonů modlí se a zpívá v jeho knihách legend a mytů. A pokaždé pod symfonií slavné víry v nekonečnost -obecného bytí týž výkřik touhy po zachování života individuálního, výkřik silnější, než básník sám by si snad přál. Beru do ruky slavný svazek nejmužnější epiky Vr~hlického, ty skulpt~rální a zároveň barvité "Nové zlomky epopeje", jimiž genius čtyřicetiletý legitimoval svou tvůrčí sílu; naslouchám v kouz,elně vlažné a vonné básni

115

•• Vzkřfšenf" symbolickému dialogu učednfkti a žen nad otevřeným. hrobem Ježíšovým. Kus básníkova nadšeného srdce šepce S Martou " Plál bokjehofasem /" Kus milostné ekstase jeho blouzní s Marii; "Vůně z vázy mojí mne dotkla se I" Se Salomé a Petrem přisvědčuje zbožný úžas básníkův ,,Vstal, přemoh Smrt I"~ Ale není ton.ejposlednějšf díl lidské bytosti poety-myslitele, který v tichu se táže s Tomášem Pochybovačem: "Zda vstanu také?"

A slastné,' plesné, vítězné zvony velikonoční, ,které se hrnou otevřeným mým oknem, odpovídaji na skepsi Tomášovu, že přese veškerou moudrost panteistických mudrcti a přes veškery důkazy přírodozpytných učenců lidské srdce prudkou síloů své touhy bude i nadále věřit V osobnfnesmrtélnost dychtivého svého plamene.

í16

CE S T O U D O EM A U S

Střfbřitý, vlfdo.ý lesk jest rozptýlen nad závěrečnoukapitpl911 Lukášovca evangelia. Zbožný zpravodaj, jenž sám nechodil s J~Ží •. $em ~ nejsa Židem, neznal z osobní zlmšenosti snad ani míst Mi~ s,trovy smrti, ličí se P9dívuhodnýin uměním pro,svitného slova, jak V mladé obci ,Ježišově, skládajíc! se z učeniků ~ oddaných žen, :shromážděných v Jerusalémě, uzrála za Ilěkolik hodin velkonočnich tucha a touha po ~ mrtvých vstání Mesiáš9vě v jistotu-a pře •. :svědčeni, kteréJ:>yly schopny přetvořiti se co nejdřive v záJrla!l~ <::lánek věroučný. Se všemi, kdo byli nejúže spiatis jeho osudy, setkává se Ježiš vnadzemské způsobě, nekráčeje, nýbrž vznášeje ~e, pln konejšivé laskavosti a . štědrý bezpečnými důkazy - d() ch\liurQých smutků opuštěné cirkve proudí z postavy Mistrovy blahodějná záře vykoupeného lidství. Do samého středu ~vého .oslavného vypravováni o JežišÍz mrtvých vstalém umistil Lllkáš jemně propragovaný přiběh o dvou učednících, jdoucích do Emaus, k,terý u původnějšiho evangelisty, Marka, napověděn jest jediným :sporým veršem: poznáváme smutek dvou věrných žáků, vzrušených velkými událostmi posledních dnů a ochuzených ztrátou učitele: slyšime, jak vykládaji nenadálému průvodčímI,! smrt Ježišovu II první plaché zVě~~ o jeho vzkříšeni; jsme zapředeni do bohoslov~ llých důkazů cizincovy viry mesiášské; s trojicí rychle spřátelenou vstupujeme za soumraku do veČeřadla v Emausich, abych01n viděli obřad lámáni chleba a dobrořečeni, a když nás opouští neznámý host, věřime s Lukášem i s učeaiu1iy, že bvlto Ježíš sám, kdo otviral pisma a podával chléb s 'blahosTavenstvim. Mistrným rozp' borem psychologickým dOvodil Arnošt Kenan v "Apoštolfch'\ kterak za průzračnou legendou se v evangeliu samém rýsuje vlast~ lldálost bez jakýchkoliv přimětků zázračných a nadpřirozex(ých,a jak prudkost snivých vzpominek na Mistra s důslednou sam9~fej~ mosti zaměnila Ježíše za nezJ;lámého soudruha, jenž zmizelnepo·zorován; jemný dějepisec prvniho křesťanstvi neopominularcif vyložiti, jak význačný podíl na VZQiku víry o Mesjáši, vstavšim zhrobll, připadá tomuto zjeveni v Emausích.

117

Křesťanský čtenář odolá sotva kouzlu, které se line z tohoto prostého a významného výjevu. Lidovost evangelická shledává tu se zalíbením, že za svědky tajemství zvoleni dva prostičtí venko· vané, dotud zcela neznámí v obci vyvolených; eucharistické nadšení jest unášeno Ježíšovým obřadem lámání chleba j básnická nálada temení z pozdního soumraku, který důvěrnou svou peru! klade měkce nejprve na družnou pout v širém poli a pak na společnou večefi v skromném domku emauském - východní selanka s hlubokým pozadím náboženským prodšena jest svěží vůní mladistvého prvokřesťanství. Středověká církev, která v pondělí velí· konoční obracela pozornost věřících k příběhu v Emausích, ocenila velmi dobře jeho věroučný i básnický smysl: v obřadných hrách velikonočních, jež jsou patrně východiskem dramatu novověkého, přisouzen jest emauské episodě zajímavý podíl. V některých bohoslužebných skladbách velikonočních, hlavně francouzského původu, k výstupům svatých žen, nakupujících mastí a dovídajících se od anděla o z mrtvýchvstání, k dialogu Petrovu a Janovu, pospíchajících ke hrobu II ke scéně mezi Magdalénou a Ježíšem v podobě zahradníka, řadil se výjev učedníků v Emausích, jenž býval zcela stručný, třebaže důkazy Spasitelovy, vybírané z Mojžíše a z proroků, lákaly často skladatele k věroučné důkladnosti. Také v Čechách za doby Karlovy zapial duchovní básník episodu emauskou do velikonoční hry ,,0 třech Mariích", kterourozpředl do široka a využiv co nejvydatněji tradice, přímo napěchoval jednot1ivostmi z vypravování evangelického. Ale nebyl pouhým řemeslným veršotepcem, ani. suchopárným dogmatikem j za prostoduchého dialogu, v kterém se střídá latinský recitativ s· českým přednesem, pobízí u něho jeden z půtujících tovaryšů Ježíše slovy primitivisticky půvabnými: "Náš milý, zuostaň s námi, prosíme tebe - bychom pak mieli zaplatiti od tebe - nebo se k večerublfŽí - a svietlostk mračnosti se níží j - puojdem rače do onoho domu - a pojíme, co budeme míti k tomu"; jinak však se výjev v ničem neodchyluje od znění evangelia.

Leč emauský motiv sám, tak působivý v osnově velkonočních vypravování o z mrtvých vstáníJežíšově, neosvědčil plodivé síly v literatuře j neobsahuje ani hojnějších prvků výpravných, ani dra-

118

matické zápletky, hodil se leda pro legendu, která nevyžaduje ani karakteristiky postav, ani dějového konfliktu, nýhrž stupňuje přÍběh jednoduchý až k nábožné apoteose. Zato se vděčně a trvale začetli do emauské episody Lukášovy umělci výtvarní, aby v ní opětovně nacházeli šťastný podnět pro tvoření; při tom váhí je hody lásky a dohrořl'čenív emauském večeřadle nepoměrně více než ·chůze učedníků se Spasitelem za nábožného hovoru přes pole. Jsou-li realisty, zobrazují rádi chudou a všední jizbu, kde Ježíš usedá ke skromné večeři a zachycují v obou žácích lidové typy svého okolí; jsou-li mistry přísné komposice, vítají jednoduché rozvržéní trojúhelníkové, které sám motiv nabízí; jsou-li básníky světla z rodu Rembrandtova, nacházejí v postavě mistrově nevy'" čerpatelný zdroj záře, jejíž zlatý a teplý proud tajemně zalévá nuznou světnici, mění bědnou šeď všednosti v posvátný zázrak božské přítomnosti, vykupuje předměty i osoby tím, že je zbavuje tíhy a hmotnosti. Právě Rembrandt, nejhlubší vykladatel evangelia štětcem, odkryl v příběhu emauském dvojí kouzlo, drahé všem křesťanům nového věku; po prvé: těmi, mezi něž sestupuje zbožštěný Mistr nejdříve a s nejVětší důvěrou, jsou nepatrní prosťáčkové, chudí duchem a bohatí srdcem, pohostinsky zvoucí ke skromné večeři a účastní při ní hlubokého tajemství; a po druhé: důkazem, že Bůh jest s námi, není nic hmotného a smyslného, nýbrž zlatistý jas, jenž přepodstatňuje skutečnost, vlažná záře, v které hoří srdce, tajemné štěstí, v jakém jihnou naše smutky a pochyby, starosti a Uhy, celé naše každodenní lidství. Z "pokladu pokorných", jejž Rembrandt odhalil v Emausích, bude malířství žíti celá století; německý realista Uhde, který zdůraznil i ,na této velikono~ní legendě pohnutý vzlet lásky k pátému stavu, vyčerpal jen jednu možnost řešení malířského.

Bylo přáno českému básníku, aby našel v emauském příběhu symbol další, stejně hluboký, ba v podstatě tragický. V šestnáctičlenném kruhu básní "Co není v evangeliích", tvořícím závěr zádumčivé knihy z těžkých let hořké mužnosti "Než zmlknu docela", otiskl Jaroslav Vrchlický parafrasi vypravování Lukášova "Cesta do Emaus", kde, v mírně laděný celek plaché krásy splývá malba krajiny s tichou reflexí, šum podvečerního větru s tesknou nalé-

119

bllvqstt zbožného rozhovoru. Moderní básník. pečlivě prokresluje film, kd~e evangelista podával pouhé obrysy. Východní kraj za předjaří prostírá se před námi v mlčenlívéchmuře í nad modravými gedry táhnou se dýmy a na4 nimi holubi a čisté nebe; a pak se tmí a smráká. Z učedníků jeden jest pochybovač beze vzletu a od~ ~ahy, druhý však věrný žák Ježíšův, jenž staví nad taje; obemy~ ~ající svět, čistotu svědomí a vůlí k dobru. Mistr na rozdíl od ~vange1ia n~mluvi mnoho, a učedníci ani za hovoru v polí, ani při večeři nepostihují svatQzáře kolem jeho hlavy. Teprve, když zmizí jim jako světlý přelud, uvědomí si v studu a strachu, kdo prodléval s nimi. Tu náš básník, jenž cítil božství svého poslání právě tehdy v nitru nejprudčeji, když zůstával souputovnfky zneuznán, nepochOPen, obrací se s bolestnou výmluvností k těm, kteří nejsou schopni uhodnouti přítomnosti boží ve svém středu. Uctívání genia, Ile však jíž mladicky překotné a opojné, nýbrž mužně tragické, llolá, napomíná a varuje z vroucích veršů závěrečných:

.. Ó, všichni my, kdo chceme cos v své snaze, do Emaus ducha jdoucí, stůjme chvili

a '<,Jizme, kdo se přidruží k nám v dráze· a zeptejme se, kdo to s námi pilí?

A požehná-li nám též chleba skývu,

pak blahoslavme ten svůj život celý I Čím odpykati největší z všech divů;'

Bůh s námi šel - a my to nevěděli!"

Nedopusfme, aby básníkovo slovo, které jako trs jarních kvetli vyrostlo u nábožné cesty do Emaus, znělo k nám kdy výčitkou a obžalobou I

120

Č TY Ř-I .J A R Nt p ts NIČ K Y

P OSELSTVf JARA. Třeskutá, tuhá zima únorového odpůldne na Zadních horách beskydských. Jeden z pramenů Ostravice ještě p<ld 13ilou .prodírá se pod. vysokými zá vějemi do polovice' únr;z;!ého sněhu ledovou tříšti a zpívá Iii svou nekonečnou melodii vzdoru a naděje, do níž lehounce šumí les, vonící silně v slunci neočekáv.aně útočném. Sluneční moc je tak neodolatelná, že kdesi v houštině tjkne ptáček, na sněhové pokrývce kmitne se japonskou kresbou o<::elová muška, na osamělé jívě nad potokem se zaleskne neklidně ro.zkošnické zlato kočičky. Ve vzduchu je rozestřeno jaro. na něž sizt!1hlá země horské ráztokypočká snad ještě měsíc. Neviditelnou rukou se dotýká sněhových návějí na smrkových větvích, že celé bílé spousty hlučně padají na zem. A zase je ticho, přerušované jenom svéhlavou a důvěřivou písničkou bystřiny.

Najednou podivný neklid mezi stromy, těkavý a plachý let ptačí, !ider tvrdého zobáku do stromové kůry, zase několik stručných tepů energických a poněkud těžkopádných křídel, kratičká pře .• stávka a znovu zkumná práce pernatého tesaře. Již jej vidíme několik kroků před sebo,u, jak přikrčen k stromovému kmeni zkouší a pracuje, ohledává a vyšetřuje, zabrán úplně do svého díla. Červené solideo odráží se od sněhu, a dlouhý kněžský kabát má uprostřed stromové zeleně cosi slavnostního. Je-li v létě datel černý při svém vytrvalém' a rytmickém počínání hoden podivu, nelze ho ted' před jarem pozorovati bez pohnutí, vždyť všecko na něm je slibem a poselstvím. Sleti, věrný přezímovatel, s vyšších poloh, kde hnízdil v dutém "sovím" stromě, do údolí, protože tušil, že již již slunce láká hmyz ~e stromového lýčí blíže ke kůře a ježto byl dychtiv zjistiti, zda se nemýlí. Nepracuje posud, Ilýbrž jen zkoumáí proto tak nervosně ve vlnité křivce, přelétaje od stromu ke stromu, všude nahlédne, udeří a snad i okusí. Ne, nemýlilse: hmyz se probouzí, tlačí se ke kůře, dychtí po slunci, po teple, po rozkoši, po zmaru. A datel černý sám také ví: jenom dva tři týdny, a pak v první polovici března nadejdou i pro něho ~lavní dnové, dnové záludného pronásledování zdráhavě ochotné.

121

samičky, dnové toužného bubnování a vábivého rachocení na. ni, dnové slastného páteni. Na Zadních horách beskydských blíži se jaro.

KOPYTNíK. Nedívejte se po mně, tklivé podléštky, blankytnýma očima touhy; nezvoňte, žluté a bílé sasanky, křehkými a útlými korunkami mým pohledům na uvítanou; nepostýlejte, marnotratné dymnivky, mou cestu modrými a nachovými hrozny I V suchém loňském listí za mrazivého dne jarního hledám nedočkavě jenom tmavohnědý ukrytý kvítek podivně opojné kořenné v\l.ně, jakoby načerpané z tajemných hloubek zemských j odhrnuji trpělivě tuhé, kožovité listy podkovité podoby; dotýkám se všetečnými prsty huňatého kalíšku j otvírám jej a pohlížím do jeho zakouřené hloubky. Ano, mám tě zase, kvítko kopytniku, o němž nezpíval doposud žádný básník, a který jsi přece byl s vítěznými pru~y tmavě růžového lýkovce vlastním poslem jara v dobách chlapeckých. Neviděl jsem tebe již tak dávno a beru tě do ruky ne bez pohnutí. Co se to jen najednou divá na mne tak upřeně z temného tvého kalíšku, že nedovedu zraku odtrhnouti? Vím již, tot tmavohnědé oči mého mrtvého bratra, pohled temný a záhadný, smutek

a sen. Třicet let tomu, co jsme spolu v rodném kraji sbírali kopytník, lýkovec a zapalice, křehnouce zimou a rozpalujíce se nadšením, a málem čtvrt století spíš již tam hluboko dole, nevěda nic o probuzeních jara. A přece jsi mně poslal, bratříčku, poselství t beru kvítek kopytníku do ruky a divím se, jak je studenfMá barvu tvých očí, má chlad tvého hrobu. Jest vzkazem, jest výčitkou~

VST AV ACE. Promeškal jsem po mnoho let jejich příchod, a již: již se měnily v pouhou vzpomínku z dětských dob prožitých. nae venkově. Ale letos uprostřed června přišel jsem dohrou náhodon zase na horské paloučky uprostřed smrkových a jedlových lesů,. 8 drobným mechovým porostem pod travou a se skrytou spodni vlahou, a hle, první, co mne pozdravilo radostným vzkazem čas··

122

nébo léta, byl půvabqý tanec vstavačů na lukách. Jakoby se v rozvitém kole držela za· ruce, rozestavila se překrásná vstavačová okvětí chráněná dužnatými listy s půvabnými skvrnami uprostřed trav. Je třeba zcela -nepatrné obraznosti, aby se zdálo, že květiny ty, měnící rok co rok svá stanoviště, se pohybuji. Nejsou stejně oblečeny tyto rozkošné tanečnice, uvádějící rej léta: kukačky potřásají tmavočervenými sukénkami, přecházejícími do fialova; vemeníky protahují se ve světlounkém gázu nazelenalé bělosti i vstavače bezové žloutnou v půvabu poněkud chorobném; vstavače plamaté pyšní se nejenom štihlým růstem, ale i roztomilými tečkami na bledě· růžové látce jako by etaminové ... věru dívčí, marnivé tanečnice J Jak je možno, že jsem se jim po tolik let zpronevěřil a nadobro nedbal, dobrovolný vězeň města a jizby, přírodního zázraku, jakým je příchod léta? Obávám se, že nejsem sám.tI).ezi milovníky přírody, kdo jeví takovou trestuhodnou nevšímavost ke vstupu léta, tolik slavenému v primitivních kultech přírodních a odtud ještě v tradici lidové. I ti, ·kdož neradi přehlédnou slavný vjezd Primavery s jehnědy a prvosenkami a kdož pravidelně pozorují brunátnění a zlatnuU listí na počátku podzimu, zpravidla zapomenou vstoupiti v přírodní dílnu včas, kdy se tká letní šat pro luka a lesy právě před obdobím první senoseče. A proto vstavače, tyto exotické pozůstatky subtropické flóry v našich krajích zdalekanepožívaji lásky a slávy, vlastní jarním květům. A kdo mně zaručí, že sám na rok zase nepromeškám vstupní rej těchto letních tanečnic?

VEČER PŘED SVATÝM JANEM. Hluboké a svaté kouzlo vánoční půlnoci prožili jsme všickni a prožíváme každoročně, i rozumíme dobře básníkovi, proč ji nazval "máti všech noci". Čaromoc jejího mladšího bratra, večera před svatým Janem, pokládáme zpravidla za pouhou představu tradiční, a málokdo z nás se napil vlastními rty z jeho silného pohá~u. Snad si vzpomeneme na mocnou baladu oTomanu a lesní panně; pak ozve se nám v sluchu i v nervech svůdná a zhoubná melodie líbající víly, která zabíjí horkými letními pocely, avšak pro většinu z čtenářů není dobrý Čelakovský již

123

poesií,nýbržpouhou literární historií. Plně příšelnachut jeho statému a kořennému vínu jenom len, kdo sám probloudíl večer před .$v:atým Janem v lesích a hájích pod rudou korouhví červánků svíticích dlouho po západu a vyčkal ve vlahém vzduchu jiskření prvních hvězd a v studeriérose jiskření prvních s.větlušek. Osamělý ten chodec dobře ,vf, že v celém roce není večera, který by se rovnal večeru: svatojanskému. Jako·vúrodnémklině.spanHé mladé matky po míchán jest k nero:z;e:z;náníkyět a plod: z trávy voní vstavače íjahoqy,mladičké žaludya.křehounké šišky borové s jejích svěží ~.Iení nelze a,nirozeznat od květů,. ve 'Vzduchu se pářf kovový hmyz a.zhnízd křičí,již polo opeřená mláaata ptačí. Stejně se mísí v šumění lesa nápěv milostné· písně, vábící na měkký mech, s melodií ukolébavky, která utišuje. Houpají-li se větve plné čerstvých výhonků, mají zároveň měkký pohybnabfzejících seJoktů milenči~ ných i cudnou něhuhýčkajíciho mateřského náručL A o:z;ývá.se.ze zurčellfstudánky skutečně jenomhitdba nedočkavých políbenI mileneckých či také jižbručenfnetrpělí'Vé mladé matky, jíž se, prsy nalévají mlékem a rty písničkou pro nenarozené děclu:>? Za·. týden bude již překročen zenit, a všude zahlaholí letníchvalozptvzrání j. dnes ještě voní do chystaného plodu květ . a do· hrdého mateřství letnípř{rody její jarní marnotratná láska. Jest nejpohanštější večer v křesfanskémroce, večer před svatým Janem, otec všechvečerti.

124

BL f z C f CI Z INC I

TŘI K AP I TOL Y OPE E R U GY N T O V I.

1. REK SEVERU

Romantický básnik dumá v cizině na, břehu mořském a hledě toužebně do modrých kouřů a popelavých mlh dálky, pátrá v nich po domově, odkud nedávno prchl jeho nepokojný duch, hnán neodolatelnou touhou po změně apo záhadě neznáma. V jak svěžfch barvách mladého jitra a s jakými čarovnými obrysy málem pohádkovými vstává nyní před jeho prahnoucima očima vzdálená vlastI Bohatýrské postavy z pověstí a dějin zalidňují její požehnané nivy; kladné typy národních ctnosti přicházejí s věnci v rukách pomyslně k dojatému krajanu; v obranu, v oslavu, ano, vapoteosu domova mění se veškeré obrazy, v něž si na cizí půdě básníkova fantasie přebásnila motivy, nalezené a prožité kdysi v otčině.

Z tohoto romantického rodu nebyl Henrik Ibsen nikterak. Když skončil navždy své básnické zájezdy do šeré oblasti hrdinských . bájí a královských zkazek skandinávského středověku, soustředil na sklonku svých třicátých let tvůrčí sílu na to, aby pod vlašským nebem tváři v tvář hudbě Neapolského zálívu, psychologicky pronikl a dramaticky vztyčil skladný typ norský. Tehdy nepodlehl ani na okamžik běžnému svodu idealísujíci dálky; oa naopak. Nikdy neselhávající silou kontrastu vid~l nyní v jasném jižním vzduchu tím určitěji tvrdou a drsnou hranatost národní povahy sev~rské, její urážlivě vyzývavý a při tom příkře pyšný nedostatek úměrnosti, její divokou směs pitvory a zloby, velikášství a nicoty, směšnosti a hrůzy. Všecko to se JÍlu po náboženských útocích na skandinavskou ~olovičatost a kompromisnictví v "Brandu" slilo v postavu tragicky groteskního Peera Gynta, jehož kmenovou osobitost viděl básník mnohem určitěji a bezpečněji, než by bylo možno v prostředí domácím. Kritická inspirace, která k němu vždy přistupovala při tvoření básnickém a léty zřejmě sílila, způsobila, že se Ibsen ke svému protihrdinskému hrdinovi stavěl od začátku jako soudce, studeně a neúprosně pronikavý u vyšetřování, ale málo shovívaVý při vynášení rozsudku - norský poutník na Ischii a v Sorrentu

127

zasedlI{ soudu na&svým celýÍn:národem, ano, nad "zděděnýnrodkazem skvělým své rasy, dávných otců svých."

Stejně jako bohatýrŠti hrdinové mladisťvých Ibsenových h.er od "Kurhanu rekova" po "Nápadníky trůnu", pocházf také divoký Peer Gynt ze starodávné domácí tradice severské,nikoliv však zjejf hrdinsky-šlechtické vrstvy, nýbrž z jejiItléně ušlechtilé spodiny, ze lhář,ských zkazek selského rázu: prolhaným venkovským klackem; chvastounem a násilníkem, rváčem a holkařem jest v prvnfpolovici tragédie tento Petr Šilhan, jenž se na lidi a na osud, na ctnost a věrnost· dívá potměšile a výsměšně skrze prsty, maře své žití lží a hrou, létaje ve lži a báji nad všední svou bíd(ju lenošného a otr~ haněho dědice márn<>tratných otců. Tato kritika národnfh<>selství jest Ibsenova bitva s romantikou : Bjornson, jako G. Sandová, B. Auerbach; K. Světlá, oslavil v norském sedláku větně uchované tysy národní bohatýrské povahy ,která si na <>mlazujíci hrudi pří •. rody dovedla uchovati statečnost dávných vikingů a bájivého ducha starých skaldů. Ale na tento romantický kroj svých krajanů po4ívalse p<>vahový i literární protinožec Bjornsonův střízlivým okem kritického odsvětitele - Peer Gynt, synek samolibého rozhazovače Ir se beobelhávajíd·· báchorkářky, nepocházi ani od vikingů ani od skaldů, nýbrž od rvavých sedláků a prolhaných myslivců a plavcu, kteří nakonec uvěřili vlastním výmyslům a zakrývali si jimi Svou potupnou zchátralost: tot ten rek Severu, v němž prý ožil bájeslovný Sigurd,tot ztělesnitel národní povahynorské, toťvyvolený miláček romantiků ve Skandinavii. Kam uvede tento rek Severu svou rodnou zemi, matku Aase? Na trůn slávy a moci, aby jako královna pano~ vala nad národy a snad duchy, jak o tom snili buditelé norští? Ach nikoliv, milí páni romantikové/ Někam na. mlýnskou střechu za komink posměchu všech, aby byla povýšena nad rozumné lidi, nad všednfskutečnost, nad politický reálism. Jaká to groteska této nápadnice trůnu v duchu čistě romantickém I

Jako všude hlásali také na severu vlastenečtí romantikové kmeo. nov<>u a: národní sarnosvojnost, jež, rozvíjejíc do· důsledkÓ aV soustavu původní rysy povahové, dospěla by na.konecjákke kulturní, ta:kkpolitické soběstačnosti; národ, odliše se jaiykem,karakterem í v:tdelallostí od svých pokrevnýchsoúsed'Ů a pohrdna Um, cO dosud

128

přijímal od ciziCh úcitelů, dostačil by posléze sám sobě ve svém vlastním státě, s vědomím úplné svrchovanosti mocenské i du!íevní. Henrik Ibsen, jenž dlouho před Nietzschem zvykl si uváděti velká mravní hesla na jejich kořeny lidské, pře lidské, rozleptal i zde pojem samosvojnosti a soběstačnosti romantické, vytknuv především jejíprapůvod selský. Peer Gynt, úpadkový, vyděděný a zchudlý potomek selského rodu, vyvržený z domýšlivé společnosti venkovského panstva, zůstává v podstatě chrapounským furiantem, který se povyšuje jako holubník nad domácím mrvištěm a jenž ve všech svých vadách spatřuje hrdou rázovitost kmenovou - toť jeho tragický blud v prvním díle básně, končícím se třetím dějstvím a Aasinou smrtí. Alé již zde prohlubuje Ibsen selské sobectví Gyntovo v obecný egotism národní, aby pak je rozšířil v typický egotism všelidský: t<lk postupně n<lbývají obzory tr<lgédie hloubky a šíře.

K tak příkrému odsudku gyntovství dobyl si Ibsen plného práva, vytvořiv "Branda", který při své veškeré kritické polemičnosti jest dílem ven a ven kladným. Brandovský individualism a gyntovský egotism náleží k sobě co nejtěsněji i jako rovný, tuhý kmen a divoký, pružný vlk vyrůstají z téhož kořene lutherského protestantismu, přijatéhó na severu za pravé náboženství národní - osobnost, jíž bylo přiřčeno právo státi Bohu tváři v tvář bez prostředníků a pomocníků, snadno uvěří hlasu hadovu, že od hesla "člověče, svůj buď", vede malý, přirozený, ba nutný krůček k příkazu "člověče, stač sobě samému jen!" Brand pochopil správně, že svým býti znamená usmrtiti sebe vždy a všudy a vypracovati v sobě do důsledků obraz boží, který tvoří jádro osobnosti lidské i v tom ve všem kazatel a horlitel severu byl krajním hrdinou konsekvence, nesa s nej~ úzkostlivějším vědomím odpovědnosti následky svých činů. Peer Gynt jest jeho pravým. protikladem. Poslechné vždycky prvního hnuti žádostivé a bujné své krve, 'poddává se každému rozmaru svého chtiče a své zloby, dopouštěje, aby divé zvíře v něm štěkotem přehlušilo hlas Boha, který občas se ozve z hloubek jeho bytosti. Mrazivě.krutý výjev třetího aktu, když do milostné a očistné životní jednoty se Solveigou v horské chatě neodbytně se vdere potvorná dcera dovreského staříka i s obludným svým a

129

Peerovým synkem, připomínaji svému zapomnětlivému svůddjeh() nevyhladitelnézávazky, jest dramatickým soudem nad Gyntovou bezohlednosti k důsledkům vlastních myšlenek, hnuti a činů; jen Ibsenův básnický učitel Heine vytvořil podobně mohutný symbol pro "skutky našich myšlenek", když v satirické báchorce o Německu visionářským pohledem přimrazíl svého líktora se sekyrou jasně vyleštěnou.

Jiři Brandes odhadl kritickým svým důmyslem velmi brzy puklinu v osnově dramatu i vpovahokresbě Gyntově, která se rozvírá od počátku čtvrtého dějství; také Peerův egotism nabývá nové podoby. Norský selský výrostek s příznačnými rysy svého prostředí mění se v skandinavského dobrodruha-plavce a dobyvatele, jenž přímo zkarikuje pudy starých vikingů severských: Peer Gynt prvních tří aktů omezoval své bludy a vady na to, co vyssál z domácí půdy a co zdědil po otcích a dědech, Peer Gynt, císař Saharský a prorok muslimský, velkoobchodník s otroky ,modlami a škapulíři, jest světoobčan, který ověsil své skryté norské já různými světoobčanskými cáry, vybíraje si vždycky z mezinárodní civilisace to, co nejlépe hovělo jeho výdělkářskému a poživačnému egotismu. A nyní v cizích zeměpásech, kde těžil a užíval Peer Gynt muž, i nahoře na severu, kam se pro rozhřešení vrátil ztroskotavší Peer Gynt, stařec, projevuje se stále určitěji další rys, který kontrastem Gynta pojí s Brandem. Tento jest rozhorlený sok vší polovičatosti, všeho kompromisnietvi, veškerého pohrávání dobrem a zlem; Peer Gynt stane se na pouti světem toho všeho zosobněním. Jeho neúprosn'ý soudce s mrazivým dechem smrli, Knoflíkolíjce, vytýká mu v hodině zúčtování, že nebyl ani velkým hříšníkem, ba ani ne prostředním, že' si hříchem jenom pohrával, nemaje opravdovosti a sily,kt~ré také hřích žádá: proto má býti nikoliv zachráněn, nýbrž přelít a přetaven jako otřelý peníz.

A tu se na sklonku svých dnu dozvídá Peer pravdy, jež jej ohromí a zdrtí: on, jenž mluvě y Maroku s jinými kořistníky z mezinárodní čeládky se chvastalparodií Písma, že raději by ztratil celý svět, než by pozbyl svého já, musí uslyšeti, že nebyl nikdy svým. Egotism není individualismem, tvrdí tu přísně největší básník osobnostní světovéhopfsemnietvír stačiti sobě neznamená ještě býti sám se ...

130

bou; věrnost svému já není ani výsadou, ani pýchou, nýbrž pokorou a milosti.

A co přece nakonec spasí pobloudilého Peera GYDta? Ze tam nahoře na severu pod věčnými ledy a hledíc do bf1ých zrcadel čistého sněhu, v cele samoty a žehnajíc svému odříkání, žíla bytost bez úhony, která zůstávala stále věrnou tomu, co V osobnosti Peerově bylo přese vše pravé a celé, chráníc svou láskou a vytrvalostí jeho znak boží, vtisknutý do čela. Tam u ní, v náručí Solvejžině,žil a trval s tou duší, jak Bůh ji chtěl sám, pravý a skutečný Peer Gynt, nad nímž troldové neměli moci. A nad jeho vykoupenou hlavou mohou se rozhlaholiti zvony svatodušní.

II. DOVRESKÝ STAŘíK

V kvetoucích a vonných zahradách villy Borghese vytvořil čtyřicetiletý Goethe cynicky divoké a zvířecky brutální výjevy "čarodějnické kuchyně" a intensivněji než byl by dovedl v prostředí severním, postihl pomocí výtvarných motivu brouwerovských á brueghelovských 1ÍestvUrnou obraznost germánskou, která si tolik libuje v bestiální pitvoře a děsivé křiklavosti. Stejným postupem tvůrčím vznikly v létě 1876 na slunné a barvité Ischii troldovské scény druhého dějství "Peera Gynta", vrcholící vzteklým mumrajem u královského staříka dovreského i sotva byl by Ibsen doma .mohl z lidového bájesloví severského vyjmouti tolik hrůzné grotesky a grandiosní ošklivosti, jako se mu to podařilo v zemi přirozené krásy a úměrného vděku.

Dovreský výjev, připravený námluvami se Zeleně oděnou, která Peera Gynta uvede na svou cestu tvrzením, že II nich doma "černé se bílým zdá,. ohyzdné krásným", má v tragédii Gyntově mnohem významnější a pevnější místo než "čarodějnická kuchyně" ve vývoji Faustově. Příliš trpně piepodstatněn jest titanský myslitel středó~ věký. kouzelnickým hokusem pokusem a priapskými žerty pekelně přičmoudlými ve smyslného člověka erotických tužeb a hellénského okouzlení: jeho vnitřní bytost nezdá se zasažena touto infernální léčbou, pro niž dotud ve Faustově povaze nebylo valných pod ..• mínek.

131

Zato u lbsena jest troldovská fantasie jedním ze svorníků celé psychologie stavby dila. Teprve v audienčni sini skřetiho krále s kravským ohonem uvědomí si Peer Gynt plný smysl svého egotismu, který mu dotud zůstával v obalu selského furiantství poloskryt. Dovreský stařík přijme Peera teprve tehdy za plnoplatného trolda a zetě, až mu přislibí, že nebude se starati o nic,co leži mimo hranice dovreské; až si trvale vryje do svého erbu troldského heslo o soběstačnosti; až ohonem kravským, který nerozlučně náleží k dovreskému kroji, vyznači, jak se mu lidství zcela misi se zviřeetvím i víru si konečně smí Peer Gynt uchovati podle své vůle a libosti, jef tak polovičatý a kompromisní, že vira nezmění valně jeho životní dráhy. A přece Peer Gynt, ač se napije medoviny ze zlaté čiše-dovreského stařika, ač s ochotou oblékne troldský šat. nestane se troldem plně a cele i "i opravdovost i silu chce hřích". a té se Peeru Gyntovi právě nedostává. Proto se vytrhne z pařátů a paznehtů dovreské chásky, když má býti podroben operaci, která by mu navždy propůjčila troldský zorný úhel a navždy jej zaklela mezi horské běsy a podzemní skřety, a ubrániv se napolo mstivým násilnostem štípajících a kousajících oblůdek, hledá záchranu, kterou mu přinese hlahol velkonočních zvonů. Mini, že navždy ušel jejich moci a že proti nim obhájil lidskou samosvojskost. Mýlí se ovšem, jako vždy, kdykoliv si namlouval vlastní vítězství.

Dávno zapomenul Peer Gynt, velkoobchodnik a kolonisátor, majetník napěchovaných korábů a pouště pán, na dóvreského staříka a na jeho troldský pronárod, když mu staříkovu pitvornou masku znenadání na dosah přistrčí Memnonova socha. Neuvědomuje si také, že se octl opětně mezi troldy, kteří sami sobě -dostačí, když v kahýrském blázinci provolán jest za .,císaře interpretů na bási já. II Jeho mužná pýcha nesla ho kompromisním životem a dala mu zapomenout minulosti. Ale té má ještě jednou, s mri;lžením v těle a s pocitem hanby v duši, pohlédnouti přímo do očí.

- Zřídka k4y v světo~ém básnictvi byl soumrak romantiky namalován v barvách tak zsinalých, pod nebem tak popelavým, s beznadějí tak pustou jako v pátém dějství "Peera Gynta", kdy hrdina tragédie na pokraji svých dnů se setká se staříkem dovreským. Intonace výjevu, těsně vkloubeného mezi scény Peerova blouděni

132

kolení Solvejžiny chyše a jeho rozhodné hovory s Knoflíkolijcem, jest připravena lyrickou mezihrou na lesním spáleništi pod bílými mlhami, kde ztroskotavšího poutnlka vyčítavě oslovují nezosnované myšlenky; nepronesená hesla, nevypěné písně, neprolité slzy a nevykonané činy : bezútěšný smutek neplodného života, promarněných let válí se s kotouči mlh scénou. A tu dva starci trosečníci stanou si tváří v tvář, C sesazený císař jáství, u něhož všecko se rodilo ze lži a fantasie, a sešlý král troldské říše, který sám byl lží a fantasií. Poníženě a ušlápnutě belhá se někdejší vladař horských mocností o žebrácké holi a s mošnou na almužny; bude spokojen, stane·li se někde vlídně trpěným špitálníkem j jest ochoten dát se angažovat venkovským divadlem jako pozůstalá ukázka národního svérázu norského: tak sešel, tak zvetšel, tak zbankrotěl kdysi pyšný romantik.

PeeruGyntovi, jenž posměšně zlehčuje svého někdejšího tchána in spe, přišel právě vhod do cesty, od něho naděje se Peer onoho vysvědčení, jehož potřebuje pro Knoflíkolijce, že zůstal vždy sám sobě věren a to i přes nástrahy a útoky troldů v Ronde. A tu dovreskýstařík konečně odhalí celou pravdu: třebaže Peer Gynt v rozhodné chvíli s odporem a vzdorovitostí prchl z troldské říše, přece byl po celý další život, ač neuvědoměle a bezděky, pravým troldem, osvojiv si za životní maximu vůdčí troldské heslo: "člověče, stač sobě samému jen". A tak proti sobě stojí - za celý norský národ - na konci dva troldové, jimž jejich egotism pomohl k mošně žebrácké: troldovský král a troldovský princ, dvě bědn"é zkresleniny severského kultu osobnosti. Ú popeleční středo individualismu/ Ó smrtelná mdlobo romantikyl

m. U K O L É B A V K A

Srovnávání Ibsenova "Peera Gynta" s Goethovým "Faustem", v němž se zalíbilo kritice mimoskandinavské, jest patrně omylem j dohře poučení soudcové severští je odmítli, dovozujfce,žePeer Gynt nemá ani kapky faustovské krve, jejímž znakem jest titanská touha překročiti Jtranice lidství a přiblížiti se božstvu vystoupením ze svého já a to tak, aby i na bližní padl světlý a plodný paprsek

133

z nadlidského úsilí o vyšší možnosti života i z toho ze všeho ovšem nenacházíme u Peera Gynta ani nejmenší potuchy. Avšak dvojice Markétky a Solveigy bude vždy znovu povzbuzovati k paralele, i když víme, že to byl snad přímý podnět postavy Almy z románu Paludana Miillera "Adam Horno", jenž Ibsena pohnul, aby protiluthersky, ano mysticko-katolicky vysvobodil svého reka z moci ááblovy věrnou a obětavou láskou ženy světice. Ovšem, pouze závěrečný spasitelský úkol má Solveiga s Markétkou společný, kdežto v pozemském kolotání lásky a vášně nadobro se liší cudná a čistá posvátnost neposkvrněllé panny světice od horkého pudového ženství svedené milenky: právě na Markétku uvaluje Faust svou nejtěžší vinu, kdežto věčná nevěsta psancova a tulákova vyhrazuje si z divoké Gyntovy duše onen malý, světlý kout, kam viny a hříchy přístupu nemají.

Dva motivy propracoval Ibsen, nejbohatší a nejsložitější tvůrce ženských postav v moderním básníctví, na Solveize, věrnost a moc spasitelskou, tedy rysy mravně citové. nepodléhající v ničem vlivu smyslné pohlavnosti. S modlitební knihou v ruce, vedouc malou sestřičku, horoucně lpíc na rodi9ích, vejde Solveig, mladičké děvčátko, sotva po konfirmaci, do Peerova osudu, a ihned pocítí pustý lhář a rváč "v duši svátek a nebe". A přece tato světlá a věrná rodinná bytost zříká se odhodlaně do~ova a sestry, otce a ma~ky, aby šla za Peerem a stála při něm všudy a přesE' vše:

"Tam dole dusno tak tísnilo dech;

to zpola též zrychlilo odchod můj, spěch. Zde však, kam sosny šum zaléhá z mýti tiš, jaký zpěv! - duše má domase cítí. Cesta, jíž šlajsem, nevede zpátky."

Ale dříve než Solveize přáno plné a blažené objetí, odchází Peer Gynt, obtížen novým vědomím viny do světa. Solveižinosud mění se v čekání. Její věrnost, rozestřenou přés zimy a léta, roky a desetiletí, vtělíl básník jako odpověá na obvinění žen z nestá.., losU, které Gynt pronáší po kalném dobrodružství s Anitrou, do. oné věčně krásné a světlé písně, již Solveig zpívá pro vzdáleného

134

milence a pro přítomného Boha ve své lední chyši za plné záře sever •. ského léta í za sto, za pět set roků zůstane stejně krásným ono dvoje čtyřverší, z něhož posvátně září a cudně hřeje všecko, co Bůh ze své nesmrtelnosti vložil do ženského srdce. A když pak po letech shrbéný, plesniv, ožebračelý Peer vrací se domů, zazni k němu jako pozdrav pravé otčiny opět Solveižina píseň, píseň čekání, píseň věrnosti, píseň důvěry: hle, žena, která se proměnila

v pouhé stříbro melodie. '

Není to po prvé, co má Peer Gynt na sobě pocítiti silnou a zázračnou moc Solveižina vykupitelství: sotva ji poznal, již talismanem svého kostelníhozpěvnfku vyprostila ho z obludné moci slíznatého, mlhavého, beztvárného strašidla, onoho temného Křívého, který se staříkem dovreským hlavně určil jeho pochybenou budoucí dráhu. A již tehdy platilo o něm veliké slovo: "Byl příliš §ilný. Měl ženy po boku."

Než, nové a vítězné kouzlo; jímž postava Solveižina podmaňuje. tkví ještě jinde: v oné podivně odvážné invenci, s kterou Ibsen, neroz1učně v Solveize spojil milenectví s mateřstvím. Bylo to nehledíc ani k prvkům dtiševědně osobním - nutno z důvodů dramatické stavby, nebo! nebylo možno, aby v druhé půli a v závěru tragédie nadobro zmizel motiv tak silný, jakým v prvních třech dějstvích jest Peerův vztah k matce. Na rozdíl od Fausta, jehož vzpomínka na otce pochybné pověsti zazní jenom ojediněle a který nezná vůbec matky, vyrůstá Peer Gynt ze své rodiny,jako její přirozený výkvět a plod a nese její vady hluboce vtištěhy ve své tyáři: marnotratník a lehkomyslník po otci jest' pohádkový fantasta a samolibý ,lhář po matce a lne k staré Aase s horkou příchylnosti, která zůstává nejčistším z pramenů, zurčících v jeho divoké mysli. Se starou m~tkou, nikoliv se Solveigou přichází se rozloučit před odchodem za moře a z Evropy a tu, ve výjevu, jemuž není v' dramatickém básnictví - ani u Shakespeara-:" mnoho r'ovných, ukolébá lhavý báchorkář starou zatrpklou pohádkářku svými zkazkami do věčného spánku: tu po prvé a naposled Peerovo dobrodružné a rozmarné lhaní vyrůstá ve skutečnou báseň, která na svých saních unáší duši lehounce do zásvětL

A hle, po letech, čeká v Solveize s milenkou zároveň matka

135

jeho návratu, ovšem ne již stará hranatá, ježatá a sešlá Aase, nýbrž očištěné a zduchovělé mateřství samo, které jako přirozený doplněk uceluje věrné a spasné milenectví Solveižino. S nebeským otcem, jenž přece nedal Peerovi úplně zablouditi na troldských cestách, bdí nad P~erem matka Solveiga tak dlouho, dokud otec pro věrnost její nesejme viny se syna marnotratného. Sama pro sebe si od Peera ničeho nežádá: dávno zapomněla, že zůstal jí dlužen milenecké objeti. Sama mu nic nevyčítá: věděla!, že jen aby dávala a odpouštěla. Sama na nic nečeká: shledání s vytouženým jest jí vstupem do nebeského království. Podoben těm, kdož umírajíce, schnoucími a chladnoucími rty zajíkavě slabikují· ne milenčino, ne ženiM, ale matčino jméno, chápe Peer Gynt: jako z lůna mateřského vyšel čistý, tak se tímto náručím druhé matky čist zase vrací k otci. Lehounce jako po mechu, nevinně jako v dětských dobách, sladce jako ve snách půjde svému otci vstříc. Solveižina ukolébavka, silnější mořského příboje II stříbrnější všech zvonů, ·ho doprovází.

Jako doktor Marianus ve "Faustu" vzývá u mystickém vytržení na závěr pannu, matku, královnu, prose ji za milost, tak někdejší ""císař jáství" Peer umíraje modlí se: "má matko, má choti, bez hříchů, vin, tg ženo 1"

A naše srdce ve sboru mu odpovídají: ,~Ave, Mater Gloriosa/"

136

MAUPASSANT NA CESTÁCH

Věrný žák F1aubertův a mimovolný stoupenec rozumových doktrín francouzského klassicismu usiloval v Maupassantovi vždycky vymýtiti vlastní osobnost co nejrozhodněji z díla pokud možno necitelného a objektivního. Jeho inteligence jasná a střízlivá ve spolku s neústupnou a trpělivou kázní uměleckou spoutala všecku osobní účast, potlačila veškeru přítomnost citového živlu, umlčela hlasy sympatii i antipatií; spisovatel měl nadobro zmizeti za knihou. Touto přísnou metodou román i novela stávaly se bezprostředním obrazem života vzněcujícím ilusi stupňované skutečnosti; ale malíř, jenž zprostředkoval tuto ilusi, a jehož tvůrčí schopnost jevy zmocňovala a násobila, neměl projeviti ničím své přítomností. Mau~ passant si přál se vším rozhodným důrazem své hrdé povahy, aby čtenář jeho knih ne~ohl si vůbec učiniti představy o lidské bytosti jejich tvůrce, aby z nich nevyčetl ničeho o jeho osudu, karakteru, zvycích, aby v něm ctil toliko jeho slovesné. mistrovství a nikoliv též jeho trpící lidství. Tak pyšnou a tvrdou formulaci dal naturalistický klasik asketickému slovu Pascalovu o ~avržitelném Já, hodném vždy nenávisti.

A přece Maupassant nedovedl přese všecko úporné úsilí zahladiti naprosto v básnickém díle sebe sama, stejně jako nemohl Flaubert potlačiti svého já ani ve výtvorech nejobjektivnějších, a jako mramorová impassibilita Leconta de Lisle byla pouhým přeludem:čímdokonalejší výtvor, tím méně snadno nedohlednouU na jeho dně tvůrce. třebaže stvořitel sám zahalil se úmyslně do neúčastného klidu sedmého dne.

I • kdybychom neměli důvěrných dokumentů o Maupassantovi, vzpomínek jeho přátel, dopisů a zápisků, bohatě informující knihy Maynialovy, dovedli bychom asi přikresliti si k jeho neosobním dílům velice živý a intensivní postoj básníkův, jímž takměř typicky se promítá lidský vztah Maupassantův k životu.

Hle, trojí podobizna velkého kmotřence Flaubertova: Maupassant jarý, společenský a překypující ve veselé družině normandských lovců v rodném kraji za podzimní večeře sv. Huberta, s vlhkou

137

vůní obnažené hlíny v šatech nad sklenkou ~ína poslouchá prolhané příhody myslivecké a po vážlivé historky milostné, zachycuje pointy, vychutnává situace, mísí se do hovoru, směje se překotně ~ tof Maupassant, obnovitel starofrancouzských fabliau:x:, areimistr krátké novely, vypravovatel, ovládajíc! stejně komiku i děs, frivolnost í brutalitu, Maupassant povídkář.

Maupassant unavený, zamlklý, poněkud zádumčivý uprostřed pařížské společnosti mezi světáky a hodnostáři, kteří ho nudí, a krás~ýmí elegantními svůdnicemi, jimž se vyhýbáj pyšný, zdvo· řilý a zdrženlivý pozorovatel mondén1ho života z koutu salonu, kam nedoléhají zábavy, rozkoše, rozmaru příliš prudce; společník IÍsečný, pohrdavý, sotva zúčastněný, který hledí na světelný vír elegantních šlechticů a měšfáků jakoby s druhého břehu - tof Ma'4Passant psycholog moderního Francouze, zpovědník ženy pa· řížské, satirik z "Miláčka" a básník z "Našeho srdce" a ze "Silné jako smrl", Maupassant romanopisec.

A konečně Maupassant osamělý, vzdálený na míle od lidí, od měst, zabraný do pozorování oblohy a větru a do obsluhování kormidla yachty "Bel Ami" na světlých vodách Středozemního moře, nespolečenský tulák v jižních končinách sluneční záře a na pobřežích nezalidněných, ale zarostlých divokým rostlinstvem, pIa. vec zapředený do samomluva děsíci se každého setkání s cívílísacf, přítellodniků a rybářů, který s hrůzou mysli na Paříž - tof autor knih" V slunečním žáru", "Na potulkách" a "Na vodách", soustavně opomíjených čtenářským -davem, Maupassant cestopisec.

Tyto tří knihy, sestavené poněkud mechanicky z cestovních zá· pisků a novínářských stati a pohřešujíc! definitivní redakce, od. mykají nejednu záhadu uzavřené a hrdé duše MaupassantovYí ba čteny v sledu chronologickém, vysvětlují tragkkou dráhu Maupas. santovu, která od slunného poledne koupájíciho se v jasu jihu, vedla melancholickým večerem, naplněným nejistotou, úzkostí-a znechucením až do noci, kde rozkládaly svá netopýří hnízda děs, záhada, zoufalství.

Kniha o Alžíru a Tunisu, nadepsaná "V žáru slunečním" vytvořena byla ještě za klidné a mužné rovnováhy rozkvetlých sil muže třicetiletého: mluví z ní zdravý sensua1ista, duch positívní, orga.

138

nismus robustní. Ostrá jasnost leží nad stranami těchto přesných popisů a názorných karakteristik j barvy mají jižní svítivost, která chvílemi až bolíj obrysy jsou urČité, pevné, energické. Norman, jenž nezdědil po předcích pouze lásku k moři, důvěru k větru, oddanost k lodi, ale také touhu po barevném dobrodružství Orientu, přišel do země sVých exotických a smyslných přání: prožil žár pouš,tě i osvěžující překvapení oas, pískovou bouři i zálud faty morgany, povstání domorodců a požáry lesů, temnou divokost erotických 'tanců i zámeznou mystiku kultu mohamedánského. Spoléhajenabezproslřednost a živost dojmů i naprostou a jasnou inteligenci, zaznamenal vše stručně, pravdivě, názorně, připojil několik bystrých úvah rázu politického a hospodářského j pokusil se pod pestrou .exotičnosti odhaliti původní lidskou podstatu, v níž neostýchalse spatřovati hlavně choutky animální, prudký egoismus, tvrdou panovačnost. Ale jda ve stopách velkého mistra cestopisné prósy, k němuž se výslovně hlásí, EugenaFromentina, chce v Alžíru, Kabylsku a Tunisu býtí spíše krajinářem než psychologem národů a ras: paletou, na níž vedle sebe leží základní nemíšené barvy, maluje oblohu a hory, poušf a zahrady, solná jezera a písčité úvaly, jsa šfastenz dálky od domova a od civilisace, jak propuká z Výkřiku na pláni pod Džebel Gada: ,,6 kdybyste věděli, jak jest daleko od všeho světa, daleko ode všeho života, daleko ode všeho pod tím malým, bílým stanem, jehož děrami možno viděti hvězdy a pod pozvednutým okrajem pak nesmírný kraj vyprahlého pískul"

Jenom chvílemi se vzepne uprostřed těchto zdravých a jarých dojmů, které pudově a smyslově rozkvetlý tulák vydatnými doušky pije v zemi barbarské a žhávé, vznět složitý, ba rafinovaný. Pod korou realismu střízlivého a klidného, jenž vidí předměty bez oparu a výjevy bez' umělého světla literatury, ozve se občas srdce romantikovo pro šedší školou Flaubertovou: Orient nabývá báchorkové barvitosti a svůdnického lesku, v rejích tanečnic a kurtisáJl zavíří tucha tajemné a neznámé rozkoše, z modliteb arabských mnichů kouři ~ám dech opojení božstvem. Ale toto vzrušení jest pouze chvilkové, dráždivá episoda cestovní, do níž pozorovatel nevrhl pranic z hlubší své bytosti: Maupassant je příliš zdráv, příliš normální, aby se dovedl oddati horečce romantické. Zapředl se

139

tak úplně do barevného a proudíclho světa jevů, že nemá smyslu pro oblast nadpřirozenou a pro sensace umělé j s hrůzou a úžasem uvědomuje si chvílemi, že se smrtí brutální a nesmyslnou náhle končí svět jevů, a pak vše v tomto robustním milenci života Se bouří a vzpírá j bolest velblouda umírajícího na poušti únavou a žízní, děs z pískové bouře, strach z jedovatého uštknuti hadího, konečně divoké pohnuti z návštěvy blázince v Tunisu isou z nejsilnějšich emoci cestovní kroniky africM, jakési to první pohledy do strašné tváře Me dusiny , s niž se měl Maupassant setkati v b1fzkosti ještě ukrutnější.

Mezi knihou" V žáru slunečním" ,která je zredigována podle určité cestovní soustavy, a svazkem "Na potulkách", kde jsou volně seřazeny záznamy a dojmy z různých cest na pobřeží i ve vnitrozemí, leží několik let i jsou to nejen roky pilné práce a vítězných úspěchů, ale i doby letních pobytů v Normandii; spiat s rodnou zemí, oddán honbě, okouzlen plavbou na vodách, našel Maupassant pravou životníformu pro svůj pokojný a smyslový hedonismus otužilého venkovanaa positivistického pozemšfana. Kniha "Na potulkách fl originál "La vie errante" počiná se právě tam, kde se léta klidné eurytmie končí a kde démon nepokoje zatne básníkovi do šíje dravý svůj spár: když se Maupassantovi zhnusila Paříž, a když ho nedovedl upokojiti rodný normandský venkov, zatoužil po jihu, po březích Mediterraneje, po HaliL Ale ani tam nenalezl dosti ticha, dosti samoty, dosti oddechu od lidí a od civilisace, i vyplul na yachtě "Bel Ami" na moře, aby občas jako veslař na malém člunu dobyl si osamocení naprostého ... a íeho samomluvy, jeho samotrýzně, jeho sebeobžaloby tvoří obsah poslední Maupassantovy cestopisné knihy "Na vodách". Jest tento krutý a zoufalý svazek opravdu ještě knihou cestopisnou? Popisuje skutečně vodní dráhy mezi Cannami a Antibami, plavby podél Riviery, zkušenosti yachty výletní? Či spíše ukazuje nám rozrušeného a chimérou šílenství stíhaného básníka "Horly" a povídky "Qui sait" na plavbě po černých vodách Podsvětí 1 Před čím prchal a co hledal Maupassant na samotářských svých zájezdech středomořských?

Prudká láska k barbarskému člověčenství rozprostírajícimu všecku snědou a pudovou nádheru v žlutém písku rozžhaveném africkým sluncem, s níž setkáváme se v první Maupassantově cesto-

140

pisní knize, temenila z animální a smyslné koncepce života, kterou si přinesl z domova mladý venkovan - divoký a nesmiřitelnf odpor proti slo~itéa umělé civilisaci otravující svou populární lži celou Paříž a odtud veškeru Francii, o kterém mluví knihy "Na potulkách a" Na vodách", jest zoufalým výkřikem duše unavené a rozvrácené. Ne nepodoben svému učiteli Flaubertovi, Maupassant se cítí vyhnancem v pravidelné acunavené vřavě živořeJlipraktického a účelnosti technické: proto musí prchnout z Páříže. ovládané světovou výstavou a symbolisované nestvůrou chladné věže Eiffelovy i má nedůvěru člověka s bohatě vyvinutým životem smyslil k inteligenci, která rovná, seřazuje a zužitkuje poznatky k střízlivé prospěšnosti. Vidí člověka zmrzačeného novodobou jednostranností, zapřaženého do káry hmotného zisku a mechanické účelnosti, hnusí se mu tento tahoun, jenž dávno přestal býti dokonalfm a úplným tvorem. Proto Maupassant hledá zbytky kultur, kdy lidstvo bylo harmonické a všestranné, kdy intelel<t posud nedeformoval smyslů, kdy zdravá a mohutná krása nebyla v područí účelnosti. Tot smysl jeho zbožné pouti do Pisy za renesancí, tot podstata jeho blouznění za troskami antiky. v museích i ulicích vlašských a sicilských. A tam, ve sbírkách města Syrakus_Maupassant nalezl dílo, jež jakoby náhlým zázrakem odhalilo mu samo mysterium vlastní věčné touhy: z mramoru antického torsa Venuše Kallopygo$ usmálo se naň silné tělo plných ňader, mohutných boků, s rukou pozvedající roušku, která zahaluje· a odkrývá půvaby nejtajnějši. Jest nutno čísti podivuhodné stránky, které Maupassant věnoval této smyslné Venuši bez hlavy, v níž viděl zároveň symbol iskutečnost; jak výmluvným, jak horoucím, jak nadšeným stává se Maupassant, mluvě o této žádostivé a žadoucí ženě, jejíž mocně vyvinuté tělo okouzlilo jej přímo vášnivě svou mohutnou, zdravou a prostou krásou I Maupassant, jenž nerozuměl uměníprimitivů a jenž z antiky a renesance nade vše miloval období plného rozkvětu smyslnosti a plodivé síly, otevřel zde své srdce d dokořán; avšak zda klaní se v této pohansky rozkošnické a odhodlaně pozemské modlitbě svému svrchovanému idolu skutečně duševní a tělesné zdraví, neporušené moderními jedy či spíše vzývá tu nedosažitelnou bohyni novodobý dekadent v bolestném tušení rozkladného procesu své bytosti?

141

Ačkoliv se sugestivností básníka, jenž ze všech ,věcí mrtvých vyvolává proud života co nejintensivněji, Maupassant popsal řadu soch, staveb, obrazů, přece nebyl v cestopisech ničeho více vzdálen než kronikářství uměleckého. Neměl zájmu antikvářova, neměl historikova vzdělání, neměl soustavnosti estetikovy j nehledal nikdy poučení, nýbrž prahl po dojmech a bral je vděčen a hltavě, kde se mu podávaly, ale neprožíval jich s pomalým labužnic~vím. Jeho <:esty byly chvatem, útěkem, horečkou i více než sám si uvědomoval, zdědil Maupassl1nt romantickou nemoc neklidu Chateaubriandova.

Z vnitřní prázdnoty, z nepřemožitelného hnusu, z neumořitelné nudy míní se léčiti smyslnými a barevnými obrazy krajin, vzestupem na Etnu a pohledem do západu na moři dojmem z ječících vln v Bretagni . a procházkami po osamělých březích v Nizze. Zprvu v knize "Na potulkách", velmi malebné a rozmanité, dozvídá se -čtenář více o léčebných prostředcích této nemocí století, později v knize "Na vodách" úchvatnější, ale méně barvité, vypravuje se .skoro jen o nemocí samé. Šumění vln a hukot větrů jsou průvodní melodií této bolestné diagnose, která nejde do menší hloubky než sebepozorování 'Sécancourova v "Obermannu" neb Mussetovl1 v "Zpovědi dítěte našeho věku" ale jež zabývá se chorobou duše () století složitější a unavenější.

Romantická nuda ze života všedního a bezbarvého vystupňovala se u Maupassanta v hrozný hnus z pravidelnosti a opakování, jímž se mění lidé v automaty.

Nacházel blížní své odpornými, degenerovanými, zrůdnými, pokud . pozoroval jedince j d.ěsil se hromadné hlouposti, která ovládá stádo lidské. V tomto pocitu zaříkal se, že se nikdy k nikomu nepřipoutá, aby po chvíli se dusil ve vědomí odvěké samoty. Nebof' tento hrdý muž, jemuž se příčilo náležeti komukoliv, ať jest to žena, přítel, pokrevenec, podtil věčnou bezútěšnost nad tím, že "jsme stále uvězněni sami v sobě, aniž by se nám podařilo vyjíti ze sebe, odsouzeni vléci kouli svého snu bez vzmachu". Poznal, že nedovede nás potěšiti věda, nedovede nás osvoboditi umění. Chtěl zapomenouti na tíhu svého já v tvoření básnickém auvědomil si v okamžiku toho rozhodnutí, že kleté jeho já se rozdvojilo, na já pozorující a na já pozorované, na diváka a na herce, na lékaře

1-4:2

v pitevní síni a na pitvanou mrtvolu. A on toužil hráti svuj život spontanně, prožívati vše v nelomeném, silném dojmu, hýti upřímným, prostým, nevinným. Prchal tomuto hroznému sebepoznání: toužil po letu vesmírem, při němž by měnil přírodu a formu všech věcí, ale musil se spokojiti poutí poStředozemnímmořij snil o tom, jak by probadával hvězdy a objevoval světy, avšak měl pouze svou yachtu, sotva vzdorující mořské bouři j prahnul po visi Flaubertova svatého Antonína, leč byl toliko básníkem věku positivního, prosaikem školy naturalistické. '

A co zbylo mu jako výtěžek bludné té pouti vodami a po březích 7 Únava smyslU, nenasycených dojmy prchavými, hr1Íza z Hdí, jimž se konec koncu nemohl přece vymknouti, strašné vědomí, že všude <:íhá nelítostná smrt, ať jest to láva nahoře na Etně, či poškleb ~roteskních kost1ivcu v kryptě pod kvetoucím rájem Palerma, či melancholie skonu souchotinářu mezi r1Ížemi Riviety. Víra, že prchne .sám před sebou, byla pouhou ilusí j scenerie se měnily, lákaly, míjelYí ale cosi trvalo a nedalo se přehlušiti. Byl to onen hlas vduši,jenž poprve ozval se jako zubatý nuž, pilujícf srdCe v zátoce u Agy za noci bezesné. Hlas, jehožpessimi~tický básník nedovedl -utlumiti, a na jehož výčitkypositivista zakletý do čistě rozumového poznání neuměl odpověděti. A tento hlas, •• mučivý, doráživý, neznámý, nezapomenutelný, divoký, neutišitelný" ,vyhnal Maupas.santa na pout poslední, tam daleko, tam. dolU, tam kamsi.

Ale o této příšerné cestě nemohl již Maupassánt vyprávěti.

143

K Rl! I K O V A e E S TA SLU Ne EM

. Osmapadesátiletý divadelni kritik Alfréd Kerr jest dnes kulturni moci v Berlíně, ano, v celém severním Německu i í tam, kde nejsou pravidelně čítány jeho zprávy, rozbory, podobizny, posudky a capriccia z berlínských divadel,které již čtvrtstoletí psává do časopisú: "Neue (deutsche) Rundschau", "Der Tag", "Berliner Tagéhlatt", váží si vzdělané obecenstvo jeho skvělých a nabádavých přehledú, přednášených pro informaci o současném dramatě výmluvným a vtipným řečníkem.

~ Když se Kerr dožil abramahovin, uspořádal ze svých novinář. ských a časopiseckých statí, objemný výbor o pěti svazcích, s velmi sebevědomým, ale i přiléhavým názvem "Svět v dramatě", jemu! vúdčí berlínský nakladatel S. Fischer dal stejně sličné jako dústojné roucho: po třech svazcích věnovaných dramatickým zjevúm, jež. bua skutečně umělecké velikosti a opravdovosti dosahují, neb aspoň o ni usilují ("Nové drama" f "Rys v~čnosti", "Hledající a blaženi"), následoval řízný a prudkýdil, zabývajicí se divadelními podeňkami ("Jepice"), a na závěr shrnul Kerr ve knize nejskvělejší techniky své zhuštěné studie herecké ("Svět mimúv"). Když hyl Alfréd Kerr takto svezl a urovnal čtvrtstoletou žeň svého padesátiletého života do pěti vrchovatě napěchovaných a dobře pojištěných stodol, bylo každému nepojatému pozorovateli a znalci patrno, že má co činiti nejen s vzácně bohatou a sverázovitou osobnosti,. ale i s význačným nositelem zcela nového ,kritického typu, který se pronikavosti, ohněm temperamentu a vervou vystoupeni múžec měřiti snad se samým Lessingem.

Ale pozor I Novotářský a prúkopný význam dramatické kritiky Kerrovy v Německu spočívá právě v tom, že navždy odzbrojila a. překonala pozdni lessingovské epigony, kteří bez mistrovy geniality rozbírali a hodnotili dramata podle absolutních zákonú i pravidel krasovědných a srovnává nim s domnělými či skutečnými vzory klasickými. Jejich estetická odtažitost, jejich retrospektivní směr' nespravedlivý k vývojové potřebě, jejich školský a pedantský' zpúsob psaní stal se zcela tlémožným, a nikdo dnes nepokládá ani,.

144

za rozkošaÍ1i~ za činnost zvláště podnětnou, probírati se draroa~ turgickými studiemi Rotscherovými neb Bulthauptovými. Stejně rozhodný konec učinil Kerr - a v tom se s Jilm dělí o historickou zásluhu oba ně,kdejší bouřliváci naturalistické moderny berlínské, bratří Hartové - feuilletonistické kritice divadelní, vedené Karlem Frenzlero a Pavlem Lindauem a zajímajíci v době Ibsenových i Hauptmannových výbojů stanovisko důsledně zpátečnické. Jak proti jeho pronikavým rozborům, zmocňujícich se samé podstaty dramatického výtvoru a postupujícím odtud k jádru osobnosti tvůrců, jšou. malicherny ony berlínsky vtipné a kousavé, dráždivé a nestatečné, ď pikantní a bezmocné poznámky duchaplnických liberálů, kteří se až do omrzení oháněli šibolety jako dobrý vkus, pravděpodobnost, prostředky to, jimiž prostřední měšfák tak rád ubíjí každé umění nepohodlné svou tvůrčí smělostí I Za doby Kerrových počátků byl za velkého divadelního kritika čítán také nevyzpytatelně odvážný politický publicista Max Harden, tvůrce a pán týdeníku "Zukunft", ale kdo jadrnou věcnost a názorné podání Kerrovo postaví vedle jeho beztvárných odvětví, dávících se nekQ.nečnými obdobami a doklady, převzatými ze slovníku naučného, nemůže býti 'na rozpacích, kde je umění a kde pouhá macha, nehledíc ani k tomu, že Harden, diplomat a tvůrce veřejného mínění, velmi rád do hlediště i zákulisí vnáší osobní politikaření. A tak stojí dnes Alfréd Kerr nesporně na prvním místě mezi dramatickými kritiky Německa.

Mezi divadelní soudce vstoupil Alfred Kerr z germanistické školy berlínské, vyzbrojen jejím vybroušeným uměním slohové pitvy, jejím darem metodického rozboru slovesných děl, její odborně pěštěnou schopnosti postupovati od výrazových znaků k osobnosti spisovatelově i hned na začátku projevoval, na rozdíl od kolektivistických choutek Schererovců, význačný sklon individualistický, který v umění hledá jednotlivce spíše než proudy a raději kreslí podobizny než karakterisujeskupiny, školy, hnutí. Přidal se velmi rozhodně k mladému naturalismu Hauptmannovu a Brahmovu, jemuž záhy bylo souzeno státi se vůdčím směrem v divadelním velkoměstě Berlíně, zastiňujícím vždy více Vídeň a Mnichov. Příslušnost Kerrova k naturalismu nebyla nahodilá, tím méněvypočftavá; souvisí s ním vnitřně těsněji, než by se na pohled mohlo

145

zdáti. Má jeho hutnou věcnost, podmíněnou prudkým a stále svěžím darem pozorovatelským, jeho smysl pro příznačné nepatrnosti, z nichž lze souditi často na podstatu jevů, jeho úctu před detailem, jejž umi oživiti velice bezprostředně a s názornosti až útočnou. Ale sám není naturalistou, ba možno jej označiti jako slohového protichůdce tohoto směru: třídí, vybírá, stilisuje dcí zkratek a napovědi, kdežtonatura1istésbirali, vyčerpávali, předkládali v dokumentární šíři a úplnosti jevovou skutečnost. Virtuosita kresebné zkra tky, krajní odvaha slohového zhuštění, důmysl soustře~ děný k vytvářeni esencí, trestí, výtažků, růžových olejů - tak asi dal by se vyjádřiti Kenův výrazový svéráz, jenž na čtyřech, pěti stránkách se osměluje podati celého člověka, v malém odstavečku karakteristiku dramatu, ve dvou přidavných přímětcich· povahokresbu figury. Kerr sám dobře vi, že tento sloh, stíhaný často výtkou manýrovanosti,jest něco vice než pravdivým a přirozeným výrazem vlastniho temperamentu i právem zakládá si na tom, že toto prudké, divoké, opojné, vyčerpávajíci staccato jest vlastní mluva naší doby, chvatně pádící, nedočkavě v požitku a vjemu, rychle přijímající, rychle zapominajíci doby vzducholodi a jiskrové telegrafie ... doby, které staří, počestní, těžkopádní naturalisté z konce osmdesátých let sotva rozumějí.

Jestliže pavědecké sklony sváděly. občas naturalistícké spisovatele, aby se pokoušeli o neosobní věcnost, a byl-li tento směr někdy přenášen ido literárni kritiky.zvláště autoryhistoricko-fi1ologického školení, odmítal jej Alfréd Ken, umělec osobitosti až útočné, od začátku co nejrozhodněji: kritika jest mu slovesným uměním, nikoli vědou neb doktrinou, a uměni se přéce nemúže státi nikdy neosobním. Kerr jest dokonce stále. v pokušeni, aby se vším důrazem podtrhoval subjektivismus svého povolání a dila; jeho dramatický rozbor nevl:niká ani z úmyslu informačně sloužiti obecenstvu, ani ze snahy působiti na posuzovaného autora či herce, ani z úsilí hledati doklady a důkazy.pro krasovědná pravidla, nýbrž především z tvůrčí potřeby, která jej nutí z dramatických dojm6 a divadelních sensací vytvářeti samostatná dílka, sice jiného druhu než jsou básně, povídky a činohry, ale stejné hodnoty - produktivním kritikem jest podle jeho výměru ten kritik, jenž ve svém

146

oboru vytváří dílo· umělecké, obsahující právě tak rys věčností jako jiný útvar slo.vesný i patrně se však Kerr mýlí, hledá-li tento rys a uměleckou hodnotu skoro výhradně ve formě a nedoceňuje-li při tom kritikův osvoboditelský pohled do osnovy světa a jeho ideový přínos k myšlenkovému pokladu doby.

K dílům a výkonům, ke spisovatelům a hercům staví se tedy Kerr krajně subjektivně í svou kritiku nazývá sám kritikou nenávisti a lásky a jako své erbovní nástroje označuje s vtipnou symbolikou prak a harfu. Leč velice~podstatný jest omezovací dodatek Kerrův, jími se jeho subjektivism brzdí: nenávist a láska buďtež mírněny historickou spravedlností, a na díla přítomnosti pozírej kritik tak, jak na ně bude literární dějepisec pohlížeti za pětadvacet let. Kerrovou pýchou může býti, že sám vyhovuje zpravidla tomuto dvojnásobnému požadavku, neboť děl, k nimž se propálil svou bezohlednou láskou aneb nenávistí, neposuzuje z krátkozraké blízkosti, nýbrž z perspektivy dálky a vývoje. Proto se mu daří odlišiti vždy sensaci dne, směru a školy, od trvalého uměleckého činu, rozeznati skutečného tvůrce od strůjců pouhých překvapení látkových, výrazových či myšlenkových, sloupnouti dekorační vrstvu s líbivých her a najíti pod ní jejich vnitřní chudobu; jde-li o retrospektivu, není Kerr nikdy V pochybnostech o tom, které vývojové prvky pro budoucnost chová dílo bezmyšlenkovitě prohlášené klasickým. Jeho kampaň proti Sudermannovi, jenž až do jeho kritického protestu byl jmenován jedním dechem s Hauptmannem, dodala mu slávy ne bez příchuti skandálu, ale stejně významné bylo jeho dvojí tažení severské, zajišťující Ibsenovi, výhradní místo tragického genia, jednou proti monumentální tésovitosti Bjornsonově a podruhé proti Strindbergovu-daru uváděti v úžas doklady patologického dušezpytu. Gerhard Hauptmann není Alfrédu Kerrovi zavázán za nejmenší část své proslulosti, nebo! kdo by byl mohl s větším důvtipem a s vřelejŠí láskou odhaliti všecka ta skrytá kouzla posvěcené všednosti a pro milovaného lidství než tento zanícený vykladač a obhájce hauptmannovské techniky? A přece od téhož Alfréda Kerra !pusil s~ezský dramatik barevné pasivity vyslechnouti za úpadkové doby svého vývoje nejtrpčí a nejzávažnější výtky a zároveň pozorovati, jak ne již jej, nýbrž ideově bohatého a obrazotvorně vynalézavého

147

Shawa pojímá Kerr za pravého, leč zcela samostatného dědice Ibsenova mezi dramatickými básníky germánskými. Nebuďtežjiž hromaděni příkladové Kerrova kritického ostrovidu, který opravdu velmi zhusta předjal stanoviska historická tváří v tvář divadelním novinkám i jenom se zřetelem k našim poměrům buď vzpomenuto, jak přesvědčivě dovodil dramatickou chudobu natura1istického divadla ruského, přes jeho ohromující životnost, od Tolstého přes Čechova ke Gorkému a jak rozptýlíl bezohledně všecek umělý_ dým kroužící kolem dekorační novoromantiky scénické, afslove cl' Annunzio, Hofmannsthal či Arnošt Hardt. Leckterý čtenář křižoval se jen před přemírou nenávisti (jako při statích o Hauptmannovi mnohým pozorovatelům vadila přemíra lásky), dnes však žasneme hlavně nad jistotou Kerrovy historické spravedlnosti.

Programní staf, kterou Alfréd Kerr postavil v čelo svých sebraných kritických děl, končí se třikráte opakovaným heslem: blaženost bytí. Tento pocit životní slasti jest naprosto neodlučitelný od jeho kritické tvorby, která zcela zřejmě temení z rozkoše vjemu a postřehu, z okouzlení myšlenkou i výrazem, ze štěstí nad vlastni schopností tvůrčí a stilistickou, z oslnění· plností života a mnoho-o strannosti umění: proto Kerrovo všecko podání jest tak jaré, veselé, bujné, svéhlavé, ano, rozpustilé při veškeré opravdovosti pojetí. A z. téhož pocitu životní slasti zrodila se také druhá řada Kerro,;, vých děl, souvisících jenom zdánlivě s jeho kritickou činností, ale doplňujících ji podivuhodně. K pěti svazkům "Světa v dramatě" přibyly totiž ještě dva díly "Světa ve světle" v přesně téže knižní i slohové úpravě i mají označení goethovské a ježto jde o citát, jehož pro epigramatickou úsečnost a pro slovní melodii skoro ani přeložiti nelze, buďtež jejich nadpisy citovány po německu. První slove "Verweile dochl" a druhý "Du bist so schonl" - dohromady jest to sedmsetsedmdesát strán krásného hustého tisku, jež by povrchní pozorovatel označil jako zhuštěné feuilletonyz cest a potulek; vedle dojmů ze zemí, měst, národů a samot zaznamenal tam Alfred Kerr na základě svých deníkových zápisův i setkání s lidmi ná cestách,pobožnosti u hrobů velkých mrtvých doma i v cizině a konečně ve zvláště půvabném oddílu závěrečném drobné zkušenosti s milou zvířecí čeládkou. Látkový okruh jest úžasný a hodný

l48

závisti: zvroubiv křížem krážem rodné Německo a z něho zvláště dolnoněmecké pomoří a pak Bavory, prožívá Paříž s celou Francii od Normandie k Pyrenejím; z Italie neidéle a neíčast~ji jej poutají Benátky; Španělskem, Řeckem a Adrií proletí rychle i v severní Africe a v Egyptě se zdrží déle: . v přední Asii kromě Smyr.ny jest ovšem Jerusalém střediskem jeho zájmů i Anglie a Amerika skládají kapitoly pro sebe, v lecčems p·rotilehlé j Čechy a Uhry zůstávají leda skromnými episodami, rovněž jako Holandsko a skandinávskýSever - neieden oddíl shrnujednjmy n"ěkolikerého pobytu, jiná strana jest pouhým odrazem letmého turistického pohledu.

Český čtenář nemůže si nevzpomenouti na Nerudovy cestovní knihy, z nichž každá tu nachází obdoby, "Obrazy z ciziny" jako "Menší cesty" a jako Různí lidé" a jejichž celková inspirace jest táž; zde i onde opojení širým světem, jeho přírodou i civilisaci, světlem i rytmem, lidmi i památkami,zde i onde pocit umělecké i občanské radosti, která odstraňuje zeměpisné hranice, politické předsudky, národopisné rozdíly, zde i on~e odvrat od minulosti k dnešku, od slovníkové učenosti kulturně historické k bezprostřední pravdě oka a zkušenostem ostatních smyslů, zde i onde kritik znásobený básníkem. Nepodceňuji vzdálenosti padesáti let, která mezi knihami leží, ani rozdílů, abych tak řekl cívilisačních, ale přes to přese vše neznám děl vnitřně příbuznějších, třebaže jsem plečetl také ony cestopisné essaye, jež kritika uváděla nejčastěji v souvislost s Kerrovým "Světelným světem" I Holitschrovy americké dojmy, Heřmana Hesseho zápisky z asijských tropů, Bonselsovy obrazy indické. (Měli jsme v Čechách velkého spisovatele impresionistického, dříve než vymezen a pochopen byl sám onen slohový pojem).

Lze si sotva představiti knih osobnějších, ano, důvěrnějších než jsou tyto dva svazky dojmů a potulek: ani lyrika nemůže býti sub. jektivnější. Již věnovací úvod strhuje čtenáře rázem do teplé oblasti kritikova intimního lidství, jet "Světelný svět" připsán památce třiadvacetileté ženy Kerrovy Ingy, rozené Thormahlenové, s níž padesátiletému muži bylo přáno žíti jenom několik měsÍCů. Ale i tento krátký styk s "nejsvětlejším ze všech lidí" dostačil, aby z něho zůstal v duši plavý pruh čistého světla, jenž neustále proudil z věčně nové bytosti sličné dcery starého pomořského rodu fries-

149

kého. Jsou v kritických studiích Kerrových, jmenovitě těch, které rozbíraly citové a smyslové fluidum některých ženských dramatických postav, strany, nad nimiž čtenář se přímo tázal po důvěrných vztazích k ženám - zde má jeden klíč pro pochopení; také kritik se nám stává dražším, dovedeme-li si ho lidsky dokresliti a shoduje-li se jeho umělecké pojetí s pravdou životní.

Způsob, jímž selento turista a lovec, užívající nejen vlaku a parolodi, ale občas i člunu, mezka, velblouda a bloudící někdy v soustředěné samotě a jindy společensky, zmocňuje zevního světa, jest příznačně impresionistický: sítnice, pokožka, čivy, nozdry a uši chytají s neunavnou lačností drobné, ne10mené sensace prostorové i barevné, pohybové i sluchové, které si osobnost osvojuje· s opojenou rozkoší. Pak velmi rozsáhlá, složitá, ano rafinovaná inteli~ gence tyto vjemy prosívá, třídí a vybírá z nich,až vznikne stilísovaný obraz, soustředěný kolem kritikova já a vyzbrojený narážkami historickými, uměleckými, kulturními a literárními, ale jen narážkami, jež zvyšují dojmovou intensitu; tomu, čím běžní cestopiscí nejraději vyplňují své feuiIletony, informačním výkladům a historickým neb zeměpisným vložkám, se Kerr důsledně vyhýbá, protože v ničem nepodporují jeho osobité vise světa. Často potlačuje čistě impresionisticky souvislou dějovou nit a klade vedle sebe jen barevné skvrny, světelné zákmity, někdy až metodoutečkovacf; pak sloveso se ztrácí za přívalem podstatných jmen, zachycujících dojmové jádro a přídavných určení, nositelů to koloritu; jindy však, jde-li o zachycení pohybu, má Kerrovo verbum život velmi rozvitý. A ještě něco: Kerr dbá melodického živlu řeči, jet sám vášnivým hudebníkem a iu herce cení na jazykovém výrazu vedle prvku deklamačního značně složku musÍ<;kou i zbarvení fonetické i jeho prósavyniká ode dávna schopnostmi rytmickými, stupňovanými až k~ svévolné virtuositě.

Byli bychom spokojeni, kdybychom těmito metodami dospívali pouze k poznání duše kritikovy a nedozvídali se ničeho podstat~ ného ani nového o námětech, Uvedších duši tu v rozechvění? Sotva; - toto nehezpečí však u Kerra věru nehrozí. Jemu se skutečně daří postaviti před náš vnitřní zrak· netolikonekonečně živý a názorný obraz kraje a jeho lídí, ale i jeho skrytou duši.

150

která jej takřl<a oslovílapří intuičním pohledu nedočkavého milence krásného divokého světa i řekli bychom, že někdy až přilíš rychle, se snažil uhodnouti tajemství, po němž se jiný pozorovatel dlouho pachtí diskursivním poznáváním. Upozorním alespoň na trojí zvláště skvělý příklad: na proJ1ikavé odlišení kmenového karakteru Friesů a Dithmaršanů na Eideře li při labském ústí; na 1klad národní povahy židovské, kořist to cesty do Jerusaléma i na moderní kmitavou báchorku složenou na motivy horečné romantiky uhli, ocele, elektřiny a oleje v Novém Yorku. .. pokaždé na několika řádcích sama podstata věcí viděných se světové perspekti vy okem umělce, jenž se vycvičil studiem, karakteristikami a soudem nejsložitějších individualit, jakými jsou právě dramatičtí básníci. Nemysli však snad nikdo, že Kerra vodí po světě nějaký zájem dramaturgický neb divadelně kritický, jenž by se ohližel po národopisných a civilisačních podmínkách dramatického tvoření toh6 onoho národa, pátral' v krajině a městech po komentářích k životu a dílu scénických modelů. Naopak, výtěžek pro dramaturgické znalosti z obou knih jest skrovničký a omezuje se v celku na několik stran v oddílu "Pozdravy mrtvým": deset kratičkých kapitolek o Hebbelovi, přinesených z Wesselburen, dvě nezapomenutelně výrazné a seversky přísné stati o Ibsenovi-nebožUku, z nichž jedna o úmrtním domě, druhá o pohřbu v Christianii tof všecko, co by pedant z Kerrovy knihy dovedl vytěžiti pro svá divadelní kolektanea.

Přes to jsem přesvědčen, že Kerrův "Světelný svět" jest po sv~m způsobě událostí v dějinách dramatické a divadelní kritiky. Teprve nyní rozumíme novému typu, jehož Berlíňan Alfréd Kerr je představitelem a málem tvůrcem, a který se v ničem nepodobá ani Lessingovi neb Bulthauptovi, ani Paulu de Saint-Vidor neb Sarceyovi.Nemíním pouze uměleckou složku kritického tvoření. AlfredKerr znamená vývojově asi toto: dramatické umění moderní, jako Páseň i jako výkon stalo se nejopravdovějším a nejpravdivějším výrazem složitého novodobého byU a žádá po těch, kdo mu chtěj i rozuměti, aby je veřejně vykládali, je závazně soudili, aby byli sami napojeni a opojeni tímto živ9tem, aby znali jeho plnost a nikoliv jen abstraktní formulky o něm, aby jej přijímali a chápali ve

151

všech jeho jevech, odstfneéh, paradoxech - slovem aby II básJtíkem i hercem mohli soutěžiti v lásce k životu a v citlivém smyslu pro hlasy. S rozšířenílDoblasti divadla souvěkého musí postupovati i rozšíření názorové, smyslové, dojmové oblasti, jeho kritiků. Snad nebude to vždy právě směrem ke končinám světla, slunce, barev, slasti a radosti, kterých nedovedl pro sebe dobýti právě umělecký temperament Alfréda Kerra, světélkující v šedi berlínské; leč jeho průkopných podnětů sotva bude zapomenuto. Vivant sequeótes I

252

OSUDY A TYPY

PROMĚNY

Lesy, kam jezdívám o prázdninách, znám dobrých třicet let. Je to známost velmi důvěrná, ba odborně zasvěcená, o ja~é se nezdá ani průměrným turistům ani všedním letním hostům. Jse'm poučen poněkud o složení půdy i lesním hospodářství. trávím ze zbytků svých studentských vědomostí botanických abroukařských, a třeba že jsem nebyl nikdy lovcem, zajímám se živě o zvěř, kterou jsem nejednou překvapil na jejích stezkách nejtajnějších. Ale na rozdíl od odborník'ů naukových i užitkových nehledám v lesích jiné kóřisti než jsou dojmy, které však pro mne neznamenají neklidné a dramatické jiskření a vzrušování. Spíše piji v lesích pomalu a zálibně z veliké číše božího míru a jsem až nábožensky vděčen za to, že se mohu žíznivými rty přissáti vždy. k jinému místu. na okraji mocného toho poháru, a že vždy ke mně teče plný, nasládlý proud ~elenélio· štěstí.

Arcil za pětatřicet let proměnila se tvářnost lesů již někoIikráte, a každoročně čeká mne při shledání s podhorskou krajinou nějaké překvapen'í, na něž se již napřed těšívám s podivnou směsí nedočkavosti a smutku: o který kus mladosti budu zase oloupen neodvratnýmřádem přírody a jakou netušenou maskou kouzelného růstu a neodolatelné změny zakryje les svou necitelnost kmýni di'J.věrným vzpomínkám?

Vysoko při kamenité lesní silnici, která se jenom namáhavě prodírá popelavou žulou prahorní, stávaly husté smrky, promfchané sVětlými buky. I o polednách kouřil se vlhký a chladný lell zamračenou tmou, do níž ani červencový den neuměl hoditi zlatou hrst svéh~ slunce. Jako chlapci hledaJi jsme tam pod velkými kameny ve slizké a kypré hlíně vzácné střevlíkyzlatoleskléa svraskalé, kteří se ve společnosti zlatých stonožek a bachratých pavouků zakusovalichtivě do tuČných dešlóvek - praví to králové temné komnaty. Dávno zahoustla mýl, vystřídavší les již přezrálý; mladá zeleň,jíž . bohatě prosakuje sluneční zlato, vlaje s'vobodně svHím podrostem ještě neprobraným; brunátné jahody posedaly na teplou půdu mezi šla vel a mech - nic, pranic nezůstalo z prokletí nepochopitelného.

155

Sotva deset minut odtud vlnil se přes mírné pahorky červený a fialový příval nekonečných pasek, kde bodláčí s vrbkami a maliním kralovalo. Za letního dopoledne vše zde vířilo, šumělo, kroužilo opojeně: zlatohlávek se čmelem nad korunkou rostlin složnokvětých, bílé chmýH doprovázející okřídlená semena, motýli, vč~ly a zlaté mouchy, kteří do sebe opile vráželi, výskavý pták ve vzduchu a předevšhn naše vlastní mladost, jež se potácela blaženě sluncem a kořennou vůní, až přemožena zmatenou tíhou života posud nesrozumitelného v náhlém zadumání usedala u domečku z kůry, praskajícího pod přílišným břemenem těžké atmosféry letní. Jaký tichý a vážný 'hřbitovní háj zamlklých smrků ~'nervosních m,odřínů vyrostlnad tímto ztraceným mládím I Jaká elegie odevzdaně lyrická bez výčitky, ale nevýslovně smutná rozžehla na nových výhoncích jehličnatých stromů své světlé svíce pohřební I Již nic nevíří, nic nešumí, nic nekrouží, a jenom krásná babočka osiková ztrácí se ve svém černém paradoxu mpzi bílými květy keře ostružinového, podobného družici v šatě tylovém.

Sestupoval-li jsem z vysokého lesa dó přirozeného amfiteátru, kde smrkové a jedlové mlází hrálo plnozvukou hymnu růstu a zrání na svých souměrných píšfalách varhanových, vítáVal mne po dlouhá léta - zvláště včasných hodinách dopoledních - již z dálky hebounký tmavomodrý opar, jakoby duchový dým lehce se zvedající nad zelení stromt'i. Zdál se mně jaksi vonným výdechem tohoto rozkošného kouta, kde zurčely potůčky, volaly kukačky, občas se houštinou kmitly pohyby srní, a zlaté ryzce krvácely v mokrých travinách. StávaLjsem.dlouhoi.<lslněn tímto divadlem atmosférickým a doslova jsem je ssál všemi rozevřenými póry; každoročně jsem na toto místo zacházel nejprve. Ale letos kouzlo nadobro zhaslo: nad mladým vzrostlým lesem, který pozbyl podoby amfiteatrální, nevznáší se již SVětelná mlha hlubokého modrého tónu, vše dospělo. zpravidelnělo, zestřízlivělo. A co ty hledáš ještě zde, pošetilý básníku?

Vím, že tyto neodvratné změny a s nimi spojený úžas při shledání s lesem milovaného kraje se budou co rok opakovati. V samém nitru hvozdt'i zasvítí na mýti chudá žitná stébla dočasného pole. Neúnavně zpívající pramen vyschne, až se vykácí bukový le~ nad

156

lim, a ožije snad zase teprve po letech. Husté, neprůsvitné koruny ,mrkůa divoke uzloviny jmélí udusí úsměv křehkých hruštiček, laivnich pomněnek a zardivajících se jahod, jímž mne vítá mladý láj, můj přítel od svých nesmělých ,začátků. Avšak c~ mne sama lenalézá les stále změněna? Dávno je v duši světlo a klidno tam, tde se stmívaly vlhké a dusné hvozdy mladistvé, snad jen fysiolo:ické zádumčivosti. Nad někdejšími místy kvetoucí víry v život 1 důvěřivého optimismu k lidem tká tiše stříbrné podzimní mUiy nírná melancholie. V srdci teskní skloněnou borovíci smutky Dad )ředčasnými hroby a nad marnými nadějemi v sebe samého, které ako pod břečtanem zmizely pod resignaci. Zdává se mně někdy, že ;e do svých lesů vracím každoročně shovívavější, laskavější,sprave~ l1ivějŠí, ale přemýšlím-li o tom déle, není mněprávě veselo. Což nemamená to zároveň, že jsem zase snížil své požadavky na život, že sem pozbyl další měrou schopnosti odsuzovati, která je výsadou vý· )ojného mládí, že mne do svých kruhů opět pevněji zaklel odzbrojující ~e1ativísmus? A pak - toto vše je mně důkazem, že není příliš faleka doba, kdy se přestanu měniti, dojda zralosti, málo hodné ~ávídění, kdy sám již nestanu nad svým já v údivu ani s p~ekva~ením - lesy, měnící svou tvářnost ustavičně, budou mne rok co 'ok shledávati týmž, vyřadovaným zvolna z vývojového rytmu Hvota a růstu.

Jednoho léta již nepřijdu, abych při shledáni s lesem prožíval ~ároveň roz~ošné i bolestné divadlo úžasu nad změnami. Nepřijdu ienom proto, že zatím bude přelito do mých smyslů, do mých představ,< do mých vět již všecko, co mně mohly lesy poskytnouti na zvucích, barvách á obrazech? Či snad spíše z té slavné příčiny mystické, že mne Věčně Nezměnitelný pojme do své tajemné dílny, aby se mnou provedl proměny nejzávratnější?

157

MOUDROST TĚžíTKA

Na psacím stolku leží na knihách a papírech tři těžítka, prosta a krásná svým přirozeným tvarem, původní barvou, leskem, v němž plápolá sluneční paprsek, uvězněný po tisiciletí v hloubkách zerrtě. Dívám se po nich mezi prací a těším se jimi jako věrnými přáteH; i když povadnou květiny v kořenáčích za oknem a ve vásičce na stole, mají pro mne tito tiší druhové pozdrav, útěchu, povzbuzení.

Jsem nahoře nad Kutnou Horou na lesnatém Kaňku, když se zadívám na zelenavě stříbrnou hrudu kyzu, která svítí jako záludné jezírko. Slyším zvony gotických kostelů, průvod havířů a maršejd, níktl v středověkém kroji postupuje rytmicky, couky stříbra se otvírají jako v báchorce a zase hasnou v té těžké elegii nezapómenutelného mrtvého města.

Nad hlavou šumí mně jedle a smrky Moravského Krasu, vezmu-li do ruky hranatý a ostrý kus lesklého bílého vápence, který jsem si loni přinesl z údolí mezi Křtinami a Adamovem, kde chytal jarní slunce do svých mléčných destiček jako benátské zrcadlo hltá mnohonásobně obraz mladé krásky. Slunce se na obloze ukrylo co chvíli za sivé mráčky, ne jinak než punkevní potok dole pod silnici, avšak můj vápenec byl ho stále pln a doposud je vyzařuje j za nejkalnějšfch dní -lež, dobrý, bílý kameni, klidně na černýeh veršíchbásníka pesimistického'

Přece však nejraději mám těžítko třetí, nazelenalý ,hladký pazourek, s nímž se možno laskati, a který nikdy ruky neporaní.Jesl na něm rázem vidět, že jest to dar dobrého člověka, věc spanilá i užitečná, kousek přírody, jejž jest mílo potěžkati a přece také produkt umění, na jehož rysech spočine oko s tichou a pobožnou rozkoší. Mé těžitko jest drobným, napolo zpracovaným mlatem z mladší kamenné doby: tvar, krásně vyklenutý a cudně se po jedné straně užicí, jest úplně hotov, ale po straně jest úchvatně jímavá stopa díla náhle přetrženého, kterou den co den pozoruji jako čestnou jizvu bojovníka, přinesenou z hrdinského zápasu. Přítel starožitník, který mne touto předhistorickou sekyrkou obdaroval, upozornil mne, že kruhová prohlubenina s reliefním středem

158

po straně mlatu jest pracným počátkem 4silného dila předvěkého člověka, jak bez kovových nástrojů, s pomoCÍ pouhého tvrdého dřeva a křemenitého !lísku provrtati kámen tak nepovolný jako je pazourek. Topůrko, k němuž bý\!ala sekerka přivazována, mělo, aby utkvělo pevněji, býti vraženo cio kamene, což s~ později úpornému .řemeslníku-umělci podařilo.

Ale zde, na mém mlatu, nedokončil svého díla a prozradil skoro jenom svou touhu, v které již spí budoucí titanismus inženýrti prolamujících tunely a stavějících podzemníclráhy i můj primitiv, o němž často a vždy s pohnutím přemýšlim, nebyl méně smělý než dnešní technik, který by rád pod kanálem La Manche zbudoval dráhu. Přítel starožitník mne poučil, že na pohled nepatrnáprohlubenina stála předvěkého mistra při jeho ubohých prostředcích alespoň dvacet neb třicet let života, a protože badatelé, kteří sestupují až k srdci země a ke kOřínkům civilisace, jsou zpravidla fantastickými básníky, vyslovil domněnku, že asi tento Homoartifex zemřel nad dílem nedokončeným a tehdy snad vůbec ještě neproveditelným.

Já se sám cítím malicherným, jak zbabělým, jak dětsky dráždivým, rozmrzím-li se u téhož psacího stolku, kde pokojně dříme toto těžítko nad prací, která se mně nedaří, nad periodou, jež nechce a nechce se větviti, nad myšlenkou, pro niž marně hledám logickou spojitost' Chtěl bych v dvaceti, třiceti minutách míti radost ze zdařilosti, pýchu z úspěchu, vědomí překonaných překážek, a zde klidným šedozeleným okem na mne přes tisíce let hledí rek trpělivosti, mistr soustředěného úsilí, bohatýr experimentu, který neumdlel nad námahou třiceti let. Beru pokorně a s pobožností jeho odkaz do levé ruky, zatím co pravá odkládá jankovité pero a hladím si své těžítko. Kdyby opravdu cítilo, postřehlo by, že dotyk mého palce na místě okrouhlé prohlubeniny má přb:vuk vášnivého oddání. Vidím tě, bratře, zase při práci, jsi silný, cílevědomý, neúnavný, kroužíš a hloubíš. Pohybuješ se celý, ale duši máš v klidu bez nejmenší netrpělivosti a nervósy. Dík za to bratříčku! Nebol i já chci zase hledat, zkoušet, vyčkávat.

159

DVA G E NR Y S TŘE D O Š K O L S K É

PAN PROFESOR JDE ... Studentíci, kteří zůstali na prázdniny v městě a krouží den co den kolem gymnasia jako zločinci kol.em místa zlého činu, nemohli hned v prvních červencových dnech poznati svého profesora třídního, když si vykračoval ulicí náhle ztichlou směrem k parku, kam nikdy nechodíval. Jak vyrosti a zmládl za těch několik hodin, které ho dělí od rozdávání vysvědčení I Jaký jinošský a zálibný úsměv ozářil a jakoby očistil jeho tvář neobvykle pečlivě vyholenou I Jakým lehkým a vznosným krokem přeměřuje slunné prostranství před sebou a jak švižně užívá při tomto úkonu, zřejmě radostném, své tangenty, o niž se jindy sklíčeně opíralI Předevčírem poslal rodinu na venkov a ještě před jejím odjezdem pocítil neočekávanou změnu: s překvapením poznal, že žena je doposud sličná a svěží a že se ve svých lehkých, světlých šatech podobá spíše mladé dívce než matce rodiny; těžko se loučil s dětmi, které po celých deset měsíců zlobily a vyrušovaly a nyní najednou laškovaly jako kolouši, vyběhnuvší do jeteliště za plot obory; stálo ho to skutečně nemalé přemáhání, aby opustil své tři trapiče, od nichž se vlastně mínil osvoboditi.

Ale ne ..• Týden dobrovolné odluky ()d nich není přílišnou cenou za blaho dokonalé volnosti v městě, jež si pan profesor takřka znovu objevuje. Jest to skutečností či přeludem, že lípy v parku voní tak silně a taksvůdnicky? Kolik neznámého půvabu jest skryto V rozmarném pohození krátce ostřihanou hlavičkou, v němž si skoro průsvitná děvčátka tolik libují I Jaká poutavá r.ozmanitostv střídání fysiognomií na promenádě, jež pan profesor ještě před týdnem míjel bez povšimnuti I Pan profesor jde ... Jedno, zda do kavárny na polo zapomenutou partií kulečníku a vydatnou porci novin, či na opožděnou výstavu obrazů, které tak sytě svítí, nebo k tennisovému hřišti, kde se blaženě kmitají světlé postavy studentů a studentek. Jedno jest jisto: školní budově se vyhne pan profesor ve velkém oblouku jako místu nesvobody. Před čtyřmi dny to bylo ještě pevné a krutě přítažlivé centrum jeho soustředěného života, dnes však se vlní den jako by nebylo vůbec středu. Jako ubohého mola sklapl

160

mezi listy dopsaného katalogu svou myšlent<u teleologickou a jakou v tom cítí úlevu! Konečně po dlouhých měsících smí náležetísobě samému a nebýti ničím, praničím poután.

A přece, jedna představa se zdá neodbytnou. Nejsou to \naprosto procenta prospěchu v konferenčním období, an~ účelný rozv.rh učebné látky, ani kázeň najednou nepochopitelně uvolněná ve třídě . ..Jest to plavný pohyb pružného dosud těla ženina pod tenkým zefýrem - ano, zefýr říká Zdenka té látce I ~ s nímž se naposled na perroně obrátila ne k profesoru sedmé hodnostní třídy, ne k přednostovi domácnosti, ne k otci svých dvou rozkošllych dětí, ale k milenci, v kterém její prozíravé vnuknuti ženské správně uhodlo člověka svobodného I

PRAžSKÉ ZKLAMÁNí. Počátkem školního roku rozhlížej! se ze svýchreálnfch a gymnasijnich škamen mnozí studentíci marně, zda snad přece se za katedrou neobjeví jejích oblíbený učitel. Lnuli k němu po mnoho let s dětskou přítulností, radívali se s nim jako s otcem neb strýčkem a pochválil-li je, bývali tím povzbuzeni a posíleni jako pohlazením měkké ruky maminčiny. Když s~ před prázdninami dozvěděli, že milovaný profesor snad opustí jejich ústav, byli poděšeni a nechtěli tomu ani uvěřiti; jak by mohl tak lehce se rozloučiti se školou,kde ho všichni tolik milovali, s městem, v němž jeho přednášky byly s takovým nadšením navštěvovány, s přáteli, s kterými tvořil pevný kroužek nejhorlivějších pracovníků osvětových? A profesor přece odešel do Prahy, žáci se ho nedočkají, a. on sám? Nebude méně' zklamán a· rozčarován než jeho naivní studentíci. Není-li doposud, bude co nevidět a po roce bude mitsto chutí, aby se vrátil dodřívějšíhopůsobiště, a jen mUžllÝ stud muv tom asi zabráni.

Od studentských let byla Praha předmětem jeho touhy a na každý rok působení na venkovském ústavě hledíval resignovaně jako na další splátku na daň, za kterou se po deseti, patnácti, dvaceti létech dostane do Prahy. Ale nelenošil na venkově: na škole srostl se svým úkolem a rostl s ním; ve veřejnosti pracoval seč byl,

161

přednášel,zorganisoval Francouzskou alianci, byl z nejmoudřejších rádců v městském zastupitelstvu a přední silou v museu j ani sám nevěděl, jak Se stal samozřejmým střediskem kulturního ruchu v městečku dotud zaostalém. Když konečně přece přišel ustanovoyací dekret na pražský ústav, cosi v něm zaprotestovalo proti jakési lehkomyslnosti, s níž to vše má opustiti a s melancholií si vzpomněl na Bezručův verš, který sám často veřejně recitoval:

Kdo místo mne na stráž? Apřece šel do Prahy, která pro něho, stárnoucího idealistu se šedinami na spáncích, zůstávala mrštíkovskou Santou Lucii.

A nyní si představme životní náladu ušlechtilého muže po ročním neb dvouletém působení v Praze'

Bojoval tam dosti dlouho proti zklamání, které ho přepadalo všude. V malých dvou pokojících ve vinohradském činžáku snažil se zapomeno~ti na útulný venkovský domek se zahrádkou. Smířil se pomalu s tfm, že v Praze pro jeho osvětovou činnost nebylo nikde místa,i že jeho kulturníhorlivost je přebytečná tam, kde je tolik starých pracovníků a kde se dívají spatra na příchozí z venkova. Uchyloval se do svého zákoutí, do rodiny, ke knihám, konejše se, že tak doplní mezery ve vzděláni. Ale nevýslovně těžko bylo mu u ~rdce, když se znovu ztroskotávaly v Praze pokusy, ve velikém městě patrně nemístné, přiblížiti se duším žáků a proměniti· se teplým slovem a pomocnými činy ve skutečného přítele mladých, důvěřivých hochů; dělej Cl> dělej, zůstával pro studenty pouhým profesorem, pro něhož mají leda zdrženlivou úctu a častěji pohrdlivou lhostejnost. A tu vidává na sebe upřeny pohledy venkovských chlapců s bolestnou výčitkou na rtech : Jak jste mohl nás, pane profesore, opustiti? Strachuje se posud chvíle, kdy jej přepadne tato tesknota na večerní procházce u Olšanských hřbitovů a má v kapse stále přichystán žlutý svazek francouz~kého myslitele, aby násilnou četbou zaplašil ony černé ptáky výčitek.

162

M A D Rl GAL Y VŠE DNí HOD NE

KYTIČKA Z TRHU. Nedočkavě, rychlými krůčky vracejí sepřed desátou hodinou mladé hospodyně z nákupu ave sličném zardění, které ranními červánky jim zalévá pleť, mísí se do únavy z přílišného břemene aze spěšné chůze a také trochu naivní starosti, aby se Z/l.tím. doma nic nepřihodilo v bytě na chvíli prázdném a v kuchyni opuštěné hravou velitelkou. Na dívčím ještě čele vepsána je lehounkým ornamentem půvabná vráska rozpaKů, zda mladá ženuška nakoupila dnes dobře a dost lacino, vždyf musí tak opatrně počítat, aby vyšla, a není, běda, týdne, k4y by nějaký· Močekávaný ~ýdaj nerozbořil kartové domky skromného rozpočtu. Ale pod starostlivým mráčkem na čele objeví se najednou ve veselém dUlku růžového líčka jakési šfastné šelmovství, docela stejné s tím, kterým před půl rokem při dostaveníčkách mátla svého hocha. Vzpomněla si totiž, že mu. nese malé, zcela maličké překvapení, nevím, zda pro vkus nebo pro chut toho velikého zhýčkaného dítěte, které si nikdy neuvědomí, kolik přemítání a kolik počítání stojí taková maličkost, nutná, aby všední den změnil v svátek a manželstvív mileneckou blaženost. Ne, ne, docela se mýlila m.aminka, když ně kolikráte za sebou vykládala s bolestně ustaranou tváří, že manželské soužití jest jenom řada povinností, často mrzutých, ale vždy nutných - právě ty drobné náhody a nevinné imprbvisace neočekávaných radostí skládají jeho pravý obsah, a jak při této rozóhňující myšlence zrychleněji buší srdce, tiskne si rusalkahospodyně bezděky na mladá, nepokojná ňadra kytičku, kterou si nese z trhu domů pro své vlastní potěšení: snítku růžového hlohu, zlatý chumáč dukátových upoHnů nebo několik větviček plného bílého bezu; Nikdy se bez ní nevrací z nákupu a po každé napřed přemítá, jak by pro ni nalezla úhradu ve svém titěrném rozpočtu, aby při tom v ničem neošidila svého hocha ani mladou domácnost. Utrhne si raději sama na nějaké vlastní potřebě, jen aby si mohla koupiti kytičku a postavit ji na noční stolek nebo na okraj kredence v jídelně. Cosi ji ujišťuje, že nevyhodila peněz zbytečně, ač jinak jesf a musí býti tak spořivá .•. jsou to skutečně jen vzpomínky na

163

bláznivá dívčí léta? Ani muž, třebaže se staví vždycky tak ukrutně moudrým, netuší, žev této laciné kytičce z trhu skrývá se mnohem, mnohem víc: potřeba zachovat si dívčí spojitost se sesterskými květinami, víra, že k posvěcení života náleží také nevinný půvab radosti, a snad i tušení rajského úsměvu nenarozeného posud dítěte. Žlutí upo1fnové, bleďounký šeřiku, pozardělé snítky hlohové, kveťte blaženě několik dní v novém svém domově!

SOUSEPKA V DIVADLE. Měla jasný a teplý půvab šfastných mladých žen .měšfanských, vděkuplnou souhru temných očí a svět· lého vlasu a krásné plné paže, jež z krátkých rukávků svftilyvábivě do tmavého hlediště. Vonělo z ní ovzduší mladé domácnosti, ajak se poloděvčátkovitě, polo manželsky nakláněla, rozpačitě šeptajÍC, ke svému muži na pravici, prozrazovala mimoděk svému okolí, že její manželství se počítá sotva na měSÍCe. Ne, nevybrala si má sousedka v divadle pravé drama pro s~be, ba cítil jsem sám chvílemi až tělesnou útrapu z toho, jak se špičaté hrany scénické balady Hasencleverovy zarývají do oblé bytůstky v naší řadě. Ale byla to patrně ženuška vzdělaná a chrabrá: sledovala s napětím dramatické skoky rodinné truchlohry expresionistické; snažila se vmysliti do situací překotně překvapujÍCích j upozorňovala svého chotě s jemnou - doposud a zatím - důrazností, kdyk~liv umdléval íeho zájem a kdy z osudové ložnice na scéně prchal v duchu zrádně do vlahé a útulné ložnice vlastní. Brzy mne napínal mnohem více zápas na tváři sousedčině než zápas na jevišti;byIť rozhodíiědta. matičtějŠí. Svářílof se ve výrazu mládé ž~ny stále vědomí, že básník promítá v tragické krajnosti možnosti jejího vlastního osudu ·~·pocítem, že se ta všecka tlustě .nanesená hrůza jí vlastně netýká, že je pololŽí, divadelním úskokem, násilnou sensaCí: PrvnFhla:s byl posílován jakýmsi kulturním studem inteligentky, ale nakonec jej přecepřekřičel pravdivější, prostšfa hlubší hlas rodový a instink. tivní: světlá a klidná záře vnitřní katharse rozlila se nakonec jitrem červnovým na líčku divadelní návštěvnice. A tu jsem pochopil, proč nejenom Hasenclever a Kaiser, Goring a Unruh, ale i Ibsen

164

aStrindberg, Becque a Curel tak.těžkose vemlouvají a vemlouvali v přízeň a lásku divadelních návštěvnic: rodový a rodinný pud, moc štěstí a domova,jsou silnějšl nad dramatkké eploce.

165

z Á v 1'$ TNE P L O D N Ý C II

Mám starého dobrého přítele, s nímž se znápl dlouhá léta, ale stýkám jen občas j za to cítím se každým jeho hovorem i dopisem štědře obdarován. Jest filologem z povolání i z náklonnosti, zústává však i vědecké obci skoro neznamým í k nejpříznačnějším paradoxúm jeho osudu náleží, že nadobro naň zapomněl tak mnohý universitní a oficiální "vědec", který před léty velmi ochotně se u něho poučoval a hledal spolehlivou pomoc v odborných nesnázích. Múj přítel hledá za jazykovými zjevy zákony lidského JDyšlenf a jsa vyzbrojen velkou životní zkušeností i stejně rozsáhlou .dějinnou indukcí, pojímá všecko v typech. Rozumí se mu samo sebou, že jest srovnávacím jazykozpytcem, který zkoumá a chápe typy jazykového vyjadřování, ale stejnou nutností jest jemu, dávnému žáku Comteovu, aby zkoumal a chápal typy lidských povah. Takto dospěl, podporován klasickým- myšlením i klasickým vzděláním, k postupu, jenž živě připomíná starého La Bruyera, ač by sám odmítl toto srovnání jako nadsázku chvály; múj přítel .jest velmi skromný muž, jenž rád sedá ve stínu a nikterak si nepochutnává na chvalořečech. Naslouchati u jeho nohou jest pro každého mladého člověka vzácnou školou moudrosti, v neposlední řadě také proto, že múj La Bruyere jest nadán silným a svěžím humorem, který mu pomáhá snášeti rúzné svízele choroby i samotářství a jenž uzrál v duši, spojující věrnou a účinnou lásku k několika lidem se shovívavým opovržením k pokolení lidskému jako celku a vůbec i k přírodopisnému a sociologickému druhu člověk, řízenému po jeho soudu výhradně egoismem a ukrutenstvím.

_Před dvaceti lety, když jsem byl ještě hodně zeleným mladíčkem s aprioristickými požadavky na život a s ílusionistickými názory o lidech, hovoříval jsem mnoho se svým La Bruyerem a skoro denně od něho něčeho zfskal. Často jsme se zabývali přírodopisem druhu" učenec", a doposud není skoro dne, abych nedal za pravdu tehdejší charakterologíí svého starého přítele. Živé exempláře, na nichž mně ozřejmoval své typisující názory, jsou dnes rozptýleny po třech universitách, ve dvou velkých knihovnách, v několika

166

archivech a běda, i po kancelářích ministerstev', avšak typus zů;. stává nezměněn.

"Nikdy však nezapomeňte, doktore", řekl mně jednou s důrazem, 'který zazněl gargantuovským smíchem, ,,~ hlavní vzpruhou učeneckého živo'ta, jenž může ovšem býti na míle vzdálen od vědeckého tvoření, jest závist. Dějiny podceňuji vůbec její výinam a nechtějí si uvědomiti, že vedle hladu a pohlavni lásky předevšim určuje lil;lské činy.. Od hloupoučké služtičky, která tamhle na chodníku závidí kamarádce křiklavou růžovou stuhu, až po universitního rektora, dusícího se žlučí nad tím, že v německé revui citovali včera článek jeho mladšího kolegy, vládne lidmi závist, ale nikde se jí tak dobře nedaří jako v učeneckém stavu. Počkejte, poznáte to na vlastní kůži, ale, protože vás mám rád, radím vám, abyste sám nikomu nic nezáviděl. Nestojí to za to. Jsou to dohromady hadry. Hadry, pravím, doktore j věřte zkušenému I" Pojmem "hadrů II končívaly se zpravidla jeho invektivy za lidstvo,- vkládal! do něho všecko opovržení k lidské komedii, všechen posměch nicotnostem, za nimiž se homo sapiens pachtí, všechnu povýšenost cynika, který pro sebe pranic od života nežádá.

Za léta nastřádal jsem si zkušeností, které do slova a do písmene potvrzují a prohlubují názor mého starého přítele. Dojista závidí si ze vší mysli a ze vší síly své také státníci a diplomaté (jménem a v duchu národů a států, jež zastupují), krásné i ošklivé ženy, hnány na pohled toaletní řevnivostí a vlastně neuvědoměle potřebami a nároky své pohlavnosti, umělci a především herci ve slastných vteřinách potlesku a v nepříjemných čtvrthodinkách pročítání kritik, 'matky na plese a svatbách svých i cizích dcer, kněží po visitaci a slyšení u biskupa - ale závisti učenecké se nevyrovná nikdo z nich. Ta neobmezeně panuje v profesorských sborech, rozhodujíc o nepochopitelné jinak distinkci mezi řádnými a mimořádnými sílami. Za její diktatury se konají volby v akademiích a proslulé předporady k nimi běda tomu, na koho se snese závist několika držitelů akademické moci, promíjejících vše spiše než opravdovou schopnost a originalitu J Na oko ne stranný posudek knihy kolegovy píše se výhradně za inspiračního vnuknutí bledé ávistiz, jež arciť dlužno zakrýti vznešenou objektivností odbornic.

167

kou a stejně bezduchými jako imposantními odkazy k nepoužité literatuře předmětu. Jsou celé vědecké školy, které vznikly pouze závistí na jednotlivce příliš vynikajíciho, který dovede všecko, po čem jeho p: t. páni kolegové marně se vzpínají, dráždíce svou neschopnost všemi prostředky ctižádosti; dodatečně ovšem sé ve vzdoročasopisech dokáže jeho nesprávná heuristika, jeho přílišná dtivěra pramenům zřejmě pochybným, ukvapenost jeho aper~us, formulovaných, běda, tak skvěle a přesvědčujících, probůh, dokonce čtenáře neodborného! Všecko jest ve světě Minervině hodilO závisti: značná publicíta knihy i její vděkuplné podání, chutnané každým čtenářem, řečnický úspěch ve veřejnosti i hojná návštěva přednášek od studentů, jubilejní článek v novináclí i pochvaln.á zmínka v cizím časopise, . bezcenný titul i platová trienálka všecko, všecičko, každý hadr, jak byfekl můj La Brúyere.

Avšak jeho diagnosa, tak správná vcelku, zasluhuje-přece jednoho doplnění, a to se týče odstupňování učenecké závisti. Její rozsah a intensita se stupňují u převráceném poměru ke schopnosti a plodnosti závistníkově a to tak, že Vědecký tvůrce nezávidí skoro. vůbec, kdežto sterilní a impotentní duch ve své závisti se přímo zalyká. Martin Hattala, odpůrce Šafaříkův, Jagičův, Gebauerův, byl nejen klasikem neplodné neschopnosti, ale zároveň arCimistrem závistníků. Za to Šafařík, Jagič a Gebauer nezáviděli dozajista ani .okamžik.

A právě proto se učenecká závist, tak vynalézavá ve vymýšlení různých umělých úskoků, tůčků, drobných podlostí a důmyslných masek zákeřnických, prozradí velmi záhy: ráda by jako kokotice udusila ve . svých vražedných úponcích zdravý a silný organism protivníkův a zatím sama usýchá, žloutne, hyne. A milosrdný čas hází ji v zápěÚ na ohniště, kde z ní zbývá sotva hrstka nažloutlého popela.

168

SMRT KMOTŘIČKA

ŽID O V s K"É H Ř BIT O Vy

Daleko za mým rodným městem při od~hlé blátivé cestě, mezi opuštěnými lomy opukovými a chudými pastvisky bělá se smutná a sirá ohrada židovského hřbitoya, jejíž neveIk4temná vrátka se otvírají jenom při pohřbech z města neb širého okolí i ponuře se krčí v rohu nepatrná koupelna pohřební. Jest to ztracený kout na nevlídném místě, jako by bylo nadobro vypadlo z ochranné ruky Hospodina, jenž jest Bohem živých a nikoliv mrtvých i lidé hodí tam snad občas kvetoucí snítku pietní vzpomínky rodinné, nechodí si tam však porozjímat, potruchlit, poplakat. Jenom časně z jara bývá tu krásně: bíle rozkvetou koldokola plané stromky třešňové a sliyové, nasázené mezi poli v blízkosti hřbitova, a kvetoucí hebký sníh na křivolakých větvích pokroucených pláňat odráží se od černého syenitu pomníků náhrobních, propadajících se do trávy. Odsoudilo pustnoucí zahradu života k této beznadějné tesknotě jenom nenávistné opovržení někdejších křesfanských otců města, kteří mínili mrtvým Židům oplatiti vše nepříjemné, čeho v obchodĎích a peněžních stycích doznali od Žid6 živoucích, či jest příčinou žalostné nevlídnosti vanoucí z odstrčeného hřbitova spíše lhostejnost Židů samých, hanhícich se v přemoudřelém liberalismu za všecko, co v cizorodém prostředí neklamně dOSVědčuje jejich národnost a jejich náboženství?

Nemýlím se asi příliš, tvrdě, že podobně vypadají všecky židovské hřbitovyčeského venkova, vyhoštěné z blízkosti živoucích kamsi na obvod potupný nebo ošklivý, daleko od hlavních cest mimo laskavý stín stromů a mimo harmonický zpěv ptačí ... týž pustý stesk, táž hluchá prázdnota zapomenutí bezednějšího než sama smrt. S jejich smutkem závodí snad ještě jen hořké mlčení chudičkých hřbitůvků, které zůstaly v našich krajinách po ~idovských uprchlících ze světové války, když epidemie zabouřily v jejich táborech, rdousíce s dětmi matky a starce: kdesi v zapomenutém úvalu sotva přístupném vrší se drobné pahrbky a vlní tráva na jejich pravidelnými řadami, zakrývajíc některý ojedinělý drobný bílý pomníček, jehož písmo .již smyl déšf a vítr i sem tam překoceny a zneuCtěný

171

památník připomíná poslední návštěvu živoucích, kdežto jinak .jen nahodilý poutník zabloudí k zídce hřbitůvku, aby lhostejně opouštěl mrtvé, nad nimiž se navždy zavřely vlny cizoty.

Ale na židovských hřbitovech U nás táboří ještě jiný hOřký smutek než jest tato chmurná nálada místní, kterou možná v průběhu let rozplaší větě! péče židovských obcí o místa pokoje, zvláště po:minou-li v obecních správách předsudky antisemitské. Toholo jiného smutku, jenž ~á osten tragičnosti, nezbaví se židovské hřbitovy tak záhy. Myslím na krutou výčitku, utkvěvší na hrobech a pomnících a obnovovanou při každém pohřbu, aniž si ji plně uvědomují ti,na jejichž hlavy padá. Jenom zde, tváří v tvář smrti, ve vůni čerstvé hlíny, nad pomníky popsanými hieratickými značkami hebrell!kými, pocifují Židé dneška bez rozdílu, že tvoří jednotu krve, národnosti, náboženství, a že mezi nimi a jejich státními krajany stojí silná, ač neviditelná a opětovně popřená hradba.

Řídkou travou truchlivě šelestící podávají jim přes hroby ruce p~edkové, na něž zapomněli i v ritu pohřebním šumí k nim slovní hudba mateřštiny, které neznají; ze hřbitova samého, jenž prosycep jest náladou vyhnanství, proniká ke· kostem a čivám jejich vzkaz minulosti dávno překonané a přece spoluúčastné na tvoření povah a citů. Toto poznání dolehne na všechny účastníky pohřbu jako bleskové vnuknuU, odhalující pravdu rasy a víry, zasutou kdesi v hlubinách bytostí, aoI1lížejíce se v této vteřině oči~tné intuice po ostatních pohřebních hostech, čtou ~ jejich tvářích, že cítí stejně, třebaže 'jindy zaplašují i nejslabší tuchu takových pomyslů a" citů rozumovými důvody politického liberalismu či socialismu, praktickými ohledy všedního života, pohodlnou lhostejností pozeniskýcll požitkářů. Jest to pouze okamžik, který mine, jakmile se smuteční hosté ze hřbitova rozejdou, vždyť větš,ina z nich dusí tuto jiskérku zcela úmyslně a když se vrátili do města, zpravidla již nic nevědí

o chvilkovém očistném vzplanutí, ba snad i stydí se za ně.

A však na hřbitově samém uvázlo trvale cosi z télo posvátné a kruté chvíle i s výčitkou, která se tají na jejím dně. Nešfastný národe bez vážnosti k sobě samému, kterýsi sVé jsoucno plně u~ědomuješ nikoliv v slavnostech života, nýbrž jenom vtruchlém hodokvasu smrti J Nepřátelé tví vyvrhli tebe nejdříve ze svého

172

středu. II příklad jejich ponížiftebe tak. že ty sám jsi opustil a zradil střed svého bytí, kterým jest jednota národa a náboženstvf/ Prcháš před tímto poznáním, jež by ti mohlo býti posilou a slábneš nevírou v sebe, již bys měl zakopati do nejodlehlej~iho kouta svých hřbitovu pod kopřivy á b1fny I

Čtu tuto výčitku já, syn národa jiného, vždy znovu z památníků. zdí i hrobů všech židovských hřbitovů našeho venkova, a ani návěje. bílých květů třešňovýcp. a švestkových z jara nedovedou jí ukrýti svým laskavým milosrdenstvím.

173

H Ř BIT OV BEZVĚRCŮ

Při návštěvě olšanských hřbítovů náhle se mně v paměti s neočekávanou jasností vynořila ta malá polopustá ohrada při hřbitovní zdi, která nepozorovaně snad před patnácti, snad před osmnácti lety zmizela, jako by se byla propadla s povrchu zemského. Oddělena od pátého hřbitova živým plotem keřovým, přístupnaod silnice samostatnými ,napolo ukrytými vraty, opatřena v úřední důkladnosti zvláštní popisnou tabulkou, budila tato smutná prostora za dob, dokud nad hřbitovy ještě vládla neobmezeně církev,' teskný dojem pohřebiště společenských vyvrženců. ~ ptipomínala čímsi zpustlé kouty sebevrahů na vesnických hřbitovech, čímsi zase žalostná místa na mořském pobřeží nebo v sousedství moderních veleměst a velkých řek, kam ukládají bezejmenné utonulce, vyvržené očjšfujícími se vlnami. Dnes by připadlo asi také srovnání s těmi polo. orientálními, poloseverskými hřbitůvky židovských uprchlíků z Haliče, které nenadále vběhnou vám s těžkým a němým svým žalem do cesty při blouděnípočeském venkově, ale tehdy jsem ještě neznal těch opuštěných zátok světové vojny a s ní spojeného stěhování národů.

Na olšanském hřbitvě bezvěrců nebylo skoro náhrobků; popisná čísla se bortila do vysoké trávy mezi zářné pampelišky a kalný laštovičníkj cestičky zarůstaly a hroby se rychle ssedaly. Nikdo patrně hrobů, většinou proletářských,nevykupoval, atak mrtví se v tlecich lhůtách kvapně střídali, krátce oplakáváni, málo pohřešováni. Jen někteří dělničtí předáci, kteří tam odpočívali, měli své ctitele a hosty smuteční: soudruzi přinesli kvítí, odevzdali vlastní či spolkovou navštívenku, často s prostoduchým heslem revolučním, v mimovolné příkloně k staré tradici rozsvítili i kahánek neb svíčičku, postáli, podumali a jaksi slavnostněji šli za svou prací, za svým teudem, za SV?U veřejnou činností. Pozoroval jsem často tyto neobřadné návštěvy - naše rodinné hroby, k nitnž jsem tehdy chodíval dvakráte týdně, byly jenom několik kroků vzdáleny od hřbitova bezkonfesijních - a býval jsem nejednou dojat přísnou a hrdou důstojností této tiché piety: takto staromódní básníci líčí-

174

valí v baladických slohách pohřby válečníků a poety soubojovníkti u jejich mohyl.

Někdy přišly na večer po práci navštfvit s'1ch mrtvých ovdovělé milenky a ženy z lidu. Tehdejší ženský kroj dělnické čtvrti - temný tištěný šátek na krku a zástěrka s lacinými kraječkami přes sukni jej takřka karakterisovaly - neubíral pranic z důstojné a drsné krásy jejich smutku. Zdálo se mně, že leckterá z těch mladých pn)letářek ze Žižkova a ze Strašnic měla v pravdivé a· silné své žalosti velká a t~agická g~sta Feuerbachových urozených Římanek neb hrdinských Černohorek Jaroslava Čermáka - ostatně každá žena truchlící z plnosti srdce a nelomcovaná při tom křečí vášně. je heroinou. Mnohá z nich prožívala nad propadajícím se rovem zcela patrně vnitřní zápas. Již již se shýbalo koleno, aby pokleklo, již již cukaly prsty, aby udělaly na hrobě křížek, jak to ze zděděné tradice nábožných pramatek vniklo až do podvědomí, než, vtom projela celým tělem obranná a odmítavá myšlenka, v oku se rozsvítil blesk uvědomělého vzdoru - a právě v této chvíli se pocítily vdovy a milenky bezvěrců plně spojeny se svými mrtvými, jichž hodnými se nyní samy shledávaly. Některé, měkčí a citovější, pohladily před odchodem trávu na rově, jiné se ještě pohrdliVě a s úšklebkem ohlédly po zlacených křížích v nedalekém sousedství tyto ženy dovedly býti věrny památce mužů, kteří chtěli býti buřiči a zápasníky.

Tehdy, málem před dvaceti lety, dožíval český atheismus ještě svou hrdinnou romantiku, na níž nic neměnilo, že výrazy a obraty převzaté z přírodovědeckého materialismu byly v ústech našich bezvěrců běžny. Každý atheista stilisoval sebe sama v duchu jako vnuka Luciferova, dědice Prometheova a blížence Manfrédova: nad hlavou prázdné, pusté nebe, tělo přikováno k nepovolné skále poměrů a k řetězu hmoty, pod nohama sráznou temnou propast, ale ve vzdorném srdci slavně šlehající plamen lásky k veškerenstvu, jenž se prodíral kouřem opovržení k církvi a ke kněžím. Sousedé, kteří sami mnoho nevěřili, ale zachovávali se světskou i duchovní vrchnosti dobrou vůli, dívali se na nevěrce s úkosem, a sousedky, zvláště zbožné a obřadné při rodinných příležitostech, se před nimi křižovaly, avšak toto tiché opovržení nesnižovalo, nýbrž mravně

175

vychovávalo, povzbuzujíc nevěrce, aby si v niěem před sousedy nezadali. Proto bývali pří sni až k askesi a pěstovali, jak sami říkali, ctnost pro ctnost samu bez nenáviděné sankce kněžské. Namlouvali si, z domnělého vědeckého přesvědčení, že jsou pouhými materialisty, avšak zboiňovalis nadšením, jehož jim mohl každý spiritualista záviděti, sílu ducha chrabrého ve vzdoru a důsledného v negaCí. Sami se označovali ve smyslu tehdejšího kriticismu, prosakujícího již z universitní inteligence do dělnického lidu, za pochybovaČe, řízené střízlivým smýšlením, a zatím byli proniknuti mohutným ethusiasmem, který jenom nevěděl, kam se obrátiti se svou pod •. nětnou chuti. A byli by se opravdu zhrozili, kdyby jim byl někdo po pravdě dovodil,že jejich atheismus je vlastně náboženstvím svého druhu.

Mnozí z nich zaujímali čelné místo v počátcích dělnického hnuti a přinášeli také do časného socialismu onu až fanatickou úpornost, která mnohem spíše svědčí vyznání náboženskému než směru hospodářskya sociálně revolučnímu. Dějiny českého socialismu v prvnfch svých kapitolách nesou stopy toho, ale dnes, za dob obecných úspěchů stran dělnických, nedovedou toho pochopiti positivnf politikové socialističtí. Čím může být pro ně byronská romantika jejich zakladatelů?

Také bezvěrci zaznamenávají dnes úspěchy nebývalé. Jsouce zastoupeni ve sp,rávě obcí, nedopustí ovšem, aby jejich mrtví byli pohřbíváni odděleně od ostatních občanů jako vyvrženci. Jejich velké, mocně rozvětvené a důmyslně organisované sdružení stalo se církví chráněnou státem, i požívá znamenitých výsad; jeho poslanci chlubí se zákonodárným vlivem a působivým vetem. Dočítám se občas, že sdružení to pořádá besídky, divadla, skautsk~ výlety a snad i taneční věnečky pro své členy i nepochybují, že jec náležitě· postaráno o Ií'emocenské a starobní pojištění bezvěrců, což jim může plně nahraditi blaženost nebeskou. /Říká se tomu prosaicky : běh věd lidských a s patetickým důrazem: krása vývoje. Ale mně není pranic dobře ve světě, kde se každý enthusiasmus proměnil již v organisací.

176

KŘEHNOUC! SRDCE

Rozpačité slunce dubnové prodíralo se řídkými pohyblivými oblaky, v Dichž snad ještě číhal pichlavý sníh, a bojovalo marně se studenými závany jarního větru, jak se hnal přes širou, posud pustou a nevlídnou Hanou, která se v ničem nepodobala požehnané zemi zlatého ječmene, ryšavé pšenice a šfavnaté cukrovky. Toto chladné odpúldne předjarního dne, za něhož jsme jej pohřbívali, přiléhalo až symbolicky k jeho osudu. Křehl zimomřivě po celý život v zemi, která neměla dosti tepla pro jeho nalomený o):"ganism. Toužil horoucně po slunci, jež jako vzácná milost jenom občas plnými proudy zalilo jeho povadlou hruď. Zahynul předčasně, když se ledový vítr prudce opřelo jeho slabý a křehký stvol.

Byl synem starodávné továrnické rodiny moravské a měl se . s bratřfmi účastniti rozvětveného závodu technického. Ale jemný, poněkud úpadkový jeho duch nejevil ani smyslu konstruktivnfho, ani daru· podnikatelského, tím méně schopností obchodních. Jsa od narození oslaben, nedovedl v ničem, a nejméně v obchodě a promyslu tvořiti nové hodnoty i jeho rozkoší bylo vnímati, srovnávati, tříditi dané a pokud možno složité skutečnosti kulturní, někdy s Vědeckým diletantismem a jindy s uměleckým rozkošnictvím. Vše co bylo hlučné, triviální, příliš zjednodušené, ho odpuzovalo i miloval odsUn, kochal se výjimkou, hloubal rád o starých přezrálých kulturách. Halil se do melancholie a skepse lidí vědoucích, zklamaných a trochu pohrdavých, a proto většině jeho známých zústával nesrozumitelným jeho zádumčivý pohled, v němž tála prosba za odstup, i jeho podivný úsměv, jakoby prosycený blízkosti rozloučeni.

Jeho churavé plíce vyhnaly jej záhy na jih, za teplem, za sluncem, nebof doma ho stále záblo až do morku kostí. Po Římě následoval Alžír a Egypt, pak Ceylon, Malajské ostrovy a dálný východ s Hongkongem a Singaporem i nebyl tu jen letmým poutníkem, nýbrž aklimatisoval se tu postupně. V severní Africe přilnul vřele k muslimskému světu, jako všichni, kdož milují silné a suché, svobodné a čiré sluneční světlo, dávající obrysúm tvrdou pevnost a životu vúbec pyšný, vybroušený lesk, ale sestupuje na povrch věci, oblíbil

177

si. v mohame<Jánské kultuře též její mužnost a rytířskost, její statečný vztah ke skutečnosti, její víru v život ohraničený a pozemský. Tak léčil zárQveň s tělem i svého ducha, který rov· něž křehl v domově, někdy příliš praktickém a jindy příliš senti· mentálním.

Když mu válka uzavřela širý svět, nezbylo než otočiti hlavu imaginárnfm turbanem v prostějovské studovně, otevříti vedle svě· tových alb a cestopisů v předních evropských jazycích vlastní výpisky a zápisky, zabrati se .. do fotografií a diapositivů z cest, vkládati do stereoskopů původní snímky z Biskry a z poříčf Nilu, studovati typy asijské i africké na obrazech, ale i v dílech slovesných, která jej hlavně zajímala příspěvky k etnopsychologii. A již křehlo srdce méně: přese rty samotářovy přelétla arabská písnička v originále i Musilovy články v novinách připomInaly poměry a vztahy vzdálených a drahých krajů i nahodilý rozhovor s malířem, jenž pobyl mnoho let na východě, vzbudil zájem na tváři zcelaodvrá. cené od přítomnosti.

Ale touha zimomřivého srdce po slunci nebyla ani pouhou potřebou fysiologickou, ani jen dychtivostí ducha po silných sensacích exotických. Propalovala se až ke dnu citové bytosti. Osamělý panic prahl po družnosti, která mu byla jenom sváteční výsadou: miloval duchaplný a zdrželivě rytířský rozhovor se vzdělanými ženami i vnášel do styku s dětmi svých bratři něžnou hravost a nevinné šibalství; osvojil si tichou a jemnou kulturu účasti v rodině a jejích starostech. Mohlo mu to dostačiti? Toužil po plném proudu arab· ského slunce a musil vzíti za vděk odraženým pableskem plaché záře říjnové. "Též já jsem chtívalštasten být, však PánBůh nechtěl tomu'"

A tak zbyla mU nakonec hlavně jen stařičká matka, na niž zustal odkázán, když choroba jej věznila ve ztichlém bytě mládeneckém. Symbiosa, která je družila, byla podivnou směsi lásky, zvyku a cizoty, jsouc všÍIn spíše, než štěstím pro ně oba. Bylo to jen zimní slunce severské, v němž se nám ne odolatelně stýská po teple a kouzlu léta. Občas otevřely se suché lokte mateřské, aby, jakoby z povin. nosti, objaly syna. Kdo to však vlastně napřahoval se v nich po křehnoucfm srdci churavého samotáře? Myslím, že matka země, se·

178

verně chladná, která již již dychtila přivínouti k sobě zpronevěřilého rozence, tak oslněného kouzly teplého východu.

A dnes už jinovatka lemuje drobným sVýmkrajkovím jeho teinný náhrobní kámen pod studeným nebem předjárním.

OBSAH

Předmluva. Motné chvíle:

Jitro V Praze .... .. •. 9

Léto básníkovo . .. . . ..... 14

Důvěrné podobizny:

Ještě jeden buditel . . . .. 21

Zapomenutý stařeček . . . . . . . . .• 24

Na besedě u Aloise Jiráska. . . .. 28

Feui11eton o feui11etonistovi . . . . . . . . • 31 Malý svět Ignáta Herrmanna . . . . . . . • . 35 Politikové (More geometrico. Pan rada. Realista. Přfklad.) 39 Tři popularisátoři fHněvšín. Žák Vojty Náprstka. Nedě!ni

odpůldne v Přerově.) .. . . . . . . . . . 44 Mladí mrtví (Excelsior. L'enfant perdu. Vzkaz mrtvého.

Passepartout pokroku. Síla a vzdor.) .. .. 48

Pražské motivy:

SvatovHská elegie '. . .. . 57

Španělsko v Praze .. .. 60

Šlechtic staropražský . 63

Vánoce Hany Kvapilové 66

Nová Praha . .. . 68

Pohlednice z domova:

B. Smetana (Litomyšl. Bezděz.) 73

Máchovo jezero. . .•. 76

Loketská romantika.. . 79

Vzepti hrdin6 (Žižkovo pole. Pozdrav z Havlfčkova do-

m~va. Přivítáni prách-eňského kraje. Stopy básníkovy.) 82

Vlastenecké putování po Moravě a Slezsku (Zima na Kunštátsku .. Mrtvým vlastencům. Beskyd. Válečná vzpomínka na horách. Mluva hřbitov6.Pozdrav do

Hlučínska.). . . .. ... .•.. 87

Vlast Mignonina:

Marietta . .._ .. 97

Dva bratří... . . . . 103

Velký pátek ve Fiesole . .. .. 106

Rok boží:

Svátek Mláďátek . . .. "',.' 111

Úryvky z velkonočního deníku •• . , ., 113

Cestou d9 Emaus .. .... . 117

Čtyři jarní písničky (Poselství jara. Kopytník. Vstavače.

Večer před svatým Janem.) . .. •... 121

Blízcí cizinci:

Tři kapitoly o Peeru Gyntovi (I. Rek seVeru. II. Do·

vreský stařík. m. Ukolébavka.) . .. . 127

Maupassant na cestách .. ., • .. 137

Kritikova cesta sluncem ., 144

Osudy a typy:

Proměny . . . . . . 155

Moudrost těžítka ...,...... 158

Dva gemy středoškolské (Pan profesor jde. Prabké

zklamání.). .. 160

Madrigaly všedního dne (Kytička z trhu. Sousedka

z divadla.) .. • " . . 163

Závist neplodných . ... . ; . 166

Smrt kmotřička:

Židovské hřbitovy . .•. ,... . 171

Hřbitov bezvěrců •......... 174

Křehnoucf srdce: . . . . ., ..... 1'17

Arne Novák

H O VO R Y O KAM Ž I K Ů

Kniha feuilletonů Obálku nakreslil lose/Čapek Vytiskl a vydal

Fr. Obzina, nakladatel a knihtiskař ve Vyškově na Moravě na jaře 1926

jako

24. knihu "Obzinových tisků" v 1000 výtiscích.