nic se neohlížej; toť mluví k tobě sám hlas přírody, a
neposlechneš-li ho, prohřešil jsi se proti nejvyššímu zákonu. Naturae
convenienter vivere - tato starověká moudrost byla i posledním
přesvědčením Boženy Němcové. Její bohatá tvůrčí obraznost
neumdlela nikdy vytvářeti z plnosti lidového života typické
postavy, které se docela oddaly tomuto zákonu souhlasu s
přírodou; mezi nimi jsou v převaze statečné a vášnivé bytosti dívčí,
rozkošné milenky a obětavé hrdinky, z nichž každá má kus ze
své tvůrkyně, prošedší všemi formami duchovního i smyslového
milování.

Ale nejvyšším výtvorem, v němž se zrcadlí romantický
naturalismus Boženy Němcové, jest její »Babička«. Odborné
zkoumání poučuje nás vždy zevrubněji o tom, že v kouzelné té
selance jest mnohem méně doslovné reality a vzpomínkových
dokumentů než básnické stilisace a umělecky romantického úmyslu;
podrobná kritika musí nám ještě ukázati komposiční zákony
tohoto promyšleného arcidíla. Základním motivem knihy jest
harmonie člověka s přírodou jej obkličující - život vyrovnaný a
pokojný jest pouhým věncem slavností práce i plesu, k nimž
věčně se omlazující příroda dává stále nové pozadí. Lidé prostí,
hlavně zbožná filosofka od kolovratu, nesmrtelná babička, jsou
přírodě nejblíže, a proto nebloudí; ba, děti, jimž zasvěcena
většina knihy, jsou přímo kusem přírody samé. Zachovávajíce
zákon přirozený, překlenují tito prosto duší a nevinní lidé rozdíly
sociální; v skoro báchorkové optice se podařilo básnířce
vyrovnati propast mezi vévodským dvorem a prostými podruhy a
chalupníky. Tak jako v pravé idyle jest v »Babičce« všecko
samozřejmé a spontánní; pod volným proudem naivní kroniky se
skoro ztrácejí dějové linie, a kronika člověka jest málo více než
doplněk kroniky přírodní. Mluvíme-li o"duchu knihy, máme před

304 sebou typický příklad české romantiky, chtěli-li bychom však