učené studium moderní malby francouzské? Ničím mene než
velkou a spasnou renaissancí smyslů, jimž v období etickém
hlas srdce a vůle hrozily utlumením. Šalda, pronikaje k
formovému jazyku absolutních sensualistů, jakými na rozdíl od
soudobých literátů jsou malíři a sochaři, občerstvoval a
ozdravoval své umělecké pudy, jemnil a tříbil svou smyslovou
polaritu, pěstil a vychovával svůj instinkt - a nebojme se slova,
jež nemá dnes nejlepšího zvuku a v němž přece ukryt jest
podstatný rozdíl mezi kritikem posvěceným a kritikem z řemesla,
zdokonaloval spolehlivost svého vkusu. A že výsledky byly
opravdu kladné a hodnotné, dosvědčuje i to, že v této době se
znovuzrozuje Šalda básník, konstruktér postav, symbolik a
vykladač krajin, dramatik osudů; zdá se mně, že na př. povídka
o »Frau Land, hříšnici a kajícnici«, má dobrý kus malířské
inspirace.

Žatvu druhé periody Šaldova vývoje obsahují »Boje o zítřek«,
kde si podává v bratrském dorozumění ruku hodnotitel
kladných a mravních sil života s rozkošnickým poživatelem a
analytikem uměleckých esencí. Jest to vedle Březinovy »Hudby
pramenů« klasický vzor essayistické knihy u nás: uměleckou
empirii - a jistě není náhodou, že zkušenost básnická udržuje tu
rovnováhu se zkušeností výtvarnou - zvládl úplně estetik a
etik, který nepopisuje ani nevykládá, netřídí ani nezařaďuje,
nýbrž především dobývá si vnitřním zápasem - odtud název
díla - životních jistot, kulturních nadějí, poctivých cest k
Jednotě, jež zjevuje se mu sice stále mysticky, ale, jak sám dí,
nyní v mysticismu kladnějším. Jest to dílo naléhavé a pathetické,
rozhorlené a přesvědčivé, kde krok za krokem hrozily retDrika
a krasořečnictví; leč plnost smyslů, bohatství zkušenosti, rozvaha
intelektu zachránily tu všude Šaldu před oněmi bahnitými

mělčinami. 189