" písemnictví německém vysoký stupeň dokonalosti
essayím Karla Hillebranda i Heřmana Grimma,
z nichž tyto ve velkých rysech zpodobují minulost,
ony v důvěrném zrcadlení domácí i zahraniční
přítomnost. Ale zdaž jest správno hledati doklady
pouze v dílech XIX. věku? Není tento druh stejně
stár jako láskyplné studium umění a literatury vůbec,
a což nenašli bychom jeho mistry v renaissanční
Italii, ba i mezi kritiky a rétory staré Alexandrie?

V důsledcích opouští metoda impressionistická, jež
sama se nazývá někdy též a u t o b i o g r a f i c k o u,
vlastní půdu kritiky, nechtějíc pronášeti a
zdůvodňovati soudů a pochybujíc o možnosti obecných
principů; kritik, jenž neposuzuje, přestává býti
kritikem. Ale od tohoto radikalismu lišívá se velmi
podstatně prakse kritiků impressionistův. Záliby a
sympatie jejich nebývají jen náhodné a dojmově
příležitostné, nýbrž, odvolávají se zpravidla k
instancím vyšším, nejobyčejněji ke vkusu klasickému a
ke shodě s tradicí. Pouhým motýlkovi tým
přelétáním od květu ke květu, rozkošnickým
náladkářstvím vážná kritika vystačiti nemůže - a tak
zůstává čirý impressionism kritický pouze
teoretickým požadavkem, kdežto prakse jeho stoupenců
vrací se ke zdůvodněnému, ano ke zobecňujícímu
soudu. Jestliže metoda impressionistická přinesla
prakticky podstatné obohacení kritické, neosvědčila
se naopak teoreticky a jest skoro nadobro opuštěna
jako příjemná a rozkošná odrůda studia literárního
bez důsažnosti a hlubšího vlivu.

Bylť kritický impressionism význačným plodem
přechodné doby, v níž stupňovaná a přejemnělá
kultura ponenáhlu podryla dar tvůrčí, nahrazujíc
jej odvozenou schopností vše chápati, a kdy smysl