ČTVERO POSELSTVí JANA AMOSE KOMENSKÉHO

»Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech
poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země
viděli hrůzu a nádheru věd. V plnosti nesčíslných forem
dtili prvotní napětí tvého tvůrčího dechu,

jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy se jiskří
nad krajinami oblaky věků zatíženými

a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého.
Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce.«

O t. B řez i na: S t a v i tel é ch rám u.

S NAPĚTíM, jež jest rozkoší, s marnou touhou, která jest
povzbuzením, hledáváme za chrámovými díly, rozpiatými do
nekonečna a do neosobna, lidskou bytost jejich tvurcu. Vznešený
chlad přísných kleneb a nadlidských kopulí, jenž, unikaje
žalum i radostem této země, sahá až na pomezí oblačných světu,
nezabraňuje nám, abychom nepátrali po teplém a duvěrném
člověčenství, které stavitelé katedrál dali nadobro pohltiti
konstruktivní myšlenkou. Což nespí, zazděno kdesi ve vzdušném
svorníku odvážného žebroví, plamenné srdce nepřístupného
architekta se všemi zkušenostmi lásky a zklamání, bolesti a
vítězství, snu a skutečnosti? Což neudeří po letech pokorného
studia a pronikavého chápáni přece hodina, kdy srdce se
rozbuší, aby potomkové a dědici porozuměli jeho pravdě
nejosobnější?

A nejinak stáváme nad knihami bohoslovcu a myslitelu
náboženských, nejistota naší zvídavosti jest tím hlubší, čím jejich
myšlení pohrouženo jest do tmavších vod minulosti. Vše tu
bývá abstrakcí, obecným zákonem, nadosobní zkušeností, rozum
jejich usiloval, aby vytvořil věroučné zásady pro všecky, a
mravní jejich vule toužila vybudovati etickou cestu pro zástupy

- kde tu sled individuálního řešení života? II