akterističtljšiho přiznáni než ono, jímž vyznívá prolog,
vykládaJíd věnování sbírky památce přítele
předčasně zesnulého:

~Líhávali na jednom jsme loži,
a tys horlif pro mou netečnost,
kdežto bažit po tvých ideálech
vadila mně pouhá skutečnost.

A ta skutečnost juž shromáždila
tisícerých v krátkém žití bolů,
srdce vadne, brzo, nejspíš brzo
poležíme sobě opět spolu.«

Nerudovi současníci a přátelé nedovedli mu právě
tuto~netečnost«, tento realismus vystřízlivělý ze
yšech musí, tuto ~zarputilost«, tuto ~sífu přikryté pý.
chyc, kterou Neruda staví na obdiv i v nejintimnější
lyrice, odpustiti. PQegra uráží jeho přiostřená ironie a
chladná reflexe. Smilovský prohlašuje docela bez
ostychu: ~Bystrostrozumu je vše, co je na
Nerudovi. Básníkem není, pracuje jen rozumem; zdali cit u ně.
ho možno nalézti, a zdaž má lásku k věci samé a ná.
rodu, o tom sluší pochybovat. :t Hřbitovním kvítím« se
na umění prohřešil a nemiluje tedy umenÍ,« Fričovi
bylo :tHřbitovní kvítí« jen přírodopisnou kuriositou.
Druhové Nerudovi, kteří takto soudili, byli přece ve",
směs vyznavači Máchovi: ale ani oni nedovedli po.
chopiti, že od nihilismu Vilémova z »Máje« vede cesta
přímo sem. Také Neruda podíval se do prázdných

35