čeho ze vnímavé a roznícené své dojmovosti, pohrdl přece
výsadou slouti jen a jen impresionistou - a hluboko pod modrými
mlhami nálad, pod stříbrným deštěm vznětů, pod sládnoucími
paprsky jevového okouzlení dobyl si nové, přísné a mužné říše,
říše etiky.

Antonín Sova jest větší měrou než kdokoliv jiný z jeho
vrstevníků duch severský: bylo to daleko více než pouhý tribut
skandinávské módě devadesátých let, když ve »Vybouřených
smutcích« naslouchal napiatě a nábožně z přechodních mlh
zpěvu Houslí Severních, na nichž k zemím skloněn hrál a
tvo
řil obrovitý a zápasící duch. Sám Sovův zrak miluje nade vše
scenerie severu, jež pak zachycovány jsou úspornou technikou
syntetického verše: temné vrcholy rozvichřených sosen, pod
kterými zděšený racek křičí po jitru; ledové moře plné tříštících

se ker, pod nimiž pohřheno jest bohatství zrcadlících se měst;
ostříhřenou chatrč nad ryhníkem při studeně zroseném palouku;
vyčítavé srázy hor v sněhu a orly kroužící v čirém vzduchu

nad nimi. Tak rozpomíná se oko na duševní domov, do něhož
uprostřed devadesátých let, mezi »Soucitem a vzdorem« a
»Zlomenou duší«, Sovova myšlenka pevně zapustila svou kotvu, na
domov obou až po zuby ozbrojených Mus, které sloužily dlouho

v družině Pallady Athény, než přešly do průvodu Apollinova,

na domov Etiky a Kritiky. U opravdových severských duchů,

ať slují Kierkegaard či Ihsen, Hehbel či Nietzsche, platí kritika

vždy za ne rozlučitelnou sestru a družku etiky. Tak i u Sovy.

Po díle kritické bezohlednosti, jež sluje »Zlomená duše« a po

díle kritické revolty pojmenovaném »Vybouřené smutky«
následuje u něho dílo nejvyšších etických nadějí, střední oddíl

knihy »Ještě jednou se vrátíme«, nadepsaný »Údolí nového
království«, a v myšlenkově nejnapiatější koncepci Sovově, 17 S