i svého sociálního světobolu a přestává se cítit pro~
letářem, aniž přece nepozbude mravního soucítění
s vrstvou, jíž patřili jeho otec i matka, v níž prožil dět~
ství, která určovala první to jeho formy životní. Ale
ten, kdo vidí celou drsnou, syrovou a krvavou pravdu
proletářské bídy, z níž Neruda vystoupil, a vedle ní
všecko to statečné, hrdé, zářivé rytířství Nerudova
srdce, musí se hluboce pokloniti jeho bytosti; nejeden
z těch, kdo Nerudu miluje z plnosti své duše, bývá
doslovně dojat velkým tím kontrastem. N eruda nemá
ani jediného záporného a nízkého rysu svojí sociální
třídy: nenaučil se nikdy závisti; nedělal ze svého utrpe~
ní a ze svých křivd nikdy ani zbraně ani řemesla; ne~
znal malicherné podezíravosti ke všemu velkému a
mocnému,. nechtěl, zbohatnuv citově i smyslově, ni~
kdy lakomě chrániti své statky, nýbrž rozdával plnýma
rukama jako rozený boháč, jako šlechtic, jemuž vždy
zustane více než se muže rozdati. Již v nejstarších par~
tiích Nerudova díla shledají se takové tahy doslovně
rytířské, jež na prahu sedmdesátých let nabyly neza~
pomenutefné reliefnosti. Tehdy do druhého vydání
»Knih veršu« přidal Neruda dvě paralelní básně, epi~
ckou »Legendu o chudobě« a lyrickou» Vším jsem
byl rádk Před Osudem hrdě stojí Paria s povzneše~
nou hlavou a děkuje Osudu, že mu dal v manželství
svou dceru Chudobu:

»Sotva se mne dotkla prostým svojím květem,
poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.«

15