MULOVI: A OSUDY.

15

a kde rostou po bezejmenných hrobech-chumáče
fialek ... a jestli snad náhodou přece víte, kdo byl
pan Rechner a pan Cibulka, sotva se dovedete
rozpomenout na první výjev povídky, jak těžká,
nemotorná slečna Máry, vdova po dvou věrných milencích,
kteří se jí dobrovolně vzdali, dává se za kalného
dušičkového dopoledne ke hrobu dovést malým bílým
děckem, bojíc se, aby dadouc při návštěvě jednomu
z milénců přednost, neurazila v hrobě druhého.
Nevím, pláču-Ii nad touto povídkou, která není až do
konce tak krásně a čistě vypravována, více pro tu
tichou malbu v barvách hustého, šedivého,
podzimního deště anebo pro její jakousi podivnou
filosofilásky, kterou my ženy sice cítíme, ale kterou dovedl
vyjádřit ten starý mládenec, jenž si sám napsal do
závěti: přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce.
My ženy to víme," dodala dívka, jejíž bledý zjev
v houstnoucí tmě večera byl ještě světlejším,
šeptajíc skoro, "láska má chvějící se, bázlivé ruce, a
protože poslouchá více podvědomého vnitřního
strachu, než tlukotu srdce a te'pu krve, sáhne často
do prázdna, do tmy, do noci."

Chvíli mlčeli všichni, a zdálo se, že naslouchají
hudbě vltavských jezů. Pohled architektův byl
upřenější; a všichni cítili, že osud sám přitiskl svou pečeť
na jeho rty, přísně stažené.

Básník, který trpěl skoro fysicky pod tlakem
toho mlčení, jal se prudce a okázale potvrzovati slova
dívčina, na něž sama již nemyslila. "Ano, nic není
u Nerudy osamoceno, nic není vytrženo ze souvislosti.
Jeho povídky nejsou nahodilé příběhy ze života
nahodilých lidí; scenerie se vracejí, osoby přecházejí
z novelly do novelly, z jedněch osudi't vyvíjejí se
osudy druhé a vše dohromady jest celek, úplné
vzkříšení městské, čtvrti. Ano, Malá Strana, pravý
svět pro sebe, jest tam~celá: pohřby a zábavy, hos-