chaná není ani zvláště závažná ani zvláště individuální, a tančí-li
Amálka v noci na hřbitově za trest, ale zároveřl také k
prodloužení vlastní rozkoše, jest Jí opravdu lhostejno s kým, ba,
dokonce požitek z pokračování v tanečním víru převyšuje u ní
hrůzu z příšerného partnera, klapajícího do taktu suchými
lokty i hnáty.

Již z tohoto hlavního dějového obrysu jest patrno, kterého mistra si
Karel Leger zvolil na své baladické cestě: z velké domácí tradice
si vybral nikoliv Erbena, nýbrž Nerudu. Přísný etický rys
Erbenův jest mu docela cizí. Amálčina vina jest tak
skromničká, že se ve smírném osvětlení posvícenského veselí ani vinou
nezdá, a trest, který následuje, nahání sice mladistvé
hříšnici hrůzu, ale zároveň přináší jí okouzlení. Tato ohnivá
černooká krasavice žhoucích tváří a dmoucích ňader, žádostivá a
marnivá, není ani příliš horlivou křesťankou ani asketkou
kárného svědomí, jako baladické hrdinky Erbenovy. Jest z rodu
nerudovských tanečnic, které hudbě a reji propadají jako
osudu, nacházejíce tu smysl svého mladistvého hytí a zapomínajíce
pro tuto rozkoš na všecek zákon a mrav: vzpomeňme jen na
Nerudovu baladu prózou z "Povídek malostranských", "U tří
lilií" - táž intonace taneční rozkoše a hrůzy zároveň! Legrova
balada neroste po erbenovsku z konfliktů mravních a na
potvrzení etických zákonů, vepsaných křesťanstvím do srdcí, nýbrž
vyvíjí se po nerudovsku z náruživostí lidských, vzpÍl'ajících se
ve vášnivém sebepřecenění běžnému řádu; připomeňme si
dráhu, jež v baladistice Nerudově vede od "Jeníka" z "Knih
veršů" až po "Baladu zimní"!

Když se Amálka tanečnice vrací z muziky po půlnoci mimo hřbitov,
kývá na ni se zbořené zídky skrčený nebožtík, jehož rysů
a podoby nejdříve nerozeznává, a patrně i básníkovi mistr
Dratvička byl zprvu jen schématickou postavou beztvárnou
a nevýraznou, pouhým nositelem děsivé odplaty za
lehkomyslnou vinu. Ale právě tu ukázal Karel Leger své baladistické
a zároveň psychologické umění, že tomuto lhostejnému umrlci

19