Když se vrátil z Prahy na svůj zděděný stateček,
oddal se spisovatelstvf náboženskému, objímaje
stejně metafysiku a dogmatiku křesťan5~ou jako
mravovědu. Ale nepsal pro učené odborniky
vědeckým jazykem latinským, nýbrž pro své děti
a pro lid vzornou a bohatou mateřštinou, jejíž
byl mistrem, a třebaže tento neslýchaný čin
laický budil pohoršení u theologů, hájil důsledně
pi'esvědčení, že obecný člověk má býti i o
nejvyšších věcech poučován ve svém rodném jazyku.
Tato zásada o zlidovění bohosloví spolu s
přísným rozhorlením mravním činí Tomáše ze Štít·
ného, který bývá též, a to právem, nazýván otcem
české filosofie, skutečným předchůdcem
reformace české, třebaže dogmaticky ,se konservativní
zeman ani o vlas neuchýlil od věrouky církevní.

Na konci živ,ota Tomáše ze Štítného se již na
všech stranách ozývalo hnutí reformní, čerpajíc
zápalnou látku z nejrůznějších stran a
:zasahujíc všecky stavy národa. Mravní rozhorlení a
chiliastické vytržení lidových kazatelů bylo
bouřnou předehrou; z Francie doléhaly ohlasy
kritického úsilí bohoslovců pařížských o obrodu církve;
z Anglie přineseno bylo do Čech odvážné učení
Johna \Vyclifa o církvi lB došlo na universitě
pražské neobyčejné pozornosti; ve vrstvách sel·
ských i drobného měšťanstva šířil se odpor
proti znemravnělosti kněžstva a vyšších stavů vůbec.
Stejně pronikavá jako neúpl'losná kritika
církevní tradice, kterou podnikl odvážný myslitel
bohoslovný Matěj z Janova a z níž odvozoval
požadavek důsledného návratu k apoštolskému
křesťanstvf, nenašla žádoucího oWasu. Teprve

JO