nost ukazuje ve svých knihách Václav Řezáč (* 1901 v
Praze). Po námětově ne novém polosociálním a
polopsychologickém románu Slepá ulička (1939), komposičně však
přísně rozvrženém, ukázal hned románem lži Černé světlo
(1940) sílu pohledu do nitra »červivého« člověka
nenávidícího sílu, který učiní lež jediným prostředkem své životní
cesty, i umění jemné analysy při líčení růstu zla,
zapřádajícího celé okolí hrdinovo. Pevná epická stavba
postavena je na rafinovaně seskupených scénách a živých
dialozích. Dar psychologické charakteristiky osvědčil i v
románě volněji skloubeném, Svědek (1942), o záhadném cizinci,
zastřeném hoffmannovskou romantikou, čtoucím v myslích
celé řady přesvědčivě kreslených postava postaviček
venkovského maloměsta. Tvarové úsilí ř{ezáčovo vrcholí dosud
románem Rozhraní (1945): krok za krokem sleduje tu
růst románu spisovatele Jindřicha Austa o herci Vilému
Hábovi z duplicity uměleckého nazírání; z dvojího tvůrčího
projevu, hereckého a snisovatelského, vypořuje se sytě a
názorně plnost a síla života. Znaky rozeného epika, kázeň
výrazová, všestranná znalost látky a prostředí do všech
detailů, pronikavý pohled dušezpytný, schopnost udržeti
hlavní děj v jedné linii a podříditi množství scén
jednotnému komposičnímu záměru, vyznačují i toto dílo Řezáčovo.

Třetí z psychologických romanopisců, kteří vyzrávali za
let okupace, Miroslav Hanuš (* 1907 v Praze), je ve svých
rychle za sebou vydávaných románech psychologem lásky.
V prvotině Na trati je mlha, (1940) podal s překvapující
jistotou růst samotářské a hrdé ženské duše od dětství po
mateřství a jemně rozvedl a odstínil velký komplex
problémů vnitřních i vněiších, jež zasahuií tvořivě nebo rušivě
do vývoje hrdinky i ženy, která bohužel ztrácí jistotu,
jakmile vstoupí v manželství. Druhý román Pavel a Gertruda
(1941) je »román milostného trojúhelníku ušlechtil~'ch
lidí, z nichž každý usiluje uskutečniti svou představu l~sky«.
Méně'Jennost (1942) a její pokračování Pavel a Kristina
(1945) přesvědčují o autorově nesporném nadání jen v
jednotlivostech. Zato Bílá cesta mužt" (194~), román stlačující
děj pouze do vnitřního života dvou mužů žijících a
hynoucích v polární samotě, pod jejíž tíhou se jeden z nich
duševně zhroutí, ukazuje. do jakých hloubek lidského vědomí
i poivědomí dovede autor sestoupit.

Citové, milostné a zpravidla manželské problémy přenesla
do maloměstského a vesnického kraje moravskoslezských

688