Cech působivou episodu v seskupem pnmo divadelním. Prolomivše
dveře kajuty, střetnou se anárchisté činu s tragickou trojicí: nad
bledou mrtvolou kapitána, jehož tvář i ve skonu zachovala si važný a
mocný' rys velitelský, bdí jeho dcera Angela ve svatozáři bohatého vlasu
a s rudým odleskem jitřního slunce na líci, a' po jejím boku s palašem
v ruce stoH pobledlJ'r básník Pavel, odvrátivší se nadobro od
někdejších druhú revolučních. RozběsněllÝ' Roland vrhá Pavlovi do tváře
výčitku zrady na věci svobody, již v pohodlném slabošství, vyměnil
za panský chléb, panskou přízeň, panské milovaní, a oba protichudci
zaplétají se v zásadní kontroversu, tvořící obdobu k prudké slovní
potyčce mezi Rolandem a Oastonem ve zpěvu pátém. Nejprve rozvádí
Pavel vlastně jen humanitni program Oastonův o království nesobecké
Itlsky a dělného bratrství na obrozené zemi a ve shodě s předzpěvem
':Evropy~< přehlíží celý dotavadní vývoj lidství se zorného úhlu této
požadované i uskutečňované lásky pospolitě - chiliasmus sociálního
,níIka a obrazné horování nadšené duše básnické tu splJ"vají. Vrcholná
tir<'ida' Pavlova

»Oj, vidím ji a vítám v touhy vlání,
příštího věku lepou nevěstu,

svůj chudý um, své srdce, laur svych skrání đ
vše radostně jí metám na cestu

a z rukou Jejích přijmu v plném díku
trnový věnec jejích mučenníků.

Však ona, kněžna světla, milováni,
své many odívá jen čestnou zbraní

a banditovu ošklivi si dýku.

A nesmačí, jak zašlá tyranie,

svou řízu v nach, jenž ze srdcí se lije.«

zdá se Rolandovi právem zásadní výzvou nepřátelskou, které čelí
podobnými slovy, jakými předešlého dne odpovídal ke ,Oastonovu
smírnému humanitářství, pouze s tím rozdílem,' že tentokráte stíhá
svým posměchem zcela výslovně citlivé krasodušství a anťikvářský
lyrism, dotýkaje se tím nejchoulostivějších strun duše Pavlovy.
Roland, ač bezohledně odsuzuje básnictví přiživující se ze starého světa
a litující proto jeho pádu, není odpůrcem poesie; ba naopak volá IP<>
poesii zrozené z převratu společenského a inspirované jeho drsným
226