severní říše, středověký extatik, posunutý až na rozhraní starého
řádu, kdy praktické křesťanství a pohanská renesance ukládaly již
o bezživotí církevně gotické kultury, Karel IV., jímán byl po celý
život nevyléčitelnou nostalgií po domově svého srdce, po Paříži.
Synovec francouzského krále a žák francouzského papeže
připodobňoval Prahu neustále gotické metropoli nad Seinou.
Francouzští architekti a sochaři vztyčili odvážné klenby a roztouženě
štíhlé vížky ve středu zmohutnělého města i na jeho daleko
posunutém obvodu; promítli stíny oblouků mostních i přepychové
věže při vstupu na Staré Město na jasnou hladinu vodní;
rozsvítili v ulicích měšťanských a kupeckých bílé arkýře zarostlé
křehkým a lehkým lupením gotické ornamentiky... a na tuto
lucemburskou Paříž, modlící se k francouzským světicím a
disputující o subtilitách bohosloví po způsobě Sorbonny, měla
shlížeti s výše obrovská katedrála, vyvrcholující architektonickou
i myšlenkovou koncepci gotického a francouzského krále ... Ale
dóm svatovítský zůstal obrovským zlomkem, kouzelný sen o
gotickém městě přehlušily bouře, dunící neodvratným triumfem
střízlivého a příkrého křesťanství praktického, jež lépe hovělo
slovanskému kmeni než francouzská kulturní pohádka
•.Gotická duše Prahy Karlovy, přísně církevní a společensky velmi
výlučná, liší se podstatně od onoho životního slohu, jenž půvabně
zkameněl v Prašné bráně a ve věžích mosteckých s celou jejich
košatou, mladě pučící a marnotratně kvetoucí ornamentikou, s tou
rozkošně fantastickou spletí motivů přírodních a
architektonických. Rozumíme jen dopola velmi rozmarnému a světskému
božstvu doby vladislavské, jemuž sloužil dychtivě jiskrný a oslnivý
bakalář Matouš Rejsek, a jehož chválu zpíval trochu rozkošnický,
trochu unuděný, trochu strojený básník časné renesance české,
pan Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic.

7