zdětštělý, zdrobnělý, bez onoho mravního patosu, jímž svou
představu božství prosytila reformace. Pouze v »Romanci italské
•hledá Neruda svého Boha a Ježíše mimo církev a proti ní, ale
jak poznává svého »mistra ctného«? Čistě liberalisticky a
revolučně: »podle lidstva reků kolem něho, praporu dle nad ním
červeného. «

Poslední básnické slovo Nerudovo, »Zpěvy páteční«, navazuje
přímo tam, kde přestala mladistvá lyrika politická »Knihy
veršů«, avšak na její skeptické zápory odpovídá Neruda na
prahu hrobu nadějnými klady. Kdežto druhdy vinil náš zápas
za všelidskou svobodu, že bídně přivedla národ k hrobu, volá
nyní naopak: »ta myšlenka, která nás ve hrob smetla, zas ku
slávě vznese nás!« Meissnerovská idea, že národ náš obětoval
se za lidstvo celé, jež pronikala básní »Ve východní záři«,
nabyla nyní nezapomenutelného výrazu v tklivém messianismu
zádumčivé skladby »V zemi kalichu«: jen v zemi trpké, jižto
»tvrdý kámen hor jako kalichem by kol dokola vroubí«, mohla
vzniknouti truchle krásná báj, že »pán Kristus denně sebe
znovu obětuje«. Smíme, jak děje se pravidelně, pokládati tuto
báseň za projev Nerudova uvědomělého pochopení reformace
husitské, kališnictví táborského? Pochybuji o tom. Messiášské
češství Nerudovo, k němuž vyspěl z všelidského liberalismu,
mohlo by stejným právem býti pojímáno jako příklona k
mystice katolické, jakou shledáváme na př. u polských- básníků.
Kdesi hluboko, na dně bytosti dříme u Nerudy instinktivní
příchylnost k naší náboženské minulosti, nikde se nestává však
rozhodným, uvědomělým přesvědčením. Mimoděk kmitne se ve
chvíli, kdy Neruda chce karakterisovati povahu českého lidu,
husovský rys:

»Dnes jasný učitel, jenž lidstvo k nebi zvedá

60 a zítra mučedník zas luze ve psí daný.«