52 lehkým humorem a povysenou ironií, kdežto v rhetorickém výlevu o svém vzoru a mistru dekoruje bombastem velmi hlučným a frásovitým. Necharakterisuje-li ve svém kritickém feuilletonu o Henrietd Sonntagové Boerne umělkyni, charakterisuje alespoň skvostně a vtipně její nadšené obecenstvo a podává znamenitý příspěvek k pl-írodopisu »filistra, který upadá v nadšení«. Ale o Jeanu Paulovi, jejž pi-ece tak podrobně znal, dovede Boerne ve své vášnivé prostraci obdivu l-íci pouze několik všeobecných, banálních frasí, arciť čistě Jean Paulovsky zbarvených a pl-eplněných: není tu charakterisován ani umělec stilista, ani romanopisec psycholog, nejsou tu odhaleny kořeny Jean Paulova humoru, ani zdroje jeho humanitní akce. Tendence Jean' Paulovy, tendence lidumilné, emancipující v době krajní rozumovosti lidská srdce, tendence rozmnožující vládu lásky a ctnosti na zemi, tendence společenského soudce a karatele j sou poněkud důrazněj i vytčeny uprosd-ed zmatených enthusiasmů, reklamujících dalekou budoucnost, ba věčnost pro slávu Jeana Paula jako spisovatele, ale hlavně pro slávu člověka a pl-íkladného charakteru. Boerneovy kritické úsudky, kritické poznámky, kritickéskizzv roztroušeny jsou v jeho celém fragmentárním díle, zaujímajíce však v něm kvantitativně místo dosti nepatrné. Mezi t. zv. »smíšenými články«, které vedle drobných povídek a obrázků z cest Boerne zařadil do III, a IV. svazku svých sebraných spisů, jest několik novinářských úvah, stýkajících se těsně s kritikou literární: v pl-edmlttvách a ~loslovech k časopiseckým podnikům učinil rltzné poznámky, týkající se slovesné kritiky, v malých causeriích polohumoristických, pollJvážných dotkl se nejednou themat literárních, také svoje svrchu již analysované samostatné stati o slohu, o chystaném oq;ál1tl berlínské vědecké kritiky, o Jeanu Paulovi zahniul Doerne mezi t. zv. smíšené články. Výlučně kritice věnoval Boerne VII. svazek svých SpiSl"!, kam shrnul 36 recensÍ, pozděj i rozmnožených o S čísel. Ale z tohoto objemného dílu, nadepsaného »Kritiken«, neučinili bychom si nikterak úplného a věrného obrazu o Boerneovi jako o kritiku literárním. Jen několik úvah věnováno jest tu belletrii, z níž jen romány Cooperovv. E. T. A. Hoffmannovi »Serapionsbriider« a Bettinin »Briefwechscl Goethe's mit einem Kinde« mají nějaký význam literární; ostatek jsou žurnalistické referáty o odborných, politických a vědeckých spisech, kde Boerne zabývá se výlučně obsahem a promeiítlje tak referát v instruktivní nel? polemický článek. Pečeť kvapné práce, polyhistorického dilettantství, žurnalistické mělkosti leží na všech těch úvahách, jež vzbudily méně pozornosti než kterékoliv jiné publikace