káře a příležitostného myslitele člověk vůbec, nýbrž člověk
moderní, jenž nese na plecích kus tíhy přítomného úsilí o politické
a společenské vymanění, jenž tvrdě a hrdě se skepsí a přece ne
bez důvěry probíjí se od positivního náboženství k vědeckému
názoru, člověk liberální a demokratický. Do dobové pouště
vztyčuje mladý Nemda tento uzounký typ jakožto nejvyšší klad,
jehož jest generace schopna~ pro klasicky založeného pozorovatele
by to byl spíiše jen zápor. Než Neruda, který již tenkráte se
drsně uzavíral vůči zevnímu světu, aby nemusil prozraditi, jak
opravdově a prudce přemHá a drtí ve svém nitru vše, prožil toto
podmíněné a tendenční lidství tak intensivně, tak poctivě, tak
krvavě, že se dostal daleko za ně a hluboko pod ně k
člověčenství věčnému, prostému, obecnému. V nejedné z jeho hořkých
a nelichotných básníl erotických, v mnohé z jeho zamračených a
vzdorovitých meditací vlasteneckých, v leckterém náladově
přírodním obrázku z »K.nih veršů« dobral se již tehdy Neruda tak
čistě a ryze lidských tónů, že každý klasik by mohl jim dáti
zazníti na svém nepoměrně umělejším a lépe laděném nástroji.

Formálně oddálil se mladý Neruda snad nejvíce od
veškerých klasických principů literárních; romantický subjektivismus
a mladoněmecký novinářský sklon uváděly jej na scestí.
Romantický subjetivismus: nedá se nikde plně do služeb svého
námětu, své látky, svého příběhu, aniž by nepropůjčil co chvíli
slovo svému vzbouřenému citu, svému dobrodružnému rozmaru,
své drsné ironii; samé vložky, glossy, episody, extemporující
meditace, nahodilé vtipy; místo povídek píše Neruda arabesky,
a i do poesie vniká jeho záliba feuilleťonistická. Ta vyrosti a
cele na kmeni mladoněmeckého novinářství, jež neváhalo uplaL
niti se na úkor čistoty slohové a distance umělecké. Neruda, ať
píše do novin, ať básní, ať staví figury a křísí zmizelý svět
pitoreskního měšťanství, má před očima čtenáře, s nímž dlužno

se bavit, jenž žádá důvěrnou účast, který hledá tendenční po- 329