Když český národ na počtítku XV. století
upozornil žaanoucí a vzpírající se Evropu ;na svůj
duševní život velkým náboženským hnutím
husitským, provázeným podivuhodnou statečností
válečnou, měl za sebou již značný rozvoj
kulturní; obsahující několik století a vyjádřený roz·
větveným písemnictvím, které jest ze
slovanských literatur vůbec nejstarší.

Staročeský jazyk, jehož zlomkovité písemné
památky možno sledovati od věku XL, hodil se
znamenitě k vyjadřování slovesnému jak
bohatstvím tak odstíněností svých tvarů .i výrazů;
vynika1ť kromě libozvučnosti a rozmanitosti
svého hláskosloví tak rozvitým skloňováním i
časováním a tak jemným smyslem pro slovné i
větné rozdíly, že to připomíná až řeči klasické.
To bylo podmíněno tím, že za krátké církevní
episody cyrilometodějské v říši Velkomoravské v
IX. století byla vytvořena významná
bohoslužebná a legendární literatura
česko-cirkevněslovanská, z jejíž vzdělanosti a jazykové
vyspělosti přijal nejeden prvek i staročeský
ja
5