tické praksi se Albert Vyskočil vyhýbá, ale jeho stati, do
essayistického tvaru vybroušené, promlouvají stejně
zajímavě o zjevech staršího českého písemnictví, zvl. o
Sládkovi a Arbesovi i o spisovatelích současných, na př. o
Tomanovi, Vančurovi, Demlovi a Durychovi, stejně jako o
složitých osobnostech anglického duchovního života v
minulém století. Jsou shrnuty prozatím do svazků Básníkova
cesta (1927) a Básníkovo slovo (1933). Moravský kněz Jan
Strakoš ('ll 1899), autor monografie o M. A. Voigtovi
(1929), studující balbínovskou tradici v národním obrození
a jeho dějepisectví, snaží se ve svých posudcích a článcích
podobně jako Alb. Vyskočil postihnouti duchovní
prapodstatu básnické inspirace a básnického díla. Jiní katoličtí
kritikové bez rázovitosti jsou vervní a ironický Bedřich Fučík
(. 1900) a vágní vykladač Březinův i útočný odpůrce
upřílišovaného kultu Wolkrova, Miloš Dvořák (. 1901).

Na společných cestách s nimi, hlavně v otázce čisté poesie
a tajemství v ní skrytého, několikrát se octl redaktor
»Kritického měsíčníku«, ealdův zanícený žák, Václav černý (v.
n.), jehož pravý význam tkví v srovnávacím výkladu
literatur románských. Občasné názorové sblížení nechrání ho však
před půtkami s katolickými zastánci spiritualistického
básnictví.

české duchovní vědy od války světové.

Filosofie a estetika doby poválečné. Třebaže mluvčí
filosofického positivismu zastávali po světové válce
význačná místa ve správě státní a v životě veřejném, přece
positivistická filosofie sama vyšla ze světové války silně
otřesena. Téměř současně vystoupily proti ní na
československé půdě dva směry navzájem si nepřátelské:
pragmatismus a novoidealismus rázu až mystického. Oba
směry se obrážely také v písemnictví kritickém a básnickém,
a jestliže pragmatismus zasahoval vlivně též do
publicistiky a skrze ni do života veřejného, zesiloval filosofický
idealismus stále stoupající vlnu náboženskou, jež vznikla za
poměrů poválečných, znepokojených praktickým
materialismem, rozvratem mravů a odtud plynoucí náladou
pesimistickou. Pro poválečnou filosofii českou je příznačný
příklon k myšlení francouzskému, anglickému a
americkému, kdežto k filosofii německé se jeví patrná lhostejnost.

K orgánu filosofického myšlení »Česká mysl« přistoupil
po světové válce Ruch filosofický (1920-1939, řízením

704