humanismu, vtiskují době ráz a směr. Velkou evokací těchto dvou
století jest všecka novelistika Wintrova, jejíž vývojový postup
náleží k nejzajímavějším psychologickým zjevům naší literatury.
Hle, opravdový epik, jehož mládí naprosto chybí bezprostřední
inspirace a jenž vyzraje v poetu teprve úhrnem knižních a
životních zkušeností! Hle, spisovatel, velmi pomalu dospívající k
dokonalosti, jenž ve čtyřiceti letech sotva se odvážil načrtnouti
drobnou figurku a který na prahu šedesátky odkryl v sobě
schopnost tvořiti polotragické osudy! Hle, básník, který většinu života
se utápěl v podružném detailu, a přitom měl schopnost
vyzpovídati dvě složitá století z jejich cítění a smýšlení! První
Wintrova beletrie jest pouhopouhou záminkou pro kulturně historické
výklady: invence postav i situací jest docela nesmělá, dějepisná
dekorace dusí děj, slovníkářské a frazeologické drobty
zasypávají v dialogu vlastní citový obsah. Avšak ja:kási svéráznost,
sukovitá a svéhlavá, proniká již zde: Wintrův archaismus jest
nepadělaný, opravdový; jeho evokační schopnost, která zná dobře
své meze a nepřestupuje jich, má jakousi jistotu až sugestivní;
humor, naladěný pravidelně ke zkroucené a posměšné grotesce,
propuká tu na nejlepších stránkách. V celku lze hádati z těchto
staropražských a rakovnických prvotin Wintrových, že z něho
vyroste literární Hanuš Schwaiger, byť jen v miniatuře. Další
vývoj předstihl však tuto naději.

Na rozhraní století odváží se Winter střásti se své novelistiky
archivní prach a vytvářeti tragedie lidských osudů, ovšem
závislé na poměrech XVI. a XVII. věku, bez kultumě dějepisné
didakse; meZi jeho magistry a paneČDicemi, lancknechty a šašky,
scholáry a kněžími, kramáři a cechovníky potkáváme celé lidi
s příběhy hned ironickými a hned elegickými. Jsou to postavy
z masa a z krve, třebas často masa nečistého a krve velmi kalné,
dobrodruhové a blázni, lehké ženštiny a jaloví mluvkové, ale

854 jak je zná Winter až na dno! V moudré hospodárnosti, které