svůj románový cyklus na antithesi, nikoliv však, jak bychom
očekávali, na některém z dialektických protikladů
myšlenkových, prostupujících české dějiny XV. století, na př. na rozporu
ideje královské a církevní autority neb na boji tradice
katolické s myšlenkou reformační. Nic z toho: Mácha staví svůj
kontrast, tak teoretický a odtažitý, tak zcela podmíněný
potřebou myslitelovou a tak naprosto neovládnutý intuičním zřením
básnickým,3 výlučně na základ individuálně dušeslovný. Cyklus
má dva hrdiny, kteří jeví se věčnými antagonisty, ač oba jsou
vášnivými dobrodruhy kolísajícími mezi vznešeností a nízkostí
a od počátku předurčenými ke zmaru: »kata roznícená ke všemu
jednání pudila obrazotvornost, která rozličné v duchu jeho
vábivši přeludy, pro náramnou živost svoji dala mu takovéto sny
za jistotu a opravdovost považovati, kdežto král Václav spíše
rozumem se Hdil.«4

Jest dokladem původní invence Máchovy, že dovedl do této
kontrastní osnovy vepřísti postavu Mistra Jana Husi. Liší se
v tom ode všech našich historických vyprávěčů, od Tyla po
Jiráska. Jejich fabulační úsilí nese se vždycky k tomu, aby
dovodili, kterak Mistr vysokého učení pražského se krok za
krokem blíží k osobě králově; někdy veselé kruhy studentské,
jindy vážný zájem královny Žofie zprostředkují styk, jehož
prvním významným ovocem jest Dekret kutnohorský. U Máchy
souvisí však Mistr Jan Hus nikoliv s postavou královskou, nýbrž
s figurou jeho protichůdce, kata; ryze psychologická motivace
tohoto sepětí až překvapuje svou hloubkou v této próze
začátečnické.

V posledním výjevu románu »Křivoklát« čeká na Vyšehradě,

v síni královské, stulen u nohou sochy Václava lIL, kat zdrcený
smrtí své milenky a vykupitelky Milady, na Mistra Jana Husa,
jemuž se touží vyzpovídati, než na Vyšehrad přibude také král
Václav IV. Zpověď katova, do níž Mácha vložil významný 45