glická kritika působila dočasně jen za období
pragmatismu, kdežto o ozdravujících proudech praktické estetiky
severoamerické dolehla k nám leda matná zvěst.

Plněji se nerozvila ani žádoucí reakce proti této překotné
cizí orientaci českých poválečných kritiků, jež by
zdůrazňovala potřebu čerpati z myšlenkových proudů domácích
a opatrně vážila, pokud cizí přínos hoví podmínkám
národní vzdělanosti; reakce taková se může přimykati k
tradicionalistickým snahám Arna Nováka. Ten v opaku k
Šaldovi stavěl se k novým proudům, přinášeným k nám z
ciziny jmenovitě v produkci lyrické, leckdy nedůvěřivě,
nenalézaje pro ně v české tradici dosti podmínek k udržení.
Varoval také před povrchností, mnohomluvností a před
ztrátou opravdového prožitku pod nánosem obrazů a
metafor, ale snažil se vždy ukázati, že i nejmodernější prvky
lyrické dají se odvodit z literární tradice domácí. Tak
ukázal jmenovitě na to, v čem slovní hříčky poetismu souvisí
s dojmovou a rozmarnou poesií Vrchlického a v čem tento
velký lumírovec mohl býti učitelem i básníkům
surrealistickým. Netaje se nechutí k poetistickým a surrealistickým
výstřelkům, vítal s větší radostí i porozuměním pozdní
žáky duchovní a filosofické lyriky Březinovy. Heslo »Sever
a Východ«, odkazující k vzorům nordickým a slovanským,
bylo odvetou za přepínaný vliv francouzský, ale posléze se
zúžilo na ruralismus, v podstatě stejně tendenční a třídně
omezený jako jest populismus proletái'ský, s nímž se sdílí
o primitivistickou zálibu v sociální.\ll realismu a o
nedostatek samostatnější výstavby ideové.

Kritika posledních let před druhou světovou válkou
poklesla většinou na pouhé referentství, nedoprovázené ani
hlubšími úvahami teoretickými ani plodnější diskusí
ideovou. Tyto kritické posudky a články vycházely namnoze
v denních listech, poněvadž kritické revue měsíční a
týdenní vesměs zanikly. Z denních listů vynikly kritickými
rubrikami zvl. »Lidové noviny«, »Národní listy«, »České
slovo« a »Právo lidu«. Politické stranictví a nezřídka i
nakladatelské zájmy snižovaly však nejednou úroveň i těchto
posudků.

Nesvobodným forem byly také nakladatelské časopisy
způsobu spíše novinového než revuálního. Z nich se udržely
déle: Rozpravy Aventina (1925-1934) za vedení
nakladatele Ot. Storcha-Mariena; Literární noviny (od r. 1927),
sloužící zájmům Evropského lit. klubu; orgán »Družstevní

695