MUlovl! A OSUDY.

181

mládeže ... strž - toť revoluce, skepse, vláda pudů,
odpadnutí od Boha i od předků ... kdo, kdo
nezaplatí ji celým životem? Zcela jinak~ Gončarov: i on
přivádí typick( představitele mládeže čtyřicátých
let, svůdce Volochova, umělce a žárlivce Rajského,
vášnivou milenku Věru na okraj "strže" a dává jim
tam prožíti nejhrůznější muka, zmatky a pokoření;
ale ukazuje přece k mravním silám, které
vysvobozují z moci "strže", upozorňuje na moudrou
generaci "dědů", která dovedla "strž" překonati a tuší
příchod nového, Tušinovského plemene, pro něž
vůbec "strží" nebude. Osvícený Konservatism snoubí
se v tom názoru s klidným mužným positivismem.

Bylo by však bludem pokládati Gončarovo
pojetí problému "otců a děti" za prostý a neosobní
důsledek rozumového uvažování - Gončarov, a
jmenovitě Gončarov sedmdesátých let, nebyl
naprosto nepředpojatým soudcem ve při obou
generací. Kde maluje v sytých barvách širokým štětcem
království Taťany Markovny, onu utěšenou
Malinovku při Volze, vyvolává si, jako druhdy ve "snu
Oblomova" přelud své nenávratné mladosti, svého
prchnuvšího dětstvÍ, svého jediného domova:
ídealisace toužebné vzpomínky pozlati1a mimoděk svět
dědů. Sama Taťana Markovna přijala nejdražší rysy,
jaké přináší život, rysy máteře a dětských pěstounek,
rysy, v nichž Gončarov promítl svoje vysoké názory
o ženstvÍ, a ta'to záře padá v plných proudech na
celý okruh dědovské generace a oblévá i titěrné
postavičky jako staromódního Tita Nikonyče. Vše, co
Gončarov napsal ve "Strži" o odumírajícím světě
dědů, jest mistrovské až ke geniálnosti: jaká plastika
postav, jaké teplo v líčení, jaká jistota ~ evokaci!
Naopak Rajskij i Věra, Mark Volochov a malíř
Kirilov, jejichž studiu Gončarov věnoval tolik usilovné
péče, zůstali mu v podstatě cizími: nebyla to jeho