Tot je jisto, že jsme ho z bludu vyvedli /}
i mnoho jiného mu pověděli. A měli jste vidět,
jakou radost jevil, když ~lyšel, že n~ní již česká
řeč opovržena, a že neříká hodný Cech oni ani
císaři pánu. Ruce maje na zad přeložené stál před
námi v tom šarkovém kabátě s holým krkem a
dlouhými vlasy, a oči v té vráskov!té tváři jen svítily.
. "Inu," začal najednou, "vždyť jsem já to ří·
kal, přes tu staročeskou řeč na světě není a sám
jsem rád, že nepomine. Ale povězte mi přece (já
vám tedy nebudu onikat, když to nemá být), vy
jste jistě ze selského rodu?"

Proč ?"

"v

"Ze tak rádi p8vídáte. Vidíte, to je divná

věc, byl jsem taky mezi pány někdy, ale jak živ
se mnou tak žádný nemluvil jako vy; proto jsem
myslil, že jste z našinců. Kterak bychom ale také
žádat mohli, aby S námi tak mluvili jako vy;
takoví lidé, jako my, nepatří mezi učené pány."

Nebohý sedlák nepřišel z po~ivení, když
slyšel o lásce k člověčenstvu, a jen· se díval a
hlavou kýval, a bylo vidět, jak ho to těší, že si
může volně oddechnout; a přece to bylo na místě,
kde nesmí sedlák jinak stát než s hrbeným týlem
II s pOniženou tváří. Není tomu dávno, viděla jsem
starého sedláka, s hlavou jak padlý sníh, před
vyškrobeným panákem dobrou čtvrt hodiny stát.
Nezdál se mu stařec té cti hoden býti, aby mu
řekl: "Dej na hlavu I" Konečně se mu uráčilo
ptilostivým ruky pokyvnutím jej propustit. A byl
to· panáček sotva metle odrostlý, který ještě dlou.:'
ho· za vyučenou nedostane I

46