Vedle románové tvorby Karoliny Světlé ztrácí se v per·
spektivě dneška neméně rozlehlé a myšlenkově závažné,
ale umělecky nedozralé dilo mladších prosaiků její
generace, již většinou usilovali o moderní román sociální,
prodšený emancipačními i revolučními snahami pátého stavu.
Dráha, jež vede od Gustava Pflegra Moravského k Antalu
Staškovi a zvláště pak k Jakubu Arbesovi, znamená
vzestup od sentimentální romantiky k střízlivému positivismu
a k rozumové kritice života, zbaveného ilusí a příkras. J
akousi ~hdobou a doplňkem románové prózy české v 60. a
7Q. létech jest společenské drama, jímž na jevišti, řízeném
s velikou péči a s úctyhodným smyslem pro odpovědnost,
mínilo pokoleni Nerudovo a Hálkovo udomácniti jal<:
tendence tak formy západoevropského divadlaporomantického.
Nejvyšším snem zůstávala sociální tragedie vážená z ryze
moderních konfliktů, ale na dosah se· jí přiblížil pouze
jedenkrát F. V. Jeřábek, kdežto druhý stejně vzdělaný a
zanícený divadelník Emanuel Bozděch se spokojoval
šumivými a jiskřivými hrami salonními, důmyslně zosnovanými
na náhodách a intrikách rokokového či empirového světa.

Vlastním vůdcem a stálým duchovním středem celé školy
byl Hálkův sok, Heydukův věrný druh a Karoliny Světlé
milostný přítel, Jan Neruda. Literatuře, která mu nebyla
pouze povoláním, nýbrž osudem, obětoval vše, i intimní
štěstí. Nedoceněn za života, stal se po smrti jedním z
nejdražších jmen českého písemnictví. Ve svých začátcích j
evil se Jan Neruda, hrdý a uzavřený syn chudičké rodiny
pražské, pouze přesným a chladným pozorovatelem
skutečnosti a trpkým kritikem života i vlastního nitra. Zatím co
ironický úsudek mladého nepřítele každé sentimentality
rleptavě rozkládal vlastní city, a úsečný sloh samostatného
~iák~ Heineova zhušt'oval výsledky tohoto procesu do
drs'pých a hutných malých slok, šířil se obzor realistického
pozorovatele. Poznal evropský západ, moře a Řím i přední
Asii a vytvořil ze svých cestovních zkušeností první český
innělecký cestopis, prosycený světovým vzduchem. Prošel

3-

3