kus konfese vlastní, jest zároveň žiyotopisem nešťastníkovým,
který se vyzná, že jest synem levobočka krále Václava III.
a tudíž neplatným dědicem rodu Přemyslovců; kat vypráví
dále o samotářském a zoufalém svém mládí, o touze po zemi
české, kam přišel z uherského svého domova, o mocném dojetí
při prvním pohledu na Vyšehrad, »na kterém již otcové jeho
nevládli vÍce«. Tehdy ujal se mladého cizince Mistr Jan,
přijal jej na vysoké školy, stal se mu nejen učitelem, ale i
přítelem. Leč kat nežehná Mistru, nýbrž naopak obviňuje jej
způsobem tragickým: »Ty jsi byl mistrem mým, ty jsi mne
učil mysliti, a byl-li jsem dříve nespokojený, tedy teď
nespokojenost má nejvyššího stupně dosáhla; rozum můj zbloudil
s pravé stezky, jak již dříve pro povahu mou bylo lze se
nadíti; já spustiv se náboženství, nevěřil jsem v Boha, v
nesmrtelnost, svět se mi protivil, živ býti jsem nemohl a umříti jsem
nechtěl!«5 Takto stal se Hus mimoděk spolupracovníkem na
rozvratu katově, jehož další srázné stupně kat v divokém
dialogu se svým učitelem v sebetrýznivém mrskačství analysuje.
Hus není tu ani náboženským myslitelem, ani reformátorem
mravů: Mácha zosobnil v něm, učeném a přísném profesoru,
filosofické poznání, které neúprosně otřásá bezprostřední
naivností prostého ducha, a přisoudil mu takto obdobnou vinu,
kterou o třicet let dříve přičítal rozervaný Jindřich Kleist
»svůdci« Kantovi. Ale Jan Hus v podání Máchově jest příliš
schematický, přímočarý, abstraktní, aby pochopil, že jej takto jeho
chráněnec a žák volá k odpovědnosti, neb dokonce aby pocítil
sám kus viny; s přísnou strohostí karatelskou prohlašuje všecky
snahy katovy po »výsosti, po slávě otců« za marné a vrhá tím
kata do propasti zoufalství. Sám pak »nad padlým v modlení
rozprostřev ruce, obličejem k bouřlivému nebi obrácen« vyřkne
ortel nad nešťastníkem: »Marnéť namáhání tvé; boj srdce

46 dobrého s hlavou zlou nepomine nikdy, nevolný klesneš nazpět