Tu vrátil se, nevěda sám, zdali v hlubokém snu aneb v olověném
snění do šerého Norimberka; měsíc, skorem již úplněk, stál vysoko
na modré klenbě letní noci a svítil mu na cestu. šel uličkami a
náměstími; měsíční světlo pohrávalo po nárožích domů a po
soškách na nich vztyčených, po soškách kašen i po vodních
paprscích, jež tiše řinuly se z prsou žen i z hrdel ptáků. V bílém
jeho polevu mírnily se nápadné barvy Krásné studně; mřížoví její
i všech vstupů a oken jevilo se jemnějším, umělejším. Střízlivé
věže i bašty město otáčející nabývaly tajemnosti pohádkové;
a postavy pošetilých panen, Krista Pána kříž vlekoucího,
mučedníků - světců, Posledního soudu na portálech chrámů,
mnohotvárné růžice v jejich průčelích oživovaly ve stínohru legend.

Krvavě a neurčitě zakmitly se v bílé záplavě paprsky věčných
lamp z oken katolických kostelů; tu tam ze zamřežovaných
přízemků nejstarších domů vylinulo se na okamžik bludné světlo,
aby ihned zmizelo. Jen z malých starobylých hospůdek, které
před lety vzbuzovaly v něm ošklivost, svítilo stále růžově a teple,
a měnilo skrčená staveníčka v milé, domácké útulky.

Ulice byly liduprázdny; zdálo se mu, že před chvílí, když
přecházel přes krátké mosty, slyšel ponocného odpískávati jedenáctou
hodinu. Tiše šplounala řeka a vlnila se nepatrně, kolébajíc na
sobě obraz měsíce; nebyla již kalna a připadala mu hloubkou
temnou. Chodil kolem ní, tak proměněné, vytrvale překročoval
mosty, opět po jiných se vracel, až octl se na ostrově nízce
položeném. A pak již brzy na malém náměstí blízko vody, kde
měsíční paprsky z lomenic domů srážely se na kovovou sochu
sedícího básníka-ševce.

Hans Sachs - - - -; mnoho se jím obíral v létech právě
uplynulých, a osobnost jeho přivedla cestovatelovy myšlenky zpět
do starého Norimberka.

Zase, jako před roky stanul při podstavci a zíral soše v kovovou
tvář, jako by mu odpověděti měla na otázky, jež často kladl
středověkému mistru-pěvci. Byly divoké, zoufalé a
nevyčerpatelné, stále se množily i měnily, a hnaly ho s místa na místo
v nepokoji.

Ani teď nedaly mu tiše státi; zašel opět blíže k vodě, měsíc vždy
krásněji na ní se houpal, vždy více ji proměňoval v tůň mořské
hloubky. A zase s mostu odešel blíže k náměstíčku; hvězdy
třpytily se jasně kolem měsíce, a noc voněla svěže, voněla jakoby
šeříkem modrým. Již spatřoval šeříkovou houšť, tenkých, zkrou~
cených kmenů, které před tím si nepovšiml; v jejím stínu seděl,
ne již na honosném podstavci, ale na nízké stoličce švec-básník.

1°7