kulturním, nýbrž především útvarem stilotvorným. I zběžný
čtenář postřehne snadno, že podobizny v Saldově knize jsou
dvojího druhu. Jedny jsou menšího rozměru, náčrtovétechniky,
vržené na papír bez řady průpravných a pomocných skiz; jeden, dva
motivy jsou tu rozvedeny; podrobnosti potlačil spisovatel úplně;
analytické předpoklady zmizely zcela v provedení synthetickém.
Druhé vyznačují se již širším rozsahem, propracováním detailu,
analytickou výzbrojí; jsou založeny na zevrubném ba dání
stilovém, které se místy stupňuje až k filologickému vyčerpání látky.

První vznikly mnohdy z popudu příležitostného, a často
zahleděl se kritik při smrti umělce, který mu mnoho, ať kladně či
záporně znamenal, soustředěným zrakem do jeho tvůrčího úhrnu,
klada si otázku krutou a nutnou zároveň: Co zůstane po mrtvém
pro budoucnost? Tak vlastně nekrologického původu jsou
láskyplné studie o Teréze Novákové a Haně Kvapilové, které
úmyslně předmětu nevyčerpávají, nýbrž naznačují; nad sotva
zavřeným hrobem zhodnotil Salda osobnost a dílo Svatopluka Čecha
i Jaroslava Vrchlického a zhustil svůj soud o významu
Mrštíkově, a i nad totalitou zjevu tří velkých cizinců, Ibsena, Zoly,
Huysmanse, zamyslil se v hodině exekvií. Přes tento
příležitostný podnět a tento namnoze improvisační vzrůst nehonosí se
Salda neprávem, že obsáhl všecko podstatné a zachytil vnitřní
typický postoj těchto zjevů; ale tyto nekrology, které nejsou
ničeho vzdálenější než eložI, mají vedle toho ještě jiné kouzlo:
figury nesou ještě nervní a vzrušenou bezprostřednost života, a
přece jakousi historickou perspektivu dálky; kritik dává dojem,
že s postavami žil, věřil, pochyboval, přel se, nesouhlasil, ale
přece již je kreslí tak, jak hudou na ně hleděti naši nástupci a
potomci po padesáti letech. Příležitostná jest i teplá, až milostná
stať o Boženě Němcové, kterou vyvolalo padesáté juhileum její
smrti r. 1912; půvabná tato báseň v próze jest velmi příznačná

196 pro ony studie Šaldovy, kde pracoval dle jednoho rozhodujícího,