Mu20VJ: A OSUDY.

253

horků a údolí jsou vždy prudší, kontury lesů a
návrší tuhnou a tvrdnou, zeleň hájů a lučin pozbývá
měkké něhy a plaché krásy,' čím více prchá dějiště
lyriky Kernerovy a Moerikovy. Leč chybí tu
bezpečná jistota: stejný způsob zemědělství vyrovnává
příznačné dolíky, týž řád mýcení lesů ruší výraznost
prospektů, dým a saze téže lokomotivy kalí a
otravují osobité odstíny lučních úvalů.

Do vlaku vstupují zemědělští dělnici, stařeny
s koši na hlavách, děvčata vracející se ze služby k
rodičlim, lidový zástup stále se mění. Snažíme se
vymeziti různost fysiognomií, připočitáváme násilný
výklenek oční nad nosem švábskému kmeni, široká,
tvrdě modelovaná ústa a těžce zhnětenou bradu
tvářnosti bavorské. I to jsou pouhé dohady, málo
průkazné hypothesy: rasy jsou smíšeny, rodiny
sešvakřeny, fysiognomie rozhlodány vlivem
nivellisujícího města. Pak staneme v ulmském zastrčeném
museu před deskami Zeitblomovými a o den později
bloudíme v augšpurské galerii mezi nesčíslnými obrazy
staršiho Holbeina - naše pochybnosti jsou rázem
rozřešeny. Oba současní malíři stojí si značně blízko,
oba vyšli z řemesla, oba ustrnuli na naturalistické
charakteristice předmětu, oba, nezasaženi jakýmkoliv
vlivem jižním, hledali vždy tytéž zkřivené, šklebí cise,
ošklivé obličeje sedláků a holek pro své přeplněné
náboženské komposice. Ale přece žije na obrazech
každého z nich jiný kraj, jiný lid: tam typ švábský,
onde okoralý, tvrdý kmen Bajuvarů; dvojí ethnická
odrlida, dvojí sklon povahy, dvojí výraz primitivních
citů. JSou to slovem umělci tvořící v dialektu, umělci
doby, v níž nářečí jest výrazem společenské i životní
pravdy: tak básněna jest v dialektu llias, tak složen
jest v dialektu Beowulf, tak psána jest v dialektu
všecka ranní středověká lyrika francouzská.

Leč primitivní mistři nemalují jen vnější sku-