drama Ibsenovo, hudbu Wagnerovu především oblíbila; všecky
otázky evropské vzdělanosti a evropského svědomí se křížily
v hlavě a v srdci útlé a neúnavné paní, která vedla velkou rodinu
a domácnost; řídila čtrnáctidenní časopis a stála v čele činného
ženského sdružení; cestovala v cizině a stále se, vždy lépe
vyzbrojena, vracela za studiemi do milovaných Čech východních.

Těžká ztráta mateřského srdce, která pohříchu neměla zůstati
jedinou, otřásla ženou a spisovatelkou až do kořenů; původně
mínila odložiti pero navždy a drahým mrtvým sloužiti kajícným
mlčením. Přímým výrazem zoufalé bolesti, která se občas
stupňovala až v popírání mravního řádu a božské vůle ve vesmíru,
jsou pololyrické prosy, užívající forem legendy, báchorky,
alegorie a psané slohem hudebně členitým a vášnivě vzrušeným,
z nichž během let narostly sbírky "Rosné perly" (1907), "S
kamenité stezky" (1908) a "Výkřiky a vzdechy" (1911); podávají skvělý
důkaz, že všecko odborné studium, vedoucí k odosobnění,
nedovedlo v Teréze Novákové přehlušiti vášnivou subjektivistku a že
básnířka citově v ní mohutněla souběžně s epickou osnovatelkou
hromadných dějů a osudů. .
Velké skladby z duchového života východočeského lidu, jejichž
řadu r. 1904 zahájil "Jan Jílek", jsou neseny dvojí silou
myšlenkovou: přesvědčením, že velká hnutí, vytvářející národní dějiny,
probíhají také lidovou myslí, a názorem, že se i v 0sudech
venkovanů obráží typická tragika lidství, kterou si vzdělanci bolestně
uvědomujI.

První z těchto myšlenek jest blízká zásadě filosoficko dějinné, že
historie jest vlastně dílem hromadným a že velké osobnosti jsou
spíše jenom mluvčími kolektivních sil; na ní vybudoval Tolstoj
svou "Vojnu a mír", a také Jiráskovo pojetí se na ní zakládá,
i pokud jde o hnutí husitské, Jednotu bratrskou, náboženské
proudění evangelické za protireformace, i pokud běží o národní
obrozenI. Teréza Nováková doložila tuto idei v ".Janu Jílkovi" (1904)
na reformačním ději české emig-race a bratrství doma
pronásledovaného v století XVII!., ale hlavní její zásluhou jest, že
domyslila to i pro kulturní události věku XIX. V románě sedláka
z Poličska "Na Librově gruntě" (1907) dovodila, jak převrat roku
1848 a zrušení selského poddanství zasáhly pronikavě do osudu
sedláků v nejvýchodnějších Čechách; v životní kronice kněze
buditele "Drašar" (1914) nakreslila uprostřed osvícených i
zatemnělých horalů na nejvýchodnějším Poličsku vynikajícího, ale
ztroskotávajícího jednotlivce, jehož životní sny rozptýleny byly
těžkými poměry za nastalé reakce; v nejrozsáhlejším a
nejsložitějším svém díle, hromadném románě "Děti čistého živého" (1909),

9