země české, listi/lY vymezující majetek, darovaný v našich
zemích ústavům duchovním, soupisy jmen v t. zv.
nekrologiích, t. j. jména poddan~rch statkům klášterním
(nejdůležitější nekrolog Po(/[ažický z benediktinského kláštera
u Chrasti, obsahující jména z XL-XIII. stol.) a nápisy
na českých mincích.

Mocného popudu ke vzniku písemnictví na půdě české
poskytla mučednická smrt knížete Václava r. 929. Zivé
náboženské ovzduší v Čechách při založení biskupství a za
doby Vojtěchovy bylo příznivo rozkvětu tohoto církevního
písemnictví, které užívalo vyspělých forem křesťanského
humanismu. Sotva vznikly v cizině první svatováclavské
legendy, podjímá se téhož úkolu Čech li skládá Vita el
passio s. Venceslai el s. Llldmilae, aviac cíus, t. zv.
nejstarší kroniku českou. Napsal ji v I. 992-994 mnich
Kri'itian (Křišťan, pU\'. Christianus), strýc neb bratrovec
biskupa sv. Vojtěcha. Opíraje se o legendy starší a
doplňuje je vlastními dodatky, podává vedle životopisu obou
světců obraz počátku českého křesťanství, a to se
značnou obratností slohovou a se zanícením pro náboženské
hodnoty legendy.

V dějepisecké tradici české, zahájené legendou
Kristianovou, pokračuje Kosmas, děkan kapituly pražské
(10451125). Podle starobylého vypravování pocházel jeho rod
z Polska. Vzdělával se nejprve doma na Vyšehradě, kde
bylo tehdy slavné učení, potom se vydal do Lutychu.
Později vykonal též několik cest za posláním
diplomatickým po zemích sousedních. R. 1119, po smrti své chotí
Božetěchy, jal se latinsky psáti českou kroniku, kterou
rozdělil ve tři knihy. Výklad počíná potopou světa, končí r. 1125,
kdy zemřel. V dějinách českých rozeznává dobu báječnou
(pohanskou) a historickou (křesťanskou, od r. 894). Pro
vylíčení děju nejstarších poohlédl se po vý'kladech latinských
kronik sousedních národů, mimo to spoléhal, jak sám tvrdí,
na tradici starý'ch lidí.

Nejstarší vypravování jeho má ráz národních pověstí (o
Krokovi a jeho dcerách, o Libuši a Přemyslovi, o dívčí
válce atd.) a dosti je přizpusobeno starším i současným
tradicím jiných národu. Pro dobu křesťanskou byli mu
zpravodaji věrohodní svědkové (do r. 1038), v období
posledním (konec století XI. a počátek XII.) byl sám
přím)'ffi účastníkem vý·znamných událostí, nebo se dovídal
o nich od vrstevníku. O věrohodnosti jeho několikráte
vy
9