a propl'acovaných kritick)'ch metod: zdůrazňovala
snahy národně osvětové, bourala "čínskou zed'"
předsudků a hájila stálý styk s literaturami cizími,
doporučovala studium společenského života a
vel'ejných otázek, ale při tomto veškerém bohatství
znalostí, myšlenek a podnětů podřizovala literaturu ná·
rodní výchově a kritiku pokrokovému žurnalismu.

Proti tomu všemu postavil se rozhodně J o s e f
Dur dík v letech sedmdesátých, ustaviv kritiku
literární jakožto obor samostatný a svéprávný. Josef
Durdík, filosof Herbartova směru a vyznavač
krasovědy formalistické, byl přísný dogmatik, jenž od
estetických pravidel postupoval deduktivně k
básnickým dílům; byl důsledný objektivista, který víru
v obecnou platnost kritických soudů opíral o
ukázněný postup a vážnou osobnost; byl znamenitým
znalcem dramatického i lyrického básnictví domá·
cího i cizího, mistrem v rozboru, virtuosem ve formě,
šťastným obohatitelem terminologie; jeho "Kritika"
zůstane vždy úhelným kamenem svého oboru v
Čechách. S Durdíkem shodovala se vedle příležitostného
estetika literatury Ota k a r a II o s " i n s k é h o
v zásadách i metodě skupina literárních soudcll,
shromážděných kolem V. Vlčkovy "Osvěty", F e
rdi n a n'd S c h u I z vynikal tu jako solidní literární
dějepisec, E I i š k a Krá s noh o r s k á jako bystrá
obránkyně národní tradice a Fr a n tiš e k Z á k rej s
jako vtipný odborník divadelnický. Ale Durdíkův
důsledný formalism a jeho čiré hodnocení estetické
zatemněny byly u členů této "národně kritické školy"
opětně ohledy mravně a národně výchovnými,
jmenovitě úzkoprsostí v otázce básnických látek.

Tento směr dospěl vyvrcholení na Moravě, kde
ze starší generace chystali půdu kritickému ruchu

68