víry, která se slovanským jazykem liturgickým a s ritem řeckým spojovala
poslušnost papeži římskému. Toto všecko se stalo pro východní a jižní Slovany
východiskem staleté tradice, ale na půdě nesjednoceného potud kmene českého
se těšilo jenom krátkému trvání. Pro literaturu zbyly z toho pouze nečetné
památky provenience pravděpodobně české, ukazující dílem na Moravu, dílem do
kláštera Sázavského, kde se slovanský ritus a jazyk udržel do konce XI. stol.
Jsou to kromě drobných glos a překladů mešních modliteb, vykazujících četné
bohemismy, a vedle některých staroslověnských stop v českém překladu biblickém,
hlavně legendy, a to nejen o obou soluňských apoštolích, nýbrž také o nových
domácích světcích, Václavu, Ludmile a Prokopu, které západní latinské
křesťanství přijalo za své hrdiny a ochránce, ale kteří sami byli v důvěrných stycích
s náboženskou kulturou staroslověnskou.

Nejzajímavější a nejživější ohlas nedlouhé, avšak důležité
církevněslovenské epochy v Čechách nacházíme v paleoslovenismech nejstarší české písně
duchovní "Hospodine, pomiluj ny", pocházející sice z bohoslužby římské, ale
prosycené prvky církevně slovanskými. Prostou svou monumentalitou pouhých
věi zvolacích a rozkazovacích, nepřítomností rozvíjecího adjektiva, i členěním sice
třídílným, ale co nejjednodušším hlásí se hymnus, doposud zpívaný, hluboko do
minulosti románské, ne-li do X., tedy jistě do XI. století.

Tehdy však byl již uznaným vítězem ritus i jazyk latinský a s ním se
v Čechách nesměle udomácňovala kultura i literatura románská, která jenom
nerada a z donucení dovolovala jazyku a duchu národnímu přístup do prostor
chrámových i oblastí duchovních. Románská kultura česká, značně závislá na

Mikuláš Aleš: Sv. Cyril a Metoděj.