často v »Lyrice lásky a života«, v tomto svazku poesie čistě
důvěrné a krajně nedůvěřivé v zkrváceném svém pesimismu,
kreslí Sova v sebeironii toto gesto jako nicotný pohyb dona

Quijota: »Já vrátil se Však ztratil duše, jež zrádně tak jsem

opustil.« »Míjely louky Moří nespatřil ... Dech lesů vyvál,

den se rozšeřil .... «

Co přehlušilo hlas posledního reka Ibsenova? Lavina. Co
zabránilo Nietzschovi dopěti dityramby Zarathustrovy? Šílenství.
Zoufalství a zápor hrozí všem severských etikům na cestě k
Absolutnu. Také Antonín Sova zná tuto číhající Sfingu, která
mu klade hádanky na křižovatce, kde se sbíhají cesty jeho
Etiky a jeho Kritiky.

Ale zde jsme u posledního tajemství osobnosti Sovovy, které
snad souvisí co nejtěsněji s jeho plemenným původem.
Germán domyslí záhadu až na konec, padni co padni - Ibsenova
misantropická negace, Nietzschovo tragické sebezbožnění jsou
dvě propasti, kde leží rozdrcené oběti Sfingy. Slovan však prchá
před Sfingou v poslední chvíli, prahne po stisknutí lidské ruky,
po teplotě živé krve, po dechu bližních, když se sám a sám
octl tváří v tvář necitelnému prostoru a sfingovitému
problému. Dříve než ve smrti vyznává toho, qui est Deus caritatis,
sestupuje k lidem, jihne, objímá. A proto dílo Sovovo nikdy
nedospívá k čirému záporu, k sebevražednému samotářství, ke
kriticismu provedenému až po ukrutenství.

Po »Vybouřených smutcích« - »Údolí nového království«, po
»Lyrice lásky a života« - statečné »Zápasy a osudy«, plné
kooperativní a solidární lásky, i klidné »Žně«, smířené se
životem.

»Nemá ráj lidský konce, není v něm zániku slunce,
není ho bez tvorů, které jsme zplodili, mladí, silní

v bouřném sil jaru ... « 181