tímto blížencem básníkovým, leč skutečný živ,e! politický ustupuje II něho mnohem silnějšímu zájmu mravně kulturnímu. Ve vstupním Jeho monol9gu ozývají se však motivy, nadobro cizí našim vlasteneckým 'romantikům. Nelze nevzpomenouti si zásad ruských slavjanofilů, jestliže, podobně jako šestý psanec v prvním zpěvu ».Evropy«, loučí se Čech se Západem, odsuzuje ho v hořkých výčitkách: 'mravní podstata západního sivěta, jenž tolik obohatil duši v oboru poesie, umění, věd, zevního půvabu životního, neobstojí před přísným soudem etickým. Zcela podobně vytýkali slavjanofilští myslitelé ruští zestárlé .Evropě její nepravdivost a licoměrnost, mluvící o lidskosti a provádějící Pllemenllou zlo hu, hlásajtcí volnost národů ta ujařmující slabšího souseda v sobeckém pychu; také na křesťanské Rusi slavjanofilské dostávalo se řízného odsudku západoevropskému bludu, jako by moc značila zároveň právo, kteroužto nebezpečnou maximu Svatopluku Čechovi živě a opětovně stavěl před oči zvláště čis,tě germánský zjev Bismarkův, měnící takto v Gin filosofii Carlylovu. Polemiku proti těmto mravním omylům a vinám evropské civilisace obrací pak monolog Cechftv na palubě Slavie jiným směrem, oddávaje se úvahám o pravděpodobných výsledcích národního boje obranného a záchovného. Rozhorleně odmítá možnost, že by snad kdy ve všelidské uniformitě měly zaniknouti svérázné zvláštnosti jednotlivých národft, a prosí Prozřetelnost pro případ, že by snad přece měla se takto světokoule státi »hluchou, nudnou, bez barvy, básně, aby ani atomu jeho bytosti nedal prožíti tuto hrůzu« - ještě častěji ve »Slavii« ozve se tento motiv, který vyplynul zároveň z nadšenčho srdce přesvědčeného národovce jako z estetické mysli umělcovy, milující nade vše rozmanitost, barvitost, individuální svéráz. Vlastní slovanský svůj program vykládá Čech ve dvou hovorech s Rusem Ivanem, po prvé, když Ivan, vypověděl svůj milostný román, končí apoteosou Rusi a Slovanstva vůbec, po druhé ve zpěvu následujícím, když oba s bolestným úžasem pohlížejí na svár slovanských bratří na lodi; obě rozpravy navzájem se doplňují, nabývaiíce postupně hutnější reálnosti politické. Vyslechnuv Ivanův příběh lásky na panském sídle polském, který tak názorně osvětlil nepřeklenutelný rozpor rusko-polský, neoddal se idealistický Cech pochopitelné skepsi o shodě všeslovanské, nýbrž naopak souhlasil doslova s důvěřivým svým besedníkem, jenž všemu $9