nické, maluje se zálibnou podrobností hromadné a slavnostní výjevy, zabírá se po způsobě klasických epiků do popisů. Vyvaroval se také vady, obecné v mnohých vlastních skladbách starších, že totiž postavy posunuté v exposici do popředí, později úplně zmizí s dějiště: Strange, Globe i panošík vyrostou v skutečné epické osobnosti až v poslední třetině básně, která se kromě Dagmary soustřeďuje kolem démonické figury biskupa Valdemara - na všecky básník vynaložil tolik karakterisačního umění, kolik mu bylo dáno. Není to míra přílišná; též v »Dagmaře« setkáváme se s povahokresbou pouze obrysovou a se schématickým zjednodušováním, jež pojímá člověka jako utkvělého nositele jedné, základní funkce bez vývoje povahového, bez vnitřních rozporů a krisí; ani nejzajímavější a nejsložitější zjev básně, biskup Valdemar, není vyňat z tohoto pravidla,. Pohříchu také hrdinka básně, k níž se obrací veškerý děj - až na episodu palestýnskou, vinetskou a čudskou - a kolem níž isou všecky postavy seskupeny, nakreslena jest takto bez individuální životnosti a bez bohatství duševního dění - sličné schéma legendární světice, nikoliv přesvědčivý obraz ženy, která utrpením a láskou se povznáší nad průměr lidský, jak již ukázal rozbor jejích pohnutek, činů a osudů v toku dějovém. Kromě toho ženský typ, jejž Svatopluk Čech zosobnil postavou Dagmařinou, jest výrazem idealismu spíše konservativního než mravně tvůrčího, zvěčnilt v andělské a trpné královně jen a jen ienství minulosti bez nejmenší tuchy toho, že o vykoupení člověčenstva bude pracovati žena: jiná, než byly naše pramatky, stejně sice dobrá a krásná, iako tyto předkyně, ale mnohem uvědomělejší, činnější, odvážnější než ony, netoliko orodovnice, ale i pomocnice, netoliko strážkyně mužova srdce, ale i rádkyně jeho rozumu, netoliko skromná zachovávatelka daných hodnot mravních, ale i hrdá tvůrkyně nových statků etických. J aik krásnou odvahou zároveň básnickou i lidskou bylo by bývalo posvětiti »Dagmar«, kterou kritika správně nazvala »eposem ženským«, takovému novému ideálnímu typu ženství, arcit bez anachronismu, totiž v determinaci křesťanského a rytířského středověku! Ale k tomu se nedostávalo Svatopluku Čechovi jak náležité znalosti ženské duše, tak nutného daru konstruktivní psychologie; bylt vším spíše než básníkem ženy. Ideově znamená tedy »Dagmar« právě jen zidealisování, zhrdinštění, zbožštění mravní konvenience o tradičním ženství, které pro muže a pro společnost jest spíše pohodlím než pobídkou ke snaze o vzestup. 159