V.

Máchova lyr i k a, vrchol jeho díla básnického,
dochována jest budoucnosti, která ji náleží bez každé
výhrady a pochybnosti, v směsici trosek a náčrtů, zlomko·
vitě a nesoustavně, bez chronologie a výběru. V této
spoustě básni nehotových, často jen myšlených a v
samém varu koncepce vržených na papír, pozorujeme
namnoze, jak Mácha se vždy znovu vracel k jednomu
motivu, jak dlouho pracoval o témže obraze básnickém, jak
hledal vnitřní rhytmus pro určitý duševní stav, jak do·
kresloval, stinoval, stupňoval, jak opouštěl skladbu
nedokončenou, sotvaže zachytil některý odstín citového
vzrušení, polotón myšlenky, postřeh krajiny. Jednotvárnost,
kterou tl někoho pltsobí tyto improvisace, časově sahajicí
od básnických začátků Máchových až k jeho skon:l,
nevzniká pro nedostatek poetovy soudnosti, nýbrž jen proto,
že pi1Vodní vydavatel Máchilv, jemuž vděčíme za zachrá·
nění těchto verši!, z kterých nechtěli bychom pohřešovati
ani jediného, do knihy vložil místo lyrického díla Má·
chova prostě jeho lyrickou pozilstalost.

Všecko lyrické tvoření Máchovo vyrůstá z kořenů,
které v mladistvých jeho německých pokusech jsou úplně
odhaleny, leč hlubším a s]ožLě.Jším prožíváním vlastního
osudu nabývá sentimentálnost, původně jen literám i a
fiktivni, hutné a životné podoby, právě jako filosofické
vzdělání a metafysické úsilí Máchovo mění někdejší
matnou a naivní reflexi jinošskou v závratně klenutou
konstrukci kosmického pessimismu a zoufajíciho idealismu.

XXI