do smrti mezi tvrdou skepsí a uklidňujícím mystiósmem. Když
dne 8. září 1899 zemřela, cítili jsme všichni, že odchází kus
heroické doby našeho národního života.

Než, Karolina Světlá není pouze pýchou naší kulturní
minu
losti, nýbrž především hluboce významným řešením životního
problému básnířského tvoření českých žen vůbec. Viděli jsme,
kterak Karolinou Světlou hlásí se naproti naivní, citové,
přiro
zené ženě, poslouchající oddaně hlasu srdce a neznající rozporu

se životem, ženě to typu Boženy Němcové, v literatuře naší po

prvé typ nový: typ vášnivé stťbjekti~istky, plné reflexe a to~hy

po uplatnění společenském ... K tomuto typu náležejí takřka
vše
cky pozdější české spisovatelky XIX. věku. Ale velkost Karoliny
Světlé nespočívala naprosto v prudké a útočné síle této
subjektivnosti, naopak, v mravní energii, s níž subjektivitu onu ovládla

a spoutala, ať vyšším neosobním zákonem etickým, ať věcnou
kulturou intelektu, které se podrobila zvláště při studiu
ještěd
ského života a lidu. První, pokolení následovnic Karoliny Světlé
připialo se na poslední, období jejího tvoření a spokojilo se tím,

že ženu prostě postavilo do služeb výchovných a národních
ten
dencí, vytklo jí jaksi úkol abstraktní a zcela zapomenulo na
intensitu plného života. Byly to epigonky, nikoliv tvůrkyně.
Mno
hem hlouběji stály ty ze spi,sovatelek českých, které vzaly za vděk

onou literární konvenčností, jež na prahu i v závěru
beletristic
kého tvoření Karoliny Světlé byla jí prostředke~ k vyšším
úče
lům; pro vývoje schopné autorky české byl takový
konvencionalismus nejinak než pro Karolinu Světlou pouze stadiem
průchod
ním. Nescházelo ani básnířek, které v subjektivismu
nejrozpo'Utanějším, neznajícím kázně a opovrhujícím každou f.ormou její,

v požárech egoistické lásky, v plamenech bezohledné vášnivosti
spálily celou svou bytost a naplnily vzduch prudkými výkřiky
rozkoše nebo hrůzy ze samovolného žehnutí: v našich dnech jsou 321

21