:'Wl

AHl\f l\( lVAI(;

šÍce jaksi instinktivně, že by sotva porozuměli jeho
tajemství.

Pan Jules Renard byl lovcem obrazů a dojmů.

Hrnuly se k jeho napiatému a ostře se zabodávajícímu
zraku tak jako hejna ptáků za podzimního tahu,
z lesa a z úvali'l polních, z pastvisek i z vesnické
návsi, z rozkvetlé štěpnice i z houpavé stezky mezi
lukami. Lovci obrazů a dojmů nebylo více třeba
než upříti oko a obrátiti srdce ku předmětu sebe
nepatrnějšímu kdekoliv při cestě, která se od úsvitu až
k západu slunce rozmarně klikatila, připouštějíc co
nejhojnější zastavení plná překvapujících
zkušeností. Pohled pana Julesa Renarda, neznající ani
umdlení ani omrzelosti, přátelil se důvěrně se vším:
s hnědozelenou ropuchou, kolébající se unuděně
z pod vlhkého kamene při cestě, s přežvykujícím
dobytčetem vlekoucím v úvoze do stříbrna vyleštěnou
radlici na zablácených kolečkách, s přehrštlí vlčích
máků mávajících socialistickou vlajkou v žitném
poli; ale ovšem i s vzácnějšími hosty, se skřivanem,
"jediným ptákem z nebe, který zpívá až k nám",
s krahujcem, kroužícím akrobaticky ve vzduchu,
s kolčavkou, poskakující s frivolní koketností. Avšak
pan Jules Renard díval se na tyto všecky rozkošné
všednosti docela jinak než kdokoliv ze sousedú, ovšem
také úplně jinak než pan kantor, který znal celý svět,
ba i své okolí z knih. Pozorný a trpělivý maire
chitryjský pozoroval dobytčata, hmyz, byliny tak
dlouho, dokud se mu nezjevily naprosto novými,
v pohybu dotud neznámém, v tělesné hře vůbec
netušené: a svému důvěrnému příteli nezůstala
příroda i tak zvaná příroda mrtvá nikdy dlužna tuto
odměnu za neutuchající přítulnost. To byla jeho pravá
lovecká kořist.

Hleďte jen na nehybný a upřený postoj pana
maira ve chvíli, kdy za krásného letního podvečera