ký v prvotním zpracování Dějin, zakládá Kollár své pojetí
historie slovanské na hluboké a zásadní protivě slovanství a
němectví. Naše náboženské hnutí sto jí zcela stranou tohoto
velké
ho dějstva, jehož bolestnou elegii Kollárova disticha opěvují.
Také tři znělky »8lávy dcery« z r. 1824, kde se poutník v
konči
nách labských a dunajských dotýká české reformace, nesvědčí

o zvláštním pochopení husitství. V patetickém sonetu, v němž při
vstupu do české země odsuzuje svár, který již »hrob vlasti vyryl«
(11.,99), řadí Husa do trojice velkých náboženských osobností, po

bok Cyrilovi a Janu z Nepomuku a neuvědomuje si, že dlužno

se rozhodnouti jen pro jednoho z nich, chceme-li prožívati
náboženství jako důslednou jistotu vnitřního přesvědčení,
Kollárův známý, ryze osvícenský odpor proti nesnášenlivosti ve

víře došel zde charakteristického, až přepiatého výrazu.
Mohutný sonet naplněný děsem a temnotou Bílé hory (II., 109) má
vytržení národnostní a nikoliv náboženské; svědčí o tom
ostat
ně i později psaný odstavec Výkladu, dovolávající se Balbína

a zdůrazňující národní ztráty po bitvě bělohorské. Poněkud
hlubší přemýšlení o husitství prokmitá z proslulého sonetu o
nevděčnosti v dějinách, pro kterou Kollár nalezl významnou
metaforu dětí, jež házejí do studnice, z níž se napily, kameny

a smetí. Kollár napovídá tu, co později zajímavě rozvedl v
»Ře
čích a kázních« a co formuloval jasně také ve »Výkladě«,
připomínaje výrok svého učitele Ludena - »Hus počal, Luther po
prokleštěné cestě dokonal«. Tyto tři znělky o Husovi a české re_
formaci z roku 1824 mají jednotný ráz umělecký i myšlenkový.
Básnicky vynikají mohutnou silou, již pak Kollár krok za
kro
kem pozbýval: rozhorlení národního pedagoga letí tu na
kovo
vých křídlech poetického řečnění a inspiruje se nejednou
prud
kým zrakovým dojmem. Ideově ovládá národnostní přesvědčení
celou oblast myšlenkovou a dává podnět k naléhavé didaktice; 33