kámen vší německé vzdělanosti a metodicky vycházel
z filologie. Průkop no u novotou jeho bylo, že uvedl
studium moderního písemnictví na katedru, čině je
předmětem podobného filologického zkoumání, jaké
se dotud obmezovalo na památky staroklasické neb
středověké; jeho studium tekstu i vzniku básnických
děl - nejčastěji Goethových - sledovalo, kterými
proměnami prošel výtvor poetický od duše tvůrcovy,
až po definitivní vydání. Odvaha smělého dohadu,
schopnost kombinace, stálé užívání analogií a dar
soustředěné podobizny leckdy jej zaváděly na scestí,
ale jindy činily jeho díla obdivuhodně živými a
názornými; z nich nejslavnější jest "Geschichte der
deutschen Literatur" (až do Goethovy smrti, 1883),
kde mistr slova ovládl látku v mohutných rysech,
leč s poněkud násilným členěním. Scherer kritik
vystupuje jasně ve dvoudílném souboru "Kleine
Schriften" (1893).

Schererova škola, z níž vyšli vedle filologů a
literárních dějepisců (zejména Ericha Schmidta, Richarda
M. Meyera, Maxe Herrmanna a Gustava Roetheho)
i moderní kritikové literární a divadelní, přispěla
podstatně k metodickému prohloubení slovesného
studia a učinila přítrž planému krasořečnění v
literární historii. S jejími snahami obdobné jest úsilí
francouzských literárních badatelů, vedených
profesorem na Sorbonně G u s t a v e mLa n s o n e m
(nar. 1857), auktorem vzorných "Dějin francouzské
literatury" (1895, neúplný překlad O. Sýkorův 1900)
o stvoření t. zv. critique méthodique t. j. odborného
dějepisu literárního průpravy filo!ogické, ale při tom
soudnosti kritické.

Lit e r a tur a. Erich Schmidt, Wege und Ziele der
deutschen Litcrat.urgeschichte {"Charakteristikcn" 1. sv.,

[4