v XXVI. sv. Topičova vydání sebraných spi,sů str. 310
- 313, Studie vážné i humoristioké 1.). S chutí si ji
pročte každý, kohokoliv svou srdečnou tragikomikou
potěšil pan Vojtíšek z malostranské povídky »Přivedla
žebráka na mizinu". Nerudovi samému však by sotva stačilo,
aby čtenáři odkládali obžalobný feuil1eton s chutí,
nedoprovázelo-li by ji dojetí, ochotné spolupracovat k
nápravě.

V staré Praze Nerudova dětství, o níž vyprávějí
»Povídky malostranské«, se vřazoval stav žebrácký, typicky
zastoupený panem Vojtíškem i »babou mili6novou«,
pErozeně, ano samozřejmě do společenské organisace
uzavřené městské čtvrti; měl své trvalé profesionální
příslušníky, hodné podpory i úcty, měl své pravidelné a
příležitostné příživníky, měl také obč~ podvodníky, blízké
zločínu. O všech těch složkách prahkého žebráctva se
zmiňuje též Nerudův feuil1eton, zabývajíd se rozborem
ubohého zástupu, který se s dovolením policie vyhrne
každého pátku po prosbě na pražské ulice a nároží »v livreji
naší hanby, hadru a cáru«. Neruda karakterisuje žebráky
názornými náznaky, nepopisuje jich však soustavně; běžíť
mu o něho jiného. Schvaluje pražské policii, že jeden den
v témdni popřává žebdctvu volnosti; s trpkým
sarkasmem pokřivuje Ústa inad tím, že ti, »kdož za Míchy
lidstva posud trpí a bídně umírají«, mají vyhrazen právě
den, »včnovaný památce toho, jenž za lidstva hříchy na
kHži umfel«, hlavně však ho znepokojuje žebrota jako
žalostný zjev sociálně hospodářský. Odlišiv ostře žebrotu
řemeslnou, zabývá se veřejnou žebrotou jako důsledkem
nesprávné organisace společenské a nedostatečného
vyrovná vání se mezi bohatstvím a chudobou, kapitálem a prací
ve světě, kde samo právo na život jest jen krásnou frasí
a trpkou ilusí. A obžalobná stať vyvrcholuje oprávněnou
výtkou: »Vraha, nepřítele lidstva, k doživotnímu žaláři
odsouzeného, šatÍme a živíme. Kdož ale umozolil v těžké

52