62 tu přímo dva protichí'ldné typy: žurnalista proti básníku, politik proti lyrikovi, doktriná1- proti psychologu, dogmatik proti impressionistovi, muž činu proti muži ideje. Tyto odhady podepírá rozbor kritického díla obou nový-mi dí'lkazy, jež jsou významnější, čím dí'lležitější složkou jest kritIcká činnost v životní práci jejich. Ukázali-Ii jsme výše, jak postupem času Boerne publicista rii-chlušoval vždy více Boernea kritika, jak politicky aktuelní hodnocení literárních a uměleckých děl zatlačovalo vždy více u Boernea hodnocení technické a aesthetické, v němž Boerne ostatně měl vždy malé štěstí, mí'lže111e, mluvíce o Heineovi, naopak soustavně sledovati mohutnění a vyspívání kritického smyslu a názoru. Heine vychoval se vlastně teprve na kritika vyššího slohu, ti'eba žc již sám jeho temperament tíhl tímto směrem; dovedl podříditi svoje vůdčí nadání. lyrické potřebám umělecké kritiky; uměl užíti všech darí'l, jež mu poskytlo životni prosti-edí, k prohloubení svých soudú o umění a jeho vztazích k životu a společnosti. Vzestupnou tuto linii Heineova kri-, tického ducha lze podrobně stopovati v jeho díle: lze stanoviti povahu a mohutnost Heineov)·ch duševních praedisposicí ke kritice; lze vyšetřiti vlivy literární i společenské výchovy na rozvoj jcho kriticismu; Jze analysovati pí'lsobení Heineova náhoženského, sociálního a politického myšlení na jeho kritickou činnost; lze přesně konstatovati, kterak v houHivém a zápalném ovzduší literárních i osohních polemik Illohutnělo Heineovo kritické nadání; lze vytknouti, kterak Illnohostranné a složité povolání zahraničního referenta v augslmrské »Allgemeine Zeitullg« vychovalo vkus a úsudek jeho. Po všech tčchto analytických odhadech hude pak možno postoupiti k literárnímu popisu, k psychologickému výkladu a k historickému zai-azení velkých děl Heineovy kritiky, jež jest u něho, právě jako u všech významnějších duchtl, vlastně psychologií kultury, ahy posléze 1110hl hýti staHoven poměr kritické činnosti Heineovy ke generaci, jež po .něm následovala a na něm, ti-eha že bez dí'lslednosti, budovala. Již při prvním vstupu do veřejnosti pi-ekvapuje Heine všeckv pi-átele i nepi'iltele svým kritický·m poměrem k životu, jenž jest prflpravou jeho budoucího kritického poměru k umění. Pi-ekypující vášeií a cit, které v individualistickém kultu vlastního »já« živí, hýčká a rozvíjí čistě romanticky, překonává záhy krajním a břitkým intellektualismem, tak příznačným vlastní ra<,;e; proti svojí přejemnělé a přecitlivělé osobnosti i proti malichernému filistrovskému okolí bojuje osti-e vybroušenou zbraní trpké, výsměšné ironie, zděděné po kmeni mstícím se nelítostnou nenávistí za opovržyní dlouhých století.