Fedor Soldan (* 1903), býv. redaktor Dodatků Ottova
Slovníka naučného, vysloužil si kritické ostruhy hlavně
kritikou poetismu v knížce O Nezvalovi a poválečné generaci
(1933). Čím dále tím určitěji zdůrazňuje v kritice hlediska
sociologická; tak pojal českou dekadenci v cenné
monografii K. Hlaváček~ typ české dekadence (1930). Pokus
vyložiti literaturu posledních 50 let na třech generačních
typech, Hlaváčkovi, Čapkovi a Nezvalovi, Tři generace
(1940), ztroskotal.

Podobným směrem se ubírá z nejmladších kritiků znalec
a překladatel sovětského písemnictví ruského Jiří Weil
(* 1900), který se přiřadil i k prozaikům romány Moskva
- hranice (1937) a Makanna - otec divů (1946); zde jej
vyznačuje smysl pro líčení sociálního i revolučně
sociálního dění.

Rozmach materialistické kritiky, převádějící tvoření
umělecké na činitele sociální a úmyslně umlčující ve svém
výkladě činnost tvůrčího ducha i zásah inspirační,
působil mocnou reakční vzpruhou na rozvoj literární
kritiky k a t o I i c k é, kterou vyvrcholuje směr idealistický a
spiritualistický. Nezapírajíc, kolik podnětů přijala od F.
X. Saldy, tvůrce »Umění a náboženství«, dovolávala se
ráda vzoru Mil. Martena, který se pokusil v »Akkordu«
zosnovati tradici katolicky zbarveného romantismu českého
a v dialogu »Nad městem« vybudovati filosofii českých
dějin v témže duchu. Hlavní posily se jí však dostalo od
soustavné a výbojné akce Durychovy, čelící k obrodě
veškerého kulturního života myšlením a cítěním katolickým; též
obnovení kultu Březinova znamenalo pro všecky
obdivovatele a vykladače poesie idealistické značné vzpružení.
Nesporně však přicházely zvláště významné podněty z
katolické ciziny, jmenovitě z Francie, kde jednak abbé Brémond
sblížil lyrické tvoření s modlitbou, jednak J. Maritain
postavil krasovědu literární na scholastické základy
tomistické. Na rozdíl od starších údobí katolického literárního
hnutí v Čechách jest katolická kritika slovesná v době
přítomné většinou v rukou laických.

Nejstarší z předstayitelů jejích, Albert Vyskočil (* 1890
na Kr. Vinohradech), se sám nadšeně hlásí za žáka
Floriánova, ale stejně naň, překladatele Carlylova a Poeova,
působila anglistická studia u Fr. Chudoby. Z české slovesné
tradice přilnul důvěrně k Máchovi, jemuž věnoval knihu
Básník. »Studie máchovské otázky« (1936). Drobné
kri
703