TŘI STUDIE O JAROSLAVU VRCHLICKÉM

I. Z literárních začátků Jaroslava Vrchlického.

JEST nesnadno naznačiti, čím by vědecký dějepis literární

měl zahájiti soustavné studium díla Jaroslava Vrchlického:

chybí nám k tomu základní práce průpravné, knihopisné a
vydavatelské, tekstové a pramenné, látkové a metrické. Zdá se

však, že jeden úkol volá k neodkladnému řešení odborné
pracovníky, ať kritiky, ať literárnt dějepisce, ať filology:
prozkou
mání literárních začátků Jaroslava Vrchlického. Kdo jen
poně
kud se pohřížil do studia vývoje básníkova, ví dobře, že vlastní
kosmopolitické a renaissanční tvoření Vrchlického má zvláštní
předehru, kterou přerušují i zevní události poetova života.
Naprosté oddání se modernímu básnictví francouzskému,
jmeno
vitě Victoru Hugovi, roční pobyt v Italii s dojmy uměleckými,
krajinnými a dějinnými, procitnutí smyslně radostné erotiky,

která po prvé zvučí ve »Snech o štěstí« - to vše obrací rozvoj
Vrchlického zcela jiným směrem, než jakým se potud bral, a

jaký poznáváme zvláště v knize »Z hlubin{<. Z básníka,
nese
ného domácí tradicí skupiny Nerudovy, Hálkovy a Mayerovy,

stává se západoevropský světoobčan. Z nejistého začátečníka,

který se pokouší o písňové, nejednou prostonárodně zvučící
improvisace v slohu drsné bezprostřednosti a hutné koncisnosti,
vyrůstá umělec širokého verše přetíženého retorickými umě- 133