Emanuel Bozděch (1841-1889) a sloužil mu také jako kritik a dramaturg až
<Ío svého záhadného odchodu s životního jeviště. Ale na rozdíl od přísného
Jeřáhka, jejž stále váhila tragičnost života, zabýval se šumivý Bozděch hlavně
tragikomičností osudu a dějin, tající se v jádře životního paradoxu; mluví o tom
jak jeho jediná tragedie, švédské drama ctižádosti "Baron Goertz", tak řada jeho
komedií z rokoka a empiru, z nichž "Z doby kotillionů", "Zkouška státníkova"
a "Světa pán v županu" jsou nejvýznačnější a doposud zcela nepozbyly
životnosti. Český scribeovec sledoval s ironickým úsměvem, kterak se z malých
příčin rodí velké následky a jak nikoliv osudová nutnost, plynoucí z povahového
založení, nýbrž hra náhody zaplétá dějiny; toto pozorování, které pojal jako
axiom, učinilo z něho strůjce her intrikových, svědčících nejen o nevšedním
daru kombinačním, ale i o šťastném smyslu pro čistou formu. Psány lehkým a
svěžím tónem konversaěním, který Bozděch prokázal také jako sršivý novelista,
oslňujíce hrou intrik a vtipností situací, okouzlujíce elegancí vznešené
společnosti, které skutečnost českého malosvěta nevykazovala, měly tyto rozmarné obrazy
dějin v nedbalkách na Prozatímním divadle bouřné úspěchy, jakých se nikdy
nedostalo ani Nerudovi ani Pflegrovi ani Jeřábkovi. Když později nepřicházely a
když tvůrčí zdroj vysýchal, zmizel churavý a zatrpklý Bozděch dobrovolně
a předčasně, nezanechav po sobě ani stop jako člověk, ani následovatelů jako
umělec.

Vlastní dobou generační jednoty a mladistvých výbojů skupiny Máje byla
léta šedesátá a začátek decennia následujícího; v době, kdy předčasně umírá
Hálek, přejímá literární vedení v Čechách škola nová, která se - opět podle
representačního almanachu - jmenuje škola Ruchu. Nastupujíc bez boje a s
pozornou úctou ke svým předchůdcům, lišila se přece od nich názorově a umělecky
velmi podstatně, ba zaujala v základních věcech stanovísko přímo protichůdné.
Májovci byli inspirováni sociálně, Ruchovci však podléhali hlavně inspiraci
politické. Když se rakouský liberalismus vykuklil jako směr německo nacionální,
vstoupili Čechové proti němu do tuhé oposice jednak státoprávní, jednak
jazykové, a těmto obranným snahám nahídla nyní mladá literatura své nadšení a svá
pera, zříkajíc se nadobro kosmopolitismu Májovců. Obnovila ve službě tohoto
politického programu mnohé z ideálů národního obrození, jsouc přesvědčena
o jejich tendenční účinnosti: panslavismus Kollárův a Šafaříkův, historismus
Palackého, romantický kult lidové svébytnosti; takto čelila, v konservativnosti
jenom napolo doznané, všeevropskému pokrokářství Májovců. Shodovala se
s nimi ovšem v zásadě velmi závažné, že literatura není jenom uměním slova,
jež podléhá výhradně zákonům estetickým, nýbrž zároveň živou součástkou
národně kulturní organisace, jejíž tendence musí obrážeti, živiti a podporovati.

Také s hlediska uměleckého byli Ruchovci dosti blízko romantice, jejíž
zásady obnovovali. V národní minulosti i v životě lidu hledali ideální, příkladné
typy, které skládali sice z prvků reálné empirie, ale v konečné stylisaci zbavovali
jedinečné karakterističnosti. Silný podíl citové sympatie doprovází uměle
vykonstruovaného husitského bohatýra Čechova neb Jiráskova, demokratického a
sebevědomého sedláka Holečkova neb Sládkova, slovanskou panovnici u Čecha,
jihoslovanskou hrdinku u Krásnohorské - celé básnictví této skupiny jest silně
subjektivistické a proto dává pronikati živlům lyrickým do eposu, zastírá v
románě děj diskusí a úvahami, dovoluje básníkovi kdykoliv se vmísiti do
výpravného proudu. Pozdně romantičtí byli i slovesní učitelé této skupiny, která se
obrátila do školy hlavně k slovanskému východu. Ideově slyšíme ozvuky ruských
slavjanofilů, ale bez jejich motivú náboženských; básnicky se jeví velmi hojné
stopy vlivu Puškinova, Lermontovova a Mickiewiczova; vedle Byrona počínají
púsobiti i pozdější básníci angličtí, ba i američtí; nerado přiznáváno, ale
znal
133